ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1490.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1490/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného L. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 42 To 224/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 190/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 42 To 224/2010, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 13 T 190/2009.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 13 T 190/2009, byl obviněný L. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 3. 7. 2007 v době kolem 10.00 hod. v obci O., okr. J., za účasti dvou dosud neznámých mužů hovořících rusky a L. N., kdy tyto předem ubezpečil, že danou nemovitost v O. spoluvlastní, což byla pravda, a že si zde vezmou pouze věci v jeho vlastnictví, přetlačil u vstupní brány domu zde bydlící A. Š., snažící se mu zabránit ve vstupu na dvůr daného domu a odvezení věcí uzavřením a zajištěním této brány, načež poté s uvedenými třemi osobami, po vyražení vstupních dveří, vnikl do obytné i hospodářské části tohoto objektu a zde společně s uvedenými osobami vzal a naložil do za tím účelem jimi přistavených vozidel movité věci patřící obžalovanému, a to i přes trvající verbální a fyzický odpor A. Š. snažící se jemu a jeho společníkům zabránit v odnesení jím označených věcí, kterou při fyzické potyčce, s cílem usnadnit si nakládání předmětných věcí, uzamkl v jedné z místností domu, kdy A. Š. se z místnosti, v níž byla uzamčena, dostala po vysazení okna a rozříznutí sítě proti hmyzu a následně vlastním tělem bránila obžalovanému v odvezení věcí tím, že se postavila do jízdní dráhy jednoho z vozidel, takže v okamžiku, kdy se obžalovaný společně s uvedenými osobami snažil odjet z místa činu, vydal pokyn jednomu z uvedených mužů, aby A. Š. odtáhl z jízdní dráhy, což neustanovený muž udělal, kdy v důsledku jednání obžalovaného A. Š. utrpěla otřes mozku I. stupně, podvrtnutí krční páteře a mnohočetné zhmožděniny na těle, kterážto zranění poškozenou omezovala v obvyklém způsobu života po dobu hospitalizace od 3. do 9. 7. 2007 bolestivostí, omezenou hybností krku a nutností dodržovat klidový režim“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), za který mu podle §231 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené A. Š., trvale bytem T., M., fakticky a pro doručování O., škodu ve výši 24.000,-Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody i poškozené Stevy, s. r. o., se sídlem T., a J. R., trvale bytem D., fakticky a pro doručování O.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozené A. Š. a J. R. odvolání, o nichž Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl usnesením ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 42 To 224/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Melichara podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel předně ve vztahu ke konfliktu s A. Š. namítl, že v okamžiku, kdy jej jmenovaná opakovaně udeřila holí do zad a také do obličeje, hůl jí z ruky vytrhl a hodil do zadní části místnosti, ve které se právě nalézali. Jiný fyzický kontakt s poškozenou popřel. Na svoji obranu dále uvedl, že využil situace, kdy tato poškozená odběhla pro odhozenou hůl, a uzamkl dveře místnosti, ve které se nacházela, s cílem zabránit jí v dalším útoku proti němu. Zpochybnil rovněž závěry soudů týkající se způsobu a okamžiku vzniku zranění způsobených poškozené. Poukázal taktéž na vulgární výrazy a urážky, jimiž poškozená své jednání na místě činu doprovázela. Ze všech takto tvrzených skutečností obviněný dovodil nesprávnost právního posouzení jeho jednání, neboť na ně mělo být soudem nahlíženo jako na okolnost vylučující protiprávnost.
Za nesprávný dovolatel označil rovněž závěr ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Připustil, že obecně sice lze uzamčením v místnosti spáchat tento trestný čin, ovšem tuto okolnost je třeba hodnotit vždy z hlediska konkrétního případu. V posuzovaném případě však uzamčení dveří nelze pokládat ani za neoprávněný zásah, neboť jeho účelem bylo zabránit A. Š. v jejím protiprávním jednání, ani za zásah do osobní svobody nesnadno překonatelný, protože jmenovaná se z místnosti dostala v podstatě neprodleně, jelikož okno nebylo nikterak zajištěno, z vnitřní strany jej bylo možno bez potíží otevřít a z venkovní strany je cca 1 m nad terénem země. Proto se domnívá, že k omezení osobní svobody poškozené nedošlo v takovém rozsahu, aby mohlo zakládat skutkovou podstatu jmenovaného trestného činu.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ( správně mělo být Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 13 T 190/2010 ( správně mělo být 13 T 190/2009) , a s použitím §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Současně sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že poškozená A. Š. byla osobou již vyššího věku a při chůzi používala hole. Uzamčení v místnosti, z jejíhož okna musela násilně odstranit síť proti hmyzu a poté jím vylézt, byť by toto okno bylo jen cca 1 metr nad zemí, pro ni bylo nepochybně fyzicky náročné. Zpochybnil tak tvrzení obviněného, že by se pro ni jednalo o překážku nepatrnou a snadno překonatelnou a že by její uzamčení v předmětné místnosti skutkovou podstatu trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. nenaplňovalo.
K námitce obviněného, týkající se vyhodnocení jeho jednání jako okolnosti vylučující protiprávnost, státní zástupce uvedl, že ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně lze vztáhnout toliko na jednání jinak trestné, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem. Jednání poškozené A. Š., a to ani v případě použití hole proti narušiteli, však skutkovou podstatu žádného trestného činu (příp. jeho pokusu) nenaplňovalo.
Jelikož státní zástupce vyhodnotil námitky dovolatele ve vztahu k předchozímu řízení jako zjevně neopodstatněné, učinil stejný závěr i v případě druhého uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by však mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami citovaným důvodem dovolání předpokládanými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto kontextu je nutné uvést, že námitky vznesené dovolatelem jsou z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů v zásadě relevantní (s výjimkou výhrad, jimiž se snažil zpochybnit skutkové závěry soudů týkající se buď způsobu a okamžiku vzniku zranění způsobených poškozené A. Š. nebo průběhu samotného incidentu) a současně z podstatné části důvodné.
První takovou námitkou, kterou obviněný prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu vznesl, je ta, jejímž prostřednictvím se domáhal posouzení jeho jednání jako okolnosti vylučující protiprávnost. Ačkoliv to ve svém podání výslovně neuvedl, měl nepochybně na mysli aplikaci ustanovení §13 tr. zák. upravujícího podmínky nutné obrany.
K této námitce je třeba (ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že za nutnou obranu je ve smyslu tohoto ustanovení třeba považovat čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem; takovýto čin není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem, a na druhé straně zájem či zájmy útočníka, které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů).
Aby se jednalo o nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák., musí takové jednání směřovat k odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem a obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku [ve znění před novelou provedenou zák. č. 290/1993 Sb. nesměla být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku – novým zněním bylo zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce (pojem „zcela zjevně“ je kategorie subjektivní)], tedy tak jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují.
Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí (např. neopuštění cizího bytu a setrvání v něm), které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a určitou měrou (nikoli zcela nepatrnou) nebezpečné pro společnost. Proto podmínky nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. mohou být splněny i v případě, kdy oprávněný uživatel domu nutí jiného jednáním, které by jinak bylo trestným činem, např. pohrůžkou násilí, aby odešel z místa, které požívá ochrany domovní svobody a na němž tento útočník neoprávněně setrvává (srov. rozh. č. 47/1997 Sb. rozh. trest.).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality. Obrana musí být způsobilá odvrátit útok, a proto intenzita obrany musí být samozřejmě silnější než intenzita útoku, jinak by byla neúspěšná. Obrana však nemá být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku.
Pro posouzení, zda byly dány podmínky pro uplatnění nutné obrany, je rozhodující a směrodatný popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, z nějž ovšem v posuzovaném případě žádná taková okolnost jednoznačně nevyplývá. Pokud obviněný v této souvislosti argumentoval, že poškozená A. Š. proti němu opakovaně užila fyzického násilí (bití holí do zad a obličeje) ve snaze zabránit jemu a jeho společníkům ve vstupu do shora specifikované nemovitosti, jednalo se o jeho verzi skutkového děje, která skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a následně potvrzeným soudem odvolacím bezezbytku neodpovídá.
Na druhé straně Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů k určité slovní i fyzické potyčce mezi obviněným a jmenovanou poškozenou přece jen došlo (srov. „… přetlačil u vstupní brány domu zde bydlící A. Š., … snažící se mu zabránit ve vstupu na dvůr daného domu a odvezení věcí uzavřením a zajištěním této brány, načež poté … po vyražení vstupních dveří vnikl do … objektu a zde … vzal a naložil … movité věci patřící obžalovanému, a to i přes trvající verbální a fyzický odpor A. Š. …, kterou při fyzické potyčce …“ ). Ani takové zjištění však nemůže svědčit pro závěr, že na jednání obviněného by bylo možné (při aplikaci výše uvedených teoretických východisek na daný případ) nahlížet jako na jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. Obsahovalo-li by dovolání obviněného pouze takto formulovanou námitku, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Druhou námitkou způsobilou zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit bylo zpochybnění právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. (dovolatel vyjádřil přesvědčení, že k omezení osobní svobody poškozené nedošlo v takovém rozsahu, aby mohlo zakládat skutkovou podstatu tohoto trestného činu, neboť „… uzamčení dveří nelze pokládat ani za neoprávněný zásah, … ani za zásah do osobní svobody nesnadno překonatelný, protože poškozená se z místnosti dostala v podstatě neprodleně, jelikož okno nebylo nikterak zajištěno, z vnitřní strany jej bylo možno bez potíží otevřít a z venkovní strany je cca 1 m nad terénem země“).
K uvedené problematice je zapotřebí (opět toliko ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka.
Bránění v užívání osobní svobody představuje zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. trest.). Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama pohybovat, apod. Ani délka doby, po kterou se svoboda omezuje, v zásadě není rozhodná. I když může jít o omezování třeba jen na krátkou dobu, na druhou stranu délka této doby má nemalý význam při posuzování stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Právě v této souvislosti je třeba zdůraznit, že pojmovými znaky trestného činu nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Těmto významným otázkám se soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. jeho strany 6 a 7) prakticky vůbec nevěnoval, když toliko paušálně konstatoval, že „jsou tak naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona účinného do konce loňského roku“. A přestože obviněný i v písemném odvolání proti tomuto rozsudku na okolnosti případu vztahující se právě k materiální stránce jmenovaného trestného činu poukazoval, také odvolací soud ponechal tuto otázku bez povšimnutí (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení, kde se blíže věnoval jen problematice obviněným rovněž namítané nutné obrany). Přitom podle přesvědčení Nejvyššího soudu lze mít – právě vzhledem k okolnostem posuzovaného případu – důvodné pochybnosti o tom, zda obviněný svým jednáním překročil vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti vyžadovaný pro to, aby jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Především je zapotřebí akcentovat, že soudy obou instancí o osobě obviněného zjistily, že je pachatelem bezúhonným, jemuž žádné skutečnosti nepřitěžují, naopak mu polehčuje doznání. Nemovitost v obci O., jejímž je spoluvlastníkem, kritického dne navštívil (s dalšími dvěma nezjištěnými muži) pouze s úmyslem odvézt odtud věci, které mu podle jeho přesvědčení patřily. Pokud před nemovitostí a posléze v ní došlo mezi ním a poškozenou A. Š., která nemovitost jen přechodně užívala, ke slovní a posléze fyzické potyčce, pak jen proto, že poškozená mu chtěla v odvozu věcí zabránit. Původním úmyslem obviněného rozhodně nebylo omezit poškozenou na osobní svobodě, a pokud k tomuto kroku posléze přistoupil a poškozenou v jedné z místností uzamkl, pak jen proto, aby eliminoval její snahu bránit mu v pohybu po nemovitosti a v odvozu věcí.
Již výše bylo zmíněno, že při zvažování stupně nebezpečnosti činu pro společnost hraje důležitou roli také délka doby, po kterou je osobní svoboda omezována. V tomto směru oba soudy nižších stupňů zjistily, že poškozená A. Š. byla v místnosti uzamčena jen velmi krátce (řádově v minutách) a dostala se z ní sama bez cizí pomoci, bez vynaložení většího úsilí a potřeby speciálních nástrojů k odstranění překážek, které při opouštění místnosti musela překonat. I když nelze nevidět, že místnost opouštěla nestandardním způsobem (oknem, které musela vysadit, a následně rozříznout síť proti hmyzu), podařilo se jí to (v jejích 61 letech) bez větších problémů (místnost se nacházela v přízemí a parapet okna byl jen cca 1 metr nad zemí) a bez újmy na zdraví (zjištěná zranění měla utrpět při fyzickém konfliktu s obviněným či jeho společníky). Proto lze uzavřít, že přestože poškozená byla po jistou (zcela minimální) dobu zbavena osobní svobody (ve smyslu volného pohybu), materiální stránka trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. nebyla v potřebné míře naplněna.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 42 To 224/2010, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 13 T 190/2009, a současně také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí vykazovalo shora zmíněné nedostatky.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který je vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Především na něm bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru provedení dalších úkonů nenařídil) daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, pečlivě zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného.
Aniž by Nejvyšší soud předjímal budoucí rozhodnutí nalézacího soudu, nelze nezmínit, že pokud by jeho úvahy nadále směřovaly k problematice omezení osobní svobody poškozené A. Š., pak korespondujícím přestupkem by mohl být přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Jím by mohl být příslušným správním orgánem postižen i zjištěný následek v podobě újmy na zdraví jmenované poškozené, pokud již soud ve svém prvním rozhodnutí nedospěl k závěru, že šlo o zranění takového rozsahu a charakteru, u něhož by přicházela v úvahu právní kvalifikace jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které nalézací soud v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a