ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.896.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 896/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 8. 2010 o dovoláních obviněných L. O. , a N. O. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 11 To 90/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 22/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. O. a N. O. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 T 22/2007, byli obvinění L. O. a N. O. uznáni vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Obviněný L. O. byl odsouzen za tyto trestné činy a dále za trestný čin, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 2 T 12/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 11 To 185/2006, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ve věci Okresního soudu Praha-západ a další obsahově navazující rozhodnutí. Obviněná N. O. byla odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři roky. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Části obžaloby byli obvinění L. O. a N. O. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni. Kromě toho bylo rozhodnuto ohledně obviněného T. P.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Kladně spočíval v podstatě v tom, že obvinění L. O. a N. O. společně s obviněnou A. R. , která již byla odsouzena, a obviněnou V. G. - R. , která je stíhána odděleně, v době od 15. 6. 2004 do 3. 9. 2004 v případech specifikovaných v bodech III/1 – 12 výroku o vině a obvinění L. O. a N. O. společně s obviněnou A. R. , která již byla odsouzena, v době od 13. 5. 2004 do 15. 12. 2004 v případech specifikovaných v bodech IV/1 – 25 výroku o vině postupovali tak, že v K. -K. v prodejně nábytku obviněná A. R. jako majitelka prodejny a zároveň jako osoba, která byla oprávněna sjednávat za obchodní společnost Home Credit Finance , a. s., a za obchodní společnost ESSOX, s. r. o., úvěrové smlouvy se zákazníky, používala při vyhotovování těchto smluv osobní údaje neexistujících osob či skutečných osob, avšak bez jejich vědomí a souhlasu, tyto údaje jí přinášeli obvinění L. O. , N. O. a V. G. - R. , přičemž obvinění L. O. a N. O. zajišťovali a přinášeli také padělaná potvrzení o zaměstnání těchto osob, rozhodovali o tom, které smlouvy budou vyhotoveny a za jakých podmínek, a nábytek, jehož cena byla uhrazena prostřednictvím poskytnutých úvěrů, sami odebrali a užívali ve své domácnosti nebo ho odvezli do domácností svých příbuzných a známých, případně finanční prostředky, které měly podle úvěrových smluv sloužit na nákup nábytku, použili pro svou potřebu či s nimi jinak naložili nezjištěným způsobem. Protože splátky úvěrů nebyly hrazeny, způsobili obvinění L. O. a N. O. podle zjištění Okresního soudu v Kladně škodu obchodní společnosti Home Credit Finance, a. s., v celkové výši 722.790,- Kč a obchodní společnosti ESSOX, s. r. o., v celkové výši 39.890,- Kč, tj. úhrnem 762.680,- Kč. Při uvedeném právním posouzení skutku spatřovaly soudy trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. v té části jednání obviněných, v které byly dotčeny zájmy osob, jejichž osobní údaje byly použity k vylákání úvěrů.
Odvolání obviněných L. O. a N. O. , podaná proti výroku o vině a trestech, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 11 To 90/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění L. O. a N. O. podali prostřednictvím společného obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadli s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsáhle zpracovaných námitkách zdůrazňovali, že jejich jednání nemohlo být trestným činem podvodu podle §250 tr. zák., ale jen pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 tr. zák. Vycházeli z toho, že obviněná A. R. byla osobou, které byly svěřeny finanční prostředky obchodních společností poskytujících úvěry a která se proto jako pachatelka dopustila trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Poukazovali na to, že na rozdíl od obviněné A. R. neměli uzavřeny mandátní ani jiné smlouvy s obchodními společnostmi poskytujícími úvěry, že nebyli v postavení, v němž by jim byly svěřeny prostředky těchto obchodních společností, a že nemohli být pachateli ani spolupachateli trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Konstatovali, že jednání obviněné A. R. bylo jednáním samotných obchodních společností poskytujících úvěry, a že pokud obviněná A. R. za uvedené obchodní společnosti jednala se znalostí skutečného stavu, nemohly tyto obchodní společnosti jednat v omylu, takže vůči nim nemohl být spáchán trestný čin podvodu. Pro případ, že by kvalifikace jednání obviněné A. R. jako trestného činu podvodu měla být správná, vytýkali, že nebyli jejími spolupachateli, nýbrž jen pomocníky, kteří jí poskytli pomoc formou opatření prostředků. Obvinění L. O. a N. O. se dovoláním domáhali toho, aby Nejvyšší soud ohledně nich zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Právní konstrukce prezentovaná obviněnými vychází z okolnosti, že obviněná A. R. jednala za obchodní společnosti Home Credit Finance, a. s., a ESSOX, s. r. o., na podkladě svých smluvních vztahů s těmito společnostmi. Význam této okolnosti je obviněnými interpretován tak, jako by tyto obchodní společnosti nemohly být uvedeny v omyl. Tím je ovšem postavení obviněné A. R. ve vztahu v oběma obchodním společnostem významně zkresleno. Jednání obviněné A. R. bylo pouze určitou dílčí částí širšího procesu uzavírání smluv o spotřebitelských úvěrech, jak o tom svědčí skutečnost, že s klienty vyhotovovala listiny výslovně označené jako „návrh” smlouvy (Home Credit Finance, a. s.), resp. „žádost“ o uzavření smlouvy (ESSOX, s. r. o.). Její jednání tudíž záleželo ve vytvoření a shromáždění podkladů, které teprve byly předkládány oběma obchodním společnostem k posouzení a k rozhodnutí, zda konkrétní smlouva o úvěru bude uzavřena a zda úvěr bude poskytnut. Toto rozhodnutí již nepříslušelo obviněné A. R. a činily ho osoby působící v tzv. centrálách obou obchodních společností. Skutečné postavení obviněné A. R. ve vztahu k oběma obchodním společnostem tedy bylo založeno na tom, že jim dávala podklady pro uzavření smluv o úvěrech. Z toho pak logicky vyplývá, že pokud byly tyto podklady fingované, byly obě obchodní společnosti uváděny v omyl, neboť v omylu o skutečnostech významných pro rozhodnutí o uzavření smlouvy jednaly osoby, kterým v rámci organizační struktury obou obchodních společností příslušelo učinit toto rozhodnutí. Není tudíž důvodu k žádné změně v nazírání na právní kvalifikaci jednání obviněné A. R. , pokud bylo toto jednání posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Lze sice poznamenat, že v úvodu skutkové části výroku o vině je postavení obviněné A. R. nepřesně vymezeno tak, že byla oprávněna k „uzavírání“ úvěrových smluv, avšak tato nepřesnost je korigována tím, že dále již bylo ve skutkové části výroku o vině správně a ve shodě se skutečným postavením obviněné A. R. uvedeno, že se posuzovaného jednání dopustila „při sjednávání“ těchto smluv. Tato dikce odpovídá tomu, že v procesu uzavírání smluv příslušelo obviněné A. R. ve skutečnosti nikoli uzavření smlouvy, ale v součinnosti s klientem zajištění podkladů pro její uzavření, což se navenek demonstrovalo sepsáním listiny označené jako návrh smlouvy, resp. žádost o uzavření smlouvy.
Tím odpadají také jakékoli úvahy o tom, že by jednání obviněných L. O. a N. O. mělo být kvalifikováno jako účastenství na trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. spáchaném obviněnou A. R.
Součinnost obviněných L. O. a N. O. s obviněnou A. R. při spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. rozhodně nebyla pouhou pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jednání obviněných L. O. a N. O. evidentně překročilo meze účastenství a nabylo povahy „společného jednání“ ve smyslu znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podíl obviněných L. O. a N. O. na celé trestné činnosti se zdaleka neomezoval jen na namítané opatření prostředků, kterými byly jednak údaje o osobách, pod jejichž jmény byly sepisovány fingované návrhy smluv a žádosti o uzavření smluv, a jednak falešná potvrzení o zaměstnání těchto osob. Ze zjištění soudů vyplývá, že obvinění L. O. a N. O. určovali, které smlouvy (návrhy smluv, resp. žádosti o uzavření smluv) budou vyhotoveny a za jakých podmínek. V této souvislosti tito obvinění také určovali, jaký nábytek bude v prodejně obviněné A. R. odebrán a jak s ním bude naloženo, resp. že budou odčerpány peníze v hotovosti. Na výtěžku z posuzovaných machinací obvinění L. O. a N. O. sami také výrazně profitovali, neboť pro svou potřebu a pro potřebu svých příbuzných a známých odebírali nábytek hrazený z podvodně vylákaných úvěrů, resp. do své dispozice získávali odpovídající částky peněz v hotovosti. Míra iniciativy obviněných L. O. a N. O. ukazuje naopak spíše na to, že k vlastnímu obohacení a k obohacení jiných osob z okruhu svých příbuzných a známých využívali postavení obviněné A. R. , která provozovala prodejnu nábytku a zároveň sjednávala smlouvy o spotřebitelských úvěrech. Pokud soudy kvalifikovaly jednání obviněných L. O. a N. O. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., je toto právní posouzení skutku plně akceptovatelné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných L. O. a N. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec