ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.574.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 574/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 13 To 469/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 164/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 3 T 164/2009, uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle 201 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že dne 11. 7. 2009 v době od 23:20 hodin do 23:30 hodin z L. do H. Č.– N., okr. Ú., po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy dechovou zkouškou pomocí přístroje Dräger I. ve 23:30 hodin bylo zjištěno 1,59 g/kg alkoholu a II. ve 23:59 hodin bylo zjištěno 1,65 g/kg alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Seat Alhambra ZMS, přičemž byl zastavován hlídkou Policie České republiky v L. na ulici K., výzvy k zastavení však neuposlechl a pokračoval v jízdě až do obce H. Č.– N., kde byl policejní hlídkou dostižen.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 13 To 469/2009, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V rámci své dovolací argumentace měl obviněný za to, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., nýbrž jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Obviněný obsáhle poukazoval na Závazné pokyny policejního prezidenta č. 220/2008 a 160/2009, podle nichž měli postupovat zasahující policisté při zjišťování hladiny alkoholu a které podle jeho mínění nerespektovali, stejně jako metodiku Ministerstva dopravy České republiky č. j. 285/2009-160-OST a související pracovní postup č. 114-MP-C008-08. S odkazem na Metodiku měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu a pracovní postupy při měření tvrdil, že vzhledem k měřícímu principu přístroje a vyloučení podezření na zbytkový alkohol v ústní dutině je nutné při pozitivních zkouškách na alkohol měření minimálně jednou zopakovat po uplynutí 5 minut. Aby bylo možné výsledek akceptovat, nesmí být mezi výsledky obou měření rozdíl větší než 10%. Dechovou zkoušku, tedy všechna její řádně provedená opakovaní potřebná k zajištění spolehlivého výsledku měření, je třeba vnímat jako celek. S výsledky jednotlivých měření není proto možné pracovat samostatně. Upozornil, že dechové zkoušky byly chybně provedeny v rozpětí 29 minut po sobě, navíc mu v mezidobí bylo umožněno samovolně se pohybovat. Podle jeho mínění nebylo postupem policejní hlídky v souladu s metodickými pokyny vyloučeno podezření na zbytkový alkohol v ústní dutině. Odmítl-li se obviněný podrobit odběru biologického materiálu, mělo být jeho jednání posouzeno jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb. Pro úplnost je třeba dodat, že v doplnění dovolání obviněný zpochybnil řádné provedení dechové zkoušky také odkazem na výsledky šetření Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové.
Obviněný ve shodě s obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení opakoval, že se nemohl dopustit trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., jelikož vozidlo v daném momentu neřídil on, ale jeho manželka, čemuž podle jeho přesvědčení odpovídá právě svědectví jeho manželky i R. B. Podle jeho názoru nebylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda vozidlo řídil právě on, jen na podkladě výpovědí policistů a poznamenal, že jeho návrh na provedení vyšetřovacího pokusu k ověření této okolnosti byl soudem bez bližšího odůvodnění zamítnut. Dovolatel zpochybňoval taktéž „stav vylučující způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“, v konkrétním případě k řízení motorového vozidla, coby znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 202/99, 3 Tdo 1215/2007) konstatoval, že nebyl zjištěn takový souhrn okolností, ze kterých by bylo možno dovodit, že vozidlo řídil po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Podle jeho přesvědčení se odvolací soud touto otázkou vůbec nezabýval, výše charakterizovaný stav nezjišťoval a ani ho nedokazoval. Nesouhlasil ani se závěrem soudů, že jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.; podle něj není zřejmé, na základě čeho soudy dovodily, že chtěl řídit opilý.
Obviněný uzavřel, že existují zřejmé závažné rozpory mezi skutkovým stavem a závěry učiněnými odvolacím soudem, a opakoval, že výsledek měření hladiny alkoholu v krvi nelze využít jako důkaz, poněvadž při jeho získávání bylo postupováno v rozporu se zákonem a příslušnými metodickými pokyny. Výsledky dechové zkoušky nelze tudíž „považovat za důkazní prostředek pro následné řízení sankční povahy, a to ani správní, ani trestní“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a aby Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že zásahy do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo. Připomenul, že stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. rozhodnutí č. 54/1968 Sb. rozh. tr.), když podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, pak sumarizoval důkazní prostředky, jimiž lze prokázat ovlivnění alkoholem a stav vylučující způsobilost řídit vozidlo, a konstatoval, že v předmětné věci soudy obou stupňů vycházely zejména z výsledků opakované zkoušky provedené přístrojem Dräger, z výpovědi obviněného, jenž se sám doznal k požití alkoholu před jízdou, do jisté míry ze způsobu jeho jízdy a rovněž z výpovědí zasahujících policistů, kteří potvrdili, že obviněný byl ovlivněn alkoholem. Pokud následně z naznačených důkazů soudy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dovodily na straně obviněného stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti, nelze jim ničeho vytknout. Stejně tak řádně dovodily i zjištění, že řidičem vozidla byl v daném okamžiku obviněný a nikoli jeho manželka.
K námitce zpochybňující naplnění subjektivní stránky, když podle obviněného není zřejmé, na základě čeho soudy dovodily, že chtěl řídit opilý, uvedl, že obviněný si byl vědom požití většího množství alkoholu, přičemž pokud za takového stavu reálně řídil vozidlo, musel tak zjevně chtít činit. Současně se za dané situace nemohl nijak domnívat, že zájem trestního zákona, spočívající v ochraně života a zdraví občanů a jejich majetku před ohrožením, konkrétně pro daný případ před ohrožením řízením vozidla řidičem ovlivněným alkoholem, neporuší, a tudíž musel jednat v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti zákonnosti opatřených důkazů, jmenovitě dechové zkoušky pomocí přístroje Dräger, proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a implicitně proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Ústí nad Orlicí a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Podstata jeho dovolacích námitek spočívala v tvrzení, že soudy nesprávně hodnotily výsledek dechové zkoušky jako relevantní usvědčující důkaz, ač její provedení neodpovídalo pokynům a metodice ministerstva vnitra a policejního prezidenta, nesprávně hodnotily výpovědi jeho manželky i svědka R. B., kteří potvrzovali, že řídila právě J. Š. Na základě vlastní verze průběhu skutkového děje pak tvrdil, že se žádného trestného činu nedopustil.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (trestného činu se nedopustil, vozidlo neřídil, řídila ho manželka, pokud byly provedeny dechové zkoušky, pak tyto nebyly provedeny v souladu se zákonem a vnitřními předpisy Policie České republiky) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí samotného obviněného, svědků i záznamů o dechové zkoušce soud prvního stupně postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Závěr o vině obviněného soud opřel zejména o svědecké výpovědi zasahujících policistů O. Z. a J. M., kteří v zásadě shodně popisovali jednání obviněného, vykazující známky předchozího požití alkoholických nápojů, a shodně také uvedli, že jinou osobu na místě činu neviděli, přičemž po celou dobu měli sledované vozidlo na dohled, a vyloučili, že by je reálně mohla řídit jiná osoba než právě obviněný. Obviněný sám připustil požití alkoholu, konkrétně láhve vína, jeho ovlivnění alkoholem dokládaly i výsledky dechové zkoušky pomocí přístroje Dräger provedené měřeními v rozpětí 29 minut, při nichž bylo zjištěno, že obviněný měl v krvi ve 23.30 hodin 1,59 g/kg alkoholu a ve 23.59 hodin 1,65 g/kg alkoholu. V této souvislosti nelze nezmínit, že pakliže obviněný obsáhle rozebíral důvody, pro které je z jeho pohledu výsledek dechové zkoušky neakceptovatelný pro rozpor se zákonem, metodickými pokyny i pracovními postupy, jde o výhrady proti procesní použitelnosti důkazu, které jednak nejsou relevantní z hlediska uplatněného důvodu dovolání, jednak s nimi nelze souhlasit ani v rovině věcné. Obviněný v podstatě vytkl, že výsledky dechové zkoušky nejsou přijatelné proto, že měření byla provedena s odstupem 29 minut (nikoliv 5 minut) a že mu bylo umožněno se samovolně pohybovat. Ani jeden z těchto důvodů významně nezpochybňuje správnost výsledku měření, který je ostatně podporován i dalšími důkazy. V daném případě přece nebyl spor o tom, zda obviněný požil alkohol až po zastavení vozidla (obviněný sám předchozí požití alkoholu i jeho množství doznal), a ani dovolatelem zmiňovaný časový odstup mezi jednotlivými měřeními nečiní podle názoru dovolacího soudu výsledek dechové zkoušky sporným a nepřijatelným. Soud rovněž vysvětlil, proč neuvěřil tvrzením obviněného, svědkyně J. Š., jeho manželky, ani svědkovi R. B., že obviněný automobil neřídil, přiléhavě upozornil nejen na absenci logické souvislosti mezi výpovědí obviněného a jeho manželky, ale i na vzájemnou kontroverzi mezi výpověďmi, jež měly sloužit ve prospěch obviněného. Soudy proto nepochybily, pokud na základě těchto důkazů uzavřely, že to byl obviněný, kdo řídil vozidlo, a žádný nedostatek nelze spatřovat v jejich procesním postupu, pakliže návrhu obviněného na provedení vyšetřovacího pokusu k dalšímu prověřování této okolnosti nevyhověly, jelikož je zjevně nadbytečný.
Naopak za relevantně uplatněné, nikoliv ale opodstatněné, je třeba označit námitky obviněného, jimiž zpochybnil právní závěr, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky, a naplnění zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Trestného činu ohrožování pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Vadou tzv. právní věty výroku o vině rozsudku je, že zde není explicitně vyjádřena forma zavinění, popis skutku však koresponduje s odůvodněním rozsudku, v němž soud jasně hovoří o zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Trestný čin je spáchán v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují. Podstata jednání obviněného podle skutkových zjištění soudu totiž spočívala v tom, že dne 11. 7. 2009 v době od 23:20 hodin do 23:30 hodin po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy dechovou zkouškou pomocí přístroje Dräger ve 23:30 hodin bylo zjištěno 1,59 g/kg alkoholu a ve 23:59 hodin bylo zjištěno 1,65 g/kg alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo, přičemž byl zastavován policejní hlídkou, výzvy k zastavení neuposlechl a pokračoval v jízdě, než byl touto hlídkou dostižen.
Námitky dovolatele, že nebyl zjištěn takový souhrn okolností, ze kterých by bylo možno dovodit, že vozidlo řídil po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, a jimiž zpochybnil existenci přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., nemohou obstát.
V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledek je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg. Použití uvedených metod je však podmíněno určitou součinností pachatele. Není-li možno např. s ohledem na postoj obviněného objektivizovat množství návykové látky, v daném případě alkoholu, v krvi, je třeba míru ovlivnění prokázat pomocí jiných důkazních prostředků. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být kupř. svědecké výpovědi zasahujících policistů, svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy apod. (k tomu srov. např. zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu sp. zn. Plsf 2/84, publikované pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikováno pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 405/2008 aj.).
Soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost objasnění množství alkoholu v krvi obviněného i způsobu jeho jízdy a chování v době následující bezprostředně poté, co byl dostižen policejní hlídkou – svědky O. Z. a J. M. v obci H.Č. Uvedl, že opakovanou dechovou zkouškou bylo prokázáno množství alkoholu výrazně přesahující hranici, při které ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen vozidlo bezpečně ovládat. Zjistil, že dechová zkouška byla provedena řádně kalibrovaným přístrojem, vliv alkoholu byl podle svědků O. Z. a J. M. poznat z dechu obviněného, jeho pohybů i řeči. Soud proto uzavřel, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost vozidlo řídit. Náležitou pozornost věnoval i subjektivní stránce uvedeného trestného činu, když shledal, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že jízdou po požití většího množství alkoholických nápojů ohrožuje účastníky silničního provozu, na životě či na zdraví nebo majetku ostatních osob. Takovýto následek způsobit chtěl, byl si vědom, že nenastane žádná překážka, která by vzniku následku zabránila.
S těmito závěry se ztotožnil též odvolací soud; znovu připomenul výpovědi zasahujících policistů, kteří popsali důvody kontroly vozidla, způsob jízdy obviněného i to, jak vůz sledovali, z jaké vzdálenosti, a vyloučili verzi obviněného, že neřídil on. I tento soud akcentoval, že svědci popsali stav obviněného, vliv požitého alkoholu, který byl dokumentován dechovou zkouškou, a neopomněl ani dodat, že obviněný sám požití i množství požitého alkoholu ve své výpovědi v hlavním líčení zmínil.
Ani dovolací soud nemá žádný důvod zjištění soudů a jim korespondující právní závěry zpochybnit. Soudy přiléhavě a přesvědčivě opřely závěr o stavu vylučujícím způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla, který si přivodil vlivem požití alkoholu, jednak o výsledky dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger, jednak o svědecké výpovědi zasahujících policistů, kteří popsali chování obviněného, způsob jeho jízdy i jeho jednání po zastavení vozidla. Bylo již konstatováno, že výsledky dechové zkoušky nebylo možné odmítnout jen proto, že měření nebyla provedena s pětiminutovým odstupem, jak naznačoval obviněný, ale podstatné je, že těmito měřeními provedenými kalibrovaným přístrojem Dräger byly zjištěny hodnoty v rozmezí 1,59 – 1,65 g/kg alkoholu, tedy hodnoty výrazně přesahující hranici 1,00 g/kg alkoholu, při které ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen vozidlo bezpečně ovládat. Jestliže tedy bylo u obviněného coby řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy hladiny alkoholu v krvi zjevně převyšovala 1,00 g/kg, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (k tomu též rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Obviněný se tak jednoznačně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Za těchto okolností není významné, že se nepodařilo pro nedostatek součinnosti obviněného objektivně zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi; sama tato skutečnost nikterak nezpochybňuje přesvědčivost závěru, že ostatními dostupnými a provedenými důkazy bylo prokázáno, že obviněný řídil motorové vozidlo a vykonával tak činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky (alkoholu).
Obviněný si byl vědom, že alkohol požil, jak zřetelně vyplývá z jeho výpovědi, a pokud za takových okolností řídil motorové vozidlo, musel tak zjevně chtít učinit. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, za dané situace se nemohl domnívat, že zájem společnosti na ochraně života, zdraví lidí a jejich majetku před ohrožením, jež pro tento zájem představuje mimo jiné i řízení motorového vozidla řidičem ovlivněným alkoholem, neporuší, a jednal tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Poněvadž obviněný úmyslně vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a to evidentně ve stavu vylučujícím jeho způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Právní posouzení skutku toliko jako přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jak se ho dožadoval obviněný, nepřichází reálně v úvahu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková