ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1009.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1009/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovoláních obviněného mladistvého „tulipána“*), a obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 4 Tmo 14/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 42/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ a obviněného M. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 3 Tm 42/2009, byl obviněný mladistvý (dále jen mladistvý) „tulipán“ uznán vinným proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a obviněný M. P. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za to byl mladistvý „tulipán“ odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, k trestnímu opatření odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce; podle §76 zákona č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. bylo rozhodnuto, že se trestní opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Obviněný M. P. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta a podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných J. B., J. J. a o vině a trestním opatření mladistvého R. B. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý „tulipán“ provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že
- společně a po předchozí dohodě se spoluobviněnými J. B. a J. J. dne 29. 5. 2009 kolem 19.45 hodin v K., na ul. P., na chodníku u Základní školy P., vedeni záměrem získat jeho věci, přistoupili ke zde procházejícímu V. K., kterého nejprve mladistvý „tulipán“ oslovil pod záminkou žádosti o cigaretu, a když jim vyhověl, obviněný J. B. se ho dotazoval, kolik je hodin, poté, co V. K. vytáhl z kapsy svůj mobilní telefon zn. Sony Ericsson W 810i, nezj. IMEI a tel. č., s paměťovou kartou 512 MB, sdělil mu aktuální čas a telefon si zastrčil zpět do kapsy kalhot, obviněný J. B. uchopil V. K. za ruku, v níž držel telefon v kapse, a snažil se mu ruku s telefonem z kapsy vytáhnout, což se mu nepodařilo, neboť V. K. tlačil ruku s telefonem zpět do kapsy, proto ho dlaní druhé ruky udeřil do hrudníku, v důsledku čehož V. K. zavrávoral a přitom se mu podařilo jeho ruku z kapsy vytáhnout, načež mu z ruky vytrhl mobilní telefon, ze kterého pod záminkou uskutečnění telefonního hovoru vyňal SIM kartu, kterou mu vrátil, a vložil do něho svou vlastní SIM kartu, avšak poté s tímto telefonem z místa všichni společně odešli pod záminkou návštěvy kamaráda, kdy zpět se již nevrátili, následně téhož dne mobilní telefon prodali a utržené peníze použili pro svou potřebu, čímž V. K. způsobili škodu ve výši 2.000,- Kč (bod 2. výroku o vině rozsudku),
- společně a po předchozí dohodě s obviněnými J. B., J. J. a mladistvým R. B. dne 27. 6. 2009 kolem 22.30 hodin v K., na ul. H., na chodníku poblíž domu, vedeni záměrem získat jeho peníze a věci, znenadání přiběhli ke zde procházejícímu D. B., kterého oslovili pod záminkou žádosti o cigaretu, poté, co jim sdělil, že cigaretu nemá, a chtěl z místa odejít, jeden z nich mu v odchodu zabránil tím, že ho zezadu uchopil za oděv, následně po něm požadovali vydání peněz, a když jim peníze odmítl vydat, jeden z nich ho udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož upadl na zem, kde ho všichni kopali do celého těla včetně hlavy, kterou si chránil rukama, přitom po něm opět požadovali peníze, poté, co jim D. B. z obavy před dalším fyzickým napadáním vydal finanční částku ve výši 200,- Kč, s těmito penězi nejprve z místa odešli, avšak po chvíli D. B. znovu doběhli na ul. B. na parkovišti naproti domu, kde ho jeden z nich udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož upadl na zde zaparkované osobní motorové vozidlo, a poté, co se postavil, ho opětovně dvakrát udeřil pěstí do obličeje a také ho kopl, přitom po něm požadovali vydání mobilního telefonu, přičemž v dalším jednání ustali až na zásah jiné osoby, která na ně křičela z okna domu, proto z místa utekli, aniž jim telefon vydal, a tak způsobili D. B. škodu ve výši 200,- Kč, přičemž v důsledku fyzického napadení utrpěl zranění – pohmoždění hlavy a levého lokte, se kterým se kromě prvotního ošetření dále neléčil (bod 5. výroku o vině rozsudku),
- společně a po předchozí dohodě s obviněnými J. B., J. J. a mladistvým R. B. dne 28. 6. 2009 kolem 01.00 hodin v H., na H. na chodníku před domem, poblíž restaurace L., vedeni záměrem získat jeho peníze a věci, oslovili zde procházejícího T. R. pod záminkou sdělení aktuálního času a nabídky prodeje marihuany, načež po jeho sdělení, že neví, kolik je hodin, a odmítnutí marihuany po něm požadovali peníze, a když i toto odmítl a chtěl z místa odejít, zabránili mu v odchodu tím, že ho obstoupili, a po jeho sdělení, že nemá mobilní telefon ani peníze, ho jeden z nich uchopil za paži a pod pohrůžkou jeho prohledání a pobití po něm požadoval, aby vytáhl věci z kapes, poté, co T. R. z obavy z uskutečnění této vyhrůžky z kapsy vytáhl peněženku a mobilní telefon zn. Sony Ericsson K 790i, se SIM kartou operátora T-Mobile, jeden z nich mu z ruky vytrhl peněženku a po jejím prohledání mu z ní vzal finanční hotovost v mincích ve výši 50,- Kč, kterou si ponechali, načež mu peněženku vrátili, a druhý z nich mu z ruky vytrhl mobilní telefon, který si rovněž ponechali, poté ho jeden z nich dvakrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, následně s těmito věcmi všichni z místa odešli, a tak způsobili T. R. škodu ve výši 2.050,- Kč (bod 6. výroku o vině rozsudku),
- společně a po předchozí dohodě s obviněnými J. B., J. J. a mladistvým R. B. dne 28. 6. 2009 kolem 03.35 hodin v K., na křižovatce ulic S. a tř. O., na chodníku poblíž domu, vedeni záměrem získat jejich věci, obstoupili zde procházejícího J. V. a jeho kamaráda T. H., které tak od sebe oddělili, následně jeden z nich oslovil J. V. pod záminkou žádosti o sdělení aktuálního času, a když mu odpověděl, kolik je hodin, avšak z kapsy nevytáhl svůj mobilní telefon z obavy před jeho odcizením, opakovaně po něm požadoval zapůjčení mobilního telefonu, a když mu nevyhověl, přičemž telefon držel v ruce zastrčené v kapse, poblíž domu na ul. S. mu znenadání za použití síly ruce z kapes vytáhl, načež po jejich prohledání mu z kapsy vytáhl mobilní telefon zn. Sony Ericsson K 510i, se SIM kartou operátora T-Mobile, vzápětí ho udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté ho další z nich před vchodem do domu, znenadání dvakrát udeřil pěstí do ramena a jedenkrát ho kopl do zad, načež s mobilním telefonem všichni společně z místa odešli, naložili s ním nezjištěným způsobem ve svůj prospěch, a tak J. V. způsobili škodu ve výši 1.000,- Kč (bod 7. výroku o vině rozsudku).
Obviněný M. P. měl podle zjištění soudu prvního stupně trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchat tím, že dne 9. 8. 2009 kolem 16.50 hodin v K., na ul. M., na prostranství mezi budovou Komerční banky, a. s., a kostelem sv. M., společně a po předchozí dohodě se spoluobviněným J. B., vedeni záměrem získat jejich jízdní kola, přistoupili k T. H. a jeho kamarádům K. P., A. P. a D. S., jejichž kola si začali prohlížet, poté, co tito z obavy o svá kola na ně nasedli a z místa odjížděli, obviněný M. P. zabránil odjet T. H. tak, že mezi své nohy uchopil a takto držel přední kolo jeho jízdního kola zn. Maxbike v hodnotě 9.900,- Kč, načež obviněný J. B. vyzýval obviněného M. P., aby T. H. kolo vzal, poté, co T. H. kolo z jeho sevření vytrhl a snažil se na kole ujet, obviněný M. P. ho pronásledoval, přitom se ho opakovaně snažil zastavit a z kola shodit tak, že ho chytal za sedátko a do kola kopal, což doprovázel vulgární slovní výzvou, aby z kola sesedl, přičemž obviněný J. B. vyzýval obviněného M. P., aby T. H. nenechal na kole ujet, což se však T. H. nakonec podařilo, tudíž mu nezpůsobili žádnou škodu (bod 9. výroku o vině rozsudku).
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními mladiství „tulipán“ i R. B. a obvinění J. B., J. J. i M. P. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 4 Tmo 14/2010, byla všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podali mladistvý „tulipán“ a obviněný M. P. prostřednictvím svých obhájkyň v zákonné lhůtě dovolání. Odkázali v něm shodně na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Mladistvý „tulipán“ zopakoval svoji obhajobu, že výpovědi svědků jsou ve vztahu k jeho osobě nejednotné a rozporné, v důsledku čehož nebylo možné na nich založit spolehlivé rozhodnutí o jeho vině. Nesouhlasil se závěry soudů, že se trestné činnosti dopustil jako spolupachatel, tvrdil, že znaky spolupachatelství nebyly naplněny, a to minimálně v případě skutků pod body 2. a 7. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že z pouhé blízkosti místa činu nelze dovodit společný úmysl, a poukazoval na provedené důkazy, z nichž vyplývá, že sledoval výhradně své vlastní cíle, které s cíly ostatních obviněných neměly nic společného. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. připomněl, že jasně vyzýval obviněného J. B., aby po obdržení požadované cigarety odešli, což je doloženo svědeckou výpovědí T. K. Pokud by existoval společný úmysl a byl srozuměn se záměrem spoluobviněného J. B. zmocnit se mobilního telefonu poškozeného V. K., jistě by jej nevyzýval k odchodu dříve, než by se mobilního telefonu skutečně zmocnili. Uvedl též, že podle jeho mínění se nepodařilo dostatečně prokázat jeho vinu ani „v případě ostatních dvou skutků“, i tady byl dovozován společný úmysl z pouhé přítomnosti poblíž místa činu. Navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. P. v odůvodnění dovolání nesouhlasil s právní kvalifikací skutku, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odkázal na obsah své výpovědi z přípravného řízení, v níž uvedl, že toliko věděl, že spoluobviněný J. B. chce kolo odcizit, nebyli však domluveni na žádném společném jednání. Spoluobviněný řekl poškozenému, aby kolo vydal, nevyhrožoval mu, toliko kolo držel, poškozenému se podařilo vytrhnout. Dovolatel se pak snažil kolo mu odcizit tak, že chytl za sedátko kola, aby poškozeného zastavil, což se mu nepovedlo, a v té době „plácl“ poškozeného po zádech a ten odjel na kole. Z výpovědi poškozeného vyplývá jen to, že mu zabraňoval odjet a že snad do něj „žduchl“. Za takových okolností se podle názoru obviněného nemohl dopustit trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale jeho jednání mělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání mladistvého „tulipána“ především zmínil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K části dovolací argumentace obviněného, v níž napadá hodnocení výpovědí ve věci vyslechnutých svědků a navazující závěry, proto nelze podle něj přihlížet.
Pokud jde o právní kvalifikaci ustáleného skutkového děje, je namístě se s ní ztotožnit. Z popisu skutkového děje je zřejmé, že jednání mladistvého a dalších spoluobviněných vykazovalo ve všech případech poměrně shodné znaky, neboť v jeho rámci vždy společně, po předchozí dohodě a za společného záměru ve večerních či nočních hodinách zejména v K. v početní převaze obvykle pod záminkou dotazu na aktuální čas přistoupili k poškozenému či ho obstoupili a pohrůžkou bezprostředního násilí nebo jeho přímou realizací ho nutili k vydání peněz a mobilního telefonu, což se jim obvykle podařilo. Toto jednání se ve své podstatě opakovalo, přičemž jeho průběh vzhledem k prvotní neochotě poškozených podrobit se vyhrůžkám spoluobviněných většinou trval zjevně několik minut, to vše aniž by kterýkoli ze spoluobviněných jakkoli projevil svůj nesouhlas se zvoleným postupem či dal najevo vznik excesu z určité původní dohody spoluobviněných. Lze doplnit, že byť s poškozenými nekomunikovali vždy všichni spoluobvinění současně, přesto se všichni podíleli na úspěšném spáchání činu tím, že obstupováním poškozených a konkludentním souhlasem s pronesenými požadavky a vyhrůžkami zesilovali hrozbu. Mladistvý proto společným jednáním s výše jmenovanými spoluobviněnými za zjevné existence společného úmyslu naplnil všechny znaky skutkové podstaty provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.). Dovolání mladistvého shledal zjevně neopodstatněné a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Za zjevně neopodstatněné označil i dovolání obviněného M. P. I v jeho případě poznamenal, že obviněný v rámci své argumentace především zpochybnil průběh skutkového děje, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Z učiněných skutkových zjištění ovšem vyplývá, že obviněný jednal mimo jiné po předchozí dohodě se spoluobviněným a se shodným záměrem (tedy s ním zjevně koordinovaně), konkrétně s cílem získat od poškozeného jeho kolo, rovněž ze zjištění vyplývá i způsob, jakým tak činil. Správná je i právní kvalifikace skutku.
Obviněný sice směřoval své jednání ke zmocnění se cizí věci (obdobně jako by tomu bylo v případě trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., na který obviněný poukazoval), avšak prostředkem k získání této věci nebylo její přisvojení ve smyslu §247 tr. zák., ale užití násilí ve smyslu §234 tr. zák. V předmětné věci poškozený spoluobviněným dobrovolně nevydal své jízdní kolo, k jehož získání svůj útok evidentně směřovali, a proto je obviněný svémocně uchopil, přičemž když se poškozený i z kolem vytrhl a ujížděl, obviněný se ho snažil z kola chytáním a kopy shodit. Obviněný tedy cíleně a společně se spoluobviněným užil proti poškozenému fyzickou sílu, kterou chtěl překonat jeho odpor, aby se mohl zmocnit jeho věci. Takové jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (spáchaného případně ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.), jak správně dovodily soudy dříve činné ve věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obě podaná dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z textu dovolání je zřejmé, že mladistvý „tulipán“ i obviněný M. P. v podstatě namítli, že jejich jednáním nebyly naplněny znaky spolupachatelství na trestném činu, resp. provinění, loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání lze tuto námitku hodnotit jako relevantní, avšak neopodstatněnou.
Trestného činu (provinění) loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že mladistvý „tulipán“ naplnil pod body 2., 5., 6. a 7. znaky tohoto provinění tím, že proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a obviněný M. P. pod bodem 9. znaky tohoto trestného činu tím, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektem trestného činu a shodně provinění loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zmocněním věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc.
Není od věci připomenout, že pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky). Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Vyloučeno však není ani to, aby násilí ve smyslu §234 tr. zák. působilo na věc, pokud je prostředkem nátlaku na vůli bezprostřední oběti.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Takto definované spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání v tomto smyslu jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému provedení trestného činu, jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).
Mladistvý „tulipán“ v odůvodnění dovolání jednak nesouhlasil se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a v této souvislosti poukazoval na to, že výpovědi svědků jsou ve vztahu k jeho osobě nejednotné a rozporné, v důsledku čehož na jejich základě nelze založit spolehlivé rozhodnutí o jeho vině, jednak polemizoval se závěrem o naplnění znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti namítl, že z pouhé jeho přítomnosti poblíž místa činu nemůže být dovozován společný úmysl, přičemž tyto jeho výhrady směřovaly především vůči skutkům pod body 2. a 7. rozsudku soudu prvního stupně.
Je třeba uvést, že námitka, jíž dovolatel zpochybnil věrohodnost slyšených svědků či způsob hodnocení provedených důkazů, je námitkou skutkovou, směřující proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel i odvolací soud. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 18 až 21 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5 až 7 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí poškozených V. K., D. B., T. R., J. V., popřípadě dalších svědků přítomných na místě činu na straně jedné a výpovědi mladistvého a dalších spoluobviněných na straně druhé, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry též srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Soudy vysvětlily, proč založily svá skutková zjištění na výpovědích poškozených, proč uzavřely, že míru účasti mladistvého nelze spatřovat toliko v „jeho přítomnosti poblíž místa činu“. Odvolací soud k v podstatě shodně koncipované námitce mladistvého mimo jiné poznamenal, že z výpovědí poškozených, ve vztahu k nimž nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, pro které by bylo třeba nahlížet na ně jako na rozporné či nevěrohodné, vyplynulo, že motivem jednání obviněných bylo zmocnění se jejích věcí a za tímto účelem bylo vůči nim užito přímé násilí, popř. pohrůžka bezprostředního násilí, které vždy předcházely žádosti o vydání nejrůznějších věcí, což poškození odmítli, a následně se obvinění zmocňovali jejich věcí (strana 7 napadeného usnesení).
Přisvědčit není možné ani těm výhradám mladistvého, jejichž prostřednictvím polemizoval se správností právního závěru o naplnění znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Otázkami spolupachatelství se soudy obou stupňů zabývaly a dovolací soud považuje jejich závěry o existenci požadovaných zákonných znaků za správné.
Odvolací soud zdůraznil, že šlo o společné jednání konkrétních spolupachatelů, přičemž je nerozhodné, zda se jednotliví spolupachatelé na jednání v jednotlivých bodech podíleli stejnou měrou či toliko v podřízené roli. Podle odvolacího soudu není pochyb o společném úmyslu zmocnit se cizích věcí, přičemž obvinění nemohli předpokládat, že jim poškození vydají požadované věci dobrovolně, a proto i za situace, kdyby uskutečnili část protiprávního jednání další spolupachatelé, odpovídají za tuto část i ostatní spolupachatelé při zdůraznění, že není nutná žádná výslovná dohoda, neboť postačí i dohoda konkludentní. Všichni obvinění jednali podle něj ve vzájemné shodě, od samého počátku bylo zřejmé, že půjde o zmocnění se věcí poškozených, s nimiž naloží ve svůj prospěch, a za tímto účelem se vůči nim dopustili jednání, které je popsáno v jednotlivých bodech výroku o vině.
Úvahy odvolacího soudu korespondují s názory prezentovanými právní teorií i judikaturou soudů. Zákon nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů loupeže byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu (k tomu rozhodnutí Zm II 436/28, publikováno ve Sbírce rozhodnutí NS – Vážný č. 3371/1929 tr.). Za splnění těchto předpokladů lze za jednání spolupachatele označit i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání činu zajistit (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Zm I 433/27, publikováno ve Sbírce rozhodnutí NS – Vážný č. 2918/1927 tr., č. 4119/1931 tr. aj.).
Vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením je i pouhá přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, je-li přítomnost této osoby (jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva. Všichni obvinění přišli na místo činu společně, mladistvý jednání spoluobviněných nikterak (slovem ani činem) nebránil, i on společně s dalšími spoluobviněnými poškozené obstoupil a dával jednoznačně najevo, že k nim a tedy i přímo útočícímu obviněnému J. B. patří; společně s nimi pak místo činu a poškozeného též opustili. Evidentně šlo o společné akce (tj. společné jednání) vedené jednotným záměrem zmocnit se věcí poškozených i za cenu použití násilí ze strany všech obviněných. Jednání mladistvého vykazuje znaky zavinění ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., takže závěr o spolupachatelství je plně podložený.
Zásadní výhrady mladistvého směřovaly vůči skutkům pod body 2. a 7., nesouhlasil však ani s právním posouzením zbývajících skutků pod body 5., 6. rozsudku soudu prvního stupně. Z výpovědí poškozených – svědků D. B. a T. R. se však podává, že použití fyzické síly, v případě poškozeného D. B. nemalé intenzity a dokonce opakovaně, jasně směřovalo ke zmocnění se věcí poškozených a že celá „akce“ byla společnou akcí všech přítomných obviněných a mladistvých. Rozhodně nelze souhlasit s názorem dovolatele, že společný úmysl spáchat trestnou činnost právě tím způsobem, jakým byla spáchána, byl nepatřičně dovozován z pouhé přítomnosti na místě činu.
Odlišná ale není ani situace stran skutků pod body 2. a 7. Poškozený V. K. sice popsal, že nejaktivnější byl obviněný J. B., že zbývající dva spoluobvinění nezasahovali, a to ani ve chvíli, kdy požadoval vrácení svého mobilu. Současně ale též uvedl, že v době násilného jednání spoluobviněného stáli asi půl metru od J. B., přičemž ten stál proti němu a zbývající dva spoluobvinění „bokem“, a že když žádal o vrácení mobilu, měl z nich strach, byli proti němu v přesile (č. l. 449). Obdobně poškozený J. V. setkání se skupinou obviněných popsal tak, že skupina vystupovala od počátku jednotně, oddělili jej od kamaráda T. H. a poté po něm požadovali zapůjčení mobilu. Když jim nevyhověl, proti jeho vůli jej prohledali, vytáhli mu z kapsy mobilní telefon a posléze jej ještě fyzicky napadli údery pěstí do ramene a kopnutím do zad, načež všichni společně odešli (č. l. 452). Ve shodě s touto výpovědí vyznívá i výpověď svědka T. H., který potvrdil, že skupina mladíků, které potkali, chtěla mobil, uvedl mimo jiné, že když J. V. „šacovali“, tak mu přišlo, že se něco stane, zmínil i to, že měl strach (č. l. 455, 456).
Nelze nevidět, že jednání popsané pod body 2., 5., 6. a 7. vykazuje mnohé společné rysy, liší se v podstatě jen mírou násilí, které bylo použito. Všichni obvinění i mladiství včetně mladistvého „tulipána“ jednali společně a oporu v provedeném dokazování má i zjištění soudů, že jednali po předchozí dohodě a se společným záměrem zmocnit se mobilních telefonů, popř. peněz poškozených. S tím k nim též ve večerních či nočních hodinách obvykle pod záminkou dotazu na čas společně přistoupili a pohrůžkou násilí, ve vztahu k němuž dávali najevo, že jej užijí okamžitě, pakliže jim poškozený požadované věci nevydá, nebo i po použití takového násilí poškozené přinutili k tomu, aby jim své mobilní telefony vydali, případně jim je odebrali. Dovolací soud již opakovaně akcentoval, že se jednalo o společné jednání spoluobviněných, žádný z nich v průběhu jednání s poškozenými, které nebylo časově zanedbatelné, nečekaně rychlé, nedal najevo svůj nesouhlas s počínám ostatních, s hrozbami či užitím násilí, nedistancoval se od něj. Neučinil tak ani mladistvý „tulipán“, i on svojí bezprostřední blízkostí s ostatními útočníky dával svým neverbálním chováním najevo, že s takovým jednáním souhlasí, že ke skupině útočníků patří a je její součástí, že jeho úmysl a činnost sleduje týž záměr. Opodstatněná není ani výhrada mladistvého, že existenci společného úmyslu zmocnit se věcí poškozeného V. K. zpochybňuje jeho výzva, aby odešli, pronesená ještě před faktickým zmocněním se mobilního telefonu poškozeného. Z výsledků dokazování, konkrétně výpovědi svědka T. K. totiž vyplývá, že takovou výzvu mladistvý pronesl až v době, kdy již obviněný J. B. po předchozím použití násilí vůči poškozenému s jeho mobilem fyzicky disponoval (č. l. 454). Není pochyb ani o tom, že právě početní převaha potencionálních útočníků, přičemž žádný z poškozených nevnímal a ani nemohl vnímat konání každého z nich izolovaně, vytvářela atmosféru strachu, s čímž dozajista obvinění též počítali jako s okolností usnadňující provedení činu. Nic na tomto závěru nemění ani okolnost, že ne všichni obvinění s poškozenými komunikovali, aktivně se účastnili fyzického útoku proti nim, neboť pro úspěšnou realizaci jejich společného záměru postačovalo obstoupení poškozených, konkludentní projevy souhlasu s proneseným požadavkem na vydání věci, jelikož již tak vytvářeli, eventuálně zesilovali hrozbu z uskutečnění výhrůžek pro případ, že poškození požadavkům na vydání věcí nevyhoví, a současně vytvářeli prostředí psychické podpory pro ty ze spoluobviněných, kteří byli vůči poškozeným skutečně aktivní.
Mladistvý proto společným jednáním s dalšími jmenovanými spoluobviněnými naplnil všechny znaky provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obviněný M. P. nesouhlasil s právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným (bod 9. výroku rozsudku soudu prvního stupně), tvrdil, že věděl toliko to, že spoluobviněný J. B. chce poškozenému kolo odcizit, společně nebyli na žádném jednání domluveni. On sám se snažil poškozenému kolo odcizit tak, že chytl za sedátko kola, aby jej zastavil, nepovedlo se mu to, plácl jej po zádech s tím, aby vypadnul, a poškozený odjel. Dovozoval, že se nemohl dopustit trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale jen pokusu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák.
Z obsahu námitek obviněného je zjevné, že popis skutkového děje předkládaný obviněným se významně liší od skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud. Bylo již vyloženo, že námitky skutkové povahy nejsou způsobilé relevantně založit existenci důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nutno dodat, že ani v tomto případě dovolací soud nezjistil žádné pochybení, jež by ve svých důsledcích představovalo porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která jsou přesvědčivá. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Vysvětlil, proč uvěřil výpovědi poškozeného, který věrohodně popisoval průběh fyzického útoku obviněného a jehož údaje nejsou v kolizi s výpověďmi svědků A. P. či K. P. Je proto zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Těžiště jednání obviněného M. P. je soudem popsáno tak, že společně a po předchozí dohodě se spoluobviněným J. B., vedeni záměrem získat jejich jízdní kola, přistoupili k T. H. a jeho kamarádům K.A. P. a D. S., jejichž kola si začali prohlížet, poté, co tito z obavy o svá kola na ně nasedli a z místa odjížděli, obviněný M. P. zabránil odjet T. H. tak, že mezi své nohy uchopil a takto držel přední kolo jeho jízdního kola v hodnotě 9.900,- Kč, načež obviněný J. B. vyzýval obviněného M. P., aby T. H. kolo vzal, poté, co T. H. kolo z jeho sevření vytrhl a snažil se na kole ujet, obviněný M. P. ho pronásledoval, přitom se ho opakovaně snažil zastavit a z kola shodit tak, že ho chytal za sedátko a do kola kopal, což doprovázel vulgární slovní výzvou, aby z kola sesedl, přičemž obviněný J. B. vyzýval obviněného M. P., aby T. H. nenechal na kole ujet, což se však T. H. nakonec podařilo. Verzi skutkového děje vylíčenou obviněným v dovolání poškozený T. H. ve své výpovědi jasně vyvrátil. Vysvětlil, že jemu se nepodařilo před obviněnými J. B. a M. P. ujet, načež mu M. P. zablokoval koleny přední kolo a zabraňoval mu odjet, snažil se jej shodit z kola, „žduchal“ do něj. Chtěl se mu vysmeknout, ale nepodařilo se mu to, přičemž slyšel, jak J. B. vyzýval M. P., aby mu kolo odcizil, ať jej nenechá odjet. Ze sevření se mu posléze podařilo vymanit, ale M. P. jej chytil za sedátko, když mu vyklouzlo, kopl do zadního kola a jemu se nakonec podařilo ujet (č. l. 453). Obdobně situaci popsal i svědek A. P. (č. l. 457).
Jak výstižně shrnul státní zástupce ve svém vyjádření, dovolatel cíleně a společně se spoluobviněným J. B. užil proti poškozenému fyzickou sílu k překonání jeho odporu, který poškozený obviněnému M. P. kladl, když obviněný zřetelně dával najevo svůj úmysl zmocnit se jeho jízdního kola, podporován pokyny spoluobviněného J. B. Ani podle dovolacího soudu není žádných pochyb o tom, že toto jednání vykazuje zákonné znaky loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. O trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Dovolatelovo jednání sice směřovalo ke zmocnění se cizí věci, ale prostředkem k získání věci nebylo její přisvojení, ale užití násilí, tedy použití fyzické síly k překonání odporu poškozeného. Za takových okolností právní posouzení skutku jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. nepřichází v úvahu a správně byl skutek dovolatele posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud pro mládež proto dovolání mladistvého „tulipána“ a obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.