ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1201.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1201/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 10 To 265/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 34/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 2 T 34/2010, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 15. 11. 2009 kolem 17.42 hodin řídil po silnici ve směru od silnice na obec K., okres M. B., motorové vozidlo zn. Land Rover Discovery, přičemž v úseku km 11,341 před místním nechráněným železničním přejezdem nedbal zvýšené opatrnosti, na tento přejezd vjel a zavinil tak střet s projíždějícím osobním vlakem, v němž se nacházelo nejméně 12 cestujících, čímž došlo k vykolejení vlaku, na němž vznikla škoda ve výši 127.500,- Kč, a dále došlo ke zranění cestující V. Z., spočívajícím v těžkém zhmoždění levého kolene, pravého ramene, levé poloviny hrudníku a hematomu na pravé polovině břicha s obvyklou dobou léčení 3 týdny“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §180 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu rovněž uložil trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný a poškozené České dráhy, a. s. Krajský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 10 To 265/2010, tak, že k odvolání poškozené společnosti podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozeným Českým drahám, a. s., N., P., částku 127.500,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Posledním výrokem odvolací soud odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Tolnaye proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [event. v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Dovolatel nejprve stručně shrnul podstatný obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a poté zdůraznil, že nerozporuje své zavinění střetu s motorovým vlakem. Trvá však na tom, že soudy obou stupňů v dané věci nesprávně posoudily naplnění objektivní stránky trestného činu, zejména skutečnost, zda jeho jednáním došlo k ohrožení na životě a zdraví skupiny alespoň sedmi osob. V této souvislosti namítl, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve vlaku v inkriminovanou dobu cestovalo nejméně dvanáct osob (odvolací soud tento závěr bez relevantního zdůvodnění přijal), ignoroval tím výpověď svědka K. V. i údaj dopravní policie obsažený v protokolu o nehodě, jenž byl s tímto číselným údajem ve zřejmém rozporu (podle zmíněné svědecké výpovědi měli ve vlaku cestovat pouze tři lidé). Dále uvedl, že soudy obou stupňů nikterak nehodnotily obsah výpovědí svědků P. P. a J. R. ohledně počtu cestujících ve vlaku. Odvolací soud tak podle jeho názoru pochybil, pokud nerozporoval zjevně nesprávné právní posouzení skutku soudem prvního stupně.
Za nesprávný obviněný označil též závěr obou soudů o tom, zda za dané situace mohlo dojít k ohrožení osob cestujících ve vlaku, neboť měly vzít v úvahu, že v okamžiku nárazu vlak jel velmi pomalu; po nárazu sice vykolejil, avšak téměř ihned zastavil. Ačkoli obviněný si je vědom, že trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je deliktem ohrožovacím, namítl, že s výjimkou poškozené V. Z., charakter jejíhož zranění je diskutabilní, se nikomu jinému z cestujících a osádky vlaku nic nestalo. Absencí relevantního posouzení skutečné hrozby ohrožení cestujících tak prý došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku odvolacím soudem.
Obviněný proto navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 10 To 265/2010, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, jemuž bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise dne 20. 9. 2010 (č. l. 129), se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly do rozsahu provedeného dokazování soudy obou stupňů, příp. do způsobu hodnocení jednotlivých důkazů z jejich strany (srov. „... ignoroval výpověď svědka ...“, „...tyto důkazy pouze bagatelizuje ...“, „... nehodnotily obsah výpovědí svědků ...“).
Z povahy takto vytýkaných vad zcela nepochybně vyplývá, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že výše zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné, a to ty, jimiž brojil proti posouzení existence hrozby, resp. míry ohrožení cestujících, jež je mu kladena za vinu a jež byla vzata za podklad pro rozhodnutí o jeho vině trestným činem obecného ohrožení ve smyslu §180 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, a takový čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Tyto chráněné zájmy nemusí být obecně nebezpečným jednáním ohroženy všechny, i když tomu tak zpravidla bývá. Postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů. Jde o trestný čin ohrožovací a z hlediska zavinění pachatele o trestný čin nedbalostní (srov. §5 tr. zák.). Jednání z nedbalosti přitom lze uskutečnit jak konáním, tak i opomenutím (srov. §89 odst. 2 tr. zák.).
Pro stav obecného ohrožení je typické přiblížení k poruše (konkrétní nebezpečí) a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, z vlivu pachatele se vymykajících okolnostech; nestačí tedy, když pachatelovým jednáním (opomenutím) byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout (srov. rozbor a zhodnocení rozhodování soudů publikovaný pod č. I/1966 Sb. rozh. trest.; obdobně Bulletin bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 2/1980-16-II). Obecné nebezpečí nastane tehdy, vznikne-li situace, která svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 3/1963, 10/1965 Sb. rozh. trest.).
Se zřetelem k povaze obviněným relevantně uplatněných námitek je třeba zdůraznit, že obecně nebezpečný následek (účinek) musí hrozit bezprostředně, přičemž nepostačí, aby jednáním (opomenutím) pachatele byla vytvořena jen taková situace, kdy obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou v moci pachatele, popř. někoho jiného. Pro stav obecného nebezpečí – kdy k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. I/1966, 27/1967, 62/1967 Sb. rozh. trest.). Obecné ohrožení způsobuje i řidič vozidla, jenž přejíždí přes železniční přejezd před blížícím se vlakem, neboť svým jednáním bezprostředně ohrozil život a zdraví osob cestujících zejména ve vlaku, když srážce obou vozidel bylo zabráněno jen díky zásahu strojvedoucího vlaku, který včas použil rychlobrzdu (přiměřeně srov. rozhodnutí publikované pod č. 48/1983 Sb. rozh. trest.).
Jestliže soudy obou instancí zjistily, že obviněný vjel osobním automobilem na nechráněný železniční přejezd v okamžiku, kdy se k němu bezprostředně blížil osobní vlak, a dokonce se s tímto vlakem střetl (což ani sám obviněný nikterak nerozporoval), pak zcela správně dovodily, že nedbal zvýšené opatrnosti. Tím porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona [postupoval v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), §28 odst. 1 a §29 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů – zákon o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů].
Strojvedoucí vlaku sice poté, co zahlédl osobní automobil obviněného přibližující se k přejezdu, snížil rychlost jízdy na 40 km/hod. a znovu použil zvukový signál, obviněný však ani na tento signál nereagoval a v jízdě na železniční přejezd pokračoval, a proto došlo ke srážce vlaku s jeho vozidlem a k následnému vykolejení vlaku. V okamžiku nárazu tak došlo k ději, jenž byl živelný a již plně neovladatelný jak obviněným, tak strojvedoucím, přičemž jeho průběh byl zcela závislý na okolnostech ležících mimo vůli jmenovaných, zejména pak na tom, kdy se vlak zastaví, zda dojde k jeho vykolejení (což se také stalo), jaké je okolí tratě a jaký tudíž může být v jeho důsledku další pohyb či kolize vlaku a v přímé souvislosti s tím také následky na zdraví cestujících, kolemjdoucích apod. Jednoznačně možným následkem nehodového děje a vykolejení vlaku přitom bylo jak ohrožení života a zdraví všech osob nacházejících se v danou chvíli v tomto vlaku (soudy obou stupňů stanovily jejich počet na 12), příp. i v jeho bezprostřední blízkosti, tak vznik škody na vlakové soupravě. Uvedené následky v důsledku značné kinetické energie pohybujícího se vlaku nejen bezprostředně hrozily, ale dokonce k nim i došlo (poškozená V. Z. utrpěla shora popsaná zranění vyžadující obvyklou dobu léčení v trvání tří týdnů a na vlakové soupravě vznikla škoda ve výší 127.500,- Kč). Už z tohoto důvodů nebylo možné jednání obviněného nikterak bagatelizovat.
S ohledem na výše rozvedenou argumentaci Nejvyšší soud musel přisvědčit soudům obou stupňů, že obviněný zjištěným jednáním způsobil stav, jenž vykazoval všechny znaky obecného nebezpečí ve smyslu §180 tr. zák. Námitkám obviněného tvrdícím opak tudíž nemohl přisvědčit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a