ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.878.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 878/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 8. 2010 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 6 To 458/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 133/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 6 T 133/2006, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák., §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na 3 měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 24 982 Kč.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Litoměřicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 26. 3. 2005 ve 20,20 hodin na kilometru 39,5 dálnice D 8 ve směru na P. jako řidič osobního vozidla zn. Renault Laguna registrační značky ………. poté, co došlo ve směru jeho jízdy k nehodě, vlivem toho, že nepřizpůsobil rychlost jízdy vzdálenosti, na kterou měl rozhled a mohl bezpečně zastavit, narazil do neosvětleného a poškozeného vozidla zn. Fiat Brava registrační značky ……… stojícího v pravém jízdním pruhu po předcházející nehodě s jiným vozidlem, a tím způsobil řidiči vozidla zn. Fiat Brava P. Š. a jeho spolujezdcům T. T.a S. K. zranění specifikovaná ve výroku rozsudku, přičemž u spolujezdců šlo o těžká zranění. Z odůvodnění rozsudku je patrno, že podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích obviněný jel rychlostí 120 – 130 km/h s rozsvícenými potkávacími světly.
O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 6 To 458/2009. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §224 odst. 2 tr. zák., §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 10 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na 2 týdny.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rychlost jeho jízdy odpovídala rychlostnímu limitu stanovenému pro jízdu na dálnici. Poukázal na to, že vozidlo řízené poškozeným vytvořilo náhle vzniklou překážku, kterou poškozený neoznačil předepsaným způsobem. Uvedl, že na překážku v podobě stojícího vozidla mohl včas reagovat, pokud by poškozený použil výstražné světelné zařízení, případně umístil výstražný trojúhelník nejméně 100 metrů za havarovaným vozidlem. Z toho obviněný vyvozoval, že viníkem byl ve skutečnosti sám poškozený. Dále obviněný vytkl porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., pokud jde o odůvodnění výroku o náhradě škody, a zároveň vyjádřil názor, že nemůže odpovídat za celou vzniklou škodu. Kromě toho vytkl nepřiměřenou délku trestního řízení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Význam rychlostního limitu stanoveného pro jízdu na dálnici, tj. 130 km/h, nespočívá v tom, že řidič může jet touto rychlostí za všech okolností. Jestliže je viditelnost – tak jak tomu bylo v posuzovaném případě – snížena již samotnou denní dobou, kdy je tma, musí řidič podřídit rychlost jízdy zásadě, že smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů). Při jízdě rychlostí 120 km/h obviněný mohl zastavit své vozidlo za předpokladu, že by stojící neosvětlené vozidlo viděl na vzdálenost nejméně 100 metrů. Tato vzdálenost však výrazně přesahovala dosvit potkávacích světel, která měl obviněný zapnuta. Pokud se stojící vozidlo poškozeného jako překážka provozu na pozemních komunikacích před obviněným objevilo n á h l e, bylo tomu tak jedině proto, že obviněný jel rychlostí, která prakticky dvojnásobně převyšovala rychlost odpovídající dosvitu potkávacích světel. Rychlostí jízdy se obviněný sám uvedl do situace, v níž nebyl schopen zastavit své vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, sám tak vyloučil možnost včasné reakce na stojící vozidlo poškozeného a nemůže se proto zbavit odpovědnosti za náraz do tohoto vozidla.
Okolnost, že stojící vozidlo poškozeného, které po předchozí nehodě vytvořilo překážku provozu na pozemních komunikacích, nebylo označeno přenosným výstražným trojúhelníkem ani výstražným světelným zařízením (§26 odst. 3 zákona o silničním provozu), nelze ve prospěch obviněného nikterak přeceňovat. Není možné pominout, že obviněný narazil do vozidla poškozeného v rychlém časovém sledu v návaznosti na kolizi, kterou vozidlo poškozeného mělo s dalším vozidlem zn. BMW řízeným E. K. poté, co se poškozený intenzivním brzděním snažil zabránit nárazu do vozidel brzdících před ním a sám při tom dostal smyk, narazil do středových svodidel a byl jimi odražen zpět na vozovku. Šlo tedy v podstatě o průběh odpovídající tzv. řetězové nehodě. Za těchto okolností poškozený ani neměl reálnou možnost učinit nějaká výstražná opatření.
V ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu je každému účastníku provozu na pozemních komunikacích uloženo chovat se ohleduplně a ukázněně. Z toho vyplývá pro řidiče motorového vozidla při jízdě za tmy i povinnost obecně předvídat, že za hranicemi dosvitu jeho světel může vzniknout nějaká překážka provozu na pozemních komunikacích, včetně toho, že nebude označena, byť se nedá předvídat konkrétní podoba překážky. Pokud překážkou provozu na pozemních komunikacích v daném případě bylo jiné vozidlo stojící na vozovce bezprostředně po své havárii, rozhodně nešlo o překážku vymykající se svou povahou z rámce předvídavosti, kterou bylo možné od obviněného vyžadovat.
Výrok o vině obviněného je evidentně v souladu se zákonem a napadený rozsudek není v žádném případě rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) r. ř.
Obviněný projevil nesouhlas s tím, že mu byla uložena povinnost k náhradě celé škody, která byla ve formě nákladů na léčení poškozených způsobena Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Obviněný neuvedl, které hmotně právní ustanovení mělo být podle jeho názoru výrokem o náhradě škody porušeno. Odkaz na nedostatečné odůvodnění tohoto výroku a na to, že odůvodnění neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., není dovolacím důvodem. O dovolací důvod by se jednalo, pokud by obviněný v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v porušení h m o t n é h o práva, zatímco ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., na které obviněný odkázal, je p r o c e s n í ustanovení upravující náležitosti odůvodnění rozsudku. Jinak lze konstatovat, že v daném případě se rozsah náhrady škody řídil ustanovením §442 odst. 1 obč. zák., podle něhož se hradí skutečná škoda. Nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly snížení náhrady (§450 obč. zák.), a nebylo důvodu ani k tomu, aby škodu nesl také poškozený P. Š. (§441 obč. zák.). Výrokem o náhradě škody rozhodně nebylo porušeno žádné hmotně právní ustanovení.
Namítaná nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení byla odpovídajícím způsobem vyjádřena při stanovení druhu a výměry trestu, byť to Krajský soud v Ústí nad Labem výslovně neuvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Obviněnému byl uložen peněžitý trest jako mírnější druh trestu oproti trestu odnětí svobody, který se v obdobných případech obvykle ukládá, jestliže věc je projednána bez průtahů. Navíc obviněnému nebyl uložen trest zákazu činnosti, který je jinak ve srovnatelných věcech zásadně také ukládán. Výměra uloženého peněžitého trestu je jen velmi mírně nad spodní hranicí sazby stanovené v §53 odst. 1 tr. zák. pro tento druh trestu, což platí i pro náhradní trest odnětí svobody. Za nepřiměřenou délku řízení, která již kolidovala s ústavně garantovaným právem na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) se obviněnému dostalo odpovídající kompenzace ve výroku o trestu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu
JUDr. Petr Hrachovec