ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.501.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 501/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 o dovolání obviněného E. W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 568/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 84/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 10 T 84/2009, byl obviněný E.W. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 28. 2. 2009 kolem 11.00 hodiny v Č. T., okres K., na ul. K., v 6. poschodí, společně s další dosud nezjištěnou osobou, veden záměrem získat jeho peníze a věci, poté, co Č. S., na jeho zazvonění otevřel vstupní dveře svého bytu, bez jeho vyzvání a svolení do bytu vnikl tak, že do těchto dveří, které se snažil před ním zavřít, silně strčil, čímž tyto dveře vysadil z pantů a zatlačil Č. S. dovnitř do chodby bytu, kde po něm požadoval vydání peněz a přitom ho několikrát udeřil pěstí do levé strany obličeje a levé části zad, následně v obývacím pokoji vzal jeho mobilní telefon zn. LG, nezj. typu, stříbrné barvy, včetně SIM karty v hodnotě 500,- Kč a v chodbě bytu prohledal jeho zimní bundu pověšenou na věšáku, z jejíž pravé vnější kapsy vytáhl jeho peněženku, z níž mu vzal finanční hotovost ve výši nejméně 2.000,- Kč, načež s těmito věcmi z bytu odešel a naložil s nimi nezjištěným způsobem ve svůj prospěch, čímž způsobil Č. S. škodu v celkové výši nejméně 2.500,- Kč, přičemž v důsledku popsaného fyzického napadení utrpěl zranění - otok a podkožní krevní výron velkého rozsahu v oblasti levé tváře a horního rtu, podlitinu krajiny levého ramene a pod pravou lopatkou s dobou léčení v trvání nejméně pěti dnů“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému Č. S., trvale bytem Č. T., N., t. č. bytem Č. T., ulice K., škodu ve výši 2.500,- Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště K., P., K., škodu ve výši 2.629,82 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného Č. S. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 568/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jany Graňákové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, které provedly soudy obou stupňů, ani s jimi použitou právní kvalifikací. Poukázal zejména na svou výpověď, kterou učinil v přípravním řízení a v níž uvedl, že do bytu za poškozeným, který mu dlužil peníze za práci, skutečně přišel, poškozený mu dveře otevřel, odmítl mu však požadovanou částku uhradit, a proto se mu snažil zabránit v zavření dveří tím, že přes práh strčil levou nohu. Poté došlo k přetahování s poškozeným a vypadnutí dveří z pantu a následnému pádu poškozeného i s dveřmi na zem chodby. Ani pak ovšem poškozeného fyzicky nenapadl, neodcizil mu žádné peníze ani žádný mobil, naopak ihned po incidentu odešel pryč. Upozornil rovněž na rozpory ve výpovědích samotného poškozeného jednak v přípravném řízení, jednak u hlavního líčení a v návaznosti na to zdůraznil, že poškozený je nevěrohodnou osobou, která má dluhy, často požívá alkoholické nápoje, bývá fyzicky napadána v restauracích, a proto i často zraněna. Pokud poškozený činil trestní oznámení na Policii ČR dne 28. 2. 2009 ve 12.51 hodin, bylo tehdy zjištěno, že je v silně podnapilém stavu (3,19 promile alkoholu), proto se podivoval nad policejním záznamem, z něhož vyplývá, že řádně komunikoval. Současně však dovozoval, že poškozený si mohl zranění způsobit sám právě v období od 11.00 do 12.51 hodin.
Podle dovolatele jsou ve výpovědi poškozeného obsaženy další nepravdivé skutečnosti, neboť bylo prokázáno, že u něho na stavbě pracoval, což bylo zjištěno také z výpovědi svědka P. R., který uvedl, že poškozený i jemu dlouhodobě dlužil peníze na nájmu, a potvrdil, že se opravdu jedná o osobu nadměrně požívající alkoholické nápoje, která bývá často zraněna. Při provedeném dokazování nebyl zajištěn mobil poškozeného, bylo toliko zjištěno, že svědek V. G. z tohoto mobilu telefonoval. Jelikož zároveň uvedl, že si často půjčoval mobil právě jak od něho (dovolatele), tak i od jiných osob na ubytovně, není prý vyvráceno, že poškozenému odcizil mobil někdo jiný.
Podle názoru obviněného tak absentují základní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když z výpovědi poškozeného a dalších výpovědí nelze dovodit, že použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Připustil, že vnikl do bytu poškozeného, v něm však nic neodcizil, takže je prokázáno jen to, že se dopustil pouze trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolatel (aniž rozlišil, pod který z uplatněných dovolacích důvodů použitou argumentaci podřazuje) rovněž poukázal na to, že doporučeným dopisem zaslal odvolacímu soudu omluvu z veřejného zasedání, neboť se jej nemohl zúčastnit, a žádal o jeho odročení. Přestože tak učinil řádně a včas, soud vůbec o této jeho žádosti nerozhodl a jednal v jeho nepřítomnosti, čímž došlo k porušení jeho práva náležitě se hájit.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 568/2009, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 10 T 84/2009, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky dovolatele o porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání o odvolání, jímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno osobně se zúčastnit řízení před soudem, považuje za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce připomněl, že předvolání k veřejnému zasedání o odvolání bylo obviněnému doručeno řádně a včas. Obviněný sice svou neúčast u veřejného zasedání písemně omluvil zdravotními důvody a požádal o odročení hlavního líčení, odvolací soud však jeho tvrzení ověřil dotazem u ošetřujícího lékaře a zjistil, že (obviněný) je účasti u veřejného zasedání schopen a jeho účasti nic nebrání. Po tomto konstatování zdůraznil, že obviněný byl řádně a včas předvolán a bylo výlučně jeho věcí, že dal před svou účastí u veřejného zasedání přednost jiným aktivitám. Jelikož zde žádné zákonem předvídané překážky konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného nebyly, soudu nic nebránilo veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat.
K dalším námitkám obviněného, podřazeným (zřejmě) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že v této části dovolatel namítal toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadal soudem učiněná skutková zjištění a vycházel přitom z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud. Vzhledem k tomu, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b tr. ř. být nemohou, vyjádřil názor, že v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené závěry ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. S ohledem na logiku věci se Nejvyšší soud nejdříve zabýval námitkami, v nichž dovolatel spatřoval naplnění druhého z nich.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy (zejména věrohodnost výpovědi poškozeného Č.S.). V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tento dovolací důvod, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel ovšem uplatnil jako další důvod dovolání ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , když tvrdil, že odvolacímu soudu zaslal řádně a včas omluvu z veřejného zasedání, kterého se nemohl zúčastnit, a žádal o jeho odročení, odvolací soud však o jeho žádosti nerozhodl a jednal v jeho nepřítomnosti, čímž porušil jeho práva náležitě se hájit.
Jelikož jmenovaný dovolací důvod lze uplatnit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, nemůže být pochyb o tom, že uplatněná námitka, pokud by byla důvodná, by jej mohla založit.
K uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je možné dovodit, že pokud obviněný není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (srov. §233 odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení trestního řádu, nejsou zákonné podmínky konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného vymezeny tak striktně, jak je tomu u hlavního líčení a řídí se zvláštními ustanoveními (obecně §232 a násl. tr. ř.). Vedle případu upraveného v citovaném ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který v tomto případě nepřichází v úvahu (obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody), může za nezbytnou považovat přítomnost obviněného také soud, což mu dá najevo již tím, že jej k veřejnému zasedání předvolá a nikoli jej o jeho konání pouze vyrozumí (§233 odst. 1 tr. ř.). V daném případě byl obviněný o konání veřejného zasedání dne 27. 1. 2010 pouze vyrozuměn, čímž dal odvolací soud najevo, že jeho osobní přítomnost nepovažuje za nezbytně nutnou.
Z obsahu spisu se podává, že obviněný byl o konání veřejného zasedání nařízeného u odvolacího soudu na 27. ledna 2010 vyrozuměn řádně a včas (obsílku převzal osobně dne 12. 1. 2010 – srov. č.l. 143 a 143 p.v. spisu) vzorem 7a tr. ř. ( srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení) , v němž byl poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Přípisem ze dne 12. 1. 2010 prostřednictvím své obhájkyně požádal o odročení nařízeného jednání, což odůvodnil tím, že je objednán k lékaři na extrakci zubů. Současně vyjádřil nesouhlas s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. K žádosti připojil lékařskou zprávu MUDr. L. H. ze dne 8. 1. 2010, podle níž „prochází kompletní sanací chrupu (extrakce zbývajících zubů, zhotovení náhrad)“, přičemž „pravděpodobná doba dokončení celkového ošetření bude cca duben 2010 včetně“ (srov. č.l. 144 a 145 spisu).
K následnému dotazu odvolacího soudu, zda současný zdravotní stav obviněného umožňuje, aby se zúčastnil (po dobu asi 40 minut) veřejného zasedání nařízeného na den 27. 1. 2010, a pokud mu to neumožňuje, kdy lze očekávat jeho zlepšení do té míry, aby byl schopen se k jednání soudu dostavit, jmenovaný lékař dne 18. 1. 2010 písemně sdělil, že obviněný „není k dnešnímu dni … v pracovní neschopnosti (tzn. u nás)“, přičemž z jeho hlediska „… se může zúčastnit veřejného zasedání dne 27. ledna 2010 u Krajského soudu v Ostravě“ (srov. č.l. 147 spisu).
Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2010 (srov. č.l. 154 spisu) se podává, že obviněný se k jednání odvolacího soudu nedostavil (zúčastnila se jej však jeho obhájkyně JUDr. Jana Graňáková). Předseda senátu po zahájení veřejného zasedání přečetl nejprve písemnou žádost a omluvu obviněného ze dne 13. 1. 2010 a posléze zprávu MUDr. L. H. ze dne 18. 1. 2010, a poté vyhlásil usnesení, že „veřejné zasedání proběhne v nepřítomnosti obviněného …“. Následně jeden z členů senátu podal na základě spisu zprávu o stavu věci, zaměřenou na otázky, které bylo třeba řešit, a předseda senátu udělil slovo k závěrečným řečem obhájkyně obviněného a státního zástupce. Po krátkém přerušení jednání za účelem porady senátu předseda senátu vyhlásil usnesení, jímž bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že uvedené skutečnosti nesvědčí pro závěr, že postupem odvolacího soudu byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Na straně obviněného v době konání veřejného zasedání objektivně neexistovaly překážky bránící mu k němu dostavit, resp. pokud existovaly, obviněný je odvolacímu soudu nesdělil. Z předloženého vyjádření MUDr. L.H. na č.l. 147 spisu je naopak zřejmé, že v den konání veřejného zasedání odvolacího soudu obviněný nebyl v pracovní neschopnosti a že z jeho hlediska se mohl tohoto jednání zúčastnit. Pouhý fakt, že obviněný v daném období procházel kompletní sanací chrupu (podroboval se extrakci zubů a zhotovení náhrad), nelze považovat za natolik vážný důvod, aby opodstatňoval omluvu u veřejného zasedání, zvláště když ze zmíněné lékařské zprávy nevyplývalo, že by se obviněný extrakci zubu či zubů (jakkoliv nepříjemné) podroboval i v den konání veřejného zasedání nebo bezprostředně před ním (ostatně sám obviněný nic takového ani netvrdil).
Pochybení soudu druhého stupně nelze spatřovat ani v tom, že – pokud se rozhodl s ohledem na obsah opatřené lékařské zprávy podané žádosti nevyhovět – obviněného o tom nevyrozuměl, neboť žádné ustanovení trestního řádu či jiného právního předpisu mu takovou povinnost neukládá. Bylo naopak na dovolateli, aby si při znalosti původního termínu veřejného zasedání, jakož i chybějící jistoty, že jeho žádosti bylo vyhověno, u soudu ověřil (například telefonicky či elektronickou poštou), zda jeho žádost byla akceptovaná, a o svá práva se tak sám (případně prostřednictvím své obhájkyně) staral.
Lze tak uzavřít, že za popsaných skutečností postupem odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně ke zkrácení jeho práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jmenovaný soud mohl uvedeným způsobem postupovat při splnění další podmínky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl vázán ani žádným z důvodů dovolatelovy povinné účasti u veřejného zasedání ve smyslu §263 odst. 4 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a