ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.884.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 884/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. srpna 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 173/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 5 T 173/2006, byl obviněný F. H. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a podle §187 odst. 2 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zákona ohledně obviněného zrušen výrok o trestu z jeho předchozího odsouzení, jak je uvedeno ve výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy postupovaly v rozporu se zásadami trestního řízení, zejména zásadou bezprostřednosti a zásadou ústnosti. K tomu namítá rozpory ve výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení svědkyně V. Š. a S. L., které soud žádným způsobem neodstranil a měl proto vycházet z jejich výpovědí z hlavního líčení. Dále obviněný namítá, že v době po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nabyl účinnosti nový trestní zákoník a trestný čin, kterým byl uznán vinným, přestal být trestným činem. Obviněný nesouhlasí s právním posouzením odvolacím soudem, že nová právní úprava pro něho není příznivější. Uvádí, že množství drogy zjištěné z výpovědí svědkyň při hlavním líčení, a nakonec i v přípravném řízení, neodpovídá většímu množství tak, jak jej vyžaduje nový trestní zákoník. Je tedy zřejmé, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, ani skutkovou podstatu zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Jeho jednání by proto mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zákona.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Toto pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud ponechal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen, čímž porušil zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Také v rozporu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky, kterými obviněný vytýká soudům porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a v této souvislosti zpochybňuje výpovědi svědkyň, směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti. Proto uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. neodpovídají. K námitkám ohledně právní kvalifikace státní zástupce uvedl, že nová právní úprava vedle věku dotčené osoby obsahuje v §283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku další kvalifikační znak spočívající v množství látky, se kterou pachatel nakládal. Podle skutkových zjištění rozvedených na str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu bylo celkem v 60 případech předáno vždy minimálně 0,2 g, co představuje celkem 12 g pervitinu předaného osobám mladším osmnácti let. Takovéto množství této látky podle rozhodovací praxe soudů, již zakládalo spáchání činu ve větším rozsahu, když o větší rozsah se orientačně jednalo v případě, kdy pachatel nakládal s minimálně 10 g této látky. Správně tudíž ponechal odvolací soud beze změny kvalifikaci skutku podle právní úpravy platné v době jeho spáchání, když nová právní úprava není pro obviněného příznivější. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel fakticky zpochybňuje kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu a navíc naprosto nepřiléhavě odkazuje na ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., které stanoví podmínky nikoli pro zamítnutí odvolání, ale pro postup, kdy odvolací soud ve věci sám rozhoduje rozsudkem. Tyto námitky uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z výše uvedeného vyplývá, že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Námitkami, kterými obviněný zpochybňuje postup soudů v souladu se zásadou bezprostřednosti a zásadou ústnosti, přičemž je zakládá na rozporech ve výpovědích svědkyň, nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Namítá nesprávný postup soudu při hodnocení jednotlivých výpovědí uvedených svědkyň, zejména pokud jde o věrohodnost jejich výpovědí v hlavním líčení, oproti jejich výpovědím v přípravném řízení, které byly soudem přečteny podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Jedná se tedy o procesní námitku, kterou zjevně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Právně relevantní námitku obviněného, kterou nesouhlasí s právní kvalifikací podle §187 odst. 2 písm. b) tr. zákona, protože jeho jednání mělo být posuzováno podle nového trestního zákoníku, který je pro něj příznivější, Nejvyšší soud shledal opodstatněnou. Ve vztahu k osobám mladším osmnácti let byl obviněný uznán vinným, že poskytl nejméně v 60 případech psychotropní látku metamfetamin (pervitin). Podle §187 odst. 2 písm. b) tr. zákona, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá-li takový čin vůči osobě mladší než osmnáct let, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Nově je tato skutková podstata upravena v §283 tr. zákoníku a do odstavce 2 písm. d) byl přidán znak této skutkové podstaty, který navíc vyžaduje, aby byl skutek spáchán ve větším rozsahu. Ze skutkových zjištění rozvedených na str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že obviněný poskytl osobám mladším 18 let 60 dávek pervitinu, a i když nebyla zjištěna přesná váha jednotlivé dávky, odvolací soud konstatoval její nejnižší možnou hodnotu pro jednu dávku 0,2 g. Z toho dovodil, že obviněný poskytl osobám mladším osmnácti let nejméně 12 g pervitinu, spáchal tak trestný čin ve větším rozsahu vůči dítěti podle §283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jeho jednání je tak stejně trestné, jako podle právní úpravy účinné v době spáchání činu. S tímto názorem se ale Nejvyšší soud neztotožnil.
Předně nelze pominout, že znak „ve větším rozsahu“ obsahovalo již ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zákona a stejný znak obsahuje také ustanovení §283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle trestního zákona se tento znak uplatnil jako samostatná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zákona), kdežto podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb. účinný do 1. 1. 2010) se tento znak uplatní pouze je-li čin spáchán „ve větším rozsahu vůči dítěti“ /resp. též §283 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku/. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 729/2010, vyslovil názor, že znak „ve větším rozsahu“ je nutno i za účinnosti nového trestního zákoníku vykládat stejně, jak tomu bylo za účinnosti trestního zákona do 31. 12. 2009.
Soudní praxe již v minulosti akceptovala jako kriteria pro určení množství omamné a psychotropní látky, orientační hodnoty této látky uvedené v Pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně ze dne 27. 4. 2000, poř. č. 6/2000 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR. Na tento pokyn také poukázal obviněný v dovolání, v souvislosti se svojí námitkou, že množství drogy, které poskytl osobám, neodpovídá většímu množství. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že tento pokyn byl nahrazen novým pokynem poř. č. 2/2006, který nabyl účinnosti 1. 10. 2006, ale z hlediska orientačních hodnot pervitinu je shodný s předchozím pokynem. V příloze k tomuto pokynu je za „větší rozsah“ považováno asi 200 dávek po 50 mg metamfetaminu (Pervitinu). Již z pouhého porovnání tohoto orientačního množství dávek, a dávek které měl podle zjištění soudu poskytnout obviněný dvěma osobám mladším 18 let v počtu 60 dávek, je zřejmé, že množství dávek poskytnutých obviněným dosahuje v podstatě jednu třetinu počtu dávek pervitinu považovaných za „větší rozsah“. Jednalo se přitom skutečně o jednotlivé dávky, které byly okamžitě aplikovány.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že i když není známá hmotnost jednotlivých dávek, je minimální jednotlivou dávkou množství 0,2 g pervitinu. Přitom neuvedl z čeho toto množství jednotlivé dávky dovodil, resp. z jakého pramene tuto informaci získal. Podle výše uvedeného pokynu se ale za jednotlivou dávku považuje 50 mg metamfetaminu (Pervitinu), tj. pouze 0,05 g, a to metamfetaminu – base jako váhové množství účinné látky zjištěné odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem ze zajištěného vzorku látky. Z uvedeného vyplývá, že 10 g (asi 200 dávek) účinné látky již lze považovat za „větší rozsah“, přičemž v této trestní věci měl obviněný poskytnout daným osobám mladším 18 let pouze 60 dávek, aniž by bylo možno určit množství účinné látky, protože žádný vzorek poskytnutého pervitinu nebyl zajištěn. Protože podle výpovědí svědkyň tyto až na jednu výjimku pociťovaly odpovídající účinky pervitinu, lze předpokládat, že pokud jedna dávka obsahuje 0,05 g účinné látky, poskytl jim obviněný ve všech 60 případech asi pouze celkem 3 g účinné látky, což je rovněž v podstatě jedna třetina celkového množství účinné látky (10 g) považovaného za „větší rozsah“ podle uvedeného pokynu.
Ani podle nařízení vlády ze dne 14. 12. 2009, č. 467/2009 Sb. (vydané na základě zákonného zmocnění v §289 odst. 2 zák. č. 40/2009 Sb. – účinné od 1. 1. 2010) by nebylo možné v daném případě dojít k závěru jaký učinil odvolací soud. Toto nařízení ohledně pervitinu obsahuje v případě množství účinné látky obsažené ve směsi hodnoty 0,6 g, resp. 0,72 g. To v daném případě nelze z důvodu nezajištění vzorku zjistit a navíc jde nikoli o větší rozsah, ale o množství „větší než malé“ ve smyslu ustanovení §283 a dalších tr. zákoníku, přičemž tyto hodnoty jsou nově mírně vyšší, oproti 0,5 g pervitinu jako množství „větší než malé“, podle uvedeného pokynu. Soudní praxe přitom akceptovala rovněž vzájemný poměr mezi uvedenými znaky, kdy „větší rozsah“ je dán dvacetinásobkem množství „většího než malého“.
Ve věci pak nelze rovněž přehlédnout, že soud I. stupně neposoudil jednání obviněného podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, tj. jako spáchání činu ve větším rozsahu. Protože odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podal pouze obviněný, nebylo by možné vzhledem k zákazu „reformationis in peius“ (změna k horšímu) právně kvalifikovat jeho jednání podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona jako jednání ve větším rozsahu, i kdyby byl tento znak formálně naplněn.
Nejvyšší soud proto zjistil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, uplatněný důvod dovolání byl ve věci naplněn a dovolání obviněného je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho první alternativě, tedy že v řízení nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku.
Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítá, že odvolací soud porušil svým rozhodnutím ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a v rozporu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez splnění příslušných procesních podmínek je dán pouze v případě, kdy rozhodnutím o řádném opravném prostředku byl obviněnému ve skutečnosti odepřen přístup k soudu druhého stupně, protože tento soud řádný opravný prostředek chybně zamítl či odmítl podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř., aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně meritorně přezkoumal (srov. NS 20/2003-T 491 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (srov. NS 18/2002-T 423 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V daném případě odvolací soud věcně přezkoumal řádný opravný prostředek, shledal ho nedůvodným, a proto byl podle §256 tr. ř. zamítnut. Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod na základě námitky, kterou vzhledem k postupu odvolacího soudu nebylo možno podřadit pod dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navíc obviněný poukazuje na rozpor v postupu odvolacího soudu neadekvátními ustanoveními trestního řádu. V §259 odst. 3 tr. ř., je řešen postup odvolacího soudu když nově rozhoduje rozsudkem a nikoliv usnesením zamítá odvolání, jak tomu bylo v daném případě. Poukazem na §254 odst. 1 tr. ř. obviněný vyjadřuje pouze nespokojenost s kvalitou přezkumné činnosti odvolacího soudu. Proto tyto námitky zjevně neodpovídaly tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu.
Pro výše uvedené bylo k dovolání obviněného F. H. rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Protože obviněný v současné době nevykonává trest odnětí svobody uložený mu v této trestní věci, Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš