ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1196.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1196/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 o dovolání obviněné E. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 5 To 611/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 324/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 89 T 324/2008, byla obviněná E. M. uznána vinnou pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustila tím, že jako jediná jednatelka společnosti Slezská Lučina, s. r. o., se sídlem S., H. (dále jen „společnost“), v průběhu měsíce dubna 2007 v B. v pobočce Volksbank CZ, a. s., se sídlem L., P. (dále jen „banka“), na H. ulici požádala o poskytnutí úvěru ve výši 800.000,- Kč, k němuž bance nejprve po D. V., ze společnosti Interlog, s. r. o., který zpočátku vyřízení úvěru zprostředkovával, a později sama opětovně osobně i poštou, zaslala padělaná přiznání k dani z příjmu právnických osob své společnosti S. L. za roky 2005 a 2006 s přílohami se značně nadhodnocenými výsledky hospodaření neodpovídajícím realitě; po zjištění rozporů banka úvěr neschválila a peníze nebyly vyplaceny, čímž by uvedené bance způsobila přímou škodu ve výši 800.000,- Kč.
Za tento pokus trestného činu byla obviněná podle §250b odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců.
Odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku obviněná podala, Krajský soud v Brně jako soud odvolací, usnesením ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 5 To 611/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce Mgr. René Gemmela proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru soudy chybně posoudily otázku potencionální škody vyčíslené ve výši celého vyžádaného úvěru v částce 800.000,- Kč. Obviněná v této souvislosti vytkla, že se soudy nezabývaly skutečnou výší škody a neprovedly dokazování zaměřené na to, jakou částku by reálně její společnost byla schopna splatit. Teprve poté měly soudy stanovit, jaká částka úvěru by fakticky nebyla uhrazena. Bez dalšího proto nebylo možné vycházet jen z výše žádaného úvěru a automaticky konstatovat, že by nebyl vůbec splacen, když není vyloučeno, že by společnost tento úvěr splatila zcela. Dovolatelka poukázala na to, že z výsledku hospodaření je zjevné, že společnost vykazovala kladný hospodářský výsledek a její schopnost splácet proto nemohla být nulová. Obviněná setrvala na své obhajobě, že bance při žádosti o úvěr nepředložila nepravdivé údaje, avšak s ohledem na učiněná skutková zjištění, jež nelze v dovolání napadat, vyjádřila, že tak nečinila s úmyslem způsobit bance jakoukoli škodu, protože společnost by podle jejího přesvědčení byla schopna úvěr splatit. Z uvedených důvodů shledala použitou právní kvalifikaci nesprávnou a argumentaci obou soudů, že je rozhodná pouze výše vyžádaného úvěru, bez zjišťování, zda a do jaké výše byla obviněná tento úvěr splácet, označila za chybnou.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 5 To 611/2009, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2009, (chybně uvedeno 22. 9. 2009), sp. zn. 89 T 324/2008, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl řádně doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které k němu však do dne konání neveřejného zasedání své případné písemné stanovisko nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněná dovolání opřela, se uplatní, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud při posuzování, zda uplatněné dovolání dopadá na uvedený dovolací důvod, shledal, že obviněná svými námitkami, jimiž především brojila proti použité právní kvalifikaci, kterou považovala za nenaplněnou zejména pro nedostatek zavinění ve vztahu ke zjištěné hrozící výši škody, vytýkala nedostatky právní povahy. Protože obviněná dovolání uplatnila v souladu se zákonným vymezením uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Vzhledem k charakteru těchto námitek je vhodné nejprve uvést, že trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů v případě trestného činu úvěrového podvodu je dána nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesu sjednávání smlouvy (viz rozhodnutí č. 36/2009 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný (§4 tr. zák.), pokud jde o zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, což je v projednávaném případě [§250b odst. 4 písm. b) tr. zák.] způsobení značné škody, jež činí nejméně 500.000,- Kč, postačí ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. i nedbalost (§5 tr. zák.).
S ohledem na skutečnost, že trestný čin obviněná spáchala ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., lze též připomenout, že za pokus trestného činu se považuje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
U pokusu musí úmysl zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje k dokonání a postačí i úmysl eventuální [§4 písm. b) tr. zák.], tj., že pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle skutkových zjištění soudy na podkladě provedeného dokazování vzaly za prokázané, že obviněná k žádosti o úvěr ve výši 800.000,- Kč přiložila padělaná přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2005 a 2006 s přílohami se značně nadhodnocenými výsledky hospodaření, jež neodpovídaly reálnému stavu společnosti. Když tyto skutečnosti byly pracovnicí banky ověřeny, bylo zjištěno, že hospodářský výsledek společnosti byl záporný, ačkoli obviněnou byl prezentován jako kladný.
Podle obsahu napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, že soudy provedly dokazování zaměřené na objasnění subjektivní stránky činu, který je obviněné kladen za vinu. Zejména je nutné poukázat na písemné podklady, které obviněná ke své žádosti o úvěr dodala (viz strana 6 a násl.). Z jejich obsahu lze pro úplnost poukázat na daňová přiznání za rok 2005 a 2006, jež byla obviněnou bance předložena, v nichž je uveden za rok 2005 základ daně 8.693.000,- Kč (strana 8) a za rok 2006 ve výši 2.125.263,- Kč (strana 16). V rozporu s tím je přiznání daně za rok 2005 dodané finančním úřadem a za rok 2006 zpracované účetní společnosti obviněné, podle nichž činí základ daně za rok 2005 výši 128.118,- Kč (strana 94) a za rok 2006 výši 452.809,- Kč (strana 12). Srovnáním obou těchto daňových přiznání za oba uváděné roky lze zjistit, že se neshodují ani v dalších kolonkách a uváděných údajích.
Z těchto písemných podkladů vychází závěr, že obviněná nadhodnotila úspěšnost hospodaření své společnosti v letech, které předcházely podání její žádosti o poskytnutí úvěru. Je patrné, že zmíněné výsledky vyplývající z porovnání provedeného dovolacím soudem korespondují se zjištěními, jež uváděla ve své výpovědi svědkyně H. N., která jako pracovnice banky sdělila, že byla pověřena jiným pracovníkem banky, jemuž se výsledky hospodaření společnosti obviněnou k žádosti o úvěr doložené nejevily jako pravděpodobné, aby je prověřila. Když to svědkyně učinila, zjistila, že obviněná skutečně své tržby nadhodnotila, a to téměř osmkrát, než jak se dokládalo na portálu Justice. Společnost obviněné přitom dosáhla záporného výsledku, ač jej obviněná v žádosti prezentovala jako kladný.
Soudy v dané souvislosti poukázaly i na to, že obviněná neplnila ani své závazky vůči společnosti Autoleasing, a. s., u které měla k datu 30. 6. 2007 uzavřeny celkem čtyři leasingové smlouvy, jež řádně nesplácela, a u společnosti Raiffeisen - Leasing, s. r. o., (č. l. 193) měla další finanční povinnosti.
Soud prvního stupně takto zjištěné skutečnosti ve vztahu k zavinění obviněné posoudil tak, že se zřetelem na to, že společnost obviněné neměla žádný nemovitý majetek, který by byl evidován, a nepředložila žádný projekt podnikatelského záměru, z něhož by bylo patrno, že se její výsledky mohou zlepšit, nebyla schopna žádaný úvěr splácet, a pokud by jí byl vyplacen, nemohla by ho uhradit, ale ani hradit, protože k tomu neměla dostatek finančních prostředků a nebyla reálná ani žádná možnost, že by se jich v budoucnu mohla domoci. Z hlediska subjektivní stránky proto uzavřel, že obviněná jednala v přímém úmyslu, protože věděla, že uvádí poškozenou banku v omyl a současně ji chtěla oklamat a tak získat úvěrové plnění (viz strana 3 - 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud se s rozvedenými úvahami soudu prvního stupně plně ztotožnil a na straně 2 odůvodnění usnesení jen stručně zmínil, že „obviněná zcela jednoznačně při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje v úmyslu tento trestný čin spáchat a způsobit tímto činem značnou škodu“.
Je tak patrné, že oba soudy shledaly u obviněné přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák. jak ke znakům, jež naplnila ve smyslu skutkové podstaty vyjádřené odstavci 1 §250b tr. zák., tj. že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, tak i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 písm. b) §250b tr. zák., tj. že úmyslně chtěla způsobit značnou škodu.
Nejvyšší soud tyto právní závěry, proti nimž obviněná ve svém dovolání brojila, považuje za správné a s výhradami obviněné se neztotožnil. Především zdůrazňuje, že námitky obviněné o tom, že soudy se nezabývaly skutečnostmi rozhodnými z hlediska subjektivní stránky, neodpovídají obsahu spisového materiálu ani zdůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž dovolací soud shledal dostatek podkladů pro závěr o zavinění obviněné. Lze pak poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jak jsou jeho některé části i výše zmíněny, který právě této otázce věnoval potřebnou pozornost a řádně vyložil, na základě jakých podkladů o zavinění obviněné usuzoval a z jakých skutečností pro své závěry vycházel.
Na podkladě uvedených okolností Nejvyšší soud k tomu, co bylo v napadených rozhodnutích soudy nižších stupňů vyjádřeno, jen pro úplnost doplňuje, že nevznikají pochybnosti o tom, že obviněná jako jediná jednatelka společnosti v žádosti o úvěr doložila bance natolik nadhodnocené nepravdivé údaje o hospodaření společnosti, že je z této skutečnosti logický závěr o tom, že se tak snažila vytvořit si veškeré podmínky pro to, aby jí byl úvěr v požadované výši poskytnut. S ohledem na stav hospodaření její společnosti ve sledovaném období, jak plyne ze skutečných daňových i dalších podkladů, neměla obviněná šanci úvěr ve výši 800.000,- Kč pro svou společnost získat. Této okolnosti si obviněná byla vědoma, a právě proto, aby dosáhla svého cíle, popsaným způsobem banku uvedla v omyl. Jednala přitom zcela záměrně s vědomím všech dopadů, jež s tím jsou spojeny, zejména toho, že nemá dostatek finančních prostředků, aby plnila úvěrové podmínky.
Skutečnost, že její přímý úmysl zahrnuje i faktický vznik škody ve výši vyžádaného úvěru v částce 800.000,- Kč, je doložena okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, a to nejenom tím, že její společnost nevykazovala zisk, ale i tím, že obviněná věděla, že má i jiné vysoké pohledávky, které není schopna nejenom za dané situace, ale ani v budoucnu plnit. V této souvislosti usuzoval zcela správně soud prvního stupně, který poukázal na to, že obviněná neměla reálnou možnost se domoci finančních prostředků, neboť nerealizovala žádnou lukrativní činnost, z níž by jí plynuly zisky a její společnost neměla ani žádný nemovitý majetek, který by mohla jakkoli zpeněžit.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud považuje závěr soudů o tom, že obviněná spáchala celý trestný čin v přímém úmyslu za správný a v souladu s ustanovením §4 písm. a) tr. zák., protože bylo prokázáno, že obviněná chtěla při sjednání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé a zkreslené údaje a chtěla tak získat od banky úvěr v částce 800.000,- Kč, který nebyla schopna splácet, tím i chtěla bance tuto škodu způsobit. Od vzniku tohoto následku banku uchránila jen předvídavost jejích zaměstnanců, kteří proto, že shledali, že obviněná dodala zfalšované podklady, obviněné úvěr neposkytli. Její čin tak zůstal ve stadiu pokusu, neboť nebyl vlivem okolností na obviněné nezávislých, dokonán.
Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, jestliže na podkladě všech takto ověřených a prokázaných skutečností tento čin obviněné posoudily jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se s dovoláním napadenými rozhodnutími ztotožnil a považuje výrok o vině obviněné i použitou právní kvalifikaci za správné, neshledal dovolání obviněné důvodným. Protože mohl své závěry o správnosti použité právní kvalifikace učinit jen na základě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí, z jejichž obsahu je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ho považoval za zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová