ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.485.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 485/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 11 To 366/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 25/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 2. 10. 2008 okolo 18.00 hod. ve V., v O. ulici, na chodbě domu před vchodem do svého bytu po předchozím opakovaném pokusu poškozeného P. M. odemknout jeho byt, fyzicky napadl tohoto poškozeného tím způsobem, že ho udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu zranění spočívající v tržné zhmožděné ráně délky 2 cm v levém obočí, podkožním krevním výronu v měkkých tkáních levé očnice a otoku levé tváře a podvrtnutí krční páteře, které poškozeného omezilo v obvyklém způsobu života nejméně po dobu 2 týdnů a 3 dnů.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §221 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 11 To 366/2009, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
Prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Vlčka, CSc. podal obviněný proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. dovolání. V něm uvedl, že po celou dobu trestního řízení nepopíral, že poškozeného udeřil pěstí do obličeje, avšak s tím, že tak jednal proto, že se sám cítil být poškozeným ohrožen. Obviněný poukázal na obsah své výpovědi a verze poškozeného a shrnul, k jakým závěrům dospěl soud k rozhodnutí o jeho vině předmětným trestným činem. Dovolatel poté uvedl, že jeho motiv plynul toliko z nutné obrany proti poškozenému, který se bez představení snažil dostat do jeho bytové jednotky a narušoval tak integritu jeho vlastnictví. Své jednání vůči poškozenému nepovažoval za projev nepřiměřené agresivity, ale za odpovídající čin vzniklý jako důsledek nevhodného chování poškozeného a momentálního onemocnění obviněného. Soudům vytkl, že v rámci svých úvah o jeho vině nebraly ohled na zranění, jež utrpěl, když do něj poškozený strčil. Přestože odvolací soud připustil, že obviněný jednal pod vlivem chřipkového onemocnění, které do jisté míry ovlivnilo negativně jeho rozhodování, zároveň konstatoval, že o nutnou obranu zcela nešlo. Podle dovolatele je při hodnocení použité argumentace nutné vycházet ze závěrů formulovaných opakovaně v rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci, která by v tomto případě byla řešena na úrovni správního řízení daleko vhodněji než trestem, který, i když je výchovný, má neblahý dopad na život obviněného, protože toto odsouzení má negativní dopad na zaměstnání či podnikání a stává se tak nepříznivým faktorem pro jeho další pracovní existenci.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 11 To 366/2009, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného včas doručeno, prostřednictvím státního zástupce u něj působícího v písemném vyjádření konstatovalo, že formulace užitá v dovolání neodpovídá podmínkám zákonem předpokládaným pro označené dovolací důvody. Státní zástupce dále poznamenal, že když obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neuvedl k němu žádné konkrétní skutečnosti, pro něž je spatřuje naplněn, avšak s ohledem na uplatněnou argumentaci, že bylo odvolacím soudem jeho odvolání zamítnuto, ač byly dány důvody vymezené v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by se dalo usuzovat, že obviněný předpokládal uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který ovšem neuvedl. Podle státního zástupce důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl spolehlivě uplatněn, protože námitky, jimiž ho obviněný doložil, neodpovídají formálním požadavkům kladeným na dovolání. Připustil, že s ním mohou korespondovat ty výhrady obviněného, jimiž vytýkal nedostatek použité právní kvalifikace z hlediska splnění podmínek nutné obrany, event. že v uvedeném činu mohl být shledán jen přestupek. S tím se však státní zástupce neztotožnil, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se skutku, jak je popsán, dopustil a poškozenému zranění skutečně vzniklo. Stejnými námitkami obviněného se zabývaly oba soudy, když odvolací soud uzavřel, že obviněný na poškozeného zaútočil bezprostředně, jeho útok byl rychlý a razantní. Nebylo zjištěno, že by se jednalo o čin, jímž obviněný odvracel přímo hrozící nebezpečí, anebo že by jeho čin byl přiměřený hrozícímu útoku, jak vyžadují podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. Z dokazování, kromě toho, že poté, co si poškozený spletl dveře a snažil se je klíčem otevřít, vyplynulo, že poškozený vůči obviněnému nebyl útočný a nijak ho neohrožoval. Chování obviněného tak i se zřetelem na užívané léky a chřipkové onemocnění nelze považovat za obranu přiměřenou povaze a nebezpečnosti resp. způsobu útoku. V závěru proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a poté posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Proto je pro právní úvahy o tom, zda je použitá právní kvalifikace správná, možné vycházet toliko z toho skutku, jak byl provedenými důkazy objasněn a ve výroku rozsudku popsán.
Jestliže obviněný soudům vytýkal, že jej nesprávně uznaly vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., ač tak učinit neměly, protože čin spáchal za podmínek nutné obrany, lze obecně zmínit, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Za nutnou obranu je podle §13 tr. zák. považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útokem je jednání člověka, které je úmyslné a protiprávní, ale nikoliv též trestné. Pro nutnou obranu je rovněž nutné, že v době, kdy pachatel jedná, musí útok ze strany útočníka bezprostředně hrozit. Nesmí být ukončen ani přerušen, jestliže byl ukončen nebo přerušen a nebezpečí již nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu.
Jak bylo ve věci na základě výsledků provedeného dokazování zjištěno, zejména z výpovědí poškozeného a svědkyně M. R., poškozený strčil klíče do zámku bytu obviněného, avšak nebylo možné je otevřít, neboť náležely k jinému bytu v uvedeném domě, který si poškozený spletl. V tomto okamžiku obviněný poprvé otevřel dveře, zeptal se, zda si dělá poškozený „srandu“ a dveře zabouchnul. Když se mu poté chtěl poškozený omluvit, a proto nyní již zazvonil, obviněný poškozeného odstrčil. Poškozený nato obviněného žduchl, a v tomto momentě již obviněný poškozeného napadl pěstmi (č. l. 52-54).
Jak je z těchto zjištění zřejmé, obviněný na poškozeného zaútočil v okamžiku, kdy ze strany poškozeného mu nehrozil žádný útok. Ve chvíli, když poškozený omylem strkal klíče do bytu obviněného, postupoval neoprávněně. Poškozený však takto jednal nechtěně, neboť si spletl byt obviněného s jiným bytem. Obviněný v tuto chvíli jen otevřel dveře bytu a poškozenému vynadal. Když poškozený za účelem omluvy nato zazvonil u bytu obviněného, ten dveře otevřel a na poškozeného zaútočil. Poškozený se zmohl na obranu a do obviněného nevýznamně strčil, na což obviněný zareagoval tak, že pěstí ho udeřil do obličeje a způsobil mu zranění.
Na základě těchto skutečností bylo objasněno, že obviněnému ze strany poškozeného nehrozil žádný útok, a to ani v případě, kdy omylem strkal klíč do dveří obviněného, ani když u dveří zazvonil, aby se omluvil, event. do něj poté, co ho napadl, „žďuchl“. Šlo sice o jednání, které bylo nevhodné, avšak bylo vcelku pochopitelné, že se poškozený mohl za daných okolností splést. Poškozený se choval slušně a obviněného úmyslně neohrožoval. Při absenci útoku, který by musel obviněný jako bezprostředně hrozící nebezpečí odvracet, nelze uvažovat o nutné obraně, která v daném případě nepřichází v úvahu i proto, že obviněný zaútočil na poškozeného nikoliv ve chvíli, kdy by se event. mohl obávat, že se mu poškozený snaží dostat do bytu (ač o takovou okolnost ve skutečnosti nešlo), ale až tehdy, co tento moment pominul a poškozený jen ze slušnosti zazvonil na zvonek u bytu. Byl to jedině obviněný, který útočil v okamžiku, kdy již ani subjektivně nemohl pociťovat byť jen tušenou obavu.
Jednání obviněného pak zcela vybočovalo mimo rámec očekávaného jednání, když reagoval na nastalou situaci zcela nepřiměřeně a agresivně.
Na základě těchto zjištění a úvah Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud i soud prvního stupně zcela správně dospěly k závěru, že obviněný čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., kterou s ohledem na výsledky provedeného dokazování nepovažovaly za prokázanou.
Když bylo správně vyloučeno, že by obviněný jednal v nutné obraně, a tato okolnost vylučující protiprávnost nebyla shledána, došly soudy k závěru o naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a to i po stránce subjektivní, proti níž obviněný v dovolání též brojil.
K tomu je vhodné uvést, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Protože uvedený trestný čin je úmyslným deliktem, je podle §4 písm. a) tr. zák. spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a podle §4 písm. b) tr. zák. v nepřímém úmyslu, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Ze zjištěných skutkových okolností je zřejmé, že obviněný poškozeného pěstí udeřil do oblasti hlavy. S ohledem na tento způsob, jímž obviněný vůči poškozenému útok vedl, věděl, že úderem pěstí může poškozenému způsobit zranění představující újmu na zdraví, a pro případ, že mu takové zranění způsobí, byl s tím srozuměn, protože je zcela běžně známou skutečností, že po ráně pěstí do obličeje, zejména však do oblasti očí, vznikají podle intenzity vyvinuté síly zranění různé povahy. Bylo proto v souladu se zákonem i s obsahem skutkových zjištění dostatečně objasněno, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§4 písm. b) tr. zák.], jak soudy v napadených rozhodnutích shledaly.
Způsobené zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně délky 2 cm v levém obočí, podkožním krevním výronu měkkých tkání levé očnice a otoku levé tváře a podvrtnutí krční páteře, podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví poškozeného omezovala v běžném způsobu života po dobu asi deseti dnů. I když se jednalo o lehčí újmu na zdraví, je svou povahou ublížením na zdraví ve smyslu trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť doba, po níž byl poškozený v důsledku způsobeného zranění omezen v obvyklém způsobu života, přesahovala judikaturou vymezenou dobou sedmi dnů.
Jestliže se obviněný domáhal toho, že uvedený čin není trestným činem, ale mohl by být pro nedostatek materiální stránky posouzen jen jako přestupek, je k této námitce vhodné uvést, že podle §3 odst. 2 tr. zák. musí být v případě dospělého pachatele stupeň nebezpečnosti činu pro společnost alespoň nepatrný, jinak není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyjádřen v §3 odst. 4 tr. zák. tak, že je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Je tedy zřejmé, že nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele, i když nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele (srov. přim. rozhodnutí č. 13/1973-II. Sb. rozh. tr.). Současně je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska materiální stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku, dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 21/1984 Sb. rozh. tr.). Ze shora uvedených skutečností je pak zřejmé, že jednání obviněného bezpochyby naplnilo materiální stránku trestného činu ublížení na zdraví, když stupeň nebezpečnosti nelze považovat za nižší než nepatrný zejména s ohledem na následky činu a jeho intenzitu.
Jestliže obviněný zpochybnil správnost použité právní kvalifikace také s odkazem na to, že zjištěné jednání nemůže být posuzováno podle norem trestního práva, neboť jde jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud se s touto úvahou obviněného neztotožnil. ¨Připomíná, že v daném případě byly v jednání obviněného shledány všechny znaky uvedeného trestného činu, což vylučuje možnost uplatnění principu „ultima ratio“, jehož se obviněný v dovolání domáhal. Uvedený princip, totiž vychází ze zásady, že je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal čin, který rozhodně nemá a ani nemůže mít povahu obvyklých občansko právních vztahů, ale jde o čin, který má s ohledem na jeho způsob provedení a vzniklé následky, jednoznačně trestní charakter. Je tudíž nezbytné, aby na něj dopadly prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo v napadeném rozhodnutí zcela v souladu se zákonem rozhodnuto (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005).
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval dovolání obviněného v převážné jeho části za neopodstatněné, když byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Jestliže obviněný uplatnil v dovolání také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., na který lze odkázat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, pak s ohledem na obsah dovolání lze konstatovat, že obviněný neuvedl žádný argument vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu. Podle argumentace, kterou obviněný v dovolání zmínil, lze usuzovat, že jde o písařskou chybu, namísto ničím nepodloženého důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněný uvažoval o důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný se podle obsahu podaného dovolání přezkumu napadených rozhodnutí podle tohoto dovolacího důvodu nedožadoval proto, že by rozhodl orgán, který by byl vyloučen, ale domáhal se jím v souladu s jeho druhou alternativou, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani k této variantě však nebyly v předmětné věci shledány žádné zákonem předpokládané skutečnosti.
Na podkladě úvah, jak jsou výše uvedeny, Nejvyšší soud neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadami, na něž obviněný poukazoval, a proto je považuje za správná a odůvodnění těchto rozhodnutí, byť jsou poněkud stručná, za dostatečná pro vysvětlení všech rozhodných otázek souvisejících se závěry, k nimž ve vztahu k vině obviněného soudy došly.
Protože Nejvyšší soud nezjistil pochybení, jichž se obviněný v mimořádném opravném prostředku dovolával, rozhodl tak, že předmětné dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová