ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.853.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 853/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 3 To 604/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 81/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 92 T 81/2009, byl obviněný J. Š. v bodě I.) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., a v bodě II.) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Všechny tyto tři trestné činy spáchal ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným S. R. tím, že
I.) společně po předchozí vzájemné domluvě dne 26. 4. 2005 v prostorách internetové kavárny v B. na ulici B. přinutili poškozeného A. B., a to nejprve přemlouváním a sliby, psychickým nátlakem a následně i fyzickým násilím k uzavření úvěrové smlouvy na částku 15.000,- Kč se společností Home Credit, a. s., B., M., tak, že poškozeného vylákali do shora uvedené internetové kavárny a zde po něm požadovali, aby na své jméno uzavřel úvěrovou smlouvu s tím, že by jim peníze následně odevzdal, a oba obvinění mu následně budou dávat peníze na splátky úvěru, načež když toto poškozený odmítal, oba obvinění poškozeného napadli v prostorách WC uvedené kavárny, kdy obviněný S. R. poškozeného uchopil za oděv v oblasti pod krkem, natlačil jej na zeď, vyhrožoval mu dalším násilím, pokud neuzavře požadovanou úvěrovou smlouvu a pak jej opakovaně obviněný J. Š. udeřil do tváře dlaní s výhrůžkami, aby požadovanou smlouvu uzavřel, načež poškozený ze strachu před dalším fyzickým napadáním souhlasil s tím, že uvedenou úvěrovou smlouvu uzavře, poté byl obviněným vyplněn dopředu obstaraný formulář „návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru – úvěrová smlouva“, kde obvinění vyplnili osobní údaje poškozeného a dále zde uvedli zcela smyšlené údaje o jeho zaměstnavateli, dosaženém vzdělání a výši měsíčního příjmu, ačkoli věděli, že poškozený nikde zaměstnán není, přinutili nasednout poškozeného do vozidla taxislužby, kterým poškozený společně s obviněným S. R. musel dojet do svého bydliště vyzvednout rodný list jako druhý doklad totožnosti za účelem uzavření předmětné úvěrové smlouvy, vozidlem taxi dojeli zpět na ulici B. ke shora uvedené kavárně. Poté byl poškozený přinucen obviněným S. R. dojít na ulici N., kde je pobočka České pošty, n. p., a kontaktní místo pro uzavírání úvěrových smluv se společností Home Credit, a. s., kde poškozený musel za neustálého dohledu obviněného, který stál za zády poškozeného, předložit vyplněný návrh na uzavření úvěrové smlouvy pracovnici pošty, a když byl poškozenému úvěr ve výši 15.000,- Kč schválen a peníze v hotovosti poškozený obdržel, musel je odevzdat přítomnému obviněnému, který mu hotovost doslova z rukou vytrhl, čímž svým jednáním oba obvinění způsobili poškozenému škodu ve výši nejméně 19.600,- Kč, které poškozený uhradil na splátkách úvěru,
II.) v přesně nezjištěný den v zimním období 2005 až 2006 (pravděpodobně v únoru 2006) v době kolem 23. hodiny společně oba obvinění odvezli poškozeného A. B., neurčeným motorovým vozidlem pod záminkou, že s poškozeným potřebují mluvit, do zahrádkářské kolonie v B. do blízkosti ulice H., kde poškozenému obviněný J. Š. nařídil, aby z vozu vystoupil a dále mu nařídil, aby se svlékl do naha, čemuž poškozený uposlechl, jelikož měl obavy z případného násilného chování obviněných, a to i s ohledem na předchozí zkušenost s obviněnými; poté, co se poškozený svlékl, byl nucen stát nahý před vozidlem obviněných po dobu 10-15 minut, a to přesto, že šlo o zimní období a v okolí se nacházel sníh a mrzlo, kdy obviněný J. Š. následně poškozenému sdělil, že se jednalo o formu trestu, dovolili poškozenému se obléci, dovezli jej do bydliště a tam jim poškozený musel vydat částku 1.400,- Kč jako údajnou pokutu za neposlušnost.
Obviněný byl odsouzen tak, že mu byl jednak za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. (bod I.) a dále za sbíhající se trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 90 T 76/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 8 To 528/2005, uložen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Jednak mu byl za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod II.) a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 12 T 71/2006, a rovněž za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 T 16/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 7 To 291/2009, uložen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 90 T 76/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 8 To 528/2005, a dále z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 T 16/2009, ve spojení s unesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 7 To 291/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. R. a o náhradě škody.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 3 To 604/2009, z podnětu odvolání podaných obviněnými J. Š. a S. R., podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou spoluobviněných ve výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod II.) a v navazujících souhrnných trestech, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba spoluobviněné uznal vinnými skutkem popsaným zcela shodně tak, jak to učinil v bodě II.) soud prvního stupně, jenž posoudil jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle §37 tr. zák. upustil u obviněného J. Š. od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 12 T 71/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 T 16/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 7 To 291/2009. Obdobně rozhodl i o upuštění souhrnného trestu u spoluobviněného S. R.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Klusáčka podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku soudu druhého stupně dovolání zaměřené proti výroku o vině a v souvislosti s tím i proti výroku o trestu, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I.) poukázal na to, že nebylo namístě postavit závěr o vině na výpovědi jediného svědka A. B., když obhajoba obviněného, že v době, kdy k činu mělo dojít, se chystal na cestu do zahraničí a nemohl být přítomen na místě činu, nebyla vyvrácena. Obviněný k přesvědčení, že svědek A. B. je nevěrohodný, zdůraznil, že neučinil oznámení na Policii České republiky bezprostředně po jednání, kterého se měl obviněný dopustit, a na věc ani žádným jiným způsobem nereagoval, ale učinil tak, až v okamžiku, kdy nebyl schopen splácet měsíční splátky spojené s čerpáním úvěru. Vzhledem k obsahu výpovědi uvedeného svědka též dovolatel namítl, že z jeho strany nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. proto, že z výpovědi svědka A. B. také nelze dovodit, kdy, kým a jak měly být připraveny podklady k žádosti o poskytnutí úvěru, tedy, že by s přípravou takových dokumentů měl cokoli společného právě obviněný, když to nebyl on, kdo byl se svědkem žádat o poskytnutí úvěru a nebyl to on, kdo přebíral finanční hotovost. Dovolatel ve vztahu k činu popsanému pod bodem II.) rozsudku namítal nedostatečné časové vymezení uvedeného činu s tím, že mu znemožňuje jeho obhajobu a možnost vyvrátit tvrzení o účasti na tomto jednání. Přestože byli u události přítomni dva svědci, neohlásili spáchaní trestného činu na Policii České republiky bezprostředně poté, a proto později nebyli schopni určit přesněji čas, kdy se měl trestný čin stát. Na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by měl svojí popisovanou účastí na tomto jednání naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Z výpovědi obou svědků totiž vyplývá, že oba zcela dobrovolně nastoupili do vozidla, přičemž svědek A. B. si ani nepamatoval, kdo vozidlo řídil. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné, což v dané věci není ani popisováno, neboť i svědek uváděl, že měl stát venku od vozidla asi 15-20 metrů, což je vzdálenost, která nesvědčí o omezování osobní svobody poškozeného. Podle judikatury se musí jednat o bránění ve svobodě pohybu především držením za ruce, svíráním kolem ramen, zamezování volného pohybu tím, že skupina pachatelů obstoupí poškozeného, výjimečně uzamčením místnosti, když v daném případě k ničemu takovému dojít nemělo.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil, a poté věc sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že ho zprostí obžaloby.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který u skutku pod bodem I.) sice toto dovolání shledal důvodným, avšak pro obviněného nerozhodným způsobem se zřetelem na skutečnosti zakládající spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jež podle státního zástupce nebylo u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. naplněno, protože obviněný, který nebyl subjektem úvěrové smlouvy, mohl být pouze účastníkem ve formě organizátorství na uvedeném trestném činu [§10 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Poškozený A. B. posloužil jako živý nástroj a pro nedostatek zavinění není jeho trestní stíhání možné. Byl však účastníkem úvěrové smlouvy a jeho prostřednictvím tak mohl být trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. spáchán. Jednání obou obviněných však mělo být posouzeno jako souběh trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a účastenství formou organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. Projednání dovolání by však podle státního zástupce na postavení pachatele nic nezměnilo, neboť organizátorství je plně srovnatelné se závažností spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z uvedených důvodů proto navrhl dovolání v této části odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Ke skutku pod bodem II.) uvedl, že první část námitek fakticky směřuje proti soudem učiněným skutkovým zjištěním, ze kterých nevyplývá přesná doba spáchání činu. Takové námitky v souladu s uplatněným dovolacím důvodem nejsou. Druhou část námitek považoval státní zástupce za neopodstatněnou, když odvolací soud neshledal naplnění znaku násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, neboť obvinění poškozenému pouze nařídili, co má dělat a on je uposlechl ze strachu, aniž by k tomu měl objektivně důvod. Je však nepochybné, že poškozený by se vzhledem k ročnímu období sám o své vůli nesvlékl, a že se v tu dobu nacházel na odlehlém místě, kam ho obvinění předtím dovezli. Za této situace je již lhostejné, v jaké vzdálenosti od auta stál, neboť jeho možnosti z místa odejít byly s ohledem na nedostatek šatstva omezené. Ve vztahu k této části dovolání státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu ke všem těmto zásadám je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
S ohledem na takto vyznačená pravidla určující podmínky, za nichž lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř uplatnit, Nejvyšší soud z obsahu obviněným podaného dovolání shledal, že je naplnil jen v části směřující proti činu pod bodem II.), zatímco ve vztahu ke skutku pod bodem I.) a výhradám týkajícím se bodu II.), jimiž vytýkal nedostatečné časové vymezení tohoto skutku, jde o výhrady, které na označený, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nedopadají.
Pro úplnost lze k učiněným skutkovým zjištěním uvést, že pokud jde o argumenty týkající se činu pod bodem I.), obviněný je vystavěl na tvrzení, že se činu nedopustil, resp. že se na něm nepodílel, protože nebyl a ani nemohl být přítomen na místě činu. Odmítal proto své pachatelství, event. spolupachatelství nikoliv pro nesplnění podmínek §9 odst. 1, 2 tr. zák., ale proto, že se na činu fakticky osobně nikterak nepodílel. Zcela tedy popřel, že by spáchal skutek, který mu je kladen za vinu. Skutečnost, že soudy o jeho vině rozhodly pouze na základě výpovědi svědka A. B., považoval za nesprávně zjištěnou, neboť jeho výpověď označil za nevěrohodnou. Soudům proto současně vytknul, že nesprávně postupovaly při hodnocení důkazů, pokud tomuto svědku uvěřily a na jeho podkladě o jeho vině rozhodly.
Z uvedeného je proto patrné, že prvotní a zásadní námitkou obviněného proti činu uvedeném v bodě I.) bylo to, že jeho spáchání nebyl přítomen, což je okolnost zcela odlišná od té, kterou na podkladě provedeného dokazování a z hodnocení důkazů zjistily soudy. Zjištěný skutek soudy popsaly, a na podkladě takto učiněných skutkových okolností dovodily i právní závěry.
Jestliže však obviněný tvrdil, že se činu nedopustil, protože na něm nebyl jakkoli osobně přítomen, pak jde o zcela jiné skutkové okolnosti, než jsou uvedeny ve výrokové části rozsudečného výroku soudu prvního stupně. Na těchto jiných okolnostech obviněný vystavěl i další část svých námitek, jež označil za právní.
Nejvyšší soud však tyto výhrady, které sice jsou svou obecnou povahou právními otázkami, nemohl podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný v §265b odst. 1 tr. ř. uvedený dovolací důvod, protože obviněný s ohledem na obsah námitek, které směřoval do oblasti skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil toliko formálně, tj. právně irelevantně a tudíž není způsobilý naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obdobný závěr lze učinit ohledně skutku pod bodem II.), u něhož obviněný vytýkal, že jeho popis není řádný, pokud je doba, kdy měl být čin spáchán, vymezena poměrně dlouhým časovým rozpětím. V této souvislosti je též potřeba poukázat na shora vyslovená pravidla, neboť určení doby skutku není otázkou právního posouzení, ale skutkovým zjištěním, kterým se vymezuje časové zařazení spáchaného činu, a pokud je tato okolnost v rámci podaného dovolání vytýkána, pouze se jí směřuje do skutkových zjištění, která nelze prostřednictvím dovolání napadat.
Všechny dosud popsané argumenty, jež obviněný v dovolání uplatnil, nekorespondují s označeným ani žádným jiným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud neměl povinnost z jejich podnětu napadené rozhodnutí přezkoumávat, neboť dovolání bylo v této části podáno z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu.
Se zřetelem na uvedené skutečnosti a z nich vycházející úvahy, Nejvyšší soud shledal, že ze všech námitek uvedených v dovolání obviněného jen ta, jíž brojil proti tomu, že popsaným jednáním u skutku pod bodem II.) nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., je výhrada, která má právní povahu, a tím naplňuje i označený dovolací důvod. Nejvyšší soud tudíž z tohoto podnětu dále zkoumal, zda je dovolání obviněného v této části opodstatněné.
Pro úplnost lze připomenout, že obviněný se uvedeného činu dopustil podle výroku rozsudku soudu druhého stupně, který o tomto činu znovu rozhodoval, v zásadě tak, že v přesně nezjištěný den v zimním období kolem 23.00 hodiny obvinění S. R. a J. Š. odvezli poškozeného A. B. motorovým vozidlem pod záminkou, že s poškozeným potřebují mluvit, do zahrádkářské kolonie, kde poškozenému obviněný J. Š. nařídil, aby vystoupil z vozu, svlékl se do naha, což poškozený učinil, a byl nucen stát nahý před vozidlem obviněných po dobu 10-15 minut, přestože šlo o zimní období a v okolí se nacházel sníh a mrzlo. Poškozený tak činil po dřívější zkušenosti s obviněnými [viz bod I.)] a uposlechl, jelikož měl obavy z případného násilného chování obviněných. Obviněný J. Š. následně poškozenému sdělil, že se jednalo o formu trestu, a dovolili poškozenému se obléci, dovezli jej do bydliště a tam jim poškozený musel vydat částku 1.400,- Kč jako údajnou pokutu za neposlušnost.
Vzhledem k tomu, že obviněný namítá, že takto popsaný skutkový děj nenaplňuje znaky trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., je vhodné zmínit, že tento trestný čin spáchá ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Tohoto činu se dopustí pachatel tím, že v osobní svobodě jinému brání. Za bránění v užívání osobní svobody se považuje zásah do této svobody, kterým pachatel znemožňuje nebo omezuje volný pohyb jiného člověka a zároveň mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné.
Není rozhodná délka doby, po niž se svoboda omezuje, přičemž může jít o omezování na krátkou dobu. Jsou to však jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání.
Na základě těchto obecných právních hledisek je zřejmé, že obvinění činem, který byl v rozsudku soudů obou stupňů popsán (jeho popis zůstal odvolacím soudem nezměněn), naplnili po všech stránkách znaky trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., protože, jak shledal odvolací soud (viz str. 5 odůvodnění rozsudku tohoto soudu), nejednalo se o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jak původně rozhodl soud prvního stupně, ale o trestný čin omezování osobní svobody. Tuto právní kvalifikaci uznal za správnou, neboť poškozený, ač jednal proti své vlastní vůli, podrobil se pokynům obviněných, aniž by oni vůči němu použili pohrůžky násilí nebo násilí. Poškozený tak činil proto, že se domníval, že existuje obava z obviněných, aniž by bylo cokoli, co by mohlo vyvolat obavu poškozeného za daných skutečností výslovně obviněnými vyjádřeno.
Nejvyšší soud za situace, kdy již nebylo v případě činu pod bodem II.) pro absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného možné zvažovat použití dříve uplatněné přísnější právní kvalifikace, se přiklonil k názoru vyslovenému odvolacím soudem, vycházejícím z úvahy, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování, a to nejen ve vztahu ke skutku pod bodem II.), ale především s přihlédnutím k jednání popsanému pod bodem I.), jímž bylo poškozenému ze strany obviněných činěno podstatně větší příkoří (fyzický útok, psychická i fyzická převaha, výhrůžky násilím atd.), poškozený nejednal dobrovolně. Byl k chování, jež po něm obvinění požadovali, nucen obavou, aby na něm svou psychickou i fyzickou převahu opět nerealizovali. Při vědomí těchto souvislostí se nelze pro výklad pojmu „bránění v užívání osobní svobody“ omezit jen na to, že by poškozenému bylo znemožněno užívání jeho svobody např. v tom, že je prostorově omezen na určitém místě či v omezeném prostoru místnosti, či auta apod., ale lze za něj považovat i to, že poškozený se podrobí vůli pachatelů vlivem dalších okolností. Proto i když dobrovolně a o své vlastní vůli určité jednání neprováděl, tím, že byl odvezen v autě na odlehlé místo, na které sám jet nechtěl, vyložen v nočních hodinách, je již tím jeho osobní svoboda omezena. Podrobí-li se dalšímu požadavku pachatelů, neboť z nich má strach, a podrobí se tak požadavkům obviněných, čímž činí úkony, které by sám nedělal, lze i v tomto chování shledávat prvky omezující jeho osobní svobodu (spíše však znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., na které však s ohledem na zákaz reformationis in peius, nelze v daném případě usuzovat). Rovněž je vhodné připomenout, že obviněný za mrazivého počasí stál několik minut nahý před vozidlem obviněných, což činil jen díky tomu, že takové potupné jednání obvinění na něm požadovali a obviněný je splnil jen proto, že z nich měl strach.
Nejvyšší soud tak ze všech rozvedených důvodů považoval soudem druhého stupně použitou právní kvalifikaci na zjištěný skutkový stav dopadající (když nemůže uvažovat o původní kvalifikaci jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jíž k odvolání obviněného odvolací soud naplněnou neshledal), za užitou v souladu se zákonem.
Po zvážení všech zjištění a úvah Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného nebylo možné vyhovět, neboť bylo zčásti podáno z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu a zčásti bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné, protože rozhodnutí netrpí vadami, na něž obviněný poukazoval, a jež napadeným rozhodnutím vytýkal. Naopak je nutné uvést, že soudy prvního i druhého stupně se se všemi obviněným vytýkanými skutečnostmi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, z jakých důvodů se nelze s výhradami obviněného ztotožnit.
Nejvyšší soud proto ve vztahu k dovolání jako k celku shledal, že je zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová