ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.952.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 952/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněného D. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 12 To 59/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 67/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 14 T 67/2009, byl obviněný D. B. (dále jen: „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 11 T 60/2009, byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §8 odst. 2 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněný dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 11 T 60/2009, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 14 T 67/2009, odvolání proti všem výrokům. Odvolání proti tomuto rozsudku podal také státní zástupce v neprospěch obviněného. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 12 To 59/2010, zamítl odvolání obviněného i státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 12 To 59/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítl, že soud prvního stupně provedl pouze takové důkazy, které vedly k jeho usvědčení, a nepřipustil žádné důkazy, které by byly v jeho prospěch, a pokud je provedl, hodnotil je jako nevěrohodné. Podle obviněného soud prvního stupně vycházel převážně z výpovědi svědků S. P. a M. M., kteří nebyli schopni objektivně popsat skutečnosti, důležité pro řádné zjištění skutkových okolností, a vytkl tomuto soudu, že nevyslechl svědka F. T. Obviněný v dovolání poukázal na zjevné logické rozpory ve výpovědích S. P. a M. M., zpochybnil výpověď svědka O. B. a O. Ch. a dodal, že svědci vyslechnutí v jeho věci byli v době údajného spáchání trestného činu silně pod vlivem alkoholu. Obviněný rovněž zpochybnil věrohodnost znaleckých posudků provedených ve věci s tím, že posudky vycházely z nejasných a pochybných podkladů. Z těchto důvodů je přesvědčen, že soudy nižších stupňů měly přihlédnout k zásadě in dubio pro reo, což neučinily. Obviněný směřoval další námitku proti druhu a výměře uloženého trestu s tím, že mu byl nesprávně uložen trest s odkazem na ustanovení §41 tr. zák. a §42 tr. zák., neboť nový trestní zákoník pojem „zvlášť nebezpečný recidivista“ vůbec nezná, a proto nelze podle něj zvýšit trestní sazbu podle ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Obviněný dodal, že ani trest zákazu řízení motorových vozidel není v tomto případě na místě.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky směřují jednak proti nesprávnému hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a jednak proti nedostatečnému rozsahu provedených důkazů. Dovolatel v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se způsobem hodnocení důkazů a rozsahem dokazování a domáhá se tak zjištění jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil i soud odvolací. Stejný závěr platí i ohledně tvrzení obviněného D. B., že soudy svými postupy porušily v jeho případě právo na spravedlivý proces, protože toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle nejvyšší státní zástupkyně podřadit ani námitku obviněného týkající se druhu a výměry trestu, navíc s odkazem na ustanovení §41 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se ovšem vztahuje jen k druhu a výměře uloženého trestu v tom smyslu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný svou námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, jako např. otázka, zda byly dva skutky spáchány ve vícečinném souběhu a zda přichází v úvahu uložení souhrnného trestu apod. Pokud jde o námitku obviněného týkající se posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že postup soudů nižších stupňů respektuje ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění zák. č. 309/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, neboť zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zák., za který je možno uložit trest odnětí svobody na tři až deset let, je obecně přísněji trestný než tomuto ustanovení korespondující trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle nejvyšší státní zástupkyně obviněný D. B. nevytkl napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného D. B., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, tedy námitky, které směřují proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za námitku skutkového charakteru je nutno považovat námitku nevěrohodnosti výpovědí řady svědků, neprovedení výslechu svědka F. T., zpochybnění závěrů znaleckých posudků apod. Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Z hlediska zákonného vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je povinností Nejvyššího soudu zabývat se otázkami právního posouzení skutku nebo otázkami jiného nesprávného hmotně právního posouzení za předpokladu, že obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání uplatní právní námitky. Obviněný zároveň poukázal na porušení zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud k tomu dodává, že jde o procesněprávní zásadu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru.
K námitce obviněného proti výroku o trestu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož základě se nelze zabývat námitkami proti výroku o trestu. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.
Za námitku právního charakteru relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitku obviněného, že nebyly splněny podmínky §41 tr. zák. pro posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty a pro uložení trestu podle §42 odst. 1 tr. zák. s tím, že správně mělo být jeho jednání posouzeno podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Obviněný má za to, že zvýšení trestní sazby v jeho případě nepřichází v úvahu, neboť nový trestní zákoník v §14 odst. 3 tr. zákoníku definuje zvlášť závažný trestný čin jako čin s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let a nelze tak uplatnit ustanovení §42 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Pokud jde o přechodná ustanovení, nový trestní zákoník v §419 tr. zákoníku pouze stanoví, že trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neužije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů. Je tedy zřejmé, že přechodná ustanovení se nezabývají otázkou výroku o vině, ale pouze otázkou výroku o trestu.
Především je však potřeba zdůraznit, že odsouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty je součástí výroku o vině, přičemž tento výrok nelze rozdělit a odstranit jeho část a aplikovat pak částečně ustanovení nového trestního zákoníku. Z ustanovení §41, §42 odst. 1 tr. zák. plyne, že okolnost, že pachatel činu je zvlášť nebezpečným recidivistou, je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Okolnost, že pachatel trestného činu je zvlášť nebezpečným recidivistou, je tedy zákonným znakem trestného činu (srov. č. 12/1962 Sb. rozh. tr.).
Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Trestní sazba odnětí svobody je v tomto případě stanovena v rozmezí dva až osm let. V souladu s trestní sazbou podle §222 odst. 1 tr. zák. zvýšenou podle §42 odst. 1 tr. zák. bylo možné obviněnému uložit trest odnětí svobody v rozmezí šest let a čtyři měsíce až deset let a osm měsíců.
Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, přičemž zákon umožňuje pachatele potrestat odnětím svobody na tři léta až deset let. Nový trestní zákoník přitom upravuje v ustanovení §59 tr. zákoníku mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. Za zvlášť závažné zločiny se přitom podle §14 odst. 3 tr. zákoníku považují ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Úprava obsažená v §59 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. je tedy obsahově shodná s úpravou v §42 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byť nová právní úprava již nepoužívá pojem „zvlášť nebezpečná recidiva“.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud by bylo trestné jednání obviněného posuzováno podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl by obviněný uznán vinným trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s tím, že by přicházelo v úvahu použití §59 tr. zákoníku za splnění podmínek §14 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněnému by tak bylo možno uložit trest odnětí svobody ve výměře osm let a dva měsíce až třináct let a čtyři měsíce.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Nelze proto použít některá ustanovení trestního zákona č. 140/1961 Sb. a zároveň některá ustanovení trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Z výše uvedeného je zřejmé, že použití nového trestního zákoníku, jehož se obviněný domáhá, by pro něj bylo méně příznivější. Soudy nižších stupňů tedy správně aplikovaly příslušná ustanovení trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně ustanovení týkající se zvlášť nebezpečné recidivy a ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §42 odst. 1 tr. zák.
Pokud tedy obviněný podal dovolání v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. pro nesprávnost výroku, který se ho týká, je v tomto případě dán zákaz reformace in peius. V případě vyhovění námitce obviněného by však došlo k porušení této zásady, což je v rozporu s právní úpravou dovolání, neboť se obviněný ve skutečnosti domáhá změny, která je v jeho neprospěch. V §265p odst. 1 tr. ř. je stanoveno, že v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Dovolání podané obviněným v jeho neprospěch je proto dovoláním nepřípustným.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek