ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.215.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 215/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2010 o dovolání obviněné K. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 9 To 217/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 132/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 3 T 132/2008, byla obviněná K. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, kvalifikovaným jako trestný čin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), za což jí byl uložen podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odložený podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Městský soudu v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 9 To 217/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že:
„v době nejméně od 28. 6. 2008 do 31. 10. 2008, neoprávněně užívala byt v přízemí domu v P., A., poškozených T. R., A. R., J. R. a L. R., byt na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 383/2000, ze dne 11. 10. 2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 46/2006, ze dne 9. 2. 2006, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2006, nevyklidila a nepředala poškozeným do 15 dnů po zajištění přístřeší, třebaže o zajištění přístřeší v ubytovně na adrese P., S. na přiměřenou dobu byla vyrozuměna nejpozději dne 12. 6. 2008 osobně při vyhlášení usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 200, 201/2008, ze dne 12. 6. 2008“ .
Takto popsané jednání obviněné odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. a podle §249a odst. 1 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Obviněná ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Maška podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [toto ustanovení sice výslovně necitovala, lze však na ně usuzovat podle obsahu podání (dovolatelka namítala, že „… soudy obou stupňů vyvodily nesprávné právní závěry, jednání … nebylo správně právně posouzeno“)].
V úvodu svého podání dovolatelka uvedla, že z čistě procesního hlediska odvolací soud dospěl na straně 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že ve věci byla vůči ní podána chybná obžaloba. Pokud tomu tak skutečně bylo a je, jen obtížně mohly soudy obou stupňů o věci rozhodnout, nadto odsuzujícím způsobem. Věc tak měla být vrácena státnímu zástupci k dořešení a nikoliv řešena soudní cestou. Soudy totiž nemohou svým rozhodnutím odstraňovat chyby v obžalobě, byť soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu tuto chybu „pouze opsal“.
K věci samé pak obviněná namítala, že soudy obou stupňů přes její opakovaná vysvětlení hrubě chybují v tom, že nerespektují právní moc usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č.j. 53 Co 200, 201/2008, tj. dnem 13. 8. 2008 plus 15-ti denní lhůtu k dobrovolnému vyklizení. Trestní řízení není řízením civilně právním, ve kterém se rozhodnutí odvolacího soudu nestává pravomocným vyhlášením, ale doručením písemného vyhotovení rozhodnutí. Ještě před právní mocí uvedeného odvolacího rozhodnutí a uplynutím 15-ti denní lhůty již předmětný byt opustila, když počínaje dnem 1. 8. 2008 měla, což bylo prokázáno jak listinnými důkazy, tak příslušnou svědeckou výpovědí, zajištěnu možnost jiného bydlení. Prokázáno bylo rovněž to, k jakému datu odevzdala klíče od předmětného bytu do soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 35 Nc 10390/2007, když ze strany majitelů domu či soudního exekutora nebyla poskytnuta dostatečná či jakákoliv součinnost k jejich převzetí, resp. k převzetí bytu. Rovněž připomněla, že bylo prokázáno, že se osobně, případně prostřednictvím svého právního zástupce mnohokráte obrátila jak na spolumajitele domu (celkem 5x), tak na soudního exekutora a exekuční soud, nicméně především spolumajitelé domu neuznali za vhodné na tyto výzvy jakkoliv reagovat. Nereagování potvrdil ostatně rovněž svědek prof. Ing. T. R., DrSc., který toto odůvodnil tak, že záležitost ponechával na řešení státních orgánů. To považovala za podstatné zejména proto, že v rámci těchto výzev žádala o zpřístupnění prostor, kam by si mohla uložit své movitosti. Přesto odvolací soud tvrdí, že takovouto možnost jí měli majitelé domu vytvořit. Odvolací soud sice částečně její právní argumentaci uznal (pouze jí uchází důvod toho, proč poněkud ironicky hovoří o „právní ekvilibristice“), nicméně tuto skutečnost nepromítl do samotného rozhodnutí ve věci.
Podle názoru obviněné odvolací soud nesprávnost závěrů v tomto směru dovedl ještě dále, když tvrdí, že z hlediska trestního práva by měl být rozhodující původní civilněprávní rozsudek, který jí uložil povinnost předmětný byt vyklidit. Tak tomu však není, neboť skutečně nebyla povinna předmětný byt vyklidit do doby, než jí oprávnění opatří přístřeší (tedy ani nebyla povinna si zajišťovat možnost bydlení, nebo se jí mělo dostat přístřeší). Do té doby předmětný byt užívala zcela po právu. Je tak podle ní třeba znovu připomenout, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2007, č.j. 35 Nc 10390/2007-19, byl zamítnut návrh prof. Ing. T. R., DrSc., a paní R. na exekuční vyklizení bytu, když jedním z důvodů bylo právě to, že uvedené osoby jí nezajistily přístřeší ve smyslu příslušných soudních rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení, proto ji nestíhala povinnost byt vyklidit a nemohla se dopustit žádného nezákonného jednání. Teprve až v rámci odvolacího řízení došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č.j. 53 Co 200, 201/2008-82, ke změně situace, když v řízení oprávnění opatřili potvrzení o tom, že by měla mít možnost ubytování v blíže (zejména co do adresy) nespecifikované ubytovně. Jak se však podává z potvrzení ze dne 6. 6. 2008, byla tato možnost pouze dočasná, tj. do 6. 7. 2008, a nebylo tak možno po ní požadovat, aby se do takovéhoto dočasného přístřeší přestěhovala. Nadto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č.j. 53 Co 200, 201/2008-82, nabylo právní moci a stalo se tak „právně závazným“ nejdříve dnem 13. 8. 2008, kdy bylo doručeno jejímu právnímu zástupci. Již po ústním vyhlášení uvedeného usnesení započala intenzivně hledat možnost nového bydlení, to se jí následně podařilo s tím, že nejprve dne 11. 7. 2008 uzavřela Smlouvu o složení zálohy na pronájem bytu s realitním konzultantem V. P., J., P., a počínaje dnem 1. 8. 2008 si zajistila příslušnou nájemní smlouvou ze dne 30. 7. 2008, uzavřenou s MUDr. M. Ř., N., P., možnost bydlení a z předmětného bytu na adrese A., P., se odstěhovala. Na uskladnění části zařízení bytu si pronajala sklepní prostor Smlouvou o nájmu sklepa ze dne 1. 9. 2008 uzavřenou s panem P. P., M., P. V dotčeném bytě pak zůstaly pouze zbývající zařizovací předměty a její movitý majetek, které pak v rámci svých možností postupně vystěhovávala; záležitost se však poněkud pozdržela v souvislosti s jejím onemocněním v měsíci srpnu a v měsíci říjnu 2008. Obtíž pak nastala v tom směru, že osoby v exekučním řízení oprávněné jí neposkytly a neposkytují dostatečnou součinnost, když před Městským soudem v Praze dne 12. 6. 2008 výslovně avizovaly, že splní další z podmínek pro to, aby se mohla z předmětného bytu vystěhovat, a sice že poskytnou prostory pro uskladnění jejího majetku. Opakovaně se obrátila jak na oprávněné, tak na exekutorský úřad Kutná Hora Jána Locka, tak rovněž na Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud exekuční. Osoby oprávněné na korespondenci nereagovaly vůbec, s Exekutorským úřadem Jána Locka byla v pravidelném telefonickém kontaktu, ale ani soudnímu exekutorovi se nedařilo zajistit u oprávněných možnost uskladnění zbývající části jejího movitého majetku. Nebyla proto v prodlení a nelze jí za stavu, kdy oprávnění neposkytli potřebnou součinnost, čehokoliv vytýkat. Ostatně to, že musela klíče od bytu vrátit tak, že je poštou zaslala do exekučního spisu, prý hovoří za vše.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily, jestliže nepřipustily důkazy navržené obhajobou o tom, jaké množství předmětů musela z bytu vystěhovat; do spisu byly v tomto směru založeny kromě dalšího fotografie, které však byly zcela opomenuty při hodnocení věci. Vystěhovat svépomocí např. 5.000 knih není skutečně možné ze dne na den. Soudům rovněž vytkla, že jako zásadní důkazní materiál vyhodnotily fotografie založené do spisu prof. Ing. T. R., DrSc., bez toho, že by si ověřily, jestli vůbec zachycují předmětný byt, ale i to, kdy byly pořízeny, tedy nakolik byly do předmětného bytu učiněny zásahy ze strany třetích osob poté, co jej opustila. Odvolacímu soudu vytkla rovněž to, že jí k její tíži klade to, že měla disponovat klíči od bytu. Pouhá dispozice klíči ještě neznamená, že se kdokoliv dopouští trestného činu podle §249a tr. zák., nadto jak asi měla byl vyklidit, pokud by do něho neměla možnost faktického přístupu.
Obviněná považovala za vhodné připomenout skutkovou podstatu trestného činu podle §249a tr. zák., jehož se může dopustit pouze ten, kdo neoprávněně „užívá“ byt jiného. Zdůraznila, že užívat znamená především zde bydlet, přičemž bylo prokázáno, že od 1. 8. 2008 bydlela v nově pronajatém bytě a do předmětného bytu docházela pouze za účelem jeho postupného vyklizení. Soudy obou stupňů proto celou záležitost nevyhodnotily správně.
Dovolatelka rovněž uvedla, že se jí hrubě dotýká tvrzení o tom, že měla byt úmyslně zdevastovat a měla v něm setrvat snad úmyslně jako projev protivenství vůči majitelům domu. Znovu připomněla, že se jedná o byt, do kterého nebylo po dobu 35 let nikterak investováno, čemuž také odpovídal jeho stav. Žádný byt prý nebude poté, co byl zcela vyklizen včetně veškerých zařizovacích předmětů, vypadat udržovaným a útulným způsobem. Nadto – pokud se jedná o snímek balkonu bytu – vysvětlila, že zde neznámý pachatel rozbil její květinovou výzdobu, o čemž existuje záznam na Policii ČR, nicméně ani důkazy v tomto směru se soudy obou stupňů nezabývaly.
Podle názoru dovolatelky byla v dané věci porušena obžalovací zásada, nebylo provedeno úplné dokazování a tím nebyl odpovídajícím způsoben zjištěn skutečný stav věci, soudy obou stupňů vyvodily nesprávné právní závěry a její jednání nesprávně právně posoudily. „Spíše pro pořádek“ sdělila svůj názor, že zejména odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se jí jeví jako ne zcela objektivní, zaujaté vůči její osobě a její osobu svým způsobem hanobící.
V závěru podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 9 To 217/2009, a případně rovněž jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 3 T 132/2008, zrušil a věc vrátil do příslušného procesního stadia k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila námitku, že její jednání nemělo být posouzeno vůbec jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., neboť neměla povinnost předmětný byt vyklidit, a to pro absenci součinnosti ze strany majitelů bytu k uskladnění všech jejích movitých věcí.
Státní zástupkyně zdůraznila, že protiprávním užíváním se v tomto případě rozumí setrvání v bytě bez právního důvodu. Za setrvání bez právního důvodu však nelze považovat bydlení bývalého nájemce v bytě po zániku nájmu do doby, než je mu poskytnuta bytová náhrada. V takových případech je třeba zkoumat, zda nájemce má právo na bytovou náhradu a zda mu přiměřená bytová náhrada byla poskytnuta pronajímatelem nebo jinou oprávněnou osobou. V případě, že takovému nájemci již byla bytová náhrada zajištěna, avšak nájemce ji nepřijme, je jeho další setrvání v bytě třeba považovat za protiprávní. Proto je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že v dané věci je rozhodný okamžik, od kdy se obviněná začala dopouštět trestného činu, přičemž to je vázáno na splnění hmotně právní podmínky občanského práva, že jí bylo zajištěno přístřeší, včetně patnáctidenní lhůty ke splnění povinnosti k vyklizení, respektive že se o tomto faktu dozvěděla. Proto exekuce vyklizením bytu je řízením, které se právního rámce posouzení této věci vůbec nedotýká.
Státní zástupkyně zdůraznila, že je nezpochybnitelné, že obviněná hrubě porušovala povinnosti nájemkyně bytu, především neplatila nájemné. Právě z toho důvodu majitelé nemovitosti, a tedy i předmětného bytu, podali žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Věcně a místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 3 této žalobě vyhověl, přičemž v rozsudku výslovně uvedl, že obviněná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do 15 dnů po zajištění přístřeší. Majitelé domu bezpochyby přístřeší obviněné zajistili a o zajištění tohoto přístřeší byla obviněná vyrozuměna, a to nejpozději při doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 35 Nc 10390/2007. Právě v uvedené době se začala dopouštět žalovaného trestného činu.
To, že je souběžně vedeno exekuční řízení, i to, že obviněná k celé záležitosti vyklízení přistupovala obstrukčním způsobem, včetně toho, v jakém stavu byla nemovitost po opuštění bytu obviněnou, podle státní zástupkyně pouze dokresluje situaci případu a uvedené okolnosti mají vliv na posouzení společenské nebezpečnosti jejího jednání. Odvolací soud správně ve svém rozhodnutí upozornil na to, že ač obviněná nevyužila zajištěného přístřeší a sama si hned našla jiný byt i prostory k uskladnění věcí, trvalo jí řadu měsíců, než předmětný malý byt vyklidila. Oproti tomu poškozený musel dlouhou dobu platit přístřeší zajištěné pro obviněnou, přičemž požadavky obviněné na uskladnění jejích věcí byly značně nepřiměřené.
Provedeným dokazováním tedy byla podle státní zástupkyně vina obviněné bezpochyby prokázána, neboť jí muselo být od počátku zcela zřejmé, že předmětný byt od doby zajištění náhradního ubytování, respektive od doby, kdy o tomto byla zpravena, užívá byt bez právního důvodu. Její zavinění vzhledem k celému jejímu protiprávnímu jednání je tedy dáno v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.
V závěru svého podání státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, nemohou obstát. Šlo především o výhrady, jimiž napadala buď rozsah (údajnou neúplnost) provedeného dokazování ze strany soudů obou stupňů, nebo způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, případně namítala, že „ve věci byla vůči ní podána chybná obžaloba“, čímž zřejmě chtěla zpochybnit zachování totožnosti skutku.
Z povahy takto vytýkaných vad je však mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněná v dovolání v této části formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byla uznána vinnou.
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolatelce učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.
Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila i námitky, které již lze považovat za relevantní. V tomto směru šlo především o námitky, že její jednání vůbec nemělo být posouzeno jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., neboť neměla povinnost předmětný byt vyklidit, a to pro absenci součinnosti ze strany majitelů bytu k uskladnění všech jejích movitých věcí, ale o námitky vztahujících k časovému vymezení období, po které předmětný byt neoprávněně užívala (dovolatelka tvrdila, jak je zřejmé z předchozího textu, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č.j. 53 Co 200, 201/2008-82, nabylo právní moci a stalo se tak „právně závazným“ nejdříve dnem 13. 8. 2008, kdy bylo doručeno jejímu právnímu zástupci).
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je však zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná protiprávně užívala byt jiného . Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu jednoznačně vyjadřují.
Odvolací soud v odsuzujícím rozsudku vycházel (stejně jako předtím soud prvního stupně) z relevantního právního vztahu mezi obviněnou a majiteli nemovitosti, v níž se nachází byt v prvním podlaží domu v P., A., založeného nájemní smlouvou ze dne 3. 5. 1994. Protože obviněná neplnila řádně povinnosti vyplývající z tohoto nájemního vztahu (především povinnost platit nájemné), podali majitelé domu k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu, o níž tento soud rozhodl rozsudkem ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 6 C 383/2000, tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, přičemž stanovil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, přičemž žalovaná (tj. obviněná) je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do 15ti dnů po zajištění přístřeší. Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 15 Co 46/2006, tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Rozhodnutí soudu prvého stupně nabylo právní moci dne 20. 3. 2006 a nájemní poměr obviněné k předmětnému bytu tak zanikl dne 30. 6. 2006; po tomto datu neměla obviněná v předmětném bytě právo na bydlení.
Přípisem ze dne 10. 7. 2006 byla obviněná správcem domu informována o tom, že jí bylo zajištěno přístřeší v ubytovně P. A., v P., S., přičemž byla vyzvána, aby byt vyklidila nejpozději do 25. 7. 2006. Protože na tuto výzvu nereagovala, podali majitelé domu dne 25. 1. 2007 k soudu návrh na nařízení exekuce, o němž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 35 Nc 10390/2007, tak, že návrh na nařízení exekuce podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 6 C 383/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 15 Co 46/2006, k vymožení povinnosti povinné vyklidit předmětný byt, zamítl. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že oznámení o zajištění přístřeší nebylo povinné (tj. obviněné) řádně doručeno do vlastních rukou a nemohlo jí být doručeno ani náhradním doručením fikcí uložením na poště v místě trvalého bydliště, neboť bylo prokázáno, že se v době, kdy písemnost jí měla být doručována, ve svém trvalém bydlišti nezdržovala. Povinná lhůta k vyklizení bytu tudíž neuplynula a exekuční titul, pokud jde o vyklizení bytu, se nestal vykonatelným.
Proti tomuto usnesení podali majitelé nemovitosti odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 53 Co 200, 201/2008, tak, že usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 6 C 383/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 15 Co 46/2006, nařídil exekuci k vymožení povinnosti povinné (tj. obviněné) vyklidit předmětný byt, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Jána Locka. Odvolací soud před tímto rozhodnutím doplnil dokazování a zjistil, že povinná (tj. obviněná) má v ubytovně P. A. v P. zajištěno ubytování na dvoulůžkovém pokoji za 3.970,- Kč měsíčně, takže veškeré předpoklady pro nařízení exekuce vyklizením povinné a jejím přestěhováním do zajištěného přístřeší byly splněny. Konstatoval rovněž, že v rámci nařízení exekuce vyklizením bytu zákon oprávněnému výslovně ukládá, aby prokázal, že je přístřeší zajištěno, což také učinil, přičemž není rozhodující jakým způsobem o tom povinnou (tj. obviněnou) informoval. Bylo přitom třeba zohlednit i to, že o zajištěném přístřeší byla informována nejméně od doručení napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým došlo k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vyhlášeno dne 12. 6. 2008 a obviněné, která tak byla seznámena se skutečností, že má v ubytovně P. A. v P. zajištěno ubytování (přístřeší), počala tímto dnem běžet 15ti denní lhůta k vyklizení předmětného bytu; konec lhůty tak připadl na pátek 27. 6. 2008. Jestliže obviněná po tomto dni byt nevyklidila, užívala jej protiprávně. O tom, že tak skutečně činila, není žádných pochyb, neboť sama vypověděla, že do 31. 8. 2008 v tomto bytě bydlela (z obsahu spisu i z dovolání obviněné je zřejmé, že v něm měla uloženy své movité věci ještě v průběhu měsíce října 2008).
K námitkám obviněné, že rozhodující pro počátek běhu 15ti denní lhůty pro vyklizení předmětného bytu je právní moc usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 53 Co 200, 201/2008 (tj. den 13. 8. 2008), a nikoli den 12. 6. 2008, kdy došlo k vyhlášení tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu obsaženým v napadeném rozhodnutí, že v dané věci je rozhodný okamžik, od kdy se obviněná začala dopouštět trestného činu, a to je vázáno na splnění hmotněprávní podmínky občanského práva, že jí bylo zajištěno přístřeší (srov. §712 odst. 6 obč. zák.). Rozhodující je proto okamžik, kdy se obviněná dozvěděla o tom, že jí byla zajištěna příslušná (odpovídající) bytová náhrada, a jak bylo v řízení prokázáno, nejzazším dnem, kdy se obviněná o tomto dozvěděla, byl den 12. 6. 2008 , kdy Městský soud v Praze vyhlásil usnesení sp. zn. 53 Co 200, 201/2008, při jehož vyhlášení byla přítomna. Dovolatelka se proto mýlí, považuje-li za významný (a „právně závazný“) den 13. 8. 2008, kdy bylo toto usnesení doručeno jejímu právnímu zástupci a nabylo tak právní moci.
Pokud jde o námitku obviněné, že možnost ubytování (zajištěné přístřeší) bylo pouze dočasné (když se mělo jednat jen o dobu od 6. 6. 2008 do 6. 7. 2008), a proto po ní nebylo možno požadovat, aby se do takového dočasného přístřeší přestěhovala, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na usnesení svého soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitu č. 11/2003 – označení SJ 206/2003), z něhož vyplývá, že přístřeším ve smyslu §712 odst. 5, věty třetí, občanského zákoníku se – bez ohledu na to, že jeho trvání vykonávané rozhodnutí nijak neohraničilo – rozumí dočasné poskytnutí ubytování.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Není totiž pochyb o tom, že zjištěné a ve výroku napadeného rozsudku popsané jednání dovolatelky vykazuje všechny zákonné (formální i materiální) znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a