ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.85.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 85/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2010 o dovolání obviněného L. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 6 To 11/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 32/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 17 T 32/2008, byl obviněný L. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 5. 5. 2003 v Č. B. v úmyslu se obohatit ke škodě cizího majetku, pokusil se uzavřít společně s J. H. jako kupující se společností P. I., spol. s r. o., se sídlem P., V., zastoupenou Ing. I. B., jako prodávající kupní smlouvu na nákup nemovitostí zapsaných na LV pro obec Č. B. a k.ú. Č.B., objekt, jiná stavba, na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek, ostatní plocha, za částku 17.000.000,- Kč, která měla být zaplacena bankovním převodem na účet prodávající společnosti do 12. 8. 2003, při podpisu kupní smlouvy uvedl v omyl zástupce prodávající společnosti o úmyslu zaplatit sjednanou kupní cenu tím, že mu předal jako záruku na zaplacení kupní ceny zfalšovaný doklad Komerční banky, a. s., pobočky K. - K., o vinkulaci částky ve výši 17.000.000,- Kč na účtu společnosti H I., spol. s r. o., se sídlem K., A., který si opatřil za pomoci M. K., Z. G., a dalších neustanovených osob, když tato částka měla být složena za účelem zajištění zaplacení kupní ceny. Dne 6. 5. 2003 zástupce prodávající společnosti Ing. I. B. při kontrole vinkulace v Komerční bance, a. s., pobočce K. - K., zjistil, že předložený doklad o vinkulaci částky na úhradu kupní ceny je padělek a k převodu vlastnických práv k nemovitostem, jejichž cena byla znaleckým posudkem stanovena na 15.000.000,- Kč, ani ke způsobení majetkové škody společnosti P. I., spol. s r. o., v této výši nedošlo“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) k §250 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin a za trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2006, č.j. 17 T 12/2005-577, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, č.j. 6 To 80/2006-650, a za trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2004, č.j. 2 T 9/2003-314, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2004, č.j. 23 To 432/2004-342, mu podle §250 odst. 4 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2006, č.j. 17 T 12/2005-577 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, č.j. 6 To 80/2006-650, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2004, č.j. 2 T 9/2003-314, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2004, č.j. 23 To 432/2004-342, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dlužno dodat, že jmenované soudy již dříve ve věci rozhodovaly, a to za situace, kdy od 15. 9. 2005 bylo řízení proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 17 T 12/2005, obviněného uznal vinným jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., jednak trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, a jednak trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině obviněného pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. a v celém výroku o jemu uloženém trestu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., a podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně zrušené části výroku o vině věc vrátil soudu prvního stupně. Za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. a za trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2004, č.j. 2 T 9/2003-314, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2004, č.j. 23 To 432/2004-342, mu podle §213 odst. 3 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále postupoval podle §35 odst. 2 tr. zák. a zrušil výrok o úhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2004, č.j. 2 T 9/2003-314, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2004, č.j. 23 To 432/2004-342, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V návaznosti na to Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 17 T 12/2005, v rozsahu zrušené a vrácené části tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin a za trestné činy z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2006, č.j. 17 T 12/2005-577, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, č.j. 6 To 80/2006-650, a za trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2004, č.j. 2 T 9/2003-314, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2004, č.j. 23 To 432/2004-342, mu podle §250 odst. 4 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále postupoval podle §35 odst. 2 tr. zák. a zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 17 T 12/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2004, č.j. 2 T 9/2003-314, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2004, č.j. 23 To 432/2004-342, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
I tento rozsudek napadl obviněný odvoláním o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 6 To 80/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Poté, co naposledy citované rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci a pominuly důvody, pro které se řízení proti obviněnému vedlo jako proti uprchlému, podal obviněný dne 16. 7. 2008 návrh na postup podle §306a tr. ř. O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 17 T 12/2005, podle §306a odst. 2 tr. ř. tak, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2007, č.j. 17 T 12/2005-876, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007, č.j. 6 To 80/2007-925, zrušil.
Proti v pořadí již třetímu rozsudku soudu prvního stupně (zmíněnému na samém počátku odůvodnění tohoto usnesení) podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 6 To 11/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Miloslava Petržely podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jež prvotně spatřuje v absenci subjektivní stránky jednání obviněného, bez níž nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to ani ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel poté, co zdůraznil, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je úmyslným trestným činem, tzn. že k trestnosti tohoto činu (i jeho pokusu) je třeba úmyslné zavinění, odvolacímu soudu vytknul, že zcela převzal nesprávné právní závěry nalézacího soudu, který ve svém rozsudku dovodil, že se výše popsaného jednání dopustil „… v úmyslu se obohatit …“ a že vědomě zástupce poškozené společnosti „… uvedl v omyl o úmyslu zaplatit kupní cenu tím, že jsem mu předal jako záruku na zaplacení kupní ceny zfalšovaný doklad Komerční banky, a. s., pobočky K. - K., o vinkulaci částky ve výši 17.000.000,- Kč na účtu společnosti H. I., spol. s r. o. …“.
Dovolatel i nadále trval na tom, že se žádného trestného jednání nedopustil, když jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem, a proto je nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Zopakoval své přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť soudy obou stupňů nebyla spolehlivě zjištěna subjektivní stránka, tj. zavinění ve formě úmyslu, když u něj nebyla dána ani jedna ze složek na níž je zavinění vybudováno. Připomněl, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. V tomto směru však namítal, že ze skutkových zjištění soudů nelze jeho zavinění jednoznačně vyvozovat.
Obviněný poté, co znovu zopakoval, že soud ze skutkových zjištění nesprávně dovodil, že jednal v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku, poukázal na to, že ani ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nejsou uvedeny žádné skutečnosti, ze kterých by jeho úmysl obohatit se vyplýval. Ze samotného předání zfalšovaného dokladu o vinkulaci kupní ceny (ponechá-li se stranou skutečnost, že o zfalšování tohoto dokladu nevěděl) nelze v žádném případě dojít k závěru, že samotnou kupní smlouvu ze dne 5. 5. 2003 uzavíral již v úmyslu sjednanou kupní cenu nezaplatit a obohatit se tak ke škodě společnosti P. I., spol. s r. o. Tato část skutkové věty pouze popisuje, jakým způsobem měl být vyvolán omyl u poškozeného, o jeho úmyslu zaplatit či nezaplatit kupní cenu však v ničem nesvědčí. Dále zdůraznil, že vinkulace kupní ceny měla pouze zajišťovací funkci, nikoliv funkci uhrazovací. Nejednalo se tedy v žádném případě o nějakou formu úschovy kupní ceny. Předáním zfalšovaného dokladu o této vinkulaci sice byl vyloučen jeden ze dvou způsobů zajištění zaplacení kupní ceny (vedle ručení společnosti H. I., spol. s r. o.), nicméně tím v žádném případě nebylo vyloučeno samotné zaplacení kupní ceny a tedy tato skutečnost nemohla svědčit o jeho úmyslu kupní cenu neuhradit.
Zásadní pochybení soudů dovolatel spatřoval v tom, že došly k závěru, že skutek popsaný v obžalobě naplňuje všechny znaky skutkové podstaty (včetně subjektivní stránky) trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. Soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí odvozovaly úmysl neuhradit sjednanou kupní cenu z faktu, že v den uzavření kupní smlouvy nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k úhradě kupní ceny, neměl příslib těchto finančních prostředků (například ve formě úvěru) ani nepodnikal žádné kroky k získání takových prostředků. V tomto směru mu však soudy obou stupňů neumožnily předložit důkazy o opaku.
Obviněný nalézacímu soudu vytknul, že se spokojil s telefonickým dotazem autora Podnikatelského záměru Autobazar a autoservis ze dne 21. 3. 2003, o čemž pořídil dne 5. 6. 2007 do spisu úřední záznam (č.l. 805), čímž naprosto flagrantním způsobem porušil základní zásady trestního řízení, tedy zásadu bezprostřednosti a zásadu ústnosti. Odvolací soud potom odmítl návrhy obhajoby na provedení důkazů ke skutečnostem, že před uzavřením kupní smlouvy intenzivně hledal možnosti získání finančních prostředků k úhradě kupní ceny, s odůvodněním, že tyto jsou nadbytečné, jelikož podvodný úmysl směřující k získaní nemovitostí do vlastnictví bez toho, aniž by je v budoucnu zaplatil, plyne z výpovědi svědka Ing. I. B. o opakovaném vědomém předkládání padělaných dokladů ze strany dovolatele. O tom, jaké listiny a kdy měl Ing. I. B. předkládat, však žádný ze soudů neučinil žádná skutková zjištění. Bezdůvodně mu tak bylo upřeno základní právo obviněného, a sice právo předkládat důkazy na svou obhajobu. Pokud by odvolací soud jeho důkazní návrhy zcela bezdůvodně neodmítl a jím navržené důkazy provedl, nemohl by nikdy dospět k závěru o jeho podvodném úmyslu.
Dále dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů nedovodily příčinnou souvislost mezi dispozicí učiněnou v omylu a škodou na cizím majetku, respektive obohacením pachatele (či jiné osoby). Podle jeho mínění samotným uzavřením smlouvy ke vzniku škody dojít nemohlo, protože závazek kupujícího k úhradě kupní ceny nadále trval stejně jako ručení firmou H. I., spol. s r. o. (svědek Z. G.). Rovněž zdůraznil, že ve smlouvě byla sjednána možnost prodávajícího odstoupit od kupní smlouvy a nárokovat si sjednanou smluvní pokutu. Ze všech těchto skutečností dovodil, že nemohlo dojít k jeho obohacení ani ke škodě na majetku prodávajícího.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 6 To 11/2009, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2009, č.j. 17 T 32/2008-1290, a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel ve svém podání v zásadě znovu opakoval argumentaci známou z dosavadního řízení a obsaženou rovněž v jeho odvolání, jíž se dostatečně zabýval soud druhého stupně a se vznesenými námitkami se náležitě vyrovnal.
Státní zástupce uvedl, že uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá námitka, že obviněnému nebylo umožněno provedení důkazů, jež by vyvrátily závěr soudu, že nedisponoval finančními prostředky k úhradě kupní ceny ani si je nijak neopatřoval. Svou povahou se totiž jedná o námitku procesní, jež směřuje nikoli do oblasti aplikace ustanovení hmotného práva, nýbrž do oblasti skutkových zjištění, kterou však nelze podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů.
Státní zástupce poté uvedl, že další námitky obviněného sice směřují do oblasti aplikace norem hmotného práva, zejména pokud jde o výhrady vůči naplnění znaků předmětné skutkové podstaty trestného činu, nelze jim však přisvědčit, a to z důvodů vysvětlených již soudem nalézacím, popřípadě ještě soudem druhého stupně. Dovolatelem namítaná absence subjektivní stránky trestného činu a jeho tvrzení, že kupní smlouvu neuzavíral v podvodném úmyslu, je v zásadě toliko negací vývodů soudu prvního stupně, jež učinil při zkoumání zavinění obviněného (odkázal přitom na str. 24 a 25 jeho rozsudku). Z celého komplexu provedených důkazů, z časové následnosti jednotlivých událostí i objektivní stránky trestného činu soud zcela důvodně dospěl k závěru, že úmyslné zavinění ve formě podvodného úmyslu je na straně obviněného dáno. Pokud v této souvislosti dovolatel tvrdil, že ve skutkové větě nejsou popsány skutečnosti svědčící o jeho úmyslu obohatit se, postačí odkázat na bod III. a) odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitka obviněného, že vinkulace kupní ceny měla pouze zajišťovací funkci a nešlo o úschovu kupní ceny, není rovněž zcela přesná, neboť podle čl. III odst. 2 kupní smlouvy měla vinkulace i funkci uhrazovací, a to pro případ, že kupní cenu kupující neuhradí do sjednaného termínu splatnosti. Teprve kdyby se nerealizoval ani tento způsob úhrady kupní ceny, měl prodávající možnost odstoupit od smlouvy a nárokovat si sjednanou smluvní pokutu. V mezidobí by však obviněný mohl s převáděnými nemovitostmi volně disponovat, aniž by uhradil kupní cenu, jak na to rovněž poukázal soud druhého stupně [viz bod III. c) odůvodnění napadeného rozhodnutí]. Je samozřejmé, že předání zfalšovaného dokladu o vinkulaci kupní ceny teoreticky nevylučovalo uhrazení kupní ceny, jak namítá dovolatel, k její úhradě však obviněný neměl žádné prostředky, což soudy rovněž spolehlivě dovodily.
Státní zástupce dále uvedl, že shora citovaná skutková zjištění částečně odpovídají i na zbývající námitku dovolatele, že totiž soudy neprokázaly příčinnou souvislost mezi dispozicí učiněnou v omylu a škodou na cizím majetku, respektive obohacením pachatele (či jiné osoby). Možnost vzniku škody (obohacení) je založena právě tím, že si obviněný předstíráním existence bankovní vinkulace kupní ceny vytvořil podmínky pro okamžité zapsání změny vlastnictví předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí a pro další volnou dispozici s nimi, a to až do chvíle, kdy by prodávající dosáhl realizace všech účinků odstoupení od smlouvy. Prodávající jen díky své obezřetnosti včas zjistil, že žádná vinkulace ve skutečnosti neexistuje a že k podpisu kupní smlouvy jej obviněný přiměl podvodným jednáním, tj. předložením padělaného potvrzení o vinkulaci. Obviněný však ze svého hlediska učinil všechno, aby zamýšleného cíle dosáhl, přičemž jeho jednání nedospělo do stadia dokonaného trestného činu pouze díky obezřetnosti prodávajícího, jenž tak dokázal zabránit realizaci vkladu smlouvy do katastru nemovitostí.
Podle státního zástupce je sice pravdou, že samotným uzavřením smlouvy ke vzniku škody dojít nemohlo, ovšem jednání obviněného k tomuto cíli nepochybně směřovalo a co do objektivní stránky dospělo až na práh realizace celého podvodu. Proto byl skutek právně posouzen nikoli jako dokonaný delikt, nýbrž jako pokus trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Argumentace trvajícím závazkem kupujícího k úhradě kupní ceny je naprosto lichá, neboť obviněný nejenže nechoval úmysl kupní cenu skutečně uhradit, ale ani neměl k tomu prostředky ani možnost legálně tyto prostředky získat. Kdyby tomu bylo jinak, neměl nejmenší důvod předkládat padělané potvrzení o bankovní vinkulaci a trvat na okamžitém zapsání převodu nemovitostí do katastru nemovitostí, protože by mohl sjednanou kupní cenu ve lhůtě splatnosti uhradit a poté zařídit rozhodnutí katastru nemovitostí. Pokud pak jde o tvrzené ručení firmou H. I., spol. s r. o., dovolatel přehlíží skutečnost, že již dne 7. 5. 2003, tj. dva dny po uzavření předmětné kupní smlouvy, svědek Z. G. od tohoto závazku za uvedenou firmu odstoupil, nemluvě o tom, že se v jeho osobě evidentně jednalo o tzv. „bílého koně“, jenž zastupoval mrtvou a zcela nemajetnou obchodní společnost, která neměla žádnou reálnou možnost svému ručitelskému závazku dostát. Sjednaná kupní cena tudíž byla zjevně nedobytná nejen ve vztahu k obviněnému, ale rovněž v souvislosti s neexistující vinkulací a zcela chimérickým ručitelským závazkem (nota bene odvolaným).
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby navrhované, popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z předchozího textu je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že jejich část uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá. V tomto směru šlo jednak o námitku, že mu nebylo umožněno provedení důkazů, jež by vyvrátily závěr soudu, že nedisponoval finančními prostředky k úhradě kupní ceny ani si je nijak neopatřoval, jednak o námitku, jíž se snažil zpochybnit věrohodnost svědka Z. G. Takové námitky však pod uplatněné (ale ani žádné jiné) dovolací důvody podřaditelné nejsou, neboť se jedná o námitky procesní, směřující do oblasti skutkových zjištění, tedy nikoliv do oblasti aplikace ustanovení hmotného práva.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. Jednalo se zejména o argumenty, jimiž namítal absenci subjektivní stránky trestného činu a tvrdil, že kupní smlouvu neuzavíral v podvodném úmyslu, případně namítal, že ve skutkové větě nejsou popsány skutečnosti svědčící o jeho úmyslu obohatit se, a že soudy neprokázaly příčinnou souvislost mezi dispozicí učiněnou v omylu a škodou na cizím majetku.
Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že obviněný se „dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu a dopustil se jej v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo“.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Podle §8 odst. 1 tr. zák. se pokusem trestného činu rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Jelikož jde o trestný čin úmyslný, je dále třeba uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
V návaznosti na toto zákonné vymezení a se zřetelem k relevantně uplatněným dovolacím námitkám se Nejvyšší soud zabýval především tím, zda se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Dovolatelova námitka v tomto směru totiž není námitkou novou – uplatnil ji již v předcházejícím řízení před oběma soudy nižších stupňů. Ty se touto otázkou podrobně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o úmyslném zavinění dovolatele, přičemž tak učinily způsobem, jemuž nelze nic zásadního vytknout.
Obviněný podle zjištění soudu prvního stupně, popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále podrobně rozvedeného v jeho odůvodnění (srov. str. 24 a 25), jednal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], neboť jeho jednání bylo záměrné a směřovalo k tomu, aby uvedl zástupce poškozené společnosti v omyl a tím této společnosti způsobil škodu velkého rozsahu. S těmito závěry nalézacího soudu se odvolací soud v plném rozsahu ztotožnil (srov. strany 5 a 6 napadeného rozhodnutí).
Nejvyšší soud se s těmito závěry rovněž identifikuje a z důvodu stručnosti (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje jak na ně, tak na přiléhavé argumenty státního zástupce uvedené v jeho vyjádření k podanému dovolání. Z celého souboru provedených důkazů, především z jejich vzájemné provázanosti, jakž i z časové souslednosti jednotlivých úkonů nelze mít nejmenších pochyb o zavinění obviněného v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Pokud jde o jeho námitku, že ve skutkové větě rozsudku nejsou popsány skutečnosti svědčící o jeho úmyslu obohatit se, musí Nejvyšší soud i v tomto směru přisvědčit státnímu zástupci, že se rovněž nejednalo o námitku novou, se kterou se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí [srov. stranu 5, bod III. písm. a) jeho odůvodnění]. Postačí proto dodat, že ze skutkové věty rozsudku vyjádřené slovy „… v úmyslu se obohatit ke škodě cizího majetku, pokusil se uzavřít … kupní smlouvu na nákup nemovitostí …, která měla být zaplacena bankovním převodem na účet prodávající společnosti …, při podpisu kupní smlouvy uvedl v omyl zástupce prodávající společnosti o úmyslu zaplatit sjednanou kupní cenu tím, že mu předal jako záruku na zaplacení kupní ceny zfalšovaný doklad … o vinkulaci částky ve výši 17.000.000,- Kč …“ evidentně vyplývá, že šlo o úmyslné jednání směřující k vlastnímu obohacení na podkladě záměrného nepravdivého předstírání úmyslu zaplatit sjednanou kupní cenu, a to v souvislosti s předložením zfalšovaného dokladu o vinkulaci částky odpovídající kupní ceně.
Jestliže obviněný rovněž namítal, že vinkulace kupní ceny měla pouze zajišťovací funkci a nešlo o úschovu kupní ceny, je třeba uvést, že tato námitka není rovněž zcela přesná (jak na to rovněž správně poukázal státní zástupce), neboť podle čl. III odst. 2 kupní smlouvy měla vinkulace i funkci uhrazovací, a to pro případ, že kupní cenu kupující neuhradí do sjednaného termínu splatnosti. Teprve kdyby se nerealizoval ani tento způsob úhrady kupní ceny, měl prodávající možnost odstoupit od smlouvy a nárokovat si sjednanou smluvní pokutu. V mezidobí by však obviněný mohl s převáděnými nemovitostmi volně disponovat, aniž by uhradil kupní cenu [k tomu srov. také strnu 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu – bod III. písm. c)].
Ani námitky obviněného, že soudy neprokázaly příčinnou souvislost mezi dispozicí učiněnou v omylu a škodou na cizím majetku respektive obohacením pachatele (či jiné osoby), nejsou podle Nejvyššího soudu důvodné, neboť možnost vzniku škody (obohacení) je založena právě tím, že si obviněný předstíráním existence bankovní vinkulace kupní ceny vytvořil podmínky pro okamžité zapsání změny vlastnictví předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí a pro další volnou dispozici s nimi, a to až do chvíle, kdy by prodávající dosáhl realizace všech účinků odstoupení od smlouvy. K podpisu kupní smlouvy přitom nedošlo jen díky obezřetnosti prodávající společnosti, která dokázala zabránit realizaci vkladu smlouvy do katastru nemovitostí. I přesto obviněný ze svého hlediska učinil všechno, aby zamýšleného cíle dosáhl.
Právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu podvodu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. je správné, neboť obviněný nejenže nechoval úmysl kupní cenu skutečně uhradit, ale ani neměl k tomu prostředky ani možnost legálně tyto prostředky získat. Kdyby tomu bylo jinak, neměl nejmenší důvod předkládat padělané potvrzení o bankovní vinkulaci a trvat na okamžitém zapsání převodu nemovitostí do katastru nemovitostí, protože by mohl sjednanou kupní cenu ve lhůtě splatnosti uhradit a poté zařídit rozhodnutí katastru nemovitostí. Dovolává-li se obviněný ručení firmou H. I., spol. s r. o., pak přehlíží jednak to, že pouhé dva dny po uzavření kupní smlouvy (přesně dne 7. 5. 2003) svědek Z. G. za tuto společnost od tohoto závazku odstoupil, jednak to, že se jednalo o zcela nemajetnou obchodní společnost, která neměla žádnou reálnou možnost svému ručitelskému závazku dostát; sjednaná kupní cena tudíž byla zjevně nedobytná (i v tom Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah státního zástupce).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a