ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.325.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 325/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání obviněného V. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 10 To 79/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 113/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 2 T 113/2005, byli obvinění V. L. a J. J. uznáni vinnými, že:
„dne 15. 5. 2005 kolem 6,00 hodin v R. ulici, v H., okres J., po předchozí dohodě obžalovaný L. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda zajel k levému okraji vozovky do blízkosti zde stojícího M. Š., přičemž spolujezdec obžalovaný J. J. dle dohody z vozidla vystoupil, stojícího M. Š. uhodil do obličeje, takže tento upadl a současně mu vytrhl z ruky mobilní telefon zn. Nokia 6610 v hodnotě 4.495,- Kč, následně s ním odběhl k již nastartovanému vozidlu, do kterého nastoupil ve snaze z místa ujet, což se obžalovaným nepodařilo, neboť poškozený M. Š., se snažil jejich odjetí zabránit vniknutím do kabiny vozidla přes otevřené okénko, v čemž mu obžalovaný J. zabránil tím, že jej opětovně udeřil do obličeje, takže poškozený upadl na zem a obžalovaní z místa urychleně ujeli a následně odcizený telefon prodali a o získané finanční prostředky se rozdělili“ .
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“). Obviněnému V. L . za tento trestný čin a trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 4 T 114/2005, uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. V důsledku toho současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 8. 2005, č.j. 4 T 114/2005-139, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Druhému obviněnému J. J. za uvedený trestný čin uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Dlužno dodat, že soud prvního stupně ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 2 T 113/2005, jímž mimo jiné podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného V. L. obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (druhého obviněného J. J. tehdy uznal vinným uvedeným trestným činem). Tento rozsudek však byl k odvolání státního zástupce činného u Okresního státního zastupitelství v Jičíně usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 10 To 86/2007, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 6. 2007 podal obviněný V. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 10 To 79/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Lubomíra Matěje podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Rozhodnutím soudů obou stupňů vytknul, že naprosto nemají oporu v provedeném dokazování, že důkazy byly soudy nesprávně hodnoceny a že byl nedostatečně a nesprávně zjištěn skutkový stav. Současně zdůraznil, že mu nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, že by spáchal skutek, který je mu kladen za vinu.
Dovolatel následně odkázal na obsah odvolání, jímž napadl rozsudek nalézacího soudu, a zopakoval z něj, že soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí jej na základě provedených důkazů pro důvodné pochybnosti zprostil obžaloby, když tehdy naprosto správně vyhodnotil důkazy provedené při hlavním líčení. Odvolací soud poté, co tento rozsudek zrušil, neboť nesouhlasil se způsobem hodnocením důkazů soudem prvního stupně (měl je za jednostranné ve prospěch obou obviněných), si sice podržel tento názor i v rámci svého dalšího (dovoláním napadeného) rozhodnutí, nicméně jej nelze považovat za správný, to zejména s ohledem na důkazy provedené v doplněném dokazování.
Obviněný připomněl, že jeho spolupachatelství bylo od počátku trestního řízení dokazováno toliko výpovědí J. J., která ovšem stála ohledně jeho účasti naprosto osamoceně proti výpovědím ostatních svědků. On sám od počátku trestního řízení popírá spáchání skutku a pravdivost jeho tvrzení byla (mimo J. J.) prokázána všemi ostatními provedenými důkazy (zmínil především výpovědi poškozeného M. Š. a svědků J. R., J. S., M. Č., které hodnotil jako důvěryhodné, ničím zpochybnitelné). Prý je s podivem diametrálně opačné hodnocení týchž důkazů soudem prvního stupně v dalším řízení, a to obzvláště poté, co J. J. v doplněném dokazování uvedl, že se s ním (dovolatelem) na odcizení telefonu nedomlouval. Tato jeho výpověď v tomto bodě zcela zapadá do výpovědí ostatních svědků, potvrzuje výpověď J. R. a ať již telefon odcizil nějakým způsobem J. J., či M. Č., byl ve vztahu k němu doplněným dokazováním naprosto potvrzen skutkový stav podle jeho výpovědi.
Dovolatel má za to, že soud prvního stupně při svém prvním rozhodnutí vyhodnotil provedené důkazy zcela správně podle §2 odst. 6 tr. ř., v čemž mu doplněné dokazování dalo zcela za pravdu. Naopak hodnocení důkazů soudem prvního stupně při jeho druhém rozhodnutí ve věci nevycházelo z jeho vnitřního přesvědčení, ale toliko z názoru odvolacího soudu, který neoprávněně zasáhl do oblasti samostatného uvážení soudce. První zrušující usnesení odvolacího soudu je proto nesprávné a nezákonné, neboť nebyla namítána nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění a ohledně okolností významných pro rozhodnutí se jeho námitky netýkaly opominutí těchto okolností soudem, nýbrž „směřovaly nezákonně do samostatného uvážení a hodnocení těchto okolností soudem“. Odvolacímu soudu také vytknul, že „nezákonně zavázal soud prvního stupně k vydání jiného (nikoliv nového) rozhodnutí“.
Obviněný své úvahy uzavřel tím, že pokud po provedeném dokazování v předchozím řízení před soudem prvního stupně existovaly důvodné pochybnosti o spáchání skutku i jím samotným, které vedly ke zprošťujícímu rozsudku, pak se po doplněném dokazování zvrátila důkazní situace naprosto v jeho prospěch, a proto ani odvolací soud již neměl jakýkoliv důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení a o jeho nevině. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i všechna jemu předcházející rozhodnutí, jsou naprosto nesprávná v částech týkající se jeho osoby, neboť bylo zcela zřejmě prokázáno, že skutek kladený mu za vinu nespáchal, když minimálně o tom existují zcela zásadní důvodné pochybnosti, na základě kterých zákon obligatorně stanoví pouze možnost rozhodnutí v jeho prospěch, a měl být proto zproštěn obžaloby.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu jeho se týkajícím napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 10 To 79/2008, a dále rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 2 T 113/2005, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 10 To 86/2007.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentaci uvedené v dovolání přisvědčit nelze, a poukázal i na to, že petit dovolání v navrhované podobě nelze realizovat, neboť není možno rušit mezitímní rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť takové usnesení není rozhodnutím ve věci samé (citoval přitom §265a odst. 1, 2 tr. ř.).
Státní zástupce dále uvedl, že podstata námitek, o něž se dovolání obviněného opírá, je shodná s jeho dosavadní obhajobou i důvody odvolání, na něž náležitě reagoval již soud druhého stupně. Tyto výhrady bez výjimky směřují do oblasti skutkových zjištění, totiž především jimi dovolatel brojí proti způsobu, jímž soudy činné v této věci hodnotily provedené důkazy, a domáhá se odlišných skutkových závěrů (že totiž skutek popsaný v obžalobě nespáchal). Skutkové závěry obou soudů je však třeba označit naopak za naprosto správné a důvodné, a právní posouzení zjištěného skutku rovněž nevykazuje žádné vady. Podstatné však je zjištění, že dovolatelem uplatněné námitky nevyhovují nejen deklarovaným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému důvodu z těch, jež jsou vyjmenovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Jelikož státní zástupce nespatřoval v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ačkoliv to obviněný výslovně neuvedl, je z obsahu jeho podání zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť v podstatě tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Jinými slovy vyjádřeno na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž směřovaly výlučně do způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů (zejména výpovědí M. Š., J. R., J. S., M. Č.) ze strany soudů obou stupňů. Z výše rekapitulovaného textu podání obviněného je zcela evidentní, že se snažil konstruovat vlastní skutkovou verzi odlišnou od zjištění soudů; teprve v závislosti na ní zpochybňoval jejich závěry o správnosti právní kvalifikace.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, kterým byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Konečně je třeba uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a