ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.894.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 894/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněného Mgr. M. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 235/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 37/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 2 T 37/2008, byl obviněný Mgr. M. F. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti všem výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 235/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Mgr. M. F. uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle §215a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 235/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným. Tvrdí, že posuzované skutky se nestaly a nebyly mu ani prokázány, případně se staly jinak, než jak jsou popsány ve tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů namítl, že on sám byl napadán poškozenou verbálními útoky a poukázal na audionahrávku, kterou sám pořídil. Popřel, že by se dne 1. 3. 2006 dopustil jakéhokoliv násilí vůči poškozené, nýbrž on sám byl údajně obětí útoku, když poškozená na něj hodila šálek s horkou kávou. Poškozenou nemohl údajně napadnout ani dne 12. 3. 2007, neboť tvrdí, že v tento den byl prokazatelně mimo své bydliště. Vytkl soudům nižších stupňů, že za takového skutkového stavu věci nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Podle obviněného soudy nižších stupňů nezohlednily dostatečným způsobem celkovou situaci v manželství s poškozenou a nedostatečně se vypořádaly s provedenými důkazy, především s výpovědí svědkyně T. Š. a soudního znalce prof. MUDr. Ivana Bouška, CSc. Poukázal také na to, že poškozená odmítla poskytnout svolení k prostudování lékařské dokumentace, ze které by podle něj byly patrné další podstatné skutečnosti o původu zdravotních potíží poškozené. Obviněný dále namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 235/2009, a aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání věci se závazným právním názorem, který umožní zprostit obviněného obžaloby v celém rozsahu, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil pouze jedinou námitku, že soud vyhodnotil jeho jednání jako trestné, přitom podle něj nebyla objasněna pohnutka, respektive motiv jeho jednání, coby subjektivní stránka trestného činu. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu pak obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, na jejichž podkladě ke svým zjištěním dospěly. Námitku nesprávného právního posouzení skutku je třeba podle nejvyšší státní zástupkyně odmítnout, neboť pohnutka, jak je zřejmé z citace předmětného zákonného ustanovení, není součástí objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu a z popisu skutku, který je možné spáchat pouze úmyslně, je evidentní, že obviněný v této formě zavinění jednal, neboť bezpochyby pokud se dopouštěl uvedených výroků vůči poškozené manželce M. P. Z. činil tak v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr.zák. Skutkový stav věci, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 4 a ze kterého ve svém rozhodnutí vycházel i Městský soud v Praze, evidentně odpovídá zákonným znakům uvedeného trestného činu. Z odůvodnění soudních rozhodnutí je dále zřejmé, že v této trestní věci se nejedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nelze souhlasit ani s výhradou obviněného, že mu v trestním řízení nebyla bez důvodných pochybností prokázána subjektivní stránka trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. je trestným činem úmyslným. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.]. Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Zavinění obviněného totiž zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší či alespoň může porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i jeho vůli, že chce takovou poruchu způsobit, o čemž svědčí způsob psychických a fyzických útoků proti poškozené. Soudy nižších stupňů tedy učinily skutková zjištění, jež znaky úmyslného zavinění vyjadřují. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že subjektivní stránka byla v řízení před soudy nižších stupňů dostatečným způsobem prokázána.
Pokud však obviněný poukázal na to, že v řízení nebyla prokázána jeho pohnutka, je potřeba uvést, že v souladu s §3 odst. 4 tr. zák. vyjadřuje pohnutka především stupeň společenské nebezpečnosti, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. I v tomto ohledu soudy dospěly ke správnému závěru, že obviněný svým jednáním naplnil zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti činu, který je mimo jiné určován i pohnutkou činu.
Nejvyšší soud shledal, že uplatněné námitky obviněného nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek