ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.902.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 902/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2010 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 11 To 574/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 11 To 574/2009, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 T 7/2009. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na patnáct měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době řádně plnil svou vyživovací povinnost a splatil dlužné výživné.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 11 To 304/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 4 T 7/2009, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že od září 2007 do prosince 2008, vyjma září 2007, kdy uhradil 400,- Kč, října 2007, kdy uhradil 1.200,- Kč, prosince 2007, kdy zaplatil 3.400,- Kč, ledna 2008, kdy uhradil 1.200,- Kč, dubna 2008, května 2008, července 2008, srpna 2008, září 2008 a listopadu 2008, kdy uhradil vždy po 1.000,- Kč, úmyslně řádně neplnil v trvalém bydlišti ani jinde vyživovací povinnost na syna J. H., na dceru J. H. a dceru J. H., která mu vyplývá ze zákona o rodině, a její výše byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2006 pod sp. zn. 16 P 51/2004, který nabyl právní moci dne 10. 3. 2007, částkou 1.900,- Kč na syna J. H., částkou 1.500,- Kč na dceru J. H. a částkou 1.400,- Kč na dceru J. H., splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky L. H. a od měsíce ledna 2008 do prosince 2008 synovi J. H., a takto dluží k rukám syna J. na výživném částku 19.600,- Kč a k rukám matky L. H. na výživném částku 43.000,- Kč, přičemž v roce 2007 od L. H. obdržel finanční vyrovnání ve výši 650.000,- Kč za vyplacení ideální poloviny domu, ul. J. v Č. B., od 26. 4. 2007 byl evidován na Úřadu práce P. jako uchazeč o zaměstnání a do 25. 1. 2008 pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši 2.355,- Kč a 2.120,- Kč, dne 13. 10. 2008 k 1. 4. 2008 byl sankčně vyřazen z důvodů maření součinnosti, od července 2007 do října 2008 si přivydělával jako řidič taxi a od 22. 9. 2008 je zaměstnán na částečný pracovní úvazek jako učitel hudební výchovy, kde pobírá 2.545,- Kč měsíčně, měl tedy dostatek finančních prostředků, z nichž mohl výživné na děti platit.
Obviněný v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poukazoval zejména na těžkou situaci na trhu práce s tím, že je velice obtížné získat zaměstnání v jeho profesi učitele hudby. Tvrdil, že se snažil a snaží rozšiřovat svůj úvazek učitele hudby, avšak finanční prostředky takto získané na pokrytí jeho potřeb a výživné nepostačují. Uvedl, že si je vědom skutečnosti, že jím placené výživné dětem v jejich věku nemůže stačit, ale není schopen vydělávat více peněz. Upozornil, že v jeho bývalém bydlišti zůstala matce dětí k dispozici celá řada cenných věcí a velké množství stavebního materiálu, přičemž hodnota těchto věcí nebyla předmětem jejich vyrovnání a on je srozuměn s tím, aby věci bývalá manželka zpeněžila a prostředky použila zejména na výživu dětí. Vyjádřil přesvědčení, že soudy se dostatečně nezabývaly jeho výdělkovými možnostmi; soud prvního stupně po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku podle jeho mínění zcela formálně zopakoval dříve provedené důkazy a uznal ho vinným ve stejném rozsahu jako v předchozím případě a odvolací soud posléze jeho závěry akceptoval. Měl za to, že pokud by se soudy důsledněji zabývaly jeho výdělkovými poměry, musely by po hmotně právní stránce skutek posoudit jinak. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Třebaže se z obsahu dovolání podává, že obviněný uplatnil námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Kolíně a z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Praze, vyplývá z nich také, že obviněný nesouhlasil s právním posouzení skutku a vyvozoval, že se nedopustil trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Posuzováno s jistou benevolencí dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl proto uplatněn relevantně.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Námitky obviněného, jimiž v podstatě zpochybnil existenci zavinění, třebaže to explicitně nevyjádřil, nemohou obstát. Není od věci zmínit, že jde o výtky, které uplatnil i v předchozích fázích řízení, a soudy obou stupňů se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vypořádaly.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že závěr o vině obviněného vycházel ze zjištění, že obviněný, vědom si své vyživovací povinnosti, se nesnažil udělat nic, aby si vytvořil podmínky pro její řádně plnění. Odmítl jeho obhajobu, že s ohledem na jeho věk je situace na trhu práce obtížná, a argumentoval poukazem na okolnost, že úřady práce nabízely dostatek volných míst, kde by se obviněný mohl uplatnit. Po určitou dobu pracoval jako taxikář, ale o tuto možnost výdělku se připravil nezodpovědným chováním, jelikož pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu, k jeho tíži vyhodnotil i to, že odmítl přijmout zaměstnání s tím, že není připraven nést odpovědnost za náklad, který by měl na starost. Připomněl, že obviněný netrpí vážnou chorobou, nemá žádné zdravotní omezení, nic nebrání ani jeho rekvalifikaci, navíc měl v rozhodném období finanční prostředky z vypořádání společného jmění manželů v řádech statisíců Kč, které mohl a měl použít k úhradě výživného, což neučinil. Konstatoval, že ač soud není vázán rozhodnutím civilního soudu o výši výživného, v konkrétním případě neshledal důvod se od jeho závěrů odchýlit (strana 3 rozsudku).
Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Zdůraznil, že obviněný byl v inkriminované době nejen práce schopen, ale měl i dostatek finančních prostředků, z nichž mohl běžné výživné na děti platit. Dal-li přednost úhradě jiných dluhů, ačkoliv vyživovací povinnost k nezletilým dětem je základní a přednostní povinností otce, nemůže se posléze plnění této povinnosti zbavit poukazem na to, že jeho výdělkové poměry mu její plnění neumožňovaly. V této souvislosti poukazoval na to, že mohl výživné hradit z jiného zdroje a že v jeho prospěch nesvědčí ani zjištění, že se posléze vlastní vinou připravil o zaměstnání, v němž dosahoval slušného výdělku (strana 2 usnesení).
V obecné rovině není od věci připomenout, že objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná povinnost vyživovat jiného v konkrétním případě vyplývá z těch ustanovení zákona o rodině, jimiž je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Významné je proto zejména ustanovení §85 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, a též jeho odst. 2., podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá §96 zákona č. 94/1963 Sb. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. soud není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti pachatele jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů zkoumá, zda se nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu apod. (k tomu rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.)
Obviněný existenci povinnosti vyživovat své děti vyjmenované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nezpochybňoval, nepřímo polemizoval se závěrem soudů o výši výživného a své schopnosti výživné platit. Zdůraznil, že jeho výdělkové možnosti mu neumožňují plnit vyživovací povinnost v rozsahu stanoveném soudem, přičemž není schopen si vydělat víc peněz. Poukazoval také na to, že matce dětí zůstala k dispozici celá řada cenných věcí a stavební materiál, které nebyly předmětem jejich vyrovnání, a on je srozuměn s tím, aby věci bývalá manželka zpeněžila a prostředky použila zejména na výživu dětí.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad, týkajících se především způsobu hodnocení důkazů, obviněný zčásti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. O takovou situaci se však nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Námitky skutkové povahy obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat.
Z hodnotících úvah soudů obou stupňů jasně vyplývá, že se v projednávaném případě rozhodně nejednalo o situaci, vyznačující se tím, že obviněný bez svého zavinění nebyl schopen svoji vyživovací povinnost plnit vůbec. Proti zjištěním soudů o příjmech obviněného v podobě sociálních dávek, nemalých peněžních prostředků získaných vypořádáním společného jmění manželů, finančních prostředků, které později vydělával jako učitel hudby nebo jako taxikář, obviněný argumentoval tím, že se soudy jeho výdělkovými možnostmi důsledně nezabývaly. S tím však souhlasit nelze. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v souladu s výsledky provedeného dokazování mimo jiné shledal, že obviněný poté, co bylo soudem rozhodnuto o rozsahu jeho vyživovací povinnosti, přišel o zaměstnání, byl evidován na úřadu práce, z jehož evidence byl pro nesoučinnost sankčně vyřazen, a proto mu také přestaly být vypláceny sociální dávky (č. l. 121). Bylo též zjištěno, že obviněný v rámci vypořádání společného jmění manželů obdržel 650.000,- Kč, dále pracoval jako řidič taxi, avšak o tento výdělek v důsledku dopravní nehody pod vlivem alkoholu přišel. Vzhledem k tomu, že obviněný netrpěl žádnou vážnou poruchou zdraví, která by mu bránila nalézt zaměstnání s finančním příjmem umožňujícím plnění vyživovací povinnosti, považovaly soudy opodstatněně jeho obhajobu za výmluvy. Skutečnost, že obviněný subjektivně považuje své výdělkové možnosti za takové, že není schopen hradit výživné v celém rozsahu, ještě samo o sobě nepostačuje k vyslovení závěru, že objektivně nemohl takovou povinnost plnit. Soudy správně akcentovaly, že primární povinností rodiče je zajistit výživu a péči o dítě, na čemž nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že má i jiné splatné závazky, že nechce přijmout některá zaměstnání, když mu objektivně nic nebrání v obstarání si takového příjmu, z něhož by byl schopen výživné platit. Tato zjištění soudů nejenže vyvracejí námitky obviněného, že se soudy nezabývaly v potřebné míře jeho majetkovými a výdělkovými poměry, ale spolehlivě též dokládají existenci zavinění ve formě nejméně eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., podle něhož je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný o své vyživovací povinnosti věděl, ale nevyvinul potřebnou součinnost a úsilí, aby ji řádně a tedy v plném rozsahu plnil, přičemž s tímto následkem musel být nejméně srozuměn.
Pro úplnost je na místě dodat, že z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. není významné, zda v místě bývalého bydliště obviněného zůstaly matce dětí k dispozici cenné věci, popř. stavební materiál, protože nelze spravedlivě žádat, aby matka dětí věci prodala, a ani případný prodej věcí nemůže nikterak modifikovat existenci a rozsah vyživovací povinnosti obviněného. Odvolací soud však též přiléhavě konstatoval, že lze připustit, že obviněný není typickým neplatičem výživného, neboť se snaží výživné platit alespoň zčásti, což sice nemohlo ovlivnit závěr o jeho vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ale jednalo se o okolnost relevantní při úvahách o druhu a výměře trestu.
Čin obviněného byl správně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková