ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.270.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 270/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání obviněného F. U. , rozeného K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 12 To 433/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 83/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 1 T 83/2009, byli obvinění F. U. a M. P. uznáni vinnými, že:
„dne 8. 11. 2008 v době od 00.00 hod. do 01.30 hod. v D., okr. R., po vypáčení kovových mříží před okny a následném vypáčení plastových oken vnikli
a) do prostor, které má pronajaty společnost ZIMBO CZECHIA, s. r. o., se sídlem na Z., P., konkrétně do kanceláře vedoucího prodejny, kde poškodili stropní konstrukci a pomocí úhlové brusky násilně otevřeli trezor, odkud posléze odcizili peněžní prostředky v celkové výši nejméně 142.767,- Kč, dále se pokusili vypáčit dveře z kanceláře vedoucí do dalších prostor prodejny, které poškodili v oblasti nad zámkem, poškozením zařízení - trezoru a schránky na peníze, způsobili další škodu dle znaleckého posudku ve výši 7.100,- Kč, popsaného jednání se dopustili v uvedeném rozsahu ku škodě společnosti ZIMBO CZECHIA, s. r. o., se sídlem v P.,
b) do prostor denní místnosti společnosti PLUS-DISCOUNT, spol. s r. o., se sídlem R., odkud měli přístup do prostor celé prodejny, kde v kanceláři vedoucí prodejny pomocí úhlové brusky násilně otevřeli trezor, z něhož posléze odcizili peněžní hotovost v celkové výši nejméně 741.111,- Kč, 205,- EUR, přitom násilím vypáčili a poškodili plastové zásuvky z pokladen uložené v tomto trezoru, dále odcizili mobilní telefon značky Nokia 1600 v hodnotě 500,- Kč, dvě tašky určené na přepravu interní pošty a jeden sáček na finanční hotovost v celkové hodnotě 110,- Kč, popsaným jednáním tedy způsobili společnosti PLUS-DISCOUNT, s. r. o., R. škodu ve výši 741.721,- Kč a 205,- EUR, poškozením zařízení prodejny - vypáčením mříže oken, omítek, vypáčením plastového okna, stropních podhledů a dveří, dvou kusů skříněk zabezpečovacího systému, trezoru a zásuvek pokladny, rozbitím dvou láhví vína a dvě plechovek nápoje Red Bull, způsobili další škodu v celkové výši 39.394,- Kč, vypáčením dveří rozvaděče na budově objektu a přerušením kabelu telefonní linky, způsobili společnosti Telefonica O2 Czech Republic, a. s., P., škodu dle znaleckého posudku ve výši nejméně 3.150,- Kč;
k místu činu se dopravili osobním automobilem Opel Vectra 1,8 tmavě modré barvy, které vlastnil obžalovaný M. P., aniž by bylo přesně prokázáno, který z nich toto vozidlo řídil; v průběhu skutku pak obžalovaný M. P. napadený objekt opustil a zaujal pozorovací místo ve vzdálenosti cca 150 metrů od napadeného objektu při tzv. „pozorovací ostraze“ v zájmu úspěšného provedení skutku, jsa vybaven dalekohledem a komunikačním zařízením a oblečen do krycího maskovacího oděvu včetně maskovací obličejové kukly a náhlavní soupravy k vysílačce zn. Kenwood, přičemž z důvodu zásahu policejních orgánů byl na tomto místě zadržen a obž. F. U. se podařilo z místa činu uprchnout“ .
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [skutek popsaný ad a)] a jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [skutek popsaný ad b)]. Obviněnému F. U . za to uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, 5 tr. zák. trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Druhému obviněnému M. P . za to uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, 5 tr. zák. trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené Telefónica O2 Czech Republic, a. s., P., Z., částku 3.150,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. rovněž poškozenou Zimbo Czechia, s. r. o., se sídlem N., P.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou a oba obvinění. Krajský soud v Hradci Králové o nich rozhodl rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 12 To 433/2009, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody ohledně obviněného M. P . a podle §59 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, přičemž v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn, a bodě II. odvolání obviněných M. P. a F. U . podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný F. U . (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Vítězslava Menšíka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Dovolatel poukázal na to, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukazoval na procesní pochybení nalézacího soudu, když po celé hlavní líčení nebyl přítomen přísedící, který věc poté v senátě rozhodoval. Zdůraznil, že při prvním hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2009 byli vedle předsedy senátu přítomni přísedícíIrena Štěpánová a Josef Zika. Při dalších odročených hlavních líčeních pak byl jako náhradní přísedící přítomen rovněž Pavel Potoček. Při hlavních líčeních konaných dne 24. 8. 2009 a 31. 8. 2009 i při posledním hlavním líčení dne 15. 9. 2009 již nebyla přítomna přísedící Irena Štěpánová, takže náhradní přísedící Pavel Potoček věc rozhodoval, aniž by byl přítomen prvnímu hlavnímu líčení dne 1. 6. 2009. Takový postup považoval za nesprávný a odvolacímu soudu vytknul, že uvedenou námitku odmítl s tím, že při druhém odročeném hlavním líčení předseda senátu podle §219 odst. 3 tr. ř. se souhlasem státního zástupce i obviněných zrekapituloval průběh předchozího hlavního líčení. Podle citovaného ustanovení však má být přečten podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, a proto měly být znovu alespoň čteny výpovědi obviněných, neboť jinak si nový náhradní přísedící nemohl od počátku učinit názor, jaké je stanovisko obviněných.
Další a ještě podstatnější procesní pochybení, které je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, spatřoval obviněný v tom, že se nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem v závěrečné řeči a navíc mu nebylo vůbec dáno právo posledního slova. Odvolacímu soudu vytknul, že toto pochybení bagatelizoval, když uvedl, že měl možnost se k věci vyjádřit i poté, co byl předsedou senátu přerušen, o tuto možnost však již nepožádal. Namítl, že ze zvukového záznamu je zřejmé, že se po závěrečné řeči obviněného M. P. předseda senátu nejenže jej (dovolatele) nezeptal, zda nechce ještě něco říci v rámci své závěrečné řeči, ale ani v rozporu s §217 tr. ř. neudělil oběma obviněným poslední slovo. V písemném přepisu protokolu je naopak uvedeno, že obvinění v rámci svého posledního slova uvedli, že souhlasí se závěrečnou řečí obhájce.
Dovolatel dále namítal, že soud druhého stupně se jednoznačně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. Odvolací soud vycházel zejména z pachové stopy, ta však není důkazem nezpochybnitelným a především vůči ní směřovalo nejvíce jeho podstatných námitek. V řízení tedy nebyla dodržena základní zásada, a to zásada „in dubio pro reo“.
Další pochybení odvolacího soudu dovolatel spatřoval v tom, že trest propadnutí věci mu byl uložen v rozporu s §55 odst. 1, 2 tr. zák., tedy v rozporu s hmotným právem. Zdůraznil, že tento trest totiž zahrnuje věci, jež nemohly být k případné trestné činnosti užity ani určeny, a také věci, které nejsou v jeho vlastnictví, neboť soud rozhodl i o propadnutí počítačů, které jsou ve vlastnictví jeho dětí (byly jim darovány) a s nimiž on sám ani nepracoval; obdobně rozhodl o propadnutí jeho notebooku, který, kromě několika uložených souborů, nemůže mít s případnou trestnou činností nic společného, ani nemohl být k předmětné trestné činnosti užit, i dalších věcí, jichž (dovolatel) není vlastníkem. Věci, ohledně nichž soud vyslovil trest propadnutí věci, většinou ani nemohly být užity ke spáchání trestného činu, ani nemohly být ke spáchání trestného činu určeny. Soudy obou stupňů se ani nezabývaly vlastnictvím těchto věcí. Pokud však neměly jednoznačně prokázáno, kdo je jejich vlastníkem, nemohly ani rozhodnout o jejich propadnutí. Teoreticky přicházelo v úvahu pouze rozhodnutí o jejich zabrání podle §73 tr. zák., avšak za podmínek vedených v odst. 1 tohoto ustanovení; žádná z nich však fakticky splněna nebyla.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2009, č.j. 12 To 433/2009-2059, zrušil a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta“.
Přípisem ze dne 11. 2. 2010 dovolatel vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pokud se týká námitek obviněného ve vztahu k obsazení soudu, bude tento dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. a) tr. ř.] dán především tehdy, jestliže obsazení soudu neodpovídalo příslušným ustanovením zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění; námitky týkající se změny osoby přísedícího lze pod něj podřadit jen při dosti rozšiřujícím výkladu. Po věcné stránce však tuto námitku nelze považovat za důvodnou.
Státní zástupce k tomu v podrobnostech uvedl, že trestní řád ani zákon o soudech a soudcích nevylučuje, aby v průběhu řízení před soudem došlo ke změně složení senátu, neboť takovýto absolutní zákaz by v praxi vedl k neřešitelným problémům. Na procesní postup soudu v takovýchto případech pamatuje ustanovení §219 odst. 3 věty poslední tr. ř., podle kterého změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Toto ustanovení lze nepochybně vztáhnout i na situaci, kdy je v průběhu řízení před soudem ustanoven náhradní soudce nebo přísedící, který se projednávání věci neúčastnil od samého počátku.
Státní zástupce dále zdůraznil, že dovolatel nezpochybňuje, že postup podle §219 odst. 3 tr. ř. byl realizován, a nezpochybňuje ani souhlas procesních stran s tímto postupem. Ve svém podání fakticky napadá rozsah, v jakém předseda senátu splnil povinnost „přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení“. Spíše nežli obsazení soudu se tedy námitka dovolatele týká jiných údajných procesních vad, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze podřadit ani při velmi rozšiřujícím výkladu. Navíc dodal, že při prvním hlavním líčení dne 1. 6. 2009 oba obvinění odmítli k věci vypovídat, takže námitky, podle kterých měly být alespoň čteny výpovědi obviněných, jsou z obsahového hlediska poněkud nejasné.
K námitkám podřazeným obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tomuto důvodu evidentně neodpovídají námitky týkající se údajného zkrácení jeho procesních práv při přednášení závěrečného návrhu a posledního slova, stejně jakož námitky zpochybňující kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.
Podle státního zástupce pod tento dovolací důvod nelze podřadit ani námitky obviněného týkající se výroku o trestu propadnutí věci, byť jde o námitky do určité míry důvodné. Soud trest propadnutí věcí uložil podle ustanovení §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., podle něhož může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které a) bylo užito ke spáchání trestného činu, nebo která b) byla ke spáchání trestného činu určena. Ve výčtu věcí, ohledně kterých vyslovil nalézací soud trest propadnutí, jsou uvedeny věci, které zajisté mohly sloužit k překonávání překážek při krádežích vloupáním (různé nářadí), popř. ke komunikaci mezi pachateli (vysílačky, mobilní telefony), avšak i věci, u kterých je souvislost s trestnou činností velmi nejasná (počítače, notebooky). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (na straně 18) uvedl pouze tolik, že tyto věci byly nepochybně obviněnými užity k páchání trestných činů nebo „k těmto následkům určeny“. Výrok o trestu propadnutí věci je tedy v podstatě nepřezkoumatelný.
K nápravě vad výroku o trestu je ovšem určen speciální dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dovolatel neuplatnil. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice lze namítat nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se rozhodování o trestu (např. nesprávnou aplikaci ustanovení o ukládání souhrnného a společného trestu), nelze však vznášet námitky toliko proti druhu uloženého trestu. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy námitky proti výroku o trestu propadnutí věci neodpovídají. Námitky týkající se trestu propadnutí věci tedy dovolatel uplatnil v rámci neodpovídajícího dovolacího důvodu a vzhledem ke značně formalizovanému charakteru dovolání nelze k těmto námitkám v dovolacím řízení přihlížet.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkami, v nichž dovolatel spatřoval naplnění druhého z nich.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát, neboť představují pouhou polemiku s kvalitu přezkumné činnosti dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
K další námitce obviněného, že („… v rozporu s hmotným právem, mu byl uložen trest propadnutí věci v rozporu §55 odst. 1, 2 tr. zák. …“) je třeba uvést, že ani tato námitka (uplatněná v rámci shora citovaného dovolacího důvodu) nemůže obstát, neboť ji pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze totiž v zásadě dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud obviněný vznesl námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Prostřednictvím tohoto (ale ani žádného jiného zákonného důvodu) však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v §31 odst. 1 tr. zák. a §23 odst. 1 tr. zák.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tento dovolací důvod, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , když tvrdil, že při hlavním líčení konaném dne 22. 6. 2009 (kdy byl poprvé přítomen přísedící Pavel Potoček) nepostupoval předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §219 odst. 3 tr. ř., neboť nepřečetl podstatný obsah protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2009. V důsledku toho si náhradní přísedící (Pavel Potoček) nemohl učinit názor, jaké je stanovisko obviněných.
Nejvyšší soud shledal, že takováto námitka sice je (s jistou mírou tolerance) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podřaditelná, je však zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Za případy, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují jen odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“). Podle jeho §35 okresní soud rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem, senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, samosoudcem je předseda senátu nebo soudce. Předsedou senátu může být pouze soudce.
Podle §197 odst. 1 tr. ř. bude-li hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci nebo přísedící náhradní. Podle odst. 2 téhož ustanovení náhradní soudce nebo přísedící má při hlavním líčení postavení člena senátu. Porady a hlasování se však zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce nebo přísedícího, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce nebo přísedící, za něhož nastoupil náhradní soudce nebo přísedící, se hlavního líčení dále již nezúčastní.
Podle §219 odst. 3 věta druhá tr. ř. změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
Porovnají-li se tato zákonná ustanovení s výše citovanými námitkami dovolatele, je zřejmé, že se jimi nesnažil zpochybnit ani to, že předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle §219 odst. 3 tr. ř., a ani to, že procesní strany s tímto postupem souhlasily. Tomu ostatně odpovídá obsah protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 6. 2009, z něhož se podává, že poté, co státní zástupkyně a obhájci (po poradě s obviněnými) uvedli, že nemají námitek proti procesnímu postupu podle §219 odst. 3 tr. ř., „… předseda senátu zrekapituloval průběh minulého hlavního líčení a přečetl protokol z tohoto hlavního líčení“ (tj. hlavního líčení konaného dne 1. 6. 2009)].
Je tak zřejmé, že dovolatel ve svém podání neuplatnil námitku „náležitého obsazení soudu“, nýbrž ve skutečnosti napadal rozsah, v jakém předseda senátu splnil povinnost „přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení“. Taková námitka, týkající se údajné procesní vady, však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není podřaditelná.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) dodává, že při prvním hlavním líčení oba obvinění (tedy i dovolatel) odmítli k věci vypovídat (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2009, zejména č.l. 1672 spisu, kde oba obvinění shodně prohlásili „Poučení, které mi bylo dáno, jsem porozuměl a uvádím, že dnešního dne před soudem využívám svého práva odepření výpovědi a nebudu vypovídat.“ ). Proto námitka, podle níž měly být při postupu předsedy senátu soudu prvního stupně podle §219 odst. 3 tr. ř. alespoň čteny výpovědi obviněných, je z obsahového hlediska poněkud nejasná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a