ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.264.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 264/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2010 o dovolání obviněného Ing. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2009, sp. zn. 23 To 287/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 149/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 7 T 149/2007, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle 248 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti J. T., s. r. o., L., Č. B., na náhradě škody částku 49.500,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry dopustil tím, že
1. dne 29. 12. 2005 v Č. B., jako jednatel společnosti J. T., s. r. o. se sídlem Ž., Č. B., a současně jako zaměstnanec této společnosti, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v úmyslu se na úkor jiného obohatit, neoprávněně a bez právního důvodu si nechal ve svém výhradně soukromém zájmu a ve svůj prospěch převodem z účtu společnosti uhradit částku ve výši 12.000,- Kč představující část ročního pojistného kapitálového životního pojištění (pojistná smlouva u ING Nationale Nederlanden pojišťovna, a. s.), čímž společnosti J. T., s. r. o. nyní se sídlem L., Č. B., způsobil škodu ve výši 12.000,- Kč,
2. dne 9. 1. 2006 v Č. B., popř. jinde, jako jednatel společnosti J. T., s. r. o. se sídlem Ž., Č. B., na straně jedné a současně jako zprostředkovatel na straně druhé na základě ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §66 odst. 2, §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v úmyslu se na úkor jiného obohatit, si na základě faktury nechal ve svůj prospěch z pokladny společnosti hotově vyplatit částku ve výši 37.500,- Kč jako odměnu za zprostředkování provedení inženýrské činnosti, aniž by odměna náležela, čímž společnosti J. T., s. r. o. nyní se sídlem L., Č. B., způsobil škodu ve výši nejméně 37.500,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. K odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2009, sp. zn. 23 To 287/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody, jímž bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené společnosti J. T., s. r. o., L., Č. B., částku 49.500,- Kč, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnosti nahradit poškozené společnosti J. T., s. r. o., L., Č. B., částku 10.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhá rozhodnutí, která soudy v dané věci učinily. V prvém případě Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 23 To 256/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 7 T 149/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců, a v dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody. Z podnětu dovolání, které obviněný podal z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. proti označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1411/2008, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 7 T 149/2007, zrušil, zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2009, sp. zn. 23 To 287/2009, v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků.
Dovolatel tvrdil, že soudy obou stupňů nerespektovaly pokyny dovolacího soudu, resp. nerespektovaly je důsledně. Soud prvního stupně sice vyslechl obviněného a svědka Ing. J. U., ale ani jeden ze soudů neřešil dostatečně pečlivě otázku společenské nebezpečnosti. Ve shodě s dosavadní obhajobou opakoval, že v zájmu společnosti J. T., s. r. o., vždy řádně pracoval, a to i po prohlášení konkursu na majetek jejího jediného společníka společnosti KT-S., spol. s r. o., a domníval se proto, že měl nárok na odměnu za výkon funkce jednatele i za práci pro společnost nad rámec povinností jednatele. Měl za to, že i kdyby bylo prokázáno, že vykonával pouze činnosti, které svou povahou spadají do obsahu funkce jednatele, existoval alespoň jeho nárok vůči společnosti na vydání bezdůvodného obohacení, které na straně společnosti v důsledku jeho činnosti, resp. jím provedené práce, vzniklo. Vytkl, že soud prvního stupně otázku jeho nároku na odměnu, ani otázku přiměřenosti výše odměny, kterou si obviněný vyplatil, vzhledem k rozsahu provedené práce neposuzoval, ačkoliv byl k tomu usnesením dovolacího soudu zavázán. Soud prvního stupně sice vyslechl svědka Ing. J. U., ale stran nároku obviněného na odměnu za provedenou práci, resp. přiměřenosti její výše, neučinil žádné závěry. Otázku existence vzájemného nároku obviněného proti společnosti soudy ve svém rozhodování nezohlednily vůbec, resp. bez opory v jakémkoliv důkazu vycházely z toho, že tento neexistoval. Obviněný opětovně odmítl závěr soudu, že svým jednáním porušil zákaz konkurence uložený mu ustanovením §136 odst. 1 písm. a), b) obchodního zákoníku, k čemuž soud dospěl na základě skutečnosti, že obviněný svůj nárok společnosti „vyfakturoval“ jako odměnu za zprostředkování. Upozornil, že porušení zákazu konkurence s sebou nese nároky taxativně vymezené v ustanovení §65 obchodního zákoníku, přičemž tyto jsou čistě soukromoprávní povahy. Porušení zákazu konkurence není tedy podle něj samo o sobě trestněprávně postižitelné. Navíc v průběhu celého řízení argumentoval tím, že žádnou zprostředkovatelskou činnost pro společnost J. T., s. r. o., nevyvíjel, veškeré činnosti realizoval jako její zaměstnanec či jednatel společnosti. Soudům též vytkl, že se soustředily na posouzení dodržení ustanovení obchodního zákoníku na úkor toho, aby posuzovaly, zda jeho nárok skutečně existoval, byť z jiného než soudy zkoumaného právního důvodu.
Ve vztahu k jednání pod bodem 1. uplatnil stejné námitky jako v předchozím dovolacím řízení, a sice, že vstoupil se společností J. T., s. r. o., do pracovního poměru a existence pracovního poměru mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem, je legální právní stav. Z pozice jednatele společnosti byl oprávněn rozhodovat o výplatě příspěvků na životní pojištění a rozhodl-li o výplatě příspěvku sobě jako zaměstnanci společnosti, pak nelze tuto platbu považovat za neoprávněnou. Příspěvek byl navíc vyplacen společnosti ING Životní pojišťovna N.V. pobočka pro Českou republiku, a nikoliv dovolateli. Nesouhlasil s odvolacím soudem, který citoval rozhodnutí publikované pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr., neboť toto rozhodnutí dopadá na odlišnou situaci. Rozhodnutí řeší otázku platby za havarijní pojištění, nikoliv platbu příspěvku na životní pojištění. Příspěvek na životní pojištění má jinou povahu, poněvadž je platbou, kterou právní předpisy ve prospěch zaměstnanců, na rozdíl od havarijního pojištění, umožňují realizovat. Poznamenal, že soudy se nezabývaly posouzením, zda škoda vzniklá společnosti odpovídá částce obviněným vyplacené či nikoliv.
Dovolatel nesouhlasil se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s hodnocením materiální stránky trestného činu a rozhodnutí považoval v tomto směru za nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že ne každé jednání, které se příčí jednotlivým ustanovením obchodního zákoníku, lze kvalifikovat jako jednání relevantní z hlediska trestního práva. Jednání spočívající v úhradě oprávněné pohledávky ve výši 37.500,- Kč a 12.000,- Kč, k níž by případně došlo i bez splnění zákonných předpokladů daných ustanovením §66 odst. 3 obchodního zákoníku, není natolik společensky nebezpečné, aby mohlo být trestněprávně postižitelné. V této souvislosti obviněný upozornil na výši poukázaných částek, nepochybnou existenci vzájemné pohledávky obviněného za společností, okolnosti, za kterých byly částky vypláceny, stavy a vztahy, které panovaly ve společnostech KT-S. a J. T., s. r. o., mezi jejich jednateli a společníky.
Obviněný dále vytýkal, že orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z výpovědí svědků, kteří byli na souzené věci svým způsobem zainteresováni a měli zcela opačné zájmy než obviněný. Těmito svědky byli zejména Ing. Š. H., jeho bývalá přítelkyně, společnice a jednatelka společnosti KT-S. a majitelka nové společnosti KT-S. P., s. r. o., kam vlastním protiprávním jednáním převedla obchodní aktivity společnosti KT-S., čímž tzv. „odstavila“ od zdrojů i servisní společnost J. T., s. r. o., P. F., který začal spolupracovat se svědkyní Ing. Š. H. a v rámci zpeněžování konkursní podstaty společnosti KT-S., spol. s r. o., získal 100 % podíl ve společnosti J. T., s. r. o., která funguje jako servisní společnost pro společnost Ing. Š. H. KT-S. P., s. r. o., a správkyně konkursní podstaty JUDr. I. T., v jejímž zájmu bylo co nejrychlejší ukončení konkursu, poněvadž společnost KT-S. nebyla předlužena.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, jak již bylo ostatně vyloženo v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1411/2008, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a tím také proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Českých Budějovicích a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích. Podstata těchto jeho dovolacích námitek spočívala v tvrzení, že soudy stejně jako policejní orgány nesprávně vycházely pouze z výpovědí svědků Ing. Š. H., P. F. a správkyně konkursní podstaty JUDr. I. R., kteří byli na souzené věci svým způsobem zainteresováni a měli zcela opačné zájmy než obviněný.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil ve skutečnosti proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí svědků, postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Soudy neměly důvod nevěřit svědkům Ing. Š. H., P. F. a JUDr. I. T., jejich výpovědi zcela zapadají do kontextu dalších provedených důkazů. Ani z výpovědí jmenovaných svědků, ani jiných důkazů nelze učinit spolehlivá zjištění o jejich averzi vůči obviněnému, nebyl doložen důvod, proč by měli vypovídat nepravdivě se záměrem obviněného poškodit. Soudy proto nepochybily, pakliže závěr o vině obviněného vybudovaly mimo jiné na svědectvích těchto osob.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutků jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tak i po stránce materiální.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Skutková část výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů uvedené znaky naplňují po stránce formální i materiální.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že:
1. jako jednatel společnosti J. T., s. r. o., a současně jako zaměstnanec této společnosti, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z již citovaných ustanovení obchodního zákoníku si neoprávněně a bez právního důvodu nechal ve svém výhradně soukromém zájmu a ve svůj prospěch převodem z účtu společnosti uhradit částku ve výši 12.000,- Kč představující část ročního pojistného kapitálového životního pojištění, čímž společnosti J. T., s. r. o., způsobil škodu ve výši 12.000,- Kč, a dále
2. jako jednatel téže společnosti na straně jedné a současně jako zprostředkovatel na straně druhé na základě ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z konkretizovaných ustanovení obchodního zákoníku, v úmyslu se na úkor jiného obohatit, si na základě faktury nechal ve svůj prospěch z pokladny společnosti hotově vyplatit částku ve výši 37.500,- Kč jako odměnu za zprostředkování provedení inženýrské činnosti, aniž by mu odměna náležela, čímž uvedené společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 37.500,- Kč.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1411/2008, nezpochybnil závěry soudů, že formálně byly částky obviněnému vyplaceny bez právního důvodu, a takové jednání vykazuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. po stránce formální. Soudu prvního stupně vytýkal, že se explicitně nezabýval hodnocením materiální stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odvolacímu soudu, že tak učinil neúplně a nepřesvědčivě.
K důslednému a komplexnímu posouzení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, a to zejména v návaznosti na skutek popsaný pod bodem 2. výroku o vině, soudu prvního stupně uložil zaměřit pozornost především na objasnění opodstatněnosti námitek obviněného, jejichž prostřednictvím poukazoval na to, že ve prospěch společnosti J. T., s. r. o., vykonával při realizaci smlouvy se společností G., s. r. o., práce nad rámec plnění povinností jednatele, přičemž k dosažení tohoto záměru pokládal za potřebné vyslechnout jednak obviněného, jednak svědka Ing. J. U. Soud prvního stupně pokyny dovolacího soudu na doplnění dokazování splnil, což nezpochybnil ani dovolatel; jeho výtky směřovaly proti závěrům soudů o společenské nebezpečnosti jeho činů, neshledával je dostatečně pečlivými a důslednými.
Dovolací soud výhradám obviněného nepřisvědčil.
Bylo již zdůrazněno, že provedeným dokazováním před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že obviněný byl jediným statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným J. T. již od 17. 9. 1997. Podle společenské smlouvy této společnosti jsou statutárním orgánem společnosti jednatelé, které jmenuje valná hromada, a ti jednají jménem společnosti (čl. VII. B. 1.). Jednatelé zastupují společnost ve všech věcech samostatně. Podepisování se provádí tak, že k vytištěnému nebo napsanému obchodnímu jménu společnosti připojí alespoň jeden z jednatelů svůj podpis s uvedením jména a funkce (čl. IX). Podle společenské smlouvy do působnosti valné hromady mimo jiné náleží jmenování, odvolání a odměňování jednatelů, prokuristů nebo členů dozorčí rady (čl. VII. A. 2.h). Rozhodnutím valné hromady nebyla odměna jednatele stanovena a nebylo zjištěno, že by se tak stalo smlouvou o výkonu funkce.
Dne 31. 10. 2005 byla mezi jmenovanou společností a Ing. P. K. uzavřena pracovní smlouva, podle níž byl od 1. 10. 2005 obviněný u společnosti zaměstnán jako technik s nástupním tarifem 7.185,- Kč za měsíc.
Pro úplnost je vhodné dodat, že obviněný v téže společnosti vystupoval též jako jeden ze společníků společnosti KT s., s. r. o., vlastnící 100% obchodní podíl společnosti J. T., s. r. o. (druhým společníkem byla Ing. Š. H.).
Podle §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále obchodní zákoník) vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.
Z dalších relevantních ustanovení obchodního zákoníku nutno poukázat na ustanovení §135 odst. 1, podle něhož jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti, i §135 odst. 2, podle něhož ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a obchodního zákoníku se použijí obdobně.
V tomto kontextu ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku (jež se použije obdobně) mimo jiné stanoví, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva.
Jak již bylo doslova uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1411/2008, obviněný však v souladu s pravidly vymezenými zvláště v ustanovení §135 odst. 1 a 194 odst. 5 obchodního zákoníku nepostupoval a svým povinnostem vykonávat svou činnost jednatele s péčí řádného hospodáře nedostál, neboť z prostředků společnosti J. T., s. r. o., si mimo pravidla o vedení účetnictví z majetku této společnosti odčerpal část prostředků pro své soukromé účely. Na těchto závěrech není důvod nic měnit ani ve stávajícím stadiu řízení.
Ve vztahu k dílčímu skutku pod bodem 1. výroku o vině zůstala situace zcela beze změny a ani dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nevytkl žádné pochybení, jehož by se soudy v návaznosti na něj dopustily a jež by bylo třeba odstranit. Přesto dovolatel i v návaznosti na tento skutek opakoval výhrady, jež uplatnil v předchozím dovolání. K těmto námitkám dovolací soud opakuje, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zevrubně a přesvědčivě rozebral, že obviněný tak učinil, aniž existovala vnitřní směrnice či rozhodnutí valné hromady či společné rozhodnutí společníků uvedené společnosti, a zabýval se i logickou pohnutkou, jež obviněného k činu vedla (strany 9, 13, 14). Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že si příspěvek na životní pojištění nechal vyplatit jako zaměstnanci společnosti (v pracovním poměru byl od 1. 11. 2005) na základě rozhodnutí jednatele, které byl podle svého přesvědčení oprávněn učinit. Podstata jednání obviněného nespočívala v ničem jiném, než že si bez jakéhokoliv právního důvodu nechal provést z prostředků společnosti platbu na své kapitálové životní pojištění, tedy soukromé účely s činností společnosti nijak nesouvisející. Akceptovat nelze ani výhradu obviněného, že příspěvek nebyl vyplácen jemu, ale společnosti, u níž byl pojištěn (vytýkaná vada o nesprávném označení pojišťovny není nikterak relevantní), neboť se jednalo zjevně o platbu učiněnou za obviněného ve prospěch této společnosti.
Obviněný tak naplnil znak přivlastnění si cizí věci ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zák., protože s penězi, které mu byly společností J. T., s. r. o., svěřeny, naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly tyto prostředky jako cizí věc dány do opatrování. Tyto prostředky mu byly totiž svěřeny k tomu, aby s nimi hospodařil odpovědně tak, aby jejich výše nebyla vědomě snižována, což však v daném případě obviněný nečinil. Dovolací soud konečně znovu připomíná, že není žádného rozumného důvodu pohlížet na čin obviněného v odlišném světle než naznačeném v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 222/2006 publikovaném pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr., podle něhož si obviněný přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a tím naplní uvedený znak trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. i tehdy, pokud jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným v rozporu se zájmy této společnosti odčerpá část finančních prostředků pro své soukromé účely tím, že uhradí pojistné na pojištění právní ochrany a havarijní pojištění na motorové vozidlo, které bylo výhradně jeho majetkem.
Podstata skutku, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 2., zůstala nezměněna, došlo toliko k úpravě popisu skutku, jež je rovněž v intencích zrušujícího usnesení dovolacího soudu.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování znovu uzavřel, že neexistoval žádný právní důvod k vyplacení odměny ve výši 37.500,- Kč. Měl za to, že práce, kterou obviněný odvedl při realizaci zakázky, se neodlišovala od té, kterou vykonával jako statutární orgán společnosti, která neměla zaměstnance. Akcentoval, že rozhodnutí o proplacení odměny bylo pouze a jen rozhodnutím obviněného, svědkyně Ing. Š. H. nebyla o tomto kroku obviněného žádným způsobem informována. Právo na poskytnutí tohoto plnění společnosti ve prospěch obviněného neplynulo z žádného právního předpisu ani předpisu vnitřního. Případnou odměnu bylo možno poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, což se však v daném případě nestalo, a v úvahu nepřicházel ani odkaz na smlouvu o výkonu funkce, neboť tato nebyla uzavřena. Soud prvního stupně poznamenal, že obviněný si byl tohoto nedostatku vědom, proto vysvětloval vyplacení odměny nejprve uzavřením ústní dohody o zprostředkování mezi společností J. T., s. r. o., zastoupenou jeho osobou a současně s ním uzavřenou, pak tím, že mezi ním a Ing. Š. H. existovala ústní dohoda o možnosti takového ohodnocení a způsobu odměňování, což ovšem svědkyně nepotvrdila, a ani soud prvního stupně tomuto tvrzení obviněného neuvěřil (strana 12). Za daných okolností je závěr o vině obviněného jasně postaven na výsledcích dokazování a opírá se o skutková zjištění, jež soud prvního stupně náležitě vyhodnotil.
Soud prvního stupně přiléhavě poukázal i na motiv obou činů obviněného. Obviněný si jasně uvědomoval neutěšenou situaci obchodních společností, které založil, jež nemohla skončit jinak než prohlášením konkursu. Aby získal ve svůj prospěch alespoň část finančních prostředků, jimiž ještě společnost J. T., s. r. o., disponovala, nechal si v krátkém časovém sledu vyplatit peněžní částky ve svém souhrnu představující 49.500,- Kč. Skutková zjištění pod bodem 1. i 2. byla opodstatněně podřazena pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., s čímž ani obviněný nepolemizoval. Obviněný si podle zjištění soudů přinejmenším v úmyslu eventuálním podle §písm. b) tr. zák. přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu v již uvedené výši.
Neméně důsledně soud prvního stupně přistoupil k hodnocení nebezpečnosti činů obviněného pro společnost a uzavřel, opíraje se o rozhodná hlediska §3 odst. 4 tr. zák., zejména pak následek činů, že na jednání obviněného nutno nahlížet jako na čin relevantní i z pohledu trestního práva. Vedle již zmiňovaných okolností charakterizujících povahu činů a motiv obviněného, neopomněl připomenout, že škoda 49.500,- Kč je tzv. škodou nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. a tedy okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 §248 tr. zák. Při hodnocení materiálních předpokladů, za jejichž splnění se aplikuje okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, jak jsou uvedeny v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., soud prvního stupně uvážlivě poukázal na zjištění, že obviněný se činů dopustil proto, že situace ve společnosti KT-S., s. r. o., se stala neúnosnou, komunikace s druhým společníkem skončila, byl podán návrh na konkurs zmíněné společnosti, který byl později i prohlášen; obviněný žil s představou, že vybudoval společnost, odvedl práci ve prospěch obou společností, která nebyla náležitě odměněna, a proto odčerpal ze společnosti prostředky, aniž by pro takové jednání existoval právní důvod. S ohledem na tyto okolnosti případu a motiv obviněného dospěl k závěru, že ačkoliv následek způsobený obviněným je znakem kvalifikované skutkové podstaty, není na místě k této okolnosti přihlížet, neboť nezvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (strana 14, 15 rozsudku). Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, maje je za přesvědčivé, a konstatoval, že soud prvního stupně splnil, co mu dovolací soud uložil, když vyslechl svědka Ing. J. U., přehodnotil materiální stránku jednání obviněného, která se promítla nejen do právní kvalifikace, ale i do Okresním soudem v Českých Budějovicích uloženého trestu (strany 4, 5 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soudu uvedené názory v zásadě sdílí.
Právní závěry stran materiální stránky projednávaného činu musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Soud prvního stupně ve světle těchto hledisek společenskou nebezpečnost (resp. společenskou škodlivost) posuzoval a hodnotil. Závěry, k nimž dospěl, náležitě odůvodnil a vysvětlil. Nesouhlas obviněného se způsobem hodnocení nebezpečnosti jeho činu pro společnost byl opřen o názor, že nikoliv každé jednání, které se příčí jednotlivým ustanovením obchodního zákoníku, je jednání relevantní z hlediska trestního práva. Vyvozoval, že právě jeho jednání není natolik společensky nebezpečné, aby bylo trestněprávně postižitelné. V této souvislosti konkrétně poukázal na výši poukázaných částek, nepochybnou existenci vzájemné pohledávky za společností, okolnosti, za kterých byly částky vypláceny, a stavy a vztahy, které panovaly ve společnosti KT-S. a J. T., s. r. o., mezi jejich jednateli a společníky. Ke všem těmto okolnostem soud prvního stupně přihlédl, zvážil je a patřičně vyhodnotil se závěrem, že nejsou splněny předpoklady pro použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Jeho úvahy vztahující se k absenci materiálních podmínek pro použití okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby uvedené v §248 odst. 2 tr. zák., se nikterak nedotýkají závěru, že stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost, vycházeje z hledisek §3 odst. 4 tr. zák., je vyšší než nepatrný. I kdyby se obviněný subjektivně cítil oprávněn žádat po společnosti, v jejíž prospěch odvedl práci, odměnu, nemohl jako její statutární zástupce situaci svévolně řešit způsobem, který zvolil. Nelze navíc přehlédnout, že tak činil v době, kdy společnost, kterou založil, byla reálně ohrožena prohlášením konkursu a že cíl jeho počínání byl evidentně zištný.
Závěry, k nimž soudy dospěly, nekolidují ani s principem proporcionality či principem ultima ratio. V posuzovaném případě byl náležitě zdůvodněn zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání a není ani pochyb o tom, že použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli. Trestní postih není neadekvátním řešením, použití výlučně jiných prostředků ochrany práv právnických osob by zde bylo neefektivní a nevhodné.
Obviněný v dovolání odkázal bez bližší argumentace též na důvod dovolání pole §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Je pravdou, že odvolání obviněného nebylo formálně jako celek zamítnuto, nicméně z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že jeho odvolání směřující proti výroku o vině i trestu bylo v podstatě (fakticky) zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je i v tomto případě možné podat s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., avšak jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Ing. P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková