ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.496.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 496/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 9 To 566/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 32 T 116/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 32 T 116/2008, byl obviněný J. M., bývalý prap. Policie České republiky uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že společně s obviněnou M. P., bývalou prap. Policie České republiky, dne 9. 10. 2006 mezi 9.00 a 10.00 hod. v obci S., okres P., při prověřování okolností dopravní nehody řidiče autobusu zn. Karosa, L. T. , přes jeho tvrzení, že do autobusu stojícího na autobusové zastávce zezadu narazil nákladní automobil zn. Tatra 815, červené barvy, …, jehož řidič z místa ujel, označili do vyhotoveného protokolu o nehodě v silničním provozu č. j. ORPY-2266/DN-2006 za viníka dopravní nehody L. T., který se na parkovišti nevěnoval řízení autobusu, s nímž levou zadní částí zachytil betonový odpadkový koš, aniž zmíněný předmět vykazoval jakékoli stopy po nárazu, naopak na poškozené části autobusu byl viditelný otěr červené barvy; což kvalifikovali jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. l ) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a L. T. uložili bez spolehlivého zjištění přestupku, v rozporu s §84 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., za současného porušení závazného pokynu Policejního prezidenta ČR ze dne 26. 6. 2006 blokovou pokutu ve výši 500,- Kč, přičemž k zaplacení pokuty mu vydali blok na pokutu na místě nezaplacenou.
Za tento trestný čin byl obviněný J. M. odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacet osm měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání či funkce v ozbrojených sborech České republiky na dobu tří roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 T 67/2008, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 5 To 163/2009, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto vině a trestu spoluobviněné M. P..
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba jmenovaní obvinění odvolání, jež Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 9 To 566/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. M. podal prostřednictvím obhájce proti citovanému usnesení soudu druhého stupně dovolání, protože uvedené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Za právní nedostatek obviněný považoval, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, jakým způsobem naplnil znak skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., že „jednal v úmyslu způsobit jinému škodu, anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Proti soudy učiněnému závěru, že škodou bylo uložení pokuty 500,- Kč svědkovi L. T., obviněný brojil tím, že s takovým způsobem vyřízení věci musel být svědek srozuměn, protože blok na zaplacení pokuty převzal. Nelze tudíž vystavení pokutového bloku jako škodu s uvedeným znakem ztotožnit. Navíc obviněný považoval výši pokuty v částce 500,- Kč na základě ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. za „škodu nepatrnou“. Brojil také proti uloženému trestu, při jehož vyměření byla nesprávně aplikována ustanovení pro určení výše a druhu trestu, neboť nebyly zohledněny okolnosti daného případu, a soudy se neřídily hledisky uvedenými v §31 odst. 1 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že v předmětné věci se jednalo o méně závažnou dopravní nehodu bez škodlivých následků na zdraví, při způsobené škodě v řádu desítek tisíc korun. Pokud by i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení pokuty 500,- Kč představuje škodu v tom směru, jak ji předpokládá skutková podstata projednávaného trestného činu, pak je zřejmé, že ani tato okolnost nemůže mít dopad na výši společenské nebezpečnosti, když jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť stupeň jeho nebezpečnosti nedosahuje intenzity ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Pokud soudy obviněného uznaly vinným a uložily mu uvedený trest, nevzaly do úvahy, že byly splněny podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti jako trestu jediného, protože se v dané věci jedná o typově lehčí exces, takže k dosažení účelu trestu není třeba uložení jiného trestu.
S ohledem na shora uvedené výhrady obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, případně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství byl zaslán opis dovolání, k němuž státní zástupce u něj činný písemně sdělil, že dovolání je zjevně neopodstatněné, zejména proto, že škoda, jež je znakem skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nemusí být nutně majetkového charakteru. Proto za ní může být považována, jako je tomu i v daném případě, zaplacená pokuta, avšak škodou je již skutečnost, že poškozený byl nepravdivě označen za viníka dopravní nehody, což má pro něho nepochybně dopad přinejmenším v oblasti pracovněprávní, včetně případné odpovědnosti za škodu zaměstnavateli. Další nemateriální škoda mu pak vznikla záznamem do karty řidiče, čímž na druhé straně dovolatel opatřil neoprávněný prospěch skutečnému viníkovi dopravní nehody, který nebyl vypátrán, a tedy ani postižen, ačkoli tak mělo být učiněno. Státní zástupce se též vyjádřil k argumentu obviněného ohledně spodní hranice škody nepatrné, kterou podle §89 odst. 11 tr. zák. není částka 500,- Kč, jak zmiňoval obviněný v dovolání, ale činí ji 5.000,- Kč. Ve vztahu k nebezpečnosti konkrétního trestného činu neshledal okolnosti, které by její stupeň výrazněji snižovaly pod hranici předpokládanou v §3 odst. 2 tr. zák. K námitkám týkajícím se nepřiměřenosti trestu uvedl, že jeho uložení z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout toliko z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takové vady však dovoláním nebyly namítány a výrok o trestu jimi ani není zatížen. V závěru svého stanoviska státní zástupce požadoval, aby podané dovolání bylo pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání, který je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný své dovolací námitky opřel, se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je tudíž možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Vzhledem k charakteru vznesených námitek je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že obviněný jen v části podaného dovolání uplatnil námitky, které na označený dovolací důvod dopadají, tím, že brojil proti právní kvalifikaci, podle níž byl čin, jímž byl uznán vinným, posouzen, a pokud poukazoval na malou společenskou nebezpečnost tohoto činu. Jestliže však namítal přílišnou tvrdost trestu, jde o výhrady, jak bude uvedeno níže, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
Ke správnosti právního posouzení trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. lze uvést, že se tohoto trestného činu dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Nejvyšší soud poznamenává, že předmětem přezkoumávání v této věci není znak veřejného činitele, který obviněný v dovolání nikterak nezpochybnil, a i z výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obviněný se činu dopustil jako příslušník Policie České republiky v postavení praporčíka zařazeného u skupiny dopravních nehod Okresního ředitelství Policie České republiky P. Obviněný tudíž jednal v souladu s §89 odst. 9 tr. zák. jako veřejný činitel, který se činu dopustil při plnění služebních povinností na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (v době činu platného) a v rámci objasňování příčin a okolností, za nichž došlo k dopravní nehodě ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 200/19990 Sb. o přestupcích.
Rozhodnou skutečností, kterou obviněný namítal, je, zda je škodou uložení pokuty údajnému přestupci, za něhož policista, který v rozporu se služebními povinnostmi a stanoveným zákonným postupem označil osobu, o níž věděl, že dopravní nehodu nezpůsobila.
Pro dokonání trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se nevyžaduje skutečný vznik takové škody, ani jiné újmy nebo opatření prospěchu, ale postačuje samotné jednání vedené úmyslem škodu způsobit nebo prospěch jinému opatřit. Proto je zde znak škody chápán nejen v její materiální podobě, tedy že tato škoda vyčíslitelná v penězích již vznikla, ale patří sem i imateriální škoda v podobě újmy na právech, na zdraví, na morálním poškození apod., a tudíž její výši není nutné zjišťovat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000 sp. zn. III. 6/2000). Škoda může být způsobena jakékoli fyzické osobě bez ohledu na její vztah k veřejnému činiteli. Podstatné pro trestní odpovědnost pachatele ve smyslu tohoto ustanovení se zřetelem na posouzení znaku „škody“ tedy je, aby v postavení veřejného činitele nesplnil svoji povinnost uloženou podle zákona s úmyslem, aby takto vymezenou škodu způsobil. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní svou povinnost vyplývající z jeho pravomoci, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srov. rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě spisového materiálu, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí, zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz strana 5, 6) je zřejmé, že soudy pečlivě v rámci prováděného dokazování zkoumaly okolnosti, za nichž k činu, jímž je obviněný uznán vinným, došlo. Bylo tak zjištěno, že obviněný byl společně s por. Mgr. M. P. na místo dopravní nehody, kterou ohlásil L. T., vyslán v rámci plnění svých služebních povinností jako policista Policie České republiky, Okresní ředitelství P., Dopravní inspektorát, Z. Po provedeném šetření sepsal protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním (č. l. 205 spisu), v němž uvedl skutečnosti v rozporu s tím, co na místě dopravní nehody důkazy prokazovaly, a na základě nepodložených a nepravdivých důkazů uzavřel, že nehoda byla způsobena řidičem autobusu L. T. o pevnou překážku. Na jméno tohoto přestupce vystavil blokovou pokutu ve výši 500,- Kč.
Jak z obsahu provedeného dokazování dále vyplynulo, bylo prokázáno, že nehoda měla zcela jiný průběh, než který vyšetřil a v protokolu zachytil obviněný. Zejména z výpovědi svědka L. T. bylo shledáno, že předmětného dne přijel jako řidič autobusu na zastávku ve S., kde autobus zastavil a po chvíli ucítil zezadu naráz do autobusu. Když vystoupil, aby zjistil, co se stalo, všiml si, že autobus objíždí nákladní automobil zn. Tatra 815, jehož řidič nejprve vystoupil, připustil, že do autobusu narazil, a poté z místa ujel. Když se na místo dostavil obviněný J. M. jako přivolaný policista, na jeho dotaz, jak k nehodě došlo, co se na místě stalo, svědek popsal, uvedené skutečnosti, tímto popsaným způsobem. Nepamatoval si však celé registrační číslo nákladního automobilu, který nehodu způsobil. Obviněný mu na to sdělil, že by bylo v jeho zájmu lepší, aby byl jako viník nehody zapsán on, a to zejména kvůli pojišťovně, a do protokolu o nehodě by proto uvedl, že narazil do odpadkového koše. Obviněný tímto způsobem celý protokol sepsal, svědek L. T. jej podepsal (č. l. 180, 205), a byla mu uložena bloková pokuta ve výši 500,- Kč.
Soud prvního stupně opřel své závěry o jmenovaným svědkem vyjádřené skutečnosti, neboť jsou podporované svědkyní D. T., která se na místo nehody dostavila, jakož i přihlížejícími svědkyněmi M. D. a N. B., a vyplývají i ze znaleckého posudku znalce z boru dopravy, a na základě nichž učinil výše popsaná skutková zjištění.
Z takto rozvedených a ve věci prokázaných zjištění je zřejmé, že obviněný učinil o výsledku prošetření této dopravní nehody zcela jiné závěry, které zanesl i do protokolu o nehodě v silničním provozu. Jím zaznamenané okolnosti jsou v rozporu se zjištěními učiněnými na místě dopravní nehody, protože z nich vyplývalo, že L. T. není viníkem prošetřované nehody. Zavinění nehody jinou osobou bylo zřejmé ihned na místě, neboť na autobusu bylo patrné, že do něj narazil vůz červené barvy, zatímco odpadkový koš byl zcela bez poškození.
Na základě těchto skutečností bylo přesvědčivě objasněno, že obviněný zcela záměrně a vědomě konal v rozporu s tím, co vyplynulo z výsledku provedeného vyšetření, a i když věděl, že viníkem nehody není L. T., tohoto jako za jejího původce označil a také v rámci blokového řízení potrestal. Obviněný tak jednal zcela vědomě s úmyslem poškozenému L.T. způsobit škodu tím, že mu vystavil doklad o blokové pokutě na částku 500,- Kč. Jak bylo výše uvedeno, již tato skutečnost postačuje k naplnění znaku, že „jednal v úmyslu škodu způsobit“ ve smyslu §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Současně však obviněný tímto jednal i v úmyslu způsobit prospěch, a to jednak sobě, což lze spatřovat v tom, že v rámci „jednoduššího a pohodlnějšího“ řešení situace, když L. T. byl na místě a znám, měl vyřešen případ, zatímco při důsledném a zákonném postupu by viník dopravní nehody nebyl ihned na místě zjištěn, a bylo by nutné po něm dále pátrat, což by pro obviněného znamenalo neuzavření případu na místě a nezbytnost pro objasnění věci činit další úkony. To by představovalo jednak časovou prodlevu a jednak nutnost vynaložení dalšího úsilí. Nejvyšší soud tak má zato, že i v tomto snazším a okamžitém vyřešení dopravní situace na místě lze spatřovat naplnění znaku opatření sobě neoprávněného prospěchu, který soud prvního stupně v činu obviněného podle právní věty rovněž shledal naplněn. Kromě toho však obviněný tím, že za viníka neoznačil osobu, která nehodu skutečně způsobila, zajistil prospěch i této osobě, tj. řidiči červeného kamionu, který tak zůstal neoprávněně nepotrestán.
Nejvyšší soud v souladu s tím, jak již konstatovaly soudy nižších stupňů, shledal, že tento postup obviněného byl v rozporu s povinnostmi pro policistu vyplývajícími zejména ze zákona č. 283/1991 Sb., o policii České republiky ve znění platném v době spáchání činu obviněného, podle něhož je ve smyslu §6 odst. 1 při provádění služebních zákroků a služebních úkonů policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Podle §7 odst. 1 cit zák. je policista ve službě povinen v mezích tohoto zákona provést služební zákrok, služební úkon, popřípadě učinit jiná opatření nezbytná k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu. S ohledem na účel citovaného zákona je policista povinen svěřené úkoly plnit tak, aby byl řádně zjištěn skutečný stav věci a pravdivě uvádět všechny zjištěné okolnosti.
Jak z prokázaných okolností v projednávané věci vyplynulo, obviněný tyto základní povinnosti policisty, které jsou dále rozvedeny i v jiných zákonech, např. v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, příp. dalších, nebo i interních předpisech, nesplnil, a proto vykonával státem mu svěřenou pravomoc způsobem, který odporoval zákonu.
Nejvyšší soud se ze všech uvedených důvodů ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný naplnil formální znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Vedle toho však Nejvyšší soud rovněž v souladu s tím, jak již konstatovaly oba soudy, považuje za dostatečně zřejmé, že čin, kterým byl obviněný uznán vinným, je natolik závažným jednáním, že je u něho naplněna i materiální stránka.
K výhradě obviněného, že tomu tak není, lze jen připomenout, že podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň společenské nebezpečnosti určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Je tedy zřejmé, že nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele, i když nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele (srov. přim. rozhodnutí č. 13/1973-II. Sb. rozh. tr.).
V dané věci je rozhodující zejména chráněný zájem, kterým je zájem společnosti na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, jenž je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. V konkrétním případě je tento zájem na tom, aby policisté, jakožto orgány státní moci, jejichž činnost je pro společnost a její ochranu zásadní, jednali tak, aby v rámci svých pravomocí zajišťovali úkoly policie, jež spočívají podle §2 zák. č. 283/1991 Sb., o polici České republiky kromě jiného v ochraně a bezpečnosti osob a majetku; spolupůsobení při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení; v odhalování přestupků; v projednávání přestupků, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Tyto povinnosti musí policisté činit v souladu s právními normami, a také se zájmy občanů, které má chránit. Jestliže však svým chováním nepřispívají k dodržování zákonů, které sami porušují, narušuje to roli nejen jich samotných, ale policie jako celku, což vede ke snížení důvěry společnosti v jejich činnost.
Vzhledem k okolnostem, jak jsou výše zjištěny a rozvedeny, je zřejmé, že tím, že obviněný své povinnosti vykonal v rozporu se skutečným stavem věci, potrestal za přestupek osobu, která nebyla přestupcem a zcela ponechal bez pátrání a potrestání toho, kdo se přestupku dopustil, což je hrubým porušením služebních povinností, spáchal čin společensky velmi nebezpečný, jehož negativní dopad není toliko ve vztahu k osobě nespravedlivě uznané za viníka přestupku, ale zejména v porušení důvěry ve spravedlnost postupů policejních orgánů.
Není tudíž pochyb o tom, že obviněný vedle formálních znaků činem mu kladeným za vinu naplnil i materiální znak trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl v souladu se zákonem uznán vinným.
Jestliže obviněný podaným dovoláním brojil též proti trestu, který mu byl uložen a považoval za přísné, pokud mu byl vyměřen vedle trestu zákazu činnosti i trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu, je potřeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému byl v projednávané trestní věci za trestný čin podle §158 odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvaceti osmi měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání či funkce v ozbrojených sborech České republiky na dobu tří roků, což jsou tresty, jež lze podle §158 odst. 1 tr. zák. uložit. U trestu odnětí svobody jde o výměru od šesti do tří roků, trest zákazu činnosti je možný vyměřit podle §49 odst. 1 tr. zák. v sazbě od jednoho roku do deseti let. Je tak patrné, že obviněnému byly oba tresty uloženy v souladu se zákonem a v jeho mezích.
Námitka, zda bylo obviněnému nutné ukládat oba druhy trestů, anebo postačoval-li jen jeden z nich, je již otázka přesahující zákonné vymezení ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. event. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (tento důvod obviněný v dovolání neoznačil) a nevztahuje se ani na jeden z uvedených dovolacích důvodů. Stojí i mimo jakékoliv další dovolací důvody, protože obviněný těmito výhradami vytýkal nepřiměřenou přísnost trestu, což je problematika, kterou nelze v rámci mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání, přezkoumávat.
Nejvyšší soud na podkladě úvah, jak jsou výše uvedeny, neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadami, na něž obviněný v dovolání poukazoval, tato považuje pro vysvětlení všech rozhodných otázek souvisejících se závěry, k nimž ve vztahu k vině obviněného soudy došly, za správná a dostatečná odůvodnění těchto rozhodnutí, a protože nezjistil žádná pochybení, jichž se obviněný v mimořádném opravném prostředku dovolával, rozhodl tak, že předmětné dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová