ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1153.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1153/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2010 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 10 To 478/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 209/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 4 T 209/2008, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 5. listopadu 2008 kolem 5.45 hodin na dvorku domu v obci V. v P. bezdůvodně fyzicky napadl svého otce E. P., trvale bytem V. v P., D. V. a to tak, že do svého otce strčil, až upadl na zem a při pádu udeřil hlavou o obrubník u branky a poté na něj opět zaútočil údery pěstí do různých částí těla, čímž poškozenému způsobil otřes mozku druhého stupně, pohmoždění hrudníku, pravého loketního kloubu a zlomeninu desátého žebra vlevo s velmi pravděpodobným nalomením jedenáctého žebra vlevo, vyžadující si hospitalizaci od 6. 11. 2008 do 11. 11. 2008 a pracovní neschopnost od 6. 11. 2008 doposud“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a za tento trestný čin a za trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 1 T 198/2008, mu uložil podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 1 T 198/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dlužno dodat, že Okresní soud v Trutnově v této věci rozhodl již v minulosti, když usnesením ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 4 T 209/2008, podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro shora popsaný skutek postoupil Městskému úřadu v T. k projednání jako přestupek. Toto usnesení však bylo z podnětu stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 10 To 168/2009, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a Okresnímu soudu v Trutnově bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 10 To 478/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle §221 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Miloše Znojemského podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že právní posouzení skutku odvolacím soudem je nesprávné ohledně otázky, zda skutkem uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel vyslovil názor, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť se jedná o hraniční případ, kdy je nutné posoudit, zda intenzita zásahu do tělesné integrity poškozeného již naplňuje předmětnou skutkovou podstatu, anebo se jedná o drobné ublížení na zdraví v intencích §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 200/1990 Sb.“). Je totiž přesvědčen, že újma na zdraví poškozeného nedosáhla intenzity ublížení na zdraví, takže jeho jednání naplnilo pouze skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku proti občanskému soužití.
Obviněný se ztotožnil s usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 4 T 209/2008. Domnívá se, že skutek uvedený v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Poukázal rovněž na to, že ze skutku, tak jak je popsán ve výroku soudu, nevyplývá, kterým ze zde uvedených způsobů útoku mělo dojít k otřesu mozku, k pohmoždění hrudníku, pravého loketního kloubu a ke vzniku zlomeniny desátého žebra, případně i jedenáctého žebra. Proto prý skutkový popis nemůže obstát.
Dovolatel dále odkázal na stávající judikaturu týkající se problematiky naplnění pojmu ublížení na zdraví a zdůraznil, že mechanické konstatování, že byl poškozený šest dní hospitalizován, samo o sobě není možné považovat za vznik újmy na zdraví, zvláště když poškozený jako soukromě hospodařící zemědělec se staral o větší stádo hovězího dobytka (v souvislosti s tím poukázal na to, že dobytek svého ošetřovatele občas nechtěně nakopne nebo jinak poraní). Za důležité považoval poukázat i na to, že znalecké posudky byly provedeny až s velkým časovým odstupem, což snižuje jejich hodnotu.
Obviněný rovněž upozornil na skutečnost, že poškozený byl po dobu hospitalizace zcela soběstačný, po příjezdu z M. před nástupem do nemocnice nakrmil a jinak zaopatřil dobytek, což svědčí o tom, že jeho zranění nebylo tak závažné. Tím je prý nepřímo potvrzováno jeho stanovisko, že se v dané věci jedná o cílenou snahu jej očernit v úmyslu připravit ho o darovanou nemovitost. Obviněný se domnívá, že poškozený má přímý majetkový zájem v dané záležitosti, neboť jeho případné odsouzení může znamenat úspěšnost požadavku jeho babičky (matky poškozeného) na vrácení daru, v důsledku čehož by poškozený mohl následně spolu se svojí sestrou získat dům v D. V.
Dovolatel zopakoval, že vše bylo nahlášeno až s odstupem šesti dnů, předtím se poškozený poradil na jižní M. se svojí sestrou, která v případě pravomocného vrácení daru bude dědičkou domu, který obdržel od své babičky. Poukázal na to, že poškozený mohl využít úrazu vzniklého při práci v zemědělství jako důkazu o napadení, čímž by získal možnost připravit jej o darovaný dům.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vynesl rozsudek, jímž by podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 10 To 478/2009, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o výhrady, jimiž dovolatel napadal způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Primárně se tak domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. V tomto směru šlo o výhradu, že újma na zdraví poškozeného nedosáhla takové intenzity, aby naplnila skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a proto se jednalo pouze o přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takováto výhrada je zjevně neopodstatněná.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že obviněný „jinému úmyslně ublížil na zdraví“.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Zákonný znak „ublížení na zdraví“ není (resp. nebyl – srov. nyní §122 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010) v trestním zákoně (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) definován (to např. na rozdíl od těžké újmy na zdraví vymezené v §89 odst. 7 tr. zák.). V soudní praxi je za ublížení na zdraví pokládán takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalých následků. „Ublížením na zdraví“ bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity přibylo.
Důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je délka léčení, resp. pracovní neschopnosti, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Význam mají zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života poškozeného, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Platí, že musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Přičemž je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. II/1965, č. 16/1986 Sb. rozh. trest.).
Soudní praxe při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnosti, musí trvat nejméně sedm dní. Při zvažování této doby je však třeba mít na paměti, že pracovní neschopnost nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy na zdraví (např. při práci v prašném prostředí může mít i drobné zranění na ruce za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života). Naproti tomu v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost – k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 21/1984, č. 6/1976-II. Sb. rozh. trest.).
S ohledem na shora uvedená teoretická východiska je třeba uvést, že v daném případě soud prvního stupně jednoznačně popsal zranění, která byla útokem obviněného vyvolána, přičemž se neomezil pouze na konstatování délky pracovní neschopnosti poškozeného, jež trvala tři týdny. Opíral se přitom především o znalecký posudek MUDr. P. H., z něhož vyplynulo, že poškozený utrpěl lehký otřes mozku, pohmoždění hrudníku a pohmoždění loketního kloubu, když se jednalo o zranění vzniklá přímým působením tupého násilí malé až střední intenzity, a to přímo působením tohoto násilí vůči dotčeným tělesným partiím. Zhmoždění stěny hrudníku mohlo vzniknout např. úderem sevřenou pěstí druhé osoby, zhmoždění mozku a pravého lokte mohlo vzniknout např. potencovaným či prostým pádem poškozeného na tvrdou podložku – zem. Ze znaleckého posudku rovněž vyplynulo, že poškozený byl omezen ve svém obvyklém způsobu života v době své hospitalizace, kdy v rámci konzervativní léčby musel setrvat na lůžku. Další jeho omezení mohlo být dáno bolestivostí pohmožděných tělesných partií jeho těla, tedy jeho hrudníku a pravé horní končetiny.
K námitkám obviněného, že poškozený byl i v době hospitalizace zcela soběstačný, soud prvního stupně uvedl, že pokud poškozený bolest přemáhal, snažil se být soběstačný, nezatěžovat zdravotnický personál, nijak toto jeho chování omezení v běžném způsobu života nevyvrací. S těmito závěry se pak plně ztotožnil i odvolací soud.
Takové skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou v žádném (natož extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Zjištěná porucha na zdraví poškozeného (vedle drobnějších poranění především otřes mozku), kterou mu přivodil úmyslným jednáním obviněný, zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nepochybně vykazuje. Celkový rozsah a charakter zranění, které poškozený v souvislosti s útokem obviněného utrpěl, skutečnost, že musel být po dobu šesti dnů hospitalizován, a pracovní neschopnost trvající tři týdny, tedy trojnásobně překračující soudní praxí vyžadovanou dobu léčení kolem sedmi dnů (v souzené věci jde o dobu 21 dnů), svědčí pro závěr, že se již jednalo o ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona.
Námitce obviněného, že u poškozeného se ještě nejednalo o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud nemohl z výše uvedených důvodů přisvědčit. Proto konstatoval, že jednání obviněného bylo oběma soudy nižších instancí správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. To současně znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak dovolatel ve svém podání tvrdil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a