ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.76.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 76/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2010 o dovolání obviněného G. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 2 To 76/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 8/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného G. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 51 T 8/2008, byl obviněný G. B. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním brojícím proti výroku o vině i trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 2 To 76/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný G. B. byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v nočních hodinách přesně nezjištěného dne v únoru až dubnu 2008, vyjma 21. – 25. března 2008, v bytové buňce u domu, v ulici D. v Ch. při spánku nezl. K. D., této stáhnul ke kolenům přesně nezjištěné oblečení, lehl si na ni a přitom dělal kopulační pohyby, přičemž v důsledku tlaku na pochvu se nezletilá probudila, udeřila jej do tváře, odstrčila jej a v dalším jednání nepokračoval.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které Vrchní soud v Praze v dané věci učinil. V prvém případě k odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a obviněného G. B. usnesením ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 2 To 39/2009, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 51 T 8/2008, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 2 To 76/2009, prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvodem nesprávného právního posouzení je podle dovolatele skutečnost, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Poukázal na to, že jediným přímým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené K. D., další důkazy jsou toliko důkazy nepřímými. Jde-li však o výpověď K. D., zdůraznil, že poškozená má podle závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie Mgr. N. K. zvýšenou tendenci k podávání zkreslených informací a pro její věrohodnost svědčí pouze její intelekt. Dodal, že Vrchní soud v Praze sám hodnotil znalecký posudek jako nepřesvědčivý a nelogický. Měl za to, že i v dalších provedených nepřímých důkazech, výpovědích svědků, matky a sestry poškozené, R. N., existují rozpory a navíc svědci ve výpovědích vycházeli pouze z toho, co jim poškozená sdělila. Za velmi nepravděpodobné dovolatel označil jednání matky poškozené, pokud by poté, co se o události měla dozvědět, nechala poškozenou, aby jej navštěvovala. Ve shodě s dosavadní obhajobou tvrdil, že celou rodinu poškozené finančně podporoval a trestní oznámení na něho bylo podáno až poté, co rodině oznámil, že si bude kupovat byt a nebude ji už podporovat. Uzavřel, že za situace, kdy existuje pouze jeden přímý důkaz, tj. výpověď poškozené, které však věřit nelze, a další přímé důkazy neexistují a nepřímé důkazy jsou ve vzájemném rozporu, nebylo možné dospět k závěru o jeho vině. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel napadal skutečnost, že byl pravomocně uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. přesto, že soudy opřely své pozitivní rozhodnutí o jeho vině tímto trestným činem o jediný přímý důkaz, a to nevěrohodnou výpověď poškozené K. D., jejíž osobu příslušná znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie zhodnotila s tím, že má tendence ke zkreslování skutečnosti, přičemž další přímé důkazy podle dovolatele neexistují a nepřímé (výpovědi příbuzných poškozené) jsou ve vzájemném rozporu, a tak v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a domáhal se zjištění jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací, a se kterými se ztotožnil i soud odvolací. Státní zástupce konstatoval, že obviněný nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v §265b tr. ř., a proto navrhl, aby bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a z nichž v napadeném rozsudku s určitou modifikací významnou z hlediska právního posouzení skutku vycházel i Vrchní soud v Praze. Podstata jeho dovolacích námitek spočívala v tvrzení, že soudy nezjistily skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, nesprávně hodnotily výpověď poškozené K. D. a její věrohodnost, o níž měl pochybnosti i odvolací soud, a že i při neexistenci dalších usvědčujících důkazů ho uznaly vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ačkoliv se vůči poškozené ničeho protiprávního nedopustil.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny hodnocení důkazů, tím i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí svědků, postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přiléhavá. Závěr o vině obviněného opřely soudy zejména výpověď poškozené nezletilé K. D., která byla jedinou přímou svědkyní jednání obviněného. K námitkám obviněného směřujícím proti přesvědčivosti výpovědi poškozené nelze nepřipomenout, že věrohodnost poškozené byla podrobena znaleckému zkoumání. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - klinická psychologie Mgr. N. K. a výslechu uvedené znalkyně vyplynulo, že vzhledem k výsledkům testů bylo sice zjištěno, že poškozená je v podávání informací o sobě samé méně věrohodná, což ale neplatilo pro danou událost. Je schopna vnímat, zapamatovat si a následně reprodukovat jak objektivní realitu, tak prožitky, vyšetřením nebyl zjištěn vliv sugesce, návodu či fantazírování. Znalkyně vysvětlila, že pro věrohodnost poškozené svědčí netoliko její intelekt v pásmu normy, zachované kognitivní funkce, ale i poznatek, že informace podávané z její strany při popisu předmětné události byly konstantní. Výpověď poškozené soud prvního stupně hodnotil nejen v kontextu se závěry plynoucími ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. N. K. a zprávami školy o jejím chování, ale i dalšími nepřímými důkazy, výpověďmi matky a sester poškozené, a učinil závěry, jež náležitě odůvodnil. Proti podstatě těchto skutkových zjištění neměl výhrady ani Vrchní soud v Praze, který na jejich podkladě po určité úpravě popisu skutku v části specifikující úmysl obviněného shledal obviněného vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tyto závěry sdílí a nemá, čím by je relevantně doplnil, dodává toliko, že skutková zjištění soudů nekolidovala ani s výsledky psychiatrického, sexuologického a psychologického vyšetření obviněného.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o přerušení či odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrkov