ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1166.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1166/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 o dovolání obviněného J. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 9 To 163/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 41 T 9/2009, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 2. 11. 2008 kolem 01:20 hodin v P., E. t., v prostoru čerpací stanice S., uvnitř prodejny požadoval po obsluze čerpací stanice J. M., a I. K., agresivním a hrubým způsobem přivolání vozidla taxi, po vykázání z prostoru čerpací stanice, kdy požadoval odvoz na taxikáři, který náhodou přijel k čerpadlu tankovat, byl jím však odmítnut, a tak obsluha prodejny čerpací stanice uzavřela obchod, úmyslně silně tloukl rukama na skleněnou výplň dveří, poté z regálu stojícího venku vedle dveří vzal umělohmotnou litrovou láhev s olejem, mával s ní a vyhrožoval podpálením, poté přišel k části výlohy, za níž uvnitř stála obsluha čerpací stanice, vykřikoval, že seděl 25 let, že to tam podpálí a rozbije, načež přešel ke stojanu čerpací stanice označenému č. 2, kde pravděpodobně do levé ruky vzal tankovací pistoli s Dieselem Extra a do druhé ruky zapalovač, přičemž oběma rukama ležérně před sebou šermoval směrem k výloze, kde byla obsluha, tak aby jej viděla, asi po minutě čerpací pistoli zasunul zpět do stojanu, šel opět k výloze, a to už na místo přijela obsluhou čerpací stanice přivolaná hlídka Městské policie, která obviněného na místě zadržela a posléze předala Policii ČR“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle téhož ustanovení za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí 1 ks plynového zapalovače stříbrnočerného zn. ROYCE. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 24 T 141/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 9 To 163/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Jany Syrovátkové proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl v něm, že si uvědomuje společenskou nevhodnost svého jednání, nad nímž již před soudem prvního stupně projevil lítost, a poukázal na to, že se pouze pokoušel požádat o objednání vozidla taxi, aby se mohl bezpečně dostat domů. Současně uznal nepřiměřenost své reakce na odmítnutí pomoci ze strany obsluhy čerpací stanice. Vyjádřil však přesvědčení, že jeho jednání nedosáhlo intenzity jednání trestného, neboť stupeň jeho nebezpečnosti byl pouze nepatrný. Připomněl, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu a že jeho skutek spočíval toliko ve verbálních projevech a nevhodné gestikulaci vůči obsluze čerpací stanice. S odkazem na tuto argumentaci uvedl, že právní kvalifikace jeho jednání coby trestného činu výtržnictví je zcela nepřiléhavá a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 9 To 163/2010, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že jednání obviněného bylo společensky neakceptovatelné, narušilo veřejný (noční) klid a pořádek a samotný vulgární slovní a násilný útok obviněného vyvolal u obou svědkyň, obsluhujících čerpací stanici, strach, neboť obviněný byl podnapilý a zlý, choval se agresivně, v obličeji vypadal zlostně, bezdůvodně jim nadával a své jednání stupňoval. Materiální stránka trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. je dána intenzitou a průběhem útoku, kdy obviněný na místě veřejnosti přístupném v nočních hodinách bez zjevné příčiny agresivně zaútočil proti dvěma ženám, ve kterých vyvolal oprávněnou obavu o život. Stupeň nebezpečnosti takového jednání proto není možno považovat za nepatrný; je naopak zvyšován tím, že obviněný, když držel tankovací pistoli, použil zapalovač, ze kterého vyšlehl plamen, v důsledku čehož mohlo dojít k neodvratným následkům. Při zohlednění skutečnosti, že obviněný s ohledem na opilost své jednání obtížně korigoval, hrozil patrně i obecně nebezpečný následek (jednání obviněného do jisté míry vykazovalo i znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení ve stadiu pokusu, jak podotkl odvolací soud, čímž však nebylo možné se v důsledku procesní situace zaobírat).
Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že v předmětné věci bylo správně zjištěno, že obviněný se dopustil skutku, jímž naplnil jak formální, tak i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]; pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba učinit jiné rozhodnutí, než je uvedeno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil v podstatě jedinou námitku, jejímž prostřednictvím brojil proti závěru soudů obou stupňů o naplnění materiální stránky trestného činu kladeného mu za vinu, neboť je přesvědčen, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání byl toliko nepatrný, takže takové jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin. Lze proto konstatovat, že takto formulovaná námitka (mimochodem vznesená obviněným již dříve v odvolání) je svým obsahem pod citovaný dovolací důvod podřaditelná.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném v době činu) spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Pro srozumitelnější uchopení problematiky společenské nebezpečnosti trestného činu výtržnictví v té podobě, v jaké je kladen obviněnému za vinu, je nezbytné se (alespoň rámcově) zabývat také jeho formální stránkou.
Ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením jiného se pak rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod.
Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obviněný výtržnosti dopustil tím, že „... veřejně a na místě veřejnosti přístupném ..., ... napadl jiného“.
Trestný čin je spáchán veřejně , jestliže je spáchán: a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před více než dvěma osobami současně přítomnými. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). V posuzovaném případě nemůže být sporu o tom, že čerpací stanice (nejen ve dne, ale i v nočních hodinách) je místem veřejnosti přístupným (o tom ostatně svědčí i příjezd vozidla taxi, jak je uvedeno shora).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil i další zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující, že z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se činu dopustil tím, že napadl jiného . Tato právní věta zcela koresponduje se skutkovou větou výroku rozsudku, v níž jsou podrobně popsány jak verbální projevy, kterými obviněný útočil na obsluhu čerpací stanice, tak i je provázející pohyby a gestikulace, které byly ve vzájemném kontextu způsobilé vyvolat v obou napadených ženách důvodné obavy o svou bezpečnost, zdraví, ne-li dokonce život (srov.: „... úmyslně silně tloukl rukama na skleněnou výplň dveří, poté z regálu stojícího venku vedle dveří vzal umělohmotnou litrovou láhev s olejem, mával s ní a vyhrožoval podpálením, poté přišel k části výlohy, za níž uvnitř stála obsluha čerpací stanice, vykřikoval, že seděl 25 let, že to tam podpálí a rozbije, načež přešel ke stojanu čerpací stanice ..., kde ... vzal tankovací pistoli s Dieselem Extra a do druhé ruky zapalovač, přičemž oběma rukama ležérně před sebou šermoval směrem k výloze, kde byla obsluha ...“ ).
Právní závěry soudů stran materiální stránky projednávaného činu pak musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Materiální podmínku trestnosti činu vymezuje trestní zákon tak, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (§3 odst. l tr. zák.), a že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.). Materiální podmínkou trestnosti činu je tedy to, aby čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný.
Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna. Jednalo se totiž o velmi neadekvátní a agresivní reakci obviněného na odmítnutí obsluhy čerpací stanice a následně i taxikáře zajistit mu odvoz domů, přičemž již samotná „žádost“ o tuto službu byla z jeho strany formulována „... agresivním a hrubým způsobem ...“. Obviněný na místě veřejném a veřejnosti přístupném (v prostoru čerpací stanice) zcela bezdůvodně verbálně napadal dvě ženy zajišťující obsluhu čerpací stanice a vyhrožoval podpálením čerpací stanice. Takovým jednáním porušil chráněný zájem zvlášť nebezpečným způsobem, když vážnost svých výhrůžek navíc demonstroval použitím zapalovače v prostředí, kde by přeskočení i jediné jiskry mohlo vést k neodvratným, fatálním následkům. Celá tato situace byla dále umocněna stavem obviněného, který byl podnapilý, v důsledku čehož obtížně korigoval své pohyby (srov. stranu 3, první odstavec usnesení soudu druhého stupně).
Jelikož soudy obou instancí přihlédly ke všem podstatným okolnostem posuzovaného případu a v odůvodněních svých rozhodnutí je náležitě zhodnotily a vysvětlily, Nejvyšší soud považuje jejich závěry o tom, že skutkem popsaným v napadeném rozsudku soudu prvního stupně dovolatel naplnil všechny (nejen formální, ale i materiální) znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za správné. Napadené usnesení ani předcházející rozsudek v žádném případě nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a