ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1248.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1248/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání obviněného M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 9 To 160/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 275/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 1 T 275/2008, byl obviněný M. Ch. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 6. 9. 2008 v době od 20:30 hodin do 21:30 hodin, v obci D., okr. P., na účelové komunikaci z ulice P., směrem do kopce na pole cca 50 m od domu, napadl přivolané službu konající policisty OOP Ř. prap. J. O. a pprap. P. S. tak, že je nejdříve urážel hrubými a vulgárními nadávkami a poté policistce P. S. vytrhl ze zajištěného pouzdra umístěného na opasku služební zbraň ČZ 75 č. K 2788 a policista J. O. se poté snažil obviněnému zbraň odebrat, při přetahování o zbraň oba upadli na zem a poté, co byl odtržen od policisty, utekl s ní do pole, kde zbraň bez zásobníku, který byl ze zbraně mezitím vyjmut, odhodil a následně byl policií zadržen“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestné činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §155 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 9 To 160/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s tímto usnesením odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Chlosta podal proti němu (opakovaně nesprávně značil toto rozhodnutí za rozsudek) dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů pochybily, když posoudily jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti jako zachovalé. Připomněl, že k posouzení jeho duševního stavu byly opatřeny tři znalecké posudky (jejich obsah stručně zmínil) s naprosto rozdílnými závěry. Oba soudy pak vycházely z revizního znaleckého posudku P. l. B., který byl pouze přečten (dovolatel zmínil, že si není vědom udělení souhlasu s jeho čtením ve smyslu §211 odst. 5 tr. ř.), aniž byl zpracovatel tohoto posudku vyslechnut. Již v tom spatřoval procesní pochybení soudů, které pokračovalo tím, že se pečlivěji nezaobíraly jeho případnou nepříčetností.
Nad rámec toho obviněný vyslovil názor, že nebylo prokázáno, že by fyzicky napadl zasahující policisty, v jejichž výpovědích jsou rozpory (především v tom směru, kdy se měl zmocnit zbraně jednoho z nich). Za stávajícího důkazního stavu měl soud vyslyšet návrhy (státního zástupce i jeho samotného) na slyšení dalších svědků.
Dovolatel rovněž zdůraznil, že jeho úmysl nesměřoval k jednání naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy úmyslně působit na výkon pravomoci veřejného činitele, ani k jednání naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., neboť „sice zřejmě zbraň po velmi krátkou chvíli v držení měl, ale pouze v úmyslu v afektu ji použít proti své osobě“. Dovolací soud by měl hodnotit jeho jednání i z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Sám je toho názoru, že „stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je s ohledem na výše uvedené podstatným způsobem snižován, pokud vůbec se nejeví jako nepatrný“.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal prvoinstančnímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že je shledává důvodným.
Státní zástupce připomněl, že hrubé urážky orgánů Policie ČR bývaly v minulosti trestné podle ustanovení §156 odst. 2 tr. zák., které však bylo již před řadou let zrušeno. Takové jednání by proto mohlo být trestným činem toliko tehdy, pokud by naplňovalo skutkovou podstatu jiného trestného činu – v daném případě trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. V posuzované věci k incidentu došlo sice formálně na místě veřejnosti přístupném, fakticky však šlo o účelovou komunikaci směřující do polí. Ze skutkové věty nevyplývá, že by k incidentu došlo veřejně, neboť počet u něho přítomných osob (mimo dvou zakročujících policistů) v ní uveden není. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle §202 odst. 1 tr. zák. tak existuje rozpor mezi větou skutkovou a větou právní. Navíc se nedomnívá, že by skutek byl hrubou neslušností či výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák., tzn. že by vybočoval z běžných mezí incidentů, kvalifikovaných obvykle podle §155 odst. 1 tr. zák.
Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. považoval státní zástupce za správnou. Obviněný užil vůči policistům, provádějícím služební zákrok, násilí tím, že pprap. P. S. vytrhl z pouzdra zajištěnou služební pistoli, a když se mu ji pokusil prap. J. O. odejmout, kladl mu aktivní odpor, při němž oba upadli na zem. Obviněnému přitom bylo známo, že policisté byli přivoláni za účelem jeho vlastního uklidnění a že svým jednáním provedení jejich služebního zákroku brání. Je přitom irelevantní, že jeho přímým úmyslem bylo spáchat služební pistolí sebevraždu, což se mu nepodařilo, neboť se mezitím některému z aktérů podařilo vyjmout z pistole zásobník.
Státní zástupce však považoval za nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se zmocnil služební pistole jen na velmi krátkou dobu a za účelem, který nelze trestně postihnout. Nebezpečnost tohoto zmocnění se zbraně pro společnost je proto nižší, než vyžaduje ustanovení §3 odst. 2 a 4 tr. zák.
V závěru vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 9 To 160/2010, tak rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 1 T 275/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha – západ k novému projednání a rozhodnutí. Upozornil, že takové rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl, přičemž pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž napadal jednak správnost provedeného dokazování (zejména jeho rozsah – domáhal se provedení výslechů dalších dvou svědků), jednak způsob hodnocení provedených důkazů (vytýkal soudům, že pochybily, pokud závěr o jeho příčetnosti a tedy i trestní odpovědnosti učinily na základě revizního znaleckého posudku, nebo že zjistily, že fyzicky napadl zasahující policisty). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by až dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru jde o námitky, že jeho úmysl nesměřoval k tomu, aby působil na výkon pravomoci veřejného činitele a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., ani k jednání naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., neboť zbraň měl v držení jen po velmi krátkou chvíli a navíc se záměrem použít ji proti sobě, a že je třeba jeho jednání hodnotit i z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., jelikož stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je podstatným způsobem snižován.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo bez povolení vyrobí nebo opatří sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji přechovává.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora jmenovaných trestných činů, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný kritického večera „… napadl přivolané službu konající policisty … tak, že je nejdříve urážel hrubými a vulgárními nadávkami, a poté policistce P. S. vytrhl ze zajištěného pouzdra umístěného na opasku služební zbraň … a policista J. O. se poté snažil obviněnému zbraň odebrat, při přetahování o zbraň oba upadli na zem a poté, co byl odtržen od policisty, utekl s ní do pole, kde zbraň bez zásobníku, který byl ze zbraně mezitím vyjmut, odhodil a následně byl policií zadržen“ .
Z okolností uvedených v rozhodnutích soudů obou instancí i ve spisu samotném lze spolehlivě dospět k závěru, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny formální znaky skutkových podstat jak trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., tak trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Není totiž sebemenších pochyb o tom, že jednak užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele (těmi příslušníci bezpečnostního sboru nepochybně byli – srov. §89 odst. 9 tr. zák.), jednak bez povolení opatřil sobě střelnou zbraň (ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů). Při páchání obou těchto trestných činů jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. a – jak zjistily soudy obou stupňů – jako pachatel příčetný a tedy trestně odpovědný.
K jinak správným úvahám soudů obou stupňů lze dodat, že podle rozhodovací praxe soudů se za opatření střelné zbraně bez povolení považuje jakýkoli způsob jejího získání do držení v rozporu s příslušnými předpisy (srov. obdobně Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, komentář – II. díl, 6. vydání s. 1140 ). Při výkladu pojmu opatřit je zapotřebí vycházet z objektu ustanovení §185 tr. zák., kterým je ochrana společnosti před jakoukoli nedovolenou a nekontrolovatelnou dispozicí se střelnými zbraněmi, střelivem a výbušninami, počínaje jejich výrobou nebo jejich opatřením (získáním) jiným způsobem až po jejich přechovávání. Jde o velmi významný objekt, neboť nedovolené dispozice se zbraněmi jsou často předpokladem pro páchání další navazující závažné trestné činnosti.
Namítal-li dovolatel v této souvislosti, že jeho jednání nedosahovalo zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti, je třeba uvést, že právní závěry o naplnění materiální stránky trestného činu musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Materiální podmínku trestnosti činu vymezuje trestní zákon tak, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (§3 odst. l tr. zák.), a že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.). Materiální podmínkou trestnosti činu je tedy to, aby čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný.
Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna. Už s ohledem na shora zmíněný význam objektu, který byl jednáním dovolatele zasažen, nelze jeho jednání bagatelizovat. Právě naopak je třeba učinit závěr, že i relativně krátkodobou nedovolenou dispozicí s pistolí obviněný naplnil vedle formálních znaků skutkové podstaty nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 1 tr. zák. i znak materiální, když stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je vyšší než nepatrný ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy totiž v souladu se zákonem vyložily a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledaly naplnění všech zákonných znaků trestných činů útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
K naposledy uvedené právní kvalifikaci Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že se její případnou nesprávností nezabýval, neboť dovolatel ji ve svém podání vůbec nenamítal (srov. §265f odst. 1, §265i odst. 3 tr. ř.). Proto je třeba považovat za irelevantní tu část vyjádření státního zástupce, v níž správnost této právní kvalifikace zpochybnil a (též) v důsledku toho učinil návrh na zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a