ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1206.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1206/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 o dovolání obviněného L. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 8 To 132/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 85/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 88 T 85/2009, byl obviněný L. S. uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., §54 odst. 1 tr. zák., 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 25.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení všech zbraní a střeliva na dobu jednoho roku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 16. 6. 2009 v době kolem 16:30 hodin na ulici V. v prodejně R–A., kam za ním přišel poškozený J. L., aby s ním řešil dopravní nehodu, která se měla odehrát dne 15. 6. 2009 okolo 07:50 hod. v B. na ulici K. mezi vozidly obviněného a poškozeného, při tomto došlo mezi poškozeným a obviněným ke slovní rozepři, při které obviněný požadoval po poškozeném, aby odešel; ten to odmítl a sdělil, že neodejde a počká na dopravní policii, která má na místo přijet; následně obviněný z prodejny vyběhl a zavřel za sebou dveře, přičemž poškozeného uzamkl vevnitř na dobu asi 10 minut a přitom ho fotografoval svým mobilním telefonem s tím, že pokud poškozený odejde, fotografie smaže, poškozený s tím naoko souhlasil; poté obviněný odemkl, vešel dovnitř prodejny a když poškozený odmítl odejít do vyřešení situace, obviněný vytáhl z příručního trezoru na stolku v průchodu mezi prodejnou a kanceláří legálně drženou pistoli značky Walter, ráže 7,65 Browning, výrobní číslo 463934, natáhl závěr a ze vzdálenosti dvou až tří metrů mířil na poškozeného a křičel na něho, že ho zastřelí, že si má lehnout na zem a dát ruce za hlavu, načež poškozený zvedl ruce nad hlavu, obviněný přestal mířit na poškozeného až po příchodu příslušníků Policie ČR.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 8 To 132/2010, bylo podané odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel soudům obou stupňů vytýkal, že přes značnou rozpornost svědeckých výpovědí právě na nich vystavily svůj závěr o jeho vině, a spatřoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Rozpornými shledával především výpovědi zasahujících policistů a poškozeného; poukazoval na to, že zatímco policisté uváděli, že obviněný měl mířit na poškozeného, který měl ruce zvednuté nad hlavou, poškozený naproti tomu uvedl, že když vstoupila policie, stál se spuštěnými pažemi v podstatě vedle obviněného tak, aby viděl na jeho mobil a jak maže fotografie, přičemž obviněný měl levou ruku, v níž držel zbraň, volně spuštěnou podél těla. Setrval na své dosavadní obhajobě, že se žádné dopravní nehody nezúčastnil a byl proto překvapený, když jej v provozovně navštívil poškozený s tím, že měl narazit do jeho vozu. Ačkoliv posléze bylo v přestupkovém řízení prokázáno, že nehodu nezpůsobil, poškozený se mu toto snažil podsunout, a to poněkud nátlakovým jednáním – vstupem do prodejny a bráněním v odchodu, nelze se divit, že v takovém jednání spatřoval vydírání. Tvrdil, že poškozený po něm nechtěl podpis dokladu o dopravní nehodě, ale požadoval peníze. Mohl se proto domnívat, že ze strany poškozeného šlo o vydírání, a on se pouze přiměřeně bránil. V rozporu s provedeným dokazováním jsou podle něj i úvahy soudu prvního stupně o možnosti určitého kontaktu mezi vozidly obviněného a poškozeného, ač znalec Ing. I. P. dospěl k závěru, že „poškození vzájemně nekorespondují s udaným průběhem nehodového děje“. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že pro posouzení věci není nutné zabývat se dopravní nehodou, a sám považoval zjištění, zda k dopravní nehodě došlo nebo ne, v celé věci za nejpodstatnější. Za nesprávnou pokládal i úvahu, že stejně tak za nevýznamné lze považovat i námitky podsouvající poškozenému uplatnění nároku na náhradu škody, ačkoliv není veden jako vlastník auta, a skutečnost, zda ohledně vozidla bylo uplatněno více škodných událostí. Vzhledem k výše uvedenému se domníval, že nelze vycházet ze skutkové verze poškozeného, a za neudržitelná označil tvrzení stran motivace poškozeného ke vstupu do objektu. Měl za to, že jeho jednání je třeba hodnotit jako oprávněné, jako nutnou obranu spojenou s přivoláním policie. Přiznal, že vytáhl zbraň, která však byla prokazatelně bez zásobníku a kterou poškozenému ukázal, avšak není pravdou, že by na něho křičel, aby si lehl na zem a že ho zastřelí. Svoji reakci ve chvíli, kdy vytáhl zbraň, považoval za logickou a přiměřenou dané situaci. Poškozený mu fyzicky bránil v odchodu z provozovny, uchopil ho za ramena a smýkl s ním ode dveří, načež dovolateli, staršímu a nikoliv úplně zdravému člověku, nezbylo než poškozenému ukázat zbraň. Chování poškozeného nasvědčující pokusu o vydírání v něm vzbuzovalo strach, a proto ke své nutné obraně vytáhl legálně drženou zbraň. Svou obranu považoval za přiměřenou, a to ať už se jedná o krátkodobé uzamčení poškozeného v provozovně, tak užití zbraně k zastrašení. Dodal, že se způsobem zcela přiměřeným domáhal toho, aby poškozený opustil jeho provozovnu, v níž neoprávněně setrvával. Za nepřijatelný označil postup orgánů činných v trestním řízení, které kriminalizovaly jeho jednání obranného charakteru, a to dokonce i tím způsobem, že obrátily role útočníka a poškozeného. Soudy tak podle dovolatele rozhodly o jeho vině a trestu na základě extrémně rozporného a neúplného dokazování, nedostatečně zjištěného skutkového stavu, porušily princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny a zasáhly do sféry jeho ústavně chráněných práv. Zmínil, že hodnotí-li soudy jeho jednání jako nelogické, stejně tak nelogické je i chování poškozeného, který se nejprve domáhá řešení dopravní nehody a pak od toho v přestupkovém řízení ustoupí. Mohl volit jiný postup, věc řešit prostřednictvím dopravní policie a nestrkat se s ním v provozovně. Závěrem zopakoval, že jeho jednání lze považovat za nutnou obranu, a to zcela přiměřenou i vzhledem k tomu, že poškozenému nebyla způsobena žádná újma. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného do konání neveřejného zasedání dovolacího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také (a především) námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, jež učinily soudy obou stupňů. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil skutková zjištění stran průběhu celého incidentu a soudům vytýkal, že rozhodly o jeho vině na základě extrémně rozporného a neúplného dokazování, nedostatečně zjištěného skutkového stavu, porušily princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny. Podstata jeho konkrétně uplatněných výhrad spočívala v polemice se způsobem, jakým byly hodnoceny výpovědi poškozeného a zasahujících policistů, jak soudy přistoupily k závěrům znaleckého posudku Ing. I. P., nepovažovaly-li za relevantní okolnost, zda a jakým způsobem vůbec došlo k poškozeným tvrzené dopravní nehodě. Obviněný připustil, že na poškozeného vytáhl zbraň, ale zdůrazňoval, že na něj nekřičel, aby si lehl na zem, nevyhrožoval mu zabitím; dovozoval, že naopak on byl poškozeným nevhodně atakován, byl přesvědčen, že je vydírán a jednal proto v nutné obraně, což vylučuje závěr o spáchání trestného činu.
Se zřetelem na povahu dovolatelem takto vytýkaných vad je evidentní, že vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného na straně jedné a výpovědí poškozeného J. L., svědků – na místě činu zasahujících policistů, záznamů volání obviněného a poškozeného na tísňové linky ze dne 16. 6. 2009 (č. l. 29) i dalších předložených důkazů, nevyjímaje ani znalecký posudek znalce Ing. I. P., postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že neuvěřil obhajobě obviněného a že rozhodnutí o vině naopak založil na výpovědi poškozeného J. L., která korespondovala s výpovědí zasahujících policistů P. L., J. F. a M. M. a se záznamy volání poškozeného a obviněného na tísňové linky (zejména strany 6, 7 rozsudku). Policisté jednoznačně potvrdili, že obviněný na poškozeného při jejich příchodu mířil zbraní a teprve poté ze zbraně vyndal zásobník a odložil ji, poškozený, který měl ruce nad hlavou, byl vystrašený. Pakliže obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného a zasahujících policistů kupř. v popisu, jak držel zbraň, nejde o rozpor podstatný, nečiní ani jednu ze zpochybňovaných výpovědí a priori nevěrohodnou a především tím není zpochybněno to podstatné, že totiž obviněný na poškozeného zbraní mířil. Dále byly vyhodnoceny záznamy volání poškozeného a obviněného na tísňové linky v průběhu dne 16. 6. 2009, z nichž vyšlo najevo, že nejprve v 16:41:42 hodin volal poškozený s dotazem, jak má řešit situaci, když obviněný, s nímž jednal, na ní popřel účast, a na místo byla vyslána hlídka DI; v 16:52:49 hodin následovalo volání obviněného stran problému s vydíráním člověka, který nechce prodejní prostor opustit, byla též vysílána hlídka; konečně v 16:59:28 hodin volal znovu poškozený s tím, že je v obchodě zavřen obviněným, který je venku, údajně volá na policii, nechce ho pustit ven, přičemž vyslovil obavu, že bude označen za zloděje, znovu je záznam o vyslání hlídky. Soud prvního stupně vycházel ze skutkové verze poškozeného, zařadil jeho jednání do širších souvislostí právě s udávanou dopravní nehodou a uzavřel, že bylo adekvátní celé situaci, nejevilo se nikterak nepřiměřené. Naopak zdůraznil, že pokud by se obviněný domníval, že dopravní nehodu a ani poškození vozidla poškozeného nezpůsobil, měl možnost použít prostředky vhodné a přiměřené ku své obraně. Za takové však neoznačil právě ty, jež obviněný volil. Soud konstatoval, že z chování poškozeného v provozovně nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující podezření či domněnku, že obviněnému z jeho strany bezprostředně hrozí útok na majetek, zdraví nebo jiný zákonem chráněný zájem, pročež nebyl důvod, aby jednal způsobem, který zvolil. Vyloučil, že by byly dány podmínky pro jednání v nutné obraně či krajní nouzi (strana 7 rozsudku). S jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud, který navíc sám zevrubně reagoval na tu část obhajoby obviněného, v níž namítl, že se dopravní nehoda nestala a že poškozený uplatňoval škodu, která nebyla způsobena jemu, ale jinému (strana 3 napadeného usnesení). Uvedl, že výsledek přestupkového řízení není významný, neboť předmětem jednání odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) nebyla dopravní nehoda, ale jednání obviněného den poté, co mělo k nehodě dojít. Dovolací soud považuje hodnotící úvahy soudů za logické, přesvědčivé a nemá, čím by je relevantně doplnil.
Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásady presumpce neviny či dalších zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl - posuzováno s určitou benevolencí - relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku námitkou, že jednal v nutné obraně. Třebaže i v tomto ohledu mají výhrady obviněného převážně skutkovou základnu, pokládá dovolací soud za potřebné se k nastolené otázce vyjádřit.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jelikož obviněný jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to u něj mohlo vzbudit důvodnou obavu, a jinému bez oprávnění bránil užívat osobní svobody. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě těchto trestných činů. Obviněný ostatně ani nenamítl, že popsaný skutek znaky uvedených trestný činů nevykazuje. Jeho výtky byly koncentrovány v nesouhlas s postupem soudů obou stupňů, nebylo-li aplikováno ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně s tím, že jeho jednání vykazuje s ohledem na konkrétní situaci rysy nutné obrany, již nelze než považovat za nepřiměřenou. S tímto názorem dovolatele nelze souhlasit.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok přímo hrozící je naukou chápán jako útok, který vytváří bezprostřední nebezpečí pro právem chráněné zájmy a nevyhnutelně musí začít v nejbližší době; hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá. Útok musí skutečně existovat; jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. domnělou (putativní) nutnou obranu.
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Na druhou stranu ale nelze zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby; vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Z pohledu těchto východisek nutno označit závěry soudů obou stupňů, pakliže nepoužily ustanovení o nutné obraně, za správné.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že poškozený se choval zcela adekvátně vzniklé situaci a že to byl naopak obviněný, kdo na celou situaci reagoval nepřiměřeně. Neshledal nic závadného na tom, že poškozený v domněnce, že obviněný poškodil jeho vozidlo, kontaktoval obviněného v jeho prodejně a domáhal se sepsání škodní události, aby mohla být řešena příslušnými pojišťovnami. Jak již bylo řečeno dříve, výstižně též upozornil, že pokud se obviněný domníval, že dopravní nehodu nezpůsobil, měl ke své obraně užít prostředky přiměřené této události. Vzhledem k obsahu telefonátů na tísňovou linku soud neshledal žádné podezření, že by se poškozený k obviněnému choval jakkoliv agresivně, vyděračsky nebo jiným způsobem, který by mohl vyvolat jednání obviněného. Cítil-li se obviněný dotčený jednáním poškozeného, mohl zvolit jinou, přiléhavou alternativu chování v dané situaci. Významné je, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly obviněného rozumně vést k domněnce, že mu ze strany poškozeného bezprostředně hrozí nějaké nebezpečí – útok na majetek nebo zdraví či jiný zákonem chráněný zájem. Obviněný proto neměl důvod použít prostředků, kterých užil. Na podkladě této argumentace soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky nutné obrany a ani krajní nouze (strana 7).
Obviněný postavil svoji obhajobu a též podstatu dovolacích námitek na tvrzení, že měl obavu z hrozícího útoku spočívajícího ve vydírání a fyzickém útoku poškozeného vůči němu. Jak již bylo výše uvedeno, soudy obou stupňů vzaly důvodně za podklad svých zjištění výpověď poškozeného J. L. korespondující s dalšími provedenými důkazy (výslechy policistů a záznamy o volání na tísňové linky), který obhajobu obviněného vyvrací. Dovolatelem proklamovaný strach (na straně 4 svého podání hovoří dokonce již o realizovaném útoku) z možného útoku poškozeného neměl v konkrétní situaci žádné opodstatnění. Pro tento závěr svědčí i úvaha odvolacího soudu, že byl-li by poškozený skutečně vyděračem, bylo by pro obviněného lepší, kdyby nechal poškozeného uzamknutého v provozovně a vyčkal příjezdu policie a nikoliv za ním znovu vnikal prodejny s tím, že když mu slíbí, že odejde, tak vymaže pořízené fotografie. Právě z tohoto jednání obviněného je zřejmé, že se poškozeného nebál a neměl strach z jeho případného útoku, který ostatně ani nehrozil. Z jednání poškozeného totiž nebylo možno vyvozovat jakoukoliv možnost bezprostřední, přímé hrozby útoku, nechoval se agresivně a v mezích lidsky pochopitelného jednání, byť možná nebylo právě nejefektivnější, jak též argumentoval obviněný, se domáhal řešení situace ovládané myšlenkou, že obviněný při dopravní nehodě poškodil jeho vozidlo.
Podmínkou nutné obrany podle §13 tr. zák. je mimo jiné to, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že osoba, proti které jednání obviněného směřovalo, se sama nedopustila žádného jednání, které by bylo možno považovat za útok, a proto správně vyloučily závěr, že obviněný jednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. Jen pro úplnost je třeba dodat, že vzhledem ke zjištěním, jež soudy učinily, se obviněný ani nemohl domnívat, že útok přímo hrozí nebo trvá. Úvaha obviněného o tom, že jeho jednání lze považovat za zcela přiměřenou nutnou obranu též proto, že poškozenému nebyla způsobena žádná fyzická či psychická újma, je zcela nevýznamná. Odkazy na judikaturu soudů (rozhodnutí č. 47/1997, č. 20/2008 Sb. rozh. tr.) jsou v daných souvislostech nepřiléhavé a nevěcné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková