ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.189.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 189/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2010 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 11 To 314/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 45/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 3 T 45/2009, byl obviněný M. K. uznán vinným v bodě 1) trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a v bodě 2) trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tak, že
v bodě 1) dne 20. 12. 2008 v době po 01.30 hod. řídil z D. do Č. S. k „A“ K. v K. ulici a následně k CD B. na ulici T. G. M., okres N., motorové vozidlo tovární značky Peugeot 405, přestože řidičského oprávnění podle §94a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“) pozbyl, neboť mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 3 T 52/2006, pravomocným dne 1. 6. 2006, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let,
v bodě 2) dne 14. 5. 2009 v době okolo 21.00 hod. přijel osobním motorovým vozidlem tovární značky Citroën ZX, z neznámého místa na čerpací stanici B., a. s., v ulici H. v J., a toto vozidlo řídil, přestože před jízdou požil alkoholické nápoje, kdy následnou dechovou zkouškou na alkohol mu bylo zjištěno v krvi odebrané mu téhož dne 2,74 promile alkoholu, a následně shledáno množství 2,12 g/kg alkoholu, přičemž tuto činnost vykonával i přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 3 T 52/2006, ze dne 16. 5. 2006, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2006, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let, který pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody vykonává až do 8. 5. 2012, pročež ve smyslu §3 odst. 3 písm. b), §81 a §94a zák. č. 361/2000 Sb. není držitelem řidičského oprávnění skupiny „B“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
Odvolání podané obviněným proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 11 To 314/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, a jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Hencla z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zopakoval svou do té doby uplatňovanou obhajobu, že se uvedených skutků nedopustil a namítl, že soudy plně neobjasnily skutkový stav věci a nesprávně právně posoudily činy, jež jsou ve výroku rozsudku popsány a jimiž byl uznán vinným. Nesouhlasil se závěry soudů v tom směru, že bylo prokázáno, že vozidlo v obou případech řídil právě on a nikoli jiná osoba. Současně zmínil, že je nutné přihlédnout také k tomu, že dne 14. 5. 2009 sám s vozidlem popojížděl pouze po vnitřních pozemcích, kde se nachází čerpací stanice B., a. s., v J., čímž k řízení vozidla nemohlo dojít v provozu na pozemní komunikaci, nýbrž na pozemcích, které nejsou typickým veřejným statkem. Tyto pozemky jsou odděleny od silnice vedoucí mezi J. a H. K. jinými pozemky, a jsou tvořeny hranicemi pozemku parc. č. 2260/9, zastavěná plocha a nádvoří a č. 2260/7, ostatní plocha a č. 2260/6, ostatní plocha. Svým charakterem jde o pozemky v soukromém vlastnictví a dovolatel se jejich užíváním nestal přímým účastníkem silničního provozu, ani jejich užitím nikoho neohrozil. K tomu dodal, že ani v jednom z dotčených skutků vozidlo neřídil. V prvém případě u skutku ze dne 20. 12. 2008 soudy vyšly z výpovědí svědků P. S. a A. K., které však nejsou věrohodné s ohledem na souběžné řízení vedené vůči svědku P. S. a skutečnosti, že svědkyně A. K. je blízkou osobou tohoto svědka. U skutku ze dne 14. 5. 2009 podle obviněného soudy vycházely z výpovědi svědkyně J. R., obsluhy čerpací stanice, avšak chybí přímý svědek potvrzující řízení vozidla dovolatelem do J., to je po veřejné komunikaci vedoucí k čerpací stanici B., a. s. Důkaz, který obviněný nabízel v odvolacím řízení, byl odmítnut, a tak odvolací soud nevyslechl svědka J. B., ačkoli obviněný uvedl jeho kontaktní adresu a připojil tvrzení svědka, že společně s ním cestoval, řídil vozidlo do J. a zanechal na benzínové stanici. Poukázal také na změnu zákonné právní úpravy provedené s účinností od 1. 1. 2010 z hlediska posuzování trestnosti jednání kvalifikovaného podle posléze zrušovaného trestního zákona.
Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 11 To 314/2009, zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání doručen, jenž uvedl, že pokud obviněný v rozporu s jím označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazoval na nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, míjejí se tyto výhrady nejen s uplatněným dovolacím důvodem, ale i s ostatními dovolacími důvody, jak jsou zákonem vymezeny. Ve vztahu k výhradám obviněného se zřetelem na trestní zákoník č. 40/2009 Sb. zmínil nutnost postupu podle §419 tohoto zákoníku, a vyloučil možnost v rámci dovolacího řízení ve vztahu k němu měnit již před jeho účinností zjištěný skutkový i právní stav věci, neboť Nejvyšší soud přezkoumává správnost postupu soudů činných dříve ve věci k okamžiku vydání jejich rozhodnutí. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Námitky dovolatele, které ve svém mimořádném opravném prostředku převážně uplatnil, tyto podmínky z velké části nesplňují, protože obviněný své výhrady v podstatné části zaměřil proti tomu, že činy, které mu jsou kladeny za vinu, nespáchal, neboť předmětná vozidla neřídil. Rovněž brojil proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a primárně se domáhal jejich odlišného hodnocení, a to zejména u výpovědí svědků P. S., A. K. a J. R. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný se neztotožnil se skutkovými zjištěními, která soudy na podkladě provedených důkazů učinily, a vytýkal nedostatky, pro něž se domáhal jejich změny, a jak naznačil, za správné považoval skutečnosti vyplývající z jeho vlastní obhajoby. Současně se domáhal i doplnění provedeného dokazování. V této části dovolání obviněný obsahově nenaplnil jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný důvod vymezený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a dovolací soud proto nebyl oprávněn z podhledu těchto obviněným vznesených výhrad předmětnou část dovoláním napadených rozhodnutí přezkoumávat.
Jedinou relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatněnou námitkou je výhrada, že se obviněný u činu pod bodem 2) nemohl dopustil trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., protože vozidlo neřídil po veřejné komunikaci, ale toliko na neveřejných cestách.
K tomu je potřeba uvést, že trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81 zák. č. 361/2000 Sb.
I když to přímo ze znění této skutkové podstaty nevyplývá, jde, s ohledem na jeho zařazení do hlavy čtvrté zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. o trestný čin patřící mezi trestné činy obecně nebezpečné, a proto je naplněn jednáním, které má obecně nebezpečnou povahu. Na rozdíl od jiných trestných činů zařazených též do této hlavy nevyžaduje bezprostřední hrozbu nebezpečí, ale postačuje i jen vzdálená možnost ohrožení, kterou představuje řidič, který řídí vozidlo, ač nezískal potřebné oprávnění dokladující jeho způsobilost tuto činnost vykonávat.
Tato povaha předmětného trestného činu je vyjádřena i v jednotlivých znacích jeho skutkové podstaty, zejména ve znaku „řídí“, který ve zcela obecné rovině vymezuje nedovolenost řízení motorového vozidla, pokud pachatel není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Z toho je zřejmé, že toto ustanovení zakazuje vykonávat řízení motorového vozidla, pokud mu nebylo vydáno k této činnosti oprávnění podle §81 zák. č. 361/2000 Sb. Z jeho znaků a povahy tedy vyplývá, že je spáchán provedením zakázaného jednání, tj. že k tomu měl potřebné oprávnění, které podle §80 zák. č. 361/2000 Sb. opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do příslušné skupiny nebo podskupiny.
S ohledem na dikci ustanovení §180d tr zák., že se tohoto činu dopustí, kdo „není“ držitelem příslušného oprávnění, spadají pod tento pojem nejen případy, že pachatel nikdy nebyl držitelem takového oprávnění, ale i ty, kdy došlo k jeho odnětí podle §94 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. nebo jeho vzdání se podle §94 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., či je řidič pozbyl ve smyslu §94a zák. č. 361/2000 Sb.
Ve všech těchto případech jde o situaci, při níž osoba v důsledku nedostatku příslušného oprávnění nesmí řídit motorové vozidlo (§80 zák. č. 361/2000 Sb.) Z toho vyplývá, že bez příslušného oprávnění je zakázáno motorové vozidlo řídit, tj. vykonávat činnost spočívající v ovládání takového vozidla poté, co je uvedl do chodu a dále je udržoval v dalším pohybu. Tato činnost není předmětnými zákonnými ustanovení místně či prostorově vymezena, a tudíž není dovoleno bez řidičského oprávnění řídit vozidlo na jakémkoliv místě.
Nejvyšší soud proto shledal, že trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. je po formální stránce naplněn vždy, pokud obviněný bez příslušného oprávnění řídí motorové vozidlo kdekoliv bez ohledu na charakter komunikace nebo cesty, kde se řízení motorového vozidla provozuje. To, že pachatel řídí vozidlo bez toho, aby k němu měl oprávnění, např. na soukromém pozemku nebo ve zcela odlehlých místech, může být hodnoceno toliko ve vztahu k materiální stránce tohoto trestného činu a může být posuzováno jako činnost vykazující velmi nízký stupeň společenské nebezpečnosti (§3 odst. 4 tr. zák.).
Uváží-li se skutečnosti v projednávané věci zjištěné v bodě 2), u něhož obviněný namítal, že se k benzinové pumpě dostal po zcela neveřejných cestách, je uvedený formální znak naplněn a nelze shledat, že by nebyl dán potřebný stupeň nebezpečnosti tohoto činu. Jak bylo prokázáno, obviněný dne 14. 5. 2009 v době okolo 21.00 hod. přijel osobním motorovým vozidlem tovární značky Citroën sice z neznámého místa, avšak dostavil se na čerpací stanici B., a. s., přičemž v jeho krvi bylo následně shledáno množství 2,12 g/kg alkoholu, a nebyl oprávněn k řízení žádného motorového vozidla, protože mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 3 T 52/2006, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let a řidičský průkaz mu byl ve smyslu §94a zák. č. 361/2000 Sb. odňat. Současně je nutné zdůraznit, že obviněný nejenže na benzinovou pumpu přijel, navíc v prostoru této pumpy jezdil v protisměru mezi stojany, čímž nepochybně další zde se nacházející osoby a vozidla ohrožoval.
Na základě těchto zjištění bylo prokázáno, že obviněný v bodě 2) kromě dalších trestných činů, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeny (proti nimiž obviněný dovolání nezaměřil), naplnil znaky trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. po všech stránkách. Nejvyšší soud proto námitky obviněného neshledal důvodnými.
Nejvyšší soud ve vztahu k tomu, že rozhodnutí o dovolání činí v době, kdy již nabyl účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. neobsahuje, považuje za nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhoduje o trestné činnosti, která byla spáchána před účinností tohoto trestního zákoníku a přezkoumává napadená rozhodnutí, jež soudy vydaly rovněž v době před 1. 1. 2010. V takovém případě Nejvyšší soud posuzuje správnost těchto napadených rozhodnutí k době, kdy byla vydána, tj. podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, tedy podle zákona č. 140/1961 Sb.
Ve vztahu k námitce obviněného, že nový trestní zákoník již předmětnou právní kvalifikaci neobsahuje, je jen vhodné připomenout, že tato skutečnost bude soudem prvního stupně zvažována se zřetelem na podmínky §419 trestního zákoníku č. 40/2009, což však na stávající rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá jakýkoliv dopad.
Když Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné a že soudy správně jeho čin posoudily jak po stránce skutkové, tak i právní, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová