ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.284.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 284/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2010 o dovolání obviněného B. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 31 To 361/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 136/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 33 T 136/2009, byl obviněný B. K. uznán vinným pod bodem I., II., III. 1) - 4) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zák., v bodech I., II. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě I. též trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., v bodě III. 1) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., v bodě III. 5) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v bodech III. 6) - 8) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., a v bodě VI. a) – d) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestu spoluobviněných.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 31 To 361/2009, odvolání obviněného proti rozsudku okresního soudu podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marie Vítkové podal obviněný proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání, jež vymezil důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a zaměřil je pouze proti skutkům popsaným pod body I., II., III. 5), III. 6) – 8).
Ke skutku pod bodem I. obviněný uvedl, že soud nesprávně postupoval při rozhodování o výroku o náhradě škody. Podle obviněného tento výrok v napadeném rozhodnutí není správný a neodpovídá hmotněprávní úpravě jeho posouzení, protože obviněnému lze takovou povinnost uložit jen za určitých předpokladů, které musí být kumulativně splněny; a to, že soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, že škoda byla způsobena skutkem, který má znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, škoda má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodovat v adhezním řízení, uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech a výše nároku i odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a není zde jiná zákonná překážka, která by bránila rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody. Podle obviněného soud pochybil, když při rozhodování nevycházel z výpovědí obviněných a nárok poškozené nebyl dostatečně prokázán. V době mezi spácháním trestné činnosti uvedené v obžalobě a jejím odhalením ze strany příslušných orgánů se mohl do rekreační chaty vloupat jiný pachatel a odcizit další z věcí uvedených v obžalobě, přičemž provedeným dokazováním tato skutečnost nebyla vyvrácena. Na základě rozporů, které vyšly najevo v hlavním líčení, měl soud považovat nárok poškozené na náhradu škody za neprokázaný a poškozenou měl odkázat na civilní soud.
Obviněný se v dovolání dále vyjádřil ke skutku pod bodem II., kdy považoval výpověď obviněného M. D. učiněnou v přípravném řízení za nevěrohodnou, neboť byla v přímém rozporu s výpovědí poškozeného R. P., který uvedl, že v prosinci zastavil dvěma stopujícím osobám, přičemž v jednací síni identifikoval obviněného J. B., druhou osobu nepoznal. Soud v tomto směru neuvěřil výpovědi poškozeného, když v odůvodnění rozsudku shrnul, že je zjevné, že poškozený nepoznal ani jednoho z pachatelů. Soud měl přitom uvěřit výpovědi svědka spíše než výpovědi spoluobviněného, když důkazní síla jeho výpovědi je s ohledem na nezaujatý vztah k obviněnému vyšší než důkazní síla výpovědi spoluobviněného. Nebylo bez pochybností prokázáno, že se na skutku podílel dovolatel, ačkoli bylo prokázáno, že se skutek stal. Dopis, kterým soud provedl při hlavním líčení důkaz, není dostatečným důkazem, neboť původ tohoto dopisu není znám, soud autorství nezjišťoval, přestože byl předložen právě poškozeným teprve při hlavním líčení, tedy dlouho poté, co byl poškozenému doručen. Pokud skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů, pak soud druhého stupně je povinen na takovou situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestně-procesní důsledky, což se však v této věci nestalo.
Podle obviněného ani skutek popsaný pod bodem III. 5) kvalifikovaný jako trestný čin loupeže nemá oporu v provedeném dokazování, neboť nebyl bez pochybností objasněn úmysl obviněného, když z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá, zda úmysl směřoval ke zmocnění se věci nebo ke změně trestního oznámení, které poškozený podal. Sám poškozený u hlavního líčení uvedl, že za ním obviněný přišel s tím, aby stáhl trestní oznámení, a poté ho povalil. V popisu skutku je uvedeno, že viděl poškozeného u bankomatu, a poté ho pronásledoval v domnění, že provedl výběr z bankomatu. Podle obžaloby tedy musel vědět, že peněženku poškozený zastrčil do kapsy u kalhot, je tudíž nelogické, aby obviněný poškozenému šacoval bundu, tuto mu následně natrhl, když chtěl odcizit peníze a věděl, kde je peněženka schovaná. Z takového jednání nelze jednoznačně dovodit úmysl zmocnit se jakékoli věci poškozeného, navíc za situace, kdy měl strach z podaného trestního oznámení.
U skutku pod bodem III. 6) – 8) obviněný namítl, že soud vycházel pouze z výpovědí osob, kterým měl obviněný poskytnout drogu metamfetamin, avšak podle obviněného jsou tyto důkazy nepřípustné a nemohou být použity v jeho neprospěch, když navíc soud pochybil, pokud vyslechl spoluobviněné v téže trestní věci, tedy J. F., J. B. a M. D., jako svědky k jeho trestné činnosti, když procesně tyto osoby v postavení svědků nikdy nebyly a nebyly ani řádně poučeny o povinnosti vypovídat pravdivě, navíc za situace, kdy nebyl proveden oddělený výslech obviněných a tyto osoby byly nejprve seznámeny s jeho výpovědí, a teprve poté vyslechnuty soudem. Svědek je osobou nezastupitelnou, a stejná osoba nemůže před soudem v téže trestní věci vystupovat jako svědek i jako obviněný. Pokud se tedy vede společné trestní stíhání, nemůže být spoluobviněný vyslechnut k trestné činnosti dalšího spoluobviněného, a to ani tehdy, jestliže vypovídá o trestném činu, pro který stíhán není. Jelikož výpovědi těchto osob byly jedinými důkazy, které soud provedl, měl soud trestnou činnost vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí a neměl ho z jejího spáchání uznat vinným. Pokud soud druhého stupně se v odvolacím řízení ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně a ponechal rozsudek beze změny, nepřezkoumal v rozporu s §254 odst. 1 tr. ř. řádně zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a nesplnil tak svou přezkumnou činnost.
Z důvodů shora uvedených obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení v plném rozsahu zrušil, a podle §265 l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která k jeho první námitce týkající se náhrady škody uvedla, že v jeho případě soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, když škoda majetkové povahy byla způsobena skutkem, který má znaky trestného činu, kterým byl právě obviněný uznán vinným v součinnosti s tam uvedenými spolupachateli. Obviněný svými výhradami vyjádřil pouze pochybnost, zda nárok poškozené byl řádně prokázán, existují-li pochybnosti o tom, kdo další mimo obviněných se na vloupání do nemovitosti poškozené ještě podílel. K jeho další argumentaci ohledně skutku pod bodem II. státní zástupkyně vyjádřila, že se nejedná o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením skutku, neboť závěr o dovolatelově vině vyplývá jednak z výpovědi spoluobviněného M. D., kterou učinil v přípravném řízení, a dále byl zcela správně vyhodnocen také dopis obviněného, který poslal z vazební věznice, ve kterém se poškozenému omlouvá a vyjadřuje svoji vůli nahradit mu způsobenou škodu. Významná je i výpověď poškozeného, který obviněného nepoznal, neboť jeho vzhled nezaregistroval ani v době činu, ale jinak vypovídal zcela v souladu s výpovědí spoluobviněného. Ve vztahu k bodu III. 5) uvedla, že skutková zjištění ve věci opatřená nedovolují přisvědčit důvodnosti námitky obviněného ohledně úmyslu. Jednání obviněného totiž nepochybně vypovídá o tom, že dovolatelův záměr se v daném případě neomezil pouze na vyjádření požadavku, aby poškozený stáhl na něj podané trestní oznámení, ale že vůči poškozenému použil násilí, aby se zmocnil peněženky, a to násilí v takové intenzitě, že jej strhl na zem a poškodil mu oblečení. Proto o jeho jednání, vedeném v úmyslu zmocnit se cizí věci, není sporu. Výhrady k bodu III. 6) - 8) jsou o nedodržení procesního postupu před soudem při provádění dokazování výslechem spoluobviněných ve smyslu §208 tr. ř., a tudíž nemají právní povahu ani nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. Státní zástupkyně proto v závěru svého písemného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného B. K. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání zaměřil jen proti části výroku o vině, lze zmínit, že se činy v bodech I., II., III. 5), 6) – 8), proti nimž dovolání směřuje, podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
I. společně s obviněnými J. F., J. B. a M. D. v přesně nezjištěné době od 17.00 hod. dne 15. 10. 2008 do 12.00 hod. dne 15. 11. 2008 se několikrát vloupali do rekreační chaty v zahrádkářské kolonii v K. Š., v ulici S., tím způsobem, že nejprve obviněný B. K. vypáčil okno v zadní části chaty, a poté všichni vlezli dovnitř a odcizili zde v rozsudku konkrétně uvedené věci v celkové hodnotě 26.150,- Kč a poškozením zařízení způsobili škodu ve výši 4.500,- Kč,
II. společně s obviněným M. D. dne 27. 12. 2008 v době od 02.20 hod. do 03.20 hod. při autostopu v K. Š. zastavili nákladní automobil zn. Mercedes 511 CDI, na rozvoz pečiva, který řídil poškozený R. P., kterého požádali o odvoz do Č. L., při vykládání zboží u jednotlivých prodejen na trase rozvozu zůstali ve vozidle sami, přičemž využili nestřeženého okamžiku a z látkové tašky, kterou měl řidič mezi sedadly, odcizil obviněný finanční hotovost ve výši 35.290,- Kč a stravenky v hodnotě 180,- Kč ke škodě poškozeného, poté z vozidla vystoupili v Č. L. a za odcizené peníze si společně nakoupili oblečení, boty, mobilní telefon a zbytek finanční částky prohráli v hracích automatech,
III. 5) obviněný dne 19. 1. 2009 v 11.15 hod. v K. Š., na náměstí u bankomatu České spořitelny, a. s., viděl poškozeného Š. D., o kterém se domníval, že provedl výběr hotovosti z bankomatu, proto jej pronásledoval a během cesty u sklárny J. ho fyzicky napadl tím, že jej hodil na plot a následně na zem, kde pod pohrůžkou násilí po něm požadoval vydání peněz a odvolání trestního oznámení na krádež peněz, když toto poškozený odmítl, tak jej začal vláčet po zemi a snažil se ho prohledávat, čemuž se poškozený aktivně bránil, vzhledem k jeho odporu se obviněnému nepodařilo nic odcizit, tak svého jednání zanechal, poškozenému způsobil škodu na oblečení ve výši 500,- Kč,
III. 6) obviněný v přesně nezjištěné době od měsíce ledna 2008 do konce srpna 2008 nejméně v šesti případech dal J. F., na různých místech v K. Š. drogu metamfetamin – pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, a to jako protislužbu za to, že jej J. F. vozil svým osobním autem, a ten drogu užil šňupáním, v jednom případě mu dal drogu v K. Š., na místě zvaném „Ž.“ po vloupání do rekreační chaty,
III. 7) obviněný v přesně nezjištěné době od počátku roku 2008 do listopadu 2008 v K. Š. zčásti daroval a zčásti prodal J. B., drogu metamfetamin – pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, v jednom případě mu dal drogu v K. Š. na místě zvaném „Ž.“ po vloupání do rekreační chaty a v dalších nejméně čtyřech případech mu drogu prodal, jednu dávku za 500,- Kč, čímž získal částku 2.000,- Kč, a J. B. užil drogu šňupnutím,
III. 8) obviněný v přesně nezjištěné ke konci roku 2008 a počátkem ledna 2009 v K. Š., dal nejméně ve dvou případech drogu metamfetamin – pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, M. D., který ji užil šňupnutím, z toho mu v jednom případě dal drogu v K. Š., na místě zvaném „Ž.“ po vloupání do rekreační chaty.
Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že větší částí námitek obviněný deklarovaný dovolací důvod nenaplnil, neboť se domáhal změny skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na ně odlišného hmotněprávního posouzení skutku.
K jednotlivým námitkám Nejvyšší soud shledal tyto skutečnosti.
V případě námitky vztahující se k bodu I., kterou obviněný brojil proti výroku o náhradě škody v zásadě tím, že soudy nesprávně o náhradě škody rozhodly proto, že nárok poškozené nebyl prokázán, je potřeba z obecného hlediska určujícího podmínky, za nichž se lze domáhat změny v náhradě škody, uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit jen tehdy, když jde o chybný výrok o náhradě škody, který má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních norem občanského a obchodního práva (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/82002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17, pod T – 413).
Jak je patrné z obsahu podaného dovolání, obviněný se v rozporu s uvedeným pravidlem domáhal změny výše škody nikoli pro vady spočívající v nesprávné aplikaci občanskoprávních norem, ale výhrady v této souvislosti vznášel primárně proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť podstatu jeho námitek tvoří jeho vlastní závěr odlišný od skutkových zjištěních učiněných oběma soudy, že neodcizil takové množství věcí, resp. ani on sám nemusel být pachatelem. Podstatou jeho výhrad je to, že soudem nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena obviněným. Teprve v návaznosti na tato tvrzení o nesprávnosti skutku obviněný namítal, že nebyly splněny všechny povinnosti k náhradě škody.
Vzhledem k tomu, že obviněný v této části dovolání směřující proti nároku na náhradu škodu nevytýkal právní nedostatky spočívající v nesprávnosti jiného právního posouzení, ale své výtky zaměřil výlučně proti skutkovým okolnostem, které byly podkladem pro rozhodnutí o povinnosti obviněného způsobenou škodu uhradit, obviněný neuplatnil takové výhrady, jež lze pod označený dovolací důvod podřadit, proto Nejvyšší soud se těmito námitkami nemohl zabývat a z jejich podnětu napadená rozhodnutí přezkoumávat.
U výhrad vztažených k bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud rovněž shledal, že jimi obviněný nenaplnil uplatněný dovolací důvod, a to ze stejných hledisek, jak jsou shora popsána, protože obviněný i v tomto případě nevytýkal právní vady, jak je podmíněno důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ve vztahu k tomuto činu shledával vady toliko v postupu při hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jak však bylo výše uvedeno, takto zaměřené dovolání nesplňuje kritéria vymezená nejen dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř., ale ani žádným jiným z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud ani ve vztahu k tomuto skutku neměl povinnost napadená rozhodnutí přezkoumávat, protože obviněný i zde podal dovolání mimo zákonem stanovené dovolací důvody.
Pro úplnost a nad rámec zmíněných procesních výhrad považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy v této souvislosti vycházely při svých závěrech jednak z výpovědi spoluobviněného M. D., který uvedl, že spolu s dovolatelem stopovali na parkovišti, sedli si vedle poškozeného, a když vystupoval a vykládal zboží, dovolatel mu prohledal bundu a tašku, ze které vytáhl obálku s asi 40.000,- Kč (viz č. l. 78). V hlavním líčení vyslechnutý poškozený R. P. sice obviněného neidentifikoval, resp. nebyl schopen říci, zda ho v předmětný den vezl. Předložil však dopis, který mu poslal obviněný z vazební věznice, a v němž se mu omlouval (viz č. l. 327, 328). Je tak zřejmé, že soud neměl důvod považovat výpověď spoluobviněného M. D. za nevěrohodnou. Je zjevné, že soudy v rámci této činnosti postupovaly v souladu se zákonem a učiněná skutková zjištění nejsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování, a nejsou tudíž ani v extrémním nesouladu s právními závěry, které soudy ve vztahu k bodu II. vyslovily.
Pokud obviněný vytýkal nedostatky ve vztahu ke skutku pod bodem III. 5), posouzeným jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Se zřetelem na ustanovení §3 odst. 3 tr. zák., že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti, je zřejmé, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je trestným činem úmyslným.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák., přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Úmysl pachatele tohoto trestného činu se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Je tedy třeba, aby pachatel použil násilí vůči poškozenému, a to v souvislosti s tím, že chtěl získat věc, kterou měl poškozený u sebe, a násilím tak překonat odpor a věci se zmocnit. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se začal dopouštět z jiných pohnutek (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). O trestný čin loupeže jde pak i tehdy, jestliže pachatel počal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoli jiné pohnutky, jestliže však během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají být prostředkem ať již výlučně, nebo vedle jiných cílů k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, která soud ve vztahu k bodu III. 5) učinil, vyplynulo, že obviněný dne 19. 1. 2009 v 11.15 hod. viděl poškozeného Š. D., že jde od bankomatu, sledoval ho, a poté ho přimáčkl na plot, posléze s ním pokračoval až k nádraží, kde ho chytil za bundu, strhl ho na zem a začal poškozenému šacovat kapsy, a dále se mu snažil vytrhnout peněženku, kterou měl v kalhotách, kdy poškozený ležel na boku a kryl se, přičemž peněženku mu nakonec nevzal.
Z takto popsaného jednání vyplývá, že obviněný jednal v přímém úmyslu poškozenému odejmout zejména finanční prostředky a při tom, aby svého záměru dosáhl, použil násilí (povalil ho na zem a strhl z něj bundu). O zištném motivu obviněného svědčí i to, že bundu poškozeného začal prohledávat a dožadoval se vydání peněženky. Obviněný žádnou peněžní částku nenašel, a proto svého dalšího jednání zanechal. To, že peníze poškozený neměl, obviněnému nebylo známo, naopak se domníval, že u sebe má finanční hotovost, a proto se snažil ji od něj násilím získat.
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., protože chtěl násilím na poškozeném se domoci jeho věcí.
Skutečnost, že se obviněný žádné finanční částky nakonec nezmocnil, protože ji poškozený neměl u sebe, není z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. rozhodná, protože není podstatná hodnota věci a ani to, že škoda poškozenému nevznikla. Tato okolnost není rozhodujícím kritériem ani z hlediska stupně společné nebezpečnosti činu pro společnost, neboť ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. chrání dva zájmy, a to jednak svobodu rozhodování člověka a jednak majetek (viz rozhodnutí č. 19/1965 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je jen vhodné upřesnit, že pokud obviněný tvrdil, že poškozeného napadl jen proto, aby ho vystrašil a tento stáhl trestní oznámení, pak takové okolnosti z provedených důkazů nevyplynuly, ale naopak, bylo z toho, jak se obviněný vůči poškozenému po celý incident choval, zcela zřejmé, že jeho jednání spočívající ve fyzickém útoku proti tělu poškozeného směřovalo k tomu, aby od něj získal peněžní prostředky. Proto z něj strhl bundu, kterou prošacoval, a teprve když zjistil, že poškozený u sebe žádné prostředky nemá, svého jednání zanechal (viz č. l. 117, 311).
Ze všech těchto skutečností, ke kterým soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování a vyhodnocení všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže dospěly, nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Námitkami uplatněnými proti výroku pod bodem III. 6) – 8) rozsudku, dovolatel brojil proti procesnímu postupu soudu při výslechu spoluobviněných při hlavním líčení, a vytýkal, že soud provedl důkaz výpovědí spoluobviněných J. F., J. B. a M. D., o trestné činnosti obviněného, ačkoli tyto osoby nebyly nikdy vyslechnuty v postavení svědků.
K této námitce je potřeba připomenout, že z hlediska §211 odst. 2 tr. ř. jestliže se vede společné trestní stíhání, nemůže být spoluobviněný vyslýchán o trestné činnosti jiného spoluobviněného jako svědek, a to ani tehdy, když vypovídá o trestném činu, pro který sám není trestně stíhán. V takové situaci může vypovídat jen ve formě výpovědi obviněného (srov. stanovisko č. 45/1978 Sb. rozh. tr.). Jak z obsahu připojeného spisu plyne, soud prvního stupně shora uvedený procesní postup dodržel a spoluobviněné J. F., J. B. a M. D., kteří byli těmi, jimž obviněný B. K. u skutků pod body III. 6) – 8) drogy předával, a tedy nevystupovali zde v postavení obviněných, ve společném řízení vyslechnul při hlavním líčení dne 22. 5. 2009 k trestné činnosti dovolatele v postavení spoluobviněných (č. l. 309, 310).
Vzhledem k této skutečnosti je procesní postup soudu prvního stupně správným, a v důsledku toho i výpovědi, které takto jmenovaní spoluobvinění učinili, jsou důkazy, o něž soudy své rozhodnutí o vině obviněného B. K. mohly opřít. Napadená rozhodnutí obviněným vytýkanými vadami proto netrpí.
Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů shledal, že obviněným uplatněné námitky buď na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají a nebo jsou neopodstatněné, a proto napadená rozhodnutí soudů obou stupňů shledal správnými a učiněnými v souladu se zákonem, když jednotlivým výhradám obviněného nepřiznal důvodnost.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů dovolání obviněného B. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť námitky v něm uplatněné jsou zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová