ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1019.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1019/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 5 To 163/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 213/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 1 T 213/2009, byl obviněný J. Š. uznán vinným pod body 1. a 3. dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d) tr. zák. a pod bodem 4 a 5 trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu pracovníka ostrahy na dvě léta. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 8 T 156/2009, jenž nabyl právní moci dne 22. 10. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce i obviněný; státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného nesouhlasil s výrokem o uloženém trestu, obvinění brojil proti výrokům o vině pod body 1. a 3. tohoto rozsudku a výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 5 To 163/2010, byla odvolání státního zástupce i obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině pod body 1. a 3. rozsudku prvního stupně, jimiž byl uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Odkázal v něm na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve shodě s námitkami uplatněnými i v odvolacím řízení opakoval, že vůči poškozeným nepoužil násilí v úmyslu zmocnit se jejích věcí; v prvním případě poškozené odcizil tašku včetně dokladů a teprve až po krádeži poškozená upadla na zem. Tvrzení poškozené, že byla „žduchnuta“, označil toliko za její subjektivní pocit s tím, že on jí toliko odcizil tašku s obsahem. Obdobně tomu bylo i ve druhém případě; odcizil věci, ale nepoužil žádné násilí. Měl za to, že vzhledem k intenzitě a způsobu spáchání činu mělo být jeho jednání pod body 1. a 3. kvalifikováno jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., nikoliv loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dodal, že podle svých možností se snažil uhradit i způsobenou škodu a oběma poškozeným se dopisem omluvil. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné a aby Okresnímu soudu v Karviné přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně podstata jednání obviněného kvalifikovaného jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočívala v tom, že
- dne 7. 7. 2009 v době kolem 05.20 hodin K. na chodníku poblíž benzinové čerpací stanice B. na ul. R. A., se záměrem získat silou vhodné věci, fyzicky napadl A. L. tak, že na jízdním kole přijel k A. L., která rovněž jela na jízdním kole, nejprve se snažil za jízdy zmocnit její sportovní tašky zn. Nike, která byla uložena v košíku v zadní části jízdního kola a byla připoutána popruhem, který byl omotán kolem košíku, což se mu nepodařilo, proto do A. L. za jízdy silně žduchl, čímž ji srazil z kola, a v době, kdy A. L. ležela na zemi, zastavil své kolo, rozmotal popruh, kterým byla k jejímu kolu taška připoutána, a tuto odcizil, načež z místa činu odjel na svém jízdním kole, přičemž tímto jednáním způsobil A. L. odcizením tašky s věcmi v ní uloženými škodu v celkové výši 8.291,- Kč a též zranění v podobě naražení pravého ramene, naražení ukazováčku pravé ruky a hematomů a odřenin na stehnech obou nohou, které si vyžádalo pouze ošetření na chirurgické ambulanci bez následné pracovní neschopnosti (bod 1. výroku o vině);
- dne 7. 8. 2009 v době kolem 09.00 hodin v K. na chodníku poblíž autobusové zastávky U h.a na ul. B., se záměrem získat silou vhodné věci, fyzicky napadl M. P. tak, že k ní zezadu přijel na jízdním kole, nejprve uchopil kabelku, kterou držela v ruce, a za jízdy se ji snažil vytrhnout, což se mu nepodařilo, když M. P. měla ucha kabelky omotaná kolem zápěstí a tuto pevně držela, uvedeným trhnutím M.P. srazil na zem a v době, kdy ležela na zemi, seskočil z kola a M. P. kabelku z ruky opakovaným útokem vytrhl, načež z místa činu odjel na svém jízdním kole, přičemž tímto jednáním způsobil odcizením kabelky a věci v ní obsažených celkovou škodu ve výši nejméně 3.250,- Kč a dále též zranění v podobě zhmoždění hlavy s plošnou oděrkou a hematomem, povrchní oděrky obou loktů a pravého kolene a povrchovou oděrku pravého boku s hematomem, které si vyžádalo ošetření na chirurgické ambulanci s dobou léčení v trvání 14 dnů (bod 3. výroku o vině).
Obviněný jednak namítl, že vůči poškozeným nepoužil žádné násilí v úmyslu zmocnit se jejích věcí, tvrdil, že jim věci toliko odcizil, a to bez použití násilí, a dále tvrdil, že vzhledem k intenzitě a způsobu spáchání měly být skutky kvalifikovány jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák.
Předně je třeba uvést, že námitka, jíž dovolatel zpochybnil použití násilí vůči poškozeným, je námitkou skutkovou, směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karviné a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ostravě. Obviněný se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu loupeže nedopustil. Obviněný argumentoval tím, že se toliko zmocnil věcí poškozených, žádného násilí se ale vůči nim nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí poškozených svědkyň A. L. a M. P. na straně jedné a výpovědi obviněného na straně druhé, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry též srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně vysvětlil, že jak poškozená A. L., tak M.P. podrobně popsaly průběh kritické události, přesvědčivě popsaly, že a za jakých okolností proti nim obviněný užil násilí a zmocnil se jejich věcí; do poškozené A. L. silně strčil tak, až upadla na zem, a teprve poté jí odcizil tašku, která byla připoutána ke košíku na zadním kole, poškozenou M. P. po prvním neúspěšném pokusu o vytržení kabelky z její ruky, srazil na zem a teprve zde jí opakovaným útokem kabelku s věcmi z ruky vytrhl. Nebylo zjištěno nic, co by věrohodnost výpovědí poškozených jakkoliv snižovalo. Jejich výpovědi korespondují s lékařskými zprávami, násilný útok vůči poškozené M. P. potvrdila i svědkyně J. B. Pokud obviněný tvrdil, že poškozené A. L. tašku „jen odcizil“, přičemž právě „odcizení“ svědkyně vnímala jako „žduchnutí“, jeho výhrada je v rozporu s usvědčující výpovědí jmenované poškozené, která jednoznačně uvedla, že cítila „žduchnutí“, které označila za silnější, jelikož „přeletěla na zem přes řidítka“, a když byla na zemi, viděla poškozeného, jak jí vzal tašku omotanou kolem košíku a odjel pryč (č. l. 207, 208). Dovolací soud hodnotící úvahy soudů sdílí, jsou logické a přesvědčivé.
S jistou benevolencí byla pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako námitka relevantně uplatněná podřazena výhrada obviněného, že „vzhledem k intenzitě a způsobu spáchání“ mělo být jednání kvalifikováno jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., jelikož znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nebyly naplněny. Tato námitka však zjevně nemůže obstát.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v obou případech soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zmocněním věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc.
Není od věci připomenout, že pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky). Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Vyloučeno však není ani to, aby násilí ve smyslu §234 tr. zák. působilo na věc, pokud je prostředkem nátlaku na vůli bezprostřední oběti.
Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. i 3. vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný, veden záměrem získat především věci uložené v taškách poškozených, které pro něj přestavovaly cizí věc, poškozené náhlým, nečekaným násilným útokem překvapil, v důsledku čehož mu nebyly způsobilé účinně čelit. Do poškozené A. L., jedoucí na jízdním kole, strčil tak, až přepadla přes řidítka na zem, a když byla na zemi, nezpůsobilá klást jakýkoliv odpor, obviněný se zmocnil tašky připoutané ke kolu. Za daných okolností není významné, zda obviněný strčil přímo do těla poškozené, či zda strčil do jízdního kola tak silně, až přepadla přes řidítka na zem, jelikož oběma těmto alternativám je společné to, že poškozená byla úmyslným útokem vyřazena z možnosti projevit svoji vůli a účinně se bránit proti záměru obviněného zmocnit se její tašky. Ve druhém případě poškozenou M.P. napadl zezadu, snažil se jí vytrhnou kabelku z ruky, což se mu hned nepodařilo, protože poškozená měla ucha kabelky omotaná kolem zápěstí a pevně kabelku držela. V důsledku nečekaného útoku poškozená upadla na zem, obviněný k ní přiskočil a opakovaným útokem jí nakonec kabelku vytrhl. Obě popsané situace zřetelně dokládají, že obviněný proti poškozeným použil násilí coby prostředek nátlaku na jejich vůli.
Soud prvního stupně a ve shodě s ním i odvolací soud správně uzavřely, že obviněný tak „proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Evidentní též je, že se činu dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §234 odst. 1. Tento jeho úmysl se vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který by se jinak nemohl věcí zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizích věcí.
Poukazoval-li obviněný na intenzitu útoku, s odkazem na niž se domáhal mírnějšího právního posouzení, nelze především souhlasit s tím, že by snad intenzita útoku svědčila v jeho prospěch. Obviněný jednal zákeřně, poškozené napadl nečekaně a zezadu, v obou případech způsobem svědčícím o rozhodnosti uskutečnit pojatý záměr. Nad rámec těchto úvah je třeba dodat, že ani výjimečně malá intenzita násilí, o což se ale v tomto případě nejednalo, nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., protože o takový trestný čin může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Intenzita naplnění tohoto znaku trestného činu loupeže se posoudí v rámci materiální podmínky trestného činu, tj. v rámci stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Jinými slovy, nižší intenzita násilí pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže pro společnost, což lze vyjádřit kupř. při ukládání trestu (k tomu srov. rozhodnutí č. 1/1980, 55/1980 Sb. rozh. tr. aj.). Znovu je však třeba zdůraznit, že o takovou situaci v posuzované věci vůbec nešlo.
Soudy obou stupňů tedy nepochybily, pokud jednání obviněného pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jelikož vykazuje jeho znaky jak po stránce formální, tak i materiální, poněvadž není žádných pochyb o tom, že stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2, 4 tr. zák.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková