ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.542.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 542/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 9 To 514/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 72/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 11 T 72/2009, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v období od 7. 2. 2008 do 15. 11. 2008 v B. na ulici K. v prodejně společnosti GM Electronic, spol. s r. o., jako její zaměstnanec, zařazený na pozici pokladního s hmotnou odpovědností za svěřené finanční prostředky, zneužil znalosti přihlašovacího hesla P. Z., zástupce vedoucího prodejny, a opakovaně i několikrát týdně prováděl fiktivní storna prodejů, čímž uměle navyšoval stav skladu a vybíral za tato neuskutečněná storna peníze z pokladny, které si ponechal, tímto způsobem se obohatil o částku 248.675,- Kč a dále si neoprávněně ponechal a zaměstnavateli neodvedl tržbu z pokladny za 14. a 15. 11. 2008 v celkové výši 46.466,- Kč, čímž způsobil poškozené společnosti GM Electronic, spol. s r. o., se sídlem P., K., celkovou škodu ve výši 295.141,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti GM Electronic, spol. s r. o., se sídlem P., K., částku ve výši 285.141,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 9 To 514/2009, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Věry Vlčkové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odvolacímu soudu vytknul, že vycházel z vadné aplikace §23 odst. 1 tr. zák. a §31 tr. zák. při stanovení druhu a výměry trestu. Namítal, že neexistuje dostatečné odůvodnění skutečnosti, že trestnou činnost páchal před obdobím září až říjen 2008. Soudy se prý nevypořádaly s absencí subjektivní stránky – úmyslného zavinění, přestože její naplnění je obligatorním znakem skutkové podstaty souzeného trestného činu. Rozbor důkazní situace dovoluje učinit závěr, že soudy neměly dostatek spolehlivých důkazů, které by prokazovaly jeho trestnou činnost a umožňovaly stanovit její rozsah a výši způsobených škod. Poškozená společnost proto měla být odkázána na řízení občanskoprávní.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a také ve zjevném rozporu s účelem trestu. Znovu zopakoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vadné aplikaci §23 odst. 1 tr. zák. a §31 tr. zák., a dodal, že okolnostem souzeného činu by odpovídal alternativní trest.
Dovolatel konečně namítl, že došlo k porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., popř. též §2 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 2 tr. ř. Trval na tom, že trestná činnost kladená mu za vinu je excesem z jeho jinak řádného života a zkratem v jeho chování. Motivem jeho jednání prý nebyla snaha opatřit si finanční prostředky pro svou potřebu.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 9 To 514/2009, podle §265k odst. 1 tr. ř. pro důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že větší část námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představují obecně formulované námitky proti kvalitě skutkových zjištění. Obviněný v podstatě setrval na skutkové verzi uplatňované v původním řízení, podle které se trestné činnosti dopouštěl až v závěrečné fázi svého působení na provozovně a v podstatně menším rozsahu, než je mu kladeno za vinu. Tyto námitky však směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitku týkající se absence subjektivní stránky trestného činu, kterou však dovolatel nijak blíže nekonkretizoval. Uvedl proto pouze tolik, že ze samotného charakteru jednání obviněného, kdy vybíral peníze z pokladny pro svoji potřebu a navíc toto jednání zakrýval zásahy do počítačově vedené evidence, vyplývá, že šlo o jednání ve formě přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Státní zástupce dále uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel zmínil též vadnou aplikaci ustanovení §23 a §31 tr. zák. V rámci uvedeného dovolacího důvodu sice lze vznášet námitky týkající se nesprávnosti některých hmotněprávních posouzení souvisejících s rozhodováním o trestu, např. nesprávnou aplikaci hmotněprávních ustanovení o ukládání souhrnného nebo společného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu. Námitky týkající se výroku o trestu tedy deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Státní zástupce rovněž zdůraznil, že námitky směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu neodpovídají ani dalšímu deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je sice určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu, avšak pouze v případě, že došlo k uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo k uložení trestu mimo trestní sazbu; tento rozsah uvedeného dovolacího důvodu ostatně vyplývá i z jeho částečné citace obsažené v textu dovolání. Takovouto vadou napadené rozhodnutí v žádném případě netrpí, neboť uložení trestu odnětí svobody za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. zákon připouští a trest byl obviněnému vyměřen hluboko v dolní polovině zákonného rozpětí trestní sazby, které činí šest měsíců až tři roky. Námitky týkající se toliko přílišné přísnosti uloženého trestu z důvodů vadné aplikace hledisek §23 tr. zák., §31 až 34 tr. zák. nelze uplatňovat ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Státní zástupce rovněž uvedl, že dovolatel svoje dovolání opřel též o druhou část dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., přičemž jeho prostřednictvím odkázal z nejasných důvodů na všechny dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., ačkoli jinak uplatnil pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu však nebyly dány žádné vady uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani žádné jiné vady zakládající některý jiný dovolací důvod. Není proto důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V závěru svého podání státní zástupce uvedl, že uplatněné dovolací námitky z velké části neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, z části pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel ve svém podání uplatnil hned tři dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a v jeho rámci namítal, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, a v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., je zřejmé, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě [konkrétně tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.]. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaných důvodech dovolání předpokládaných.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest v důsledku vadné aplikace hledisek §23 tr. zák., §31 až 34 tr. zák.
K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině zmínit, že jmenovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
S odkazem na tento dovolací důvod tedy lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný, anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. To na druhé straně znamená, že s poukazem na něj se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu.
Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
S ohledem na námitky vznesené dovolatelem je zcela zřejmé, že směřují toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu, a tudíž je nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.
Nad rámec již uvedeného považuje Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) za vhodné ještě uvést, že uložení trestu odnětí svobody za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. zákon připouští a trest byl obviněnému vyměřen hluboko v dolní polovině zákonného rozpětí trestní sazby (tj. v trvání jednoho roku), které činí šest měsíců až tři roky.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci shora citovaného dovolacího důvodu uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel namítal, že soudy neměly dostatek spolehlivých důkazů, které by prokazovaly jeho trestnou činnost. Takovými výhradami však napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů (zřejmě považoval dokazování za neúplné). Dále pak napadl obecnými a nekonkrétními námitkami jednak způsob hodnocení důkazů z jejich strany (§2 odst. 6 tr. ř.), jednak to, že skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Jen pro úplnost a s ohledem na to, že obviněný ve svém podání rovněž uvedl, že odvolací soud vycházel z vadné aplikace §23 odst. 1 tr. zák. a §31 tr. zák. při stanovení druhu a výměry trestu, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující.
Ani tato námitka (uplatněná v rámci shora citovaného dovolacího důvodu) nemůže obstát, neboť zásadně směřuje proti přísnosti uloženého trestu. Takovou námitku však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze totiž v zásadě dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud obviněný vznesl námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Prostřednictvím tohoto (ale ani žádného jiného zákonného důvodu) však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v §31 odst. 1 tr. zák. a §23 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, kterou lze (v daném případě ovšem s jistou mírou tolerance) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jednalo se konkrétně o námitku (zase jen obecné a nekonkrétní povahy) absence jeho úmyslného zavinění. Nejvyšší soud však shledal, že takováto relevantně uplatněná výhrada je zjevně neopodstatněná.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že obviněný si „přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou“.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině nejprve uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 25 000 Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Objektem trestného činu zpronevěry je především vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena.
Jelikož jde o trestný čin úmyslný, je dále třeba uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
V návaznosti na toto zákonné vymezení a se zřetelem k relevantně uplatněné dovolací námitce se Nejvyšší soud zabýval především tím, zda se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný podle zjištění soudu prvního stupně, popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále podrobně rozvedeného v jeho odůvodnění, jednal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], neboť jednoznačně věděl, že finanční prostředky, které si vzal z pokladny, mu nenáležely, neboť ke svému věku, vzdělání a zejména vzhledem ke svým konkrétním a specifickým znalostem (když u poškozené pracoval jako prodavač již podruhé) nesporně věděl, že takto poškozuje majetek firmy, která mu svěřila s důvěrou možnost u ní pracovat i důvěru, že bude při své práci dbát na majetkový prospěch svého zaměstnavatele. Dovolatel však naopak s peněžními prostředky zacházel v rozporu s účelem svěření (použil je pro vlastní potřebu), jednal tak opakovaně, dlouhodobě, dokonce v tomto jednání pokračoval i po svém odhalení, když mu firma poskytla možnost si dluh u ní odpracovat. Obviněný proto jednal s přímým úmyslem přisvojit si peníze poškozené společnosti.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu prvního stupně identifikuje a z důvodu stručnosti (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) na ně odkazuje. Z celého souboru provedených důkazů, především z jejich vzájemné provázanosti, jakož i z časové souslednosti jednotlivých úkonů nelze mít nejmenších pochyb o zavinění obviněného v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné a že soudy postupovaly správně. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a