ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1157.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1157/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2010 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 4 To 71/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 14/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 63 T 14/2008, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák., pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. za tyto trestné činy a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 1 T 189/2008, a jenž nabyl právní moci dne 26. 2. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 2. 2009, sp zn. 1 T 189/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem P., O., částku 497.801,70 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. F. a o zproštění obžaloby spoluobviněného R. S.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se dovolatel označených trestných činů dopustil tím, že v době před 22. listopadem 2004 kontaktoval obviněného J. F. a požádal jej o založení bankovního účtu, a to za účelem nelegálních převodů finančních prostředků z cizích účtů na tento účet za použití padělaných platebních příkazů k úhradě, obviněný J.F. si na základě jeho pokynů založil dne 22. listopadu 2004 běžný účet na oblastní pobočce České Spořitelny, a. s., v H. K., s vědomím, že na takto účelově založený účet budou převedeny podvodně získané finanční prostředky, předal číslo tohoto účtu obviněnému P. M., který poté dne 1. prosince 2004 vhodil do sběrného boxu České spořitelny, a. s., na pobočce v P., V., celkem sedm příkazů k úhradě opatřených padělanými podpisovými vzory osob oprávněných s účty disponovat s tím, že podle textu příkazů měly být finanční prostředky poukázány na účet založený obviněným J. F. a tímto způsobem fakticky došlo k převodu
1) částky 900.000,- Kč z účtu majitele Sdružení výtvarníků Karlova mostu, a. s., se sídlem P., S.,
2) částky 610.000,- Kč z účtu majitele JUDr. D. S., bytem P., K.,
3) částky 400.000,- Kč z účtu majitele Literární akademie, s. r. o., se sídlem P., M.,
4) částky 1.650.000,- Kč z účtu majitele MOORE STEPHENS, s. r. o., se sídlem P., N.,
to vše na účet založený obviněným J. F., čímž byla způsobena škoda České spořitelně, a. s., ve výši 3.560.000,- Kč,
a dále na týž účet se pokusil obviněný P. M.stejným způsobem převést finanční prostředky, a to
5) částku 300.000,- Kč z účtu majitele T.V. P., bytem V., okr. P., přičemž tento převod nebyl realizován z důvodu předchozí blokace účtu,
6) částku 3.250.000,- Kč z účtu majitele JUDr. E. M., bytem P., N., přičemž převod nebyl realizován z důvodu odlišnosti podpisu na příkazu k úhradě a na podpisovém vzoru,
7) z účtu majitele G. O., bytem B., I., ve výši 250.000,- Kč, přičemž převod nebyl realizován z důvodu neuvedení měny na příkazu k úhradě,
čímž mohla být způsobena škoda České spořitelně, a. s., ve výši celkem 3.800.000,- Kč,
následně dne 1. prosince 2004 obviněný J. F. na pokyn obviněného P. M. provedl na pobočce České spořitelny, a. s., v H. K., rezervaci výběru finančních prostředků ve výši 7.000.000,- Kč v hotovosti na den 3. prosince 2004 a opět na pokyn obviněného P. M. dne 2. prosince 2004 provedl na této pobočce výběr v hotovosti 3.500.000,- Kč, tuto částku předal i s pokladním dokladem obviněnému P. M., za což obdržel odměnu 100.000,- Kč, a dále obviněný J. F. dne 3. prosince 2004 na pobočce České spořitelny, a. s., v H. K. v obchodním domě F. provedl výběr částky 50.000,- Kč a téhož dne na pobočce České spořitelny, a. s., v J. výběr částky 9.500,- Kč, které si obě ponechal pro vlastní potřebu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění P. M. a J. F. odvoláními, která zaměřili proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 4 To 71/2009, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. M. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Měl za to, že jeho jednání nemohlo po formální stránce naplnit zákonné znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz a ani trestného činu podvodu, stejně jako není dáno jeho zavinění v požadované formě úmyslu. Byl totiž uznán vinným jen na základě výpovědi spoluobviněného J. F., který se obviněním dovolatele snažil bagatelizovat svou úlohu na trestné činnosti, případně od trestního stíhání uchránit třetí osoby. Za pochybení soudů obou stupňů považoval skutečnost, že na základě provedených důkazů přičítají obžalobou tvrzené jednání bez dalšího právě jemu. Znovu zopakoval, že usvědčující výpověď spoluobviněného je účelová a její účelovost je z již uváděných důvodů zřejmá. Poukazoval na výpověď spoluobviněného J. F. v části, v níž připustil, že v den výběru finančních prostředků byl v osobním kontaktu s D. P., se kterým se v minulosti dopouštěl trestné činnosti a kterému bylo z odcizených prostředků pořízen automobil. Tvrdil, že byl-li obviněný J. F. ohledně trestné činnosti někým instruován, byl touto osobou D. P. nebo odděleně stíhaný S. O., nikoliv dovolatel.
Nesprávně byl jako důkaz svědčící v jeho neprospěch použit záznam kamerového systému, ačkoliv ze závěru znalce z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická antropologická expertiza, vyplynulo, že osoba v bílé čepici mohla, ale také nemusela být totožná s obviněným. Soud prvního stupně však možnost, že osoba na záznamu není obviněný, nepřipustil a zaznamenanou osobu za něj a v jeho neprospěch považoval. Namítl též, že i kdyby osobou na záznamu kamerového systému byl skutečně on, nelze učinit jednoznačný závěr o naplnění subjektivní stránky skutkových podstat žalovaných trestných činů, neboť z pouhé přítomnosti v pobočce banky nelze dovodit, že to byl právě on, kdo do sběrného boxu České spořitelny vhodil předmětné padělané příkazy k úhradě. Závěrem vytkl, že při hodnocení důkazů soud nepostupoval podle zásady in dubio pro reo. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby Městskému soudu v Praze věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel v rámci své argumentace sice zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje, nicméně tento svůj závěr primárně opíral o tvrzení, že se nedopustil takového jednání, které je mu kladeno za vinu (a že v kontaktu se spoluobviněným byla jiná osoba), popřípadě o tvrzení napadající správnost hodnocení důkazů. Popsané námitky se podle něho zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo vskutku podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný, byť nesouhlasil s právním posouzením skutku, uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Praze a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze.
Podstata jeho výhrad totiž spočívala ve zpochybnění věrohodnosti usvědčující výpovědi spoluobviněného J.F. Dovolatel tvrdil, že se žádné trestné činnosti nedopustil, že spoluobviněného neinstruoval on, nýbrž že tak měli učinit D. P. nebo S. O., a že usvědčující výpověď spoluobviněného je účelová, vedená snahou bagatelizovat jeho úlohu v žalované trestné činnosti, případně uchránit od trestního stíhání třetí osoby. Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení důkazů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (spoluobviněného J. F. neinstruoval či neúkoloval on, ale jiná osoba) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 16, 17 rozsudku soudu prvního stupně, strany 10 až 14 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného a spoluobviněného J. F. soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl důvodně opřen především o usvědčující výpověď obviněného J. F., přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že hodnocení její věrohodnosti byla věnována potřebná pozornost. Výhradami dovolatele směřujícími ke zpochybnění tohoto důkazu se podrobně zabýval odvolací soud a s jeho úvahami nelze než souhlasit. Přiléhavě zdůraznil, že z výsledků dokazování nevyplynuly žádné okolnosti, jež by svědčily v neprospěch tohoto závěru, nebyly zjištěny žádné skutečnosti dokládající, že spoluobviněný J. F. chtěl výpovědí v neprospěch obviněného P. M. krýt trestnou činnost dalších osob, a rozhodně není možné ponechat stranou poznatek, že jeho v podstatě neměnná usvědčující výpověď je v souladu i s dalšími provedenými důkazy (videozáznam České spořitelny, a. s., antropologická expertiza). Soudy reagovaly i na námitky obviněného, že záznam bankovního kamerového systému ve spojení se závěry antropologické expertizy nedovolují učinit spolehlivý závěr, že na předmětném záznamu bankovního kamerového systému je právě on a že i kdyby bylo zjištěno, že to byl on, nelze z pouhé jeho přítomnosti v pobočce banky dovodit, že právě on vhodil do sběrného boxu banky padělané příkazy k úhradě. Soud prvního stupně v daných souvislostech vysvětlil, že své zjištění opřel netoliko o výpověď spoluobviněného J. F., ale též o již zmiňovaný záznam z bezpečnostních kamer umístěných v blízkosti použitého sběrného boxu, o odborné závěry z oborů videoexpertizy a antropologie a též vlastní úsudek učiněný po shlédnutí záznamů. Stejně jako odvolací soud ani Nejvyšší soud neshledává v jeho postupu nic nepatřičného či chybného a ve shodě s ním připomíná poznatky obsažené v antropologické expertize s tím, že ani jednomu ze soudů nelze vytknout, že by její závěry hodnotily tendenčně v neprospěch obviněného P. M. Soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily závěr, že osobou, která vhodila padělané příkazy k úhradě do sběrného boxu byl právě dovolatel, a jeho námitku, že z pouhé jeho přítomnosti v pobočce banky nelze dovodit, že tak učinil právě on, nutno odmítnout.
Třebaže i v této části dovolání jde zjevně o námitku skutkovou, jelikož soudy učinily a řádně odůvodnily zjištění, že to byl právě on, kdo příkazy k úhradě opatřené padělanými podpisovými vzory oprávněných osob vhodil do sběrného boxu České spořitelny, a. s., na pobočce v P., V., není od věci poznamenat, že naplněním subjektivní stránky trestných činů, jež dovolatel prostřednictvím této výhrady zpochybňoval, se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a jejich závěry jsou přiléhavé a opodstatněné.
Soud prvního stupně uvedl, že dokazováním bylo prokázáno, že obviněný P. M. věděl o přesném způsobu vylákání finančních prostředků, tedy použití falešných příkazů k úhradě a ač nebylo prokázáno, že by se přímo podílel na jejich vyhotovení, byl to on, kdo je jako pravé realizoval. Obviněný J.F. jím byl požádán o založení zjevně účelového účtu, jehož číslo ihned po založení předal obviněnému P. M., a ve velmi krátkém čase několika dnů či dokonce hodin se čísla těchto účtů ocitala na padělaných příkazech k úhradě, které byly předány bankám k úhradě. Následně došlo k výběru takto podvodně vylákaných peněz obviněným J. F., který jednal znovu na pokyn obviněného P. M. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že minimálně obviněný P. M. byl obeznámen s podstatou věci, tedy že celá transakce probíhá za použití padělaných příkazů k úhradě, když sám i tyto příkazy v bance realizoval (strany 17, 18 rozsudku).
Odvolací soud sdílel přesvědčení soudu prvního stupně, že oba obvinění si byli vědomi svého nezákonného jednání a jednali v podvodném úmyslu, a to zejména s ohledem na způsob provedení celé záležitosti. Ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval, že i když nebylo spolehlivě prokázáno, že dovolatel padělal platební příkazy, byl to on, kdo vhodil padělané platební příkazy do sběrného boxu a minimálně on musel být seznámen s podstatou věci, že akce probíhá za použití falešných příkazů k úhradě. To dokládá nejen vyhodnocení znaleckých posudků z oboru videoexpertizy a antropologie, ale i výpověď spoluobviněného J. F. o okolnostech založení účtu, předání dokladů souvisejících s účtem obviněnému P. M., převedení peněz na jeho založený účet a jejich okamžitý následný výběr. O podvodném úmyslu svědčí podle odvolacího soudu i to, že obviněný P. M. při výběrech peněz nebyl v bance, dával pouze instrukce, čekal venku, zůstával záměrně v pozadí, přičemž pro takový postup by při legálních operacích nebyl důvod (strany 13, 14 usnesení).
Úvahy soudů obou stupňů jsou správné, korespondují s výsledky provedeného dokazování a Nejvyšší soud nemá, čím by je relevantně doplnil. Ve vztahu k dovolateli z nich zjevně plyne závěr o naplnění znaků zavinění v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková