ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1211.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1211/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 6 To 191/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 4. 2009, sp. zn. 1 T 6/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným v bodě v bodě I.1., 2. pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., v bodě I.2. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a v bodě II.1., 2. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že
ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 2 T 50/2007, pravomocně odsouzen pro trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků, když z nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 27. 12. 2007, ačkoli není a nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění pro jakoukoli skupinu nebo podskupinu motorových vozidel, tak
I.1. dne 26. 8. 2008 v době mezi 12.22 až 12.32 hodin v P., B., si vyžádal předváděcí jízdu s automobilem značky Škoda Superb 1.9 TDi, v hodnotě 175.000,- Kč, u firmy DUO CZECH, s. r. o., využil okamžiku, kdy zaměstnanec firmy vystoupil z automobilu, zmocnil se ho, odjel s ním a pro vlastní potřebu ho užíval až do okamžiku, kdy se stal automobil z důvodu poruchy - zadření motoru - nepojízdným, ponechal ho v odstavném pruhu rychlostní silnice směr P.-S. a poškozené firmě tím způsobil odcizením škodu ve výši 175.000,- Kč a další škodu ve výši cca 70.000,- Kč, poškozením automobilu zřejmě nedostatečnou údržbou a nevhodným zacházením,
I.2. dne 21. 10. 2008 v době mezi 12.16 až 12.30 hodin v P., L., předstíral u firmy PORSCHE INTER AUTO CZ, s. r. o., zájem o koupi osobního automobilu zn. VW Tuareg 2.5 TDi, v ceně 499.000,- Kč, vyžádal si nejprve předváděcí jízdu, při níž řídil zaměstnanec firmy, poškozený J. P., poté požádal ještě o jednu předváděcí jízdu, kdy řídil sám a zaměstnanec firmy seděl na sedadle spolujezdce, zpočátku reagoval na pokyny zaměstnance firmy, avšak při přejíždění mostu B. v P. pokyny plnit přestal, sdělil poškozenému, že právě přišel o vozidlo, v dalším automobilu za nimi jede komplic, který má u sebe zbraň, a když poškozený z automobilu nevystoupí na místě, které bude určeno, a automobil mu nepředá, tak komplic zbraň použije, načež se poškozený začal s obviněným přetahovat z místa spolujezdce o volant a v P. v ulici V. se mu podařilo zatáhnout ruční brzdu tak, že automobil na chodníku zastavil, obviněný z něj uprchl a při útěku ze středového panelu odcizil služební mobilní telefon značky Nokia 6300 v hodnotě 2350,- Kč, čímž způsobil hmotnou škodu shora uvedené firmě ve stejné výši,
II.1. dne 26. 8. 2008 v dopoledních hodinách, okolo 12.30 hodin v P., B. řídil osobní automobil zn. Škoda Superb 1.9 TDi,
II.2. dne 21. 10. 2008, v dopoledních hodinách, okolo 12.30 hodin v obvodu P. řídil osobní automobil zn. VW Tuareg 2.5 TDi.
Za takto uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal toliko proti výroku o trestu v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce, z jehož podnětu Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 6 To 191/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. Evy Marvanové z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž brojil proti použité právní kvalifikaci skutku pod bodem I.2., jíž považoval za nesprávnou, když jeho jednání bylo soudy posouzeno jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jednak jako útok pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., ač podle obviněného jde u trestného činu krádeže o případ faktické konzumpce. V další části dovolání obviněný brojil proti uloženému trestu, jenž považoval za nepřiměřeně přísný. Obviněný poukázal na rozsudek soudu prvního stupně, který při rozhodování o trestu vycházel ze všech hledisek, zejména přihlédl k polehčujícím okolnostem. Pokud odvolací soud vyhověl odvolání státního zástupce, nerozhodl s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, a polemika o tom, zda byly či nebyly splněny jak formální tak materiální podmínky pro kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., je bez významu, protože pro ni nebyla podaná obžaloba, posuzované jednání nevykazovalo takový stupeň společenské nebezpečnosti, a nebyl jako zvlášť nebezpečný recidivista souzen. Výši trestu uloženou odvolacím soudem považoval, se zřetelem na trest, jaký mu uložil soud prvního stupně, za nepřiměřeně přísnou, a odvolacímu soudu vytkl, že dostatečně nehodnotil všechny skutečnosti, které obviněnému, jak shledal soud prvního stupně, polehčovaly. Odvolací soud proto dovolateli na základě nesprávného hodnocení stupně jeho společenské nebezpečnosti, tedy v rozporu s §3 odst. 4 tr. zák., uložil nepřiměřený trest odnětí svobody.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků dovoláním napadeného rozsudku a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 4. 2009, sp. zn. 1 T 6/2009, a to v části napadené dovoláním, a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 6 To 191/2009, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud postupoval podle §265m tr. ř. a ve věci rozhodl rozsudkem sám ve smyslu podaného dovolání.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil písemně státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že jestliže bylo odvolání státního zástupce podáno pouze proti výroku o trestu, může také obviněný podat dovolání pouze do výroku o trestu, avšak v předmětné trestní věci z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že tento soud výrok o vině fakticky přezkoumal. Námitky, které dovolatel směřoval proti právní kvalifikaci skutku pod bodem I.2. výroku o vině, považoval státní zástupce za důvodné, byť nejde o případ faktické konzumpce. Pohrůžka násilím ze strany obviněného směřovala k tomu, aby se zmocnil nejen osobního automobilu, ale i věcí v něm se nacházejících. Pokud se obviněný v důsledku obrany poškozeného zmocnil pouze v automobilu uloženého mobilního telefonu, pak šlo o dokončení trestného činu loupeže a nebylo na místě jeho jednání kvalifikovat ještě jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. Jestliže obviněný uplatnil námitky proti výroku o trestu, státní zástupce je neshledal obsahově dopadající na deklarovaný dovolací důvod. Při odpadnutí právní kvalifikace podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. v případě dílčího útoku pod bodem I.2. by použití této právní kvalifikace bylo nadále odůvodněno s ohledem na jednání obviněného pod bodem I.1. výroku o vině, kde způsobená škoda je neporovnatelně vyšší, než kterou způsobil krádeží mobilního telefonu v bodě I.2. Obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody za několik trestných činů v sazbě stanovené na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., která je výrazně přísnější nežli u všech ostatních souzených trestných činů. Upřesnění právní kvalifikace u skutku pod bodem I.2. by nevdlo k uložení výrazně mírnějšího trestu. Státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §265a tr. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze dovoláním napadnout pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. č. 3, č. T – 666).
V projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal. Odvoláním rozsudek soudu prvního stupně napadl pouze státní zástupce, který je zaměřil výhradně proti výroku o trestu v neprospěch obviněného. Odvolací soud se na podkladě takto vymezeného odvolání i přesto, že bylo zaměřeno pouze do trestu, zabýval i otázkou viny, což lze dovodit zejména z dikce odůvodnění rozsudku odvolacího na straně 3 podle něhož „…nalézací soud provedl dokazování v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž takto provedené důkazy hodnotil důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., když o skutkových zjištěních není pochyb…skutkový stav zjištěný nalézacím soudem byl správně právně kvalifikován, přičemž v tomto směru žádné pochybení nalézacího soudu zjištěno nebylo…“.
Na základě takto vyjádřených závěrů se zřetelem na to, že je nutné vycházet z odůvodnění předmětného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007), Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud ve skutečnosti výrok o vině přezkoumal a zabýval se jeho správností, neboť by jinak nemohl učinit shora konstatovaný závěr dotýkající se výroku o vině.
Nejvyšší soud s ohledem na tyto rozhodné skutečnosti dospěl k závěru, že pokud odvolací soud v návaznosti na ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumal také výrok o vině, založil obviněnému J.K. možnost napadat v rámci dovolacího řízení rozhodnutí soudu druhého stupně nejen ve výroku o trestu, ale právě také ve výroku o vině, a jeho dovolání je proto nutno považovat za přípustné ve smyslu §265a odst. 1 písm. a) tr. ř.
Když Nejvyšší soud dále shledal, že uvedené dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný dovolání, jímž brojil jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu, podal na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud obviněný podané dovolání zaměřil proti výroku o trestu, vytýkal nesprávnost uloženého trestu pro jeho přílišnou tvrdost zejména proto, že odvolací soud dostatečně neuvážil všechny pro obviněného příznivé skutečnosti a přecenil ty, které obviněnému přitěžovaly, takové námitky nemají povahu podmínek, za nichž lze, byť podle jiného dovolacího důvodu, výrok o trestu napadat. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To je možné pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že ačkoli obviněný v části dovolání formálně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitkami, že trest byl nepřiměřeně přísný, tento ani jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. nenaplnil. Nejvyšší soud proto nebyl oprávněn v této části týkající se výroku o trestu napadené rozhodnutí přezkoumávat.
V případě výhrady, jíž obviněný mířil proti výroku o vině, v rámci které namítal nesprávnost použití právní kvalifikace jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. u skutku pod bodem I.2., jde o námitky právní povahy podané v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dovolací soud z podnětu těchto argumentů zkoumal, zda-li je dovolání v této části opodstatněné.
Dovolatel vytýkal, že v případě skutku pod bodem I.2. je právní kvalifikace jednak jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. nesprávná proto, že jde u trestného činu krádeže o faktickou konzumpci, a tedy neměl být podle tohoto zákonného ustanovení posuzován.
K této námitce je potřeba nejprve uvést, že faktická konzumpce je jedním z případů, kdy je vyloučen jednočinný souběh trestných činů, který vychází z pravidla, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení (srov. rozhodnutí č. 25/1964 Sb. rozh. tr.), jež na něj dopadají. Jednočinný souběh se dělí na stejnorodý a nestejnorodý podle toho, zda pachatel jedním skutkem naplní vícekrát tutéž skutkovou podstatu trestného činu, anebo jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat trestných činů.
Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem je rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. V konkrétním případě však může jít o kombinaci souběhu vícečinného s jednočinným (např. pachatel vykoná více skutků, z nichž každý naplňuje skutkové podstaty více trestných činů). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman., S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 20047, s. 27).
O tzv. faktickou konzumpci, která vylučuje jednočinný souběh trestných činů, jde tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí (srov. rozhodnutí č. 10/1987-II.). Vzhledem k tomu, že faktická konzumpce se vytváří faktickým průběhem činu, přičemž vztah faktické konzumpce je nahodilý a vytváří se případ od případu, nemusí být každé méně závažné trestné jednání těžším činem konzumováno.
Je tak patrné, že pro faktickou konzumpci je nezbytné, aby se jednalo v rámci jednoho skutku o situaci, kdy tento skutek naplňuje více skutkových podstat různých trestných činů.
Jako podstatné je v této souvislosti však nutné připomenout, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §247 tr. zák. speciálním ustanovením, a proto je mezi nimi jednočinný souběh vyloučen.
Z popisu uvedeného skutku se podává, že obviněný tento čin spáchal v zásadě tak, že nejprve předstíral zájem o koupi osobního automobilu, a proto si vyžádal zprvu předváděcí jízdu, při níž zpočátku řídil zaměstnanec firmy a později obviněný na svou žádost řídil sám a zaměstnanec firmy seděl na sedadle spolujezdce. Obviněný, který nejprve reagoval na pokyny zaměstnance firmy, je plnit přestal, a poškozenému vyhrožoval dalším automobilem za nimi jedoucím, jež řídí komplic obviněného, který má u sebe zbraň, a když poškozený z automobilu nevystoupí na místě, které bude určeno, a automobil mu nepředá, tak komplic zbraň použije. Když se poškozenému podařilo zatáhnout ruční brzdu a automobil zastavil, obviněný z něj uprchl a při útěku ze středového panelu automobilu odcizil služební mobilní telefon v hodnotě 2350,- Kč.
Nejvyšší soud s ohledem na takto popsaný průběh skutkového děje a se zřetelem na výše rozvedená obecná pravidla shledal, že v daném případě se nemůže jednat o jednočinný souběh obou uvedených trestných činů, neboť ten, jak je výše uvedeno, je vyloučen, a proto v daném případě není možné uvažovat ani o faktické konzumpci.
S ohledem na tyto úvahy Nejvyšší soud námitky obviněného nepovažuje za opodstatněné, a tudíž jím v dovolání vyjádřený požadavek nebylo možné akceptovat.
Nejvyšší soud však nad rámec těchto zjištění poukazuje na další rozhodné skutečnosti, které jsou ve věci patrné. Při správném právním posouzení činu pod bodem I.2. by totiž bylo nutné celý uvedený skutkový děj považovat za jeden skutek naplňující znaky pouze trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože obviněný byl od počátku veden záměrem pohrůžkou násilí se zmocnit celého vozidla, tj. i včetně jeho příslušenství event. dalších věcí, které se v něm nacházely. Součástí tohoto jeho jednání, a tedy i úmyslu bylo zmocnit se nejen vozidla, ale i věcí v něm uložených, tj. i toho, co vozidlo obsahovalo. Jestliže v závěru svého činu obviněný shledal, že se nemůže zmocnit v důsledku účinné obrany poškozeného motorového vozidla, a odcizil při jeho opouštění alespoň mobilní telefon položený na palubní desce, jde stále o týž čin, při němž obviněný naplňoval tutéž skutkovou podstatu trestného činu loupeže, avšak s tím, že se zmocnil v jeho závěru jen podstatně nepatrné části z původně zamýšleného a požadovaného následku.
Takto uvažovaná správná právní kvalifikace pouze jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., by však pro obviněného byla méně příznivá, neboť by tento závěr nic neměnil na právním posouzení činu bod bodem I.1. jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr., zák., u něhož by tato právní kvalifikace byla zcela zachována. U trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v bodě I.2. by však nastalo pro obviněného zpřísnění v tom, že tento čin jako celek by měl dopad na vznik škody zmocněním se mobilního telefonu, což je přísnější ve vztahu k nastalému následku, než je tomu při nesprávném právním posouzení, kde je tato část činu oddělena a včleněna (byť nesprávně) do samostatného dílčího útoku pokračujícího trestného činu krádeže ve vztahu k bodu I.1., kde zmiňovaná okolnost (odcizení mobilního telefonu za částku 2350,- Kč) na škodě způsobené zmocněním se dalších věcí ve výši 175.000,- Kč, nic nemění.
Nejvyšší soud však nemůže toto napadené rozhodnutí v naznačeném směru změnit, neboť by takový postup byl pro obviněného nepříznivější (§265p tr. ř.).
Když Nejvyšší soud k dovolání obviněného shledal, že toto bylo v části, a to ohledně námitek proti výroku o trestu podané z jiného důvodu, než je vymezen zákonem, a ve vztahu k výroku o vině nebylo možné namítané vadě přisvědčit, protože rozhodnutí netrpí v dovolání vytýkaným nedostatkem, a když jiná pochybení nebylo možné pro rozpor se zásadou zákazu reformationis in peius napravit, Nejvyšší soud dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová