ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.949.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 949/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněného Ing. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 68 To 405/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 94/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 2 T 94/2009, byl obviněný Ing. V. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„okolo 18.55 hod. dne 26. 10. 2008 ve V. L., okr. V., řídil po požiti alkoholických nápojů, neboť jeho krev v tuto dobu obsahovala okolo 0.69 g/kg alkoholu, jízdní kolo zn. PELL´S, přičemž při jízdě po silnici ve směru k V. M. v dostatečné míře nepřizpůsobil své chování dopravně technickému stavu pozemní komunikace a současně jel rychlostí vyšší, než z jaké byl schopen zastavit vozidlo s ohledem na vzdálenost, na kterou měl rozhled, v důsledku čehož při jízdě v klesání, za tmy a při nedostatečném osvětlení vozovky toliko přední svítilnou s dosvitem necelých 13 metrů v km 5.136 uvedené pozemní komunikace narazil do podnapilého chodce J. K., pohybujícího se ve vozovce v protisměru jeho jízdy, když jmenovaný přitom utrpěl otok mozku při zlomeninách kostí lebních, kterémužto zranění dne 12. 11. 2008 podlehl“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené J. K., bytem V. M., V. L., a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Územní pracoviště Z., Z., Z., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 68 To 405/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Švece, Ph.D., podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spatřoval „v nesprávném právním posouzení skutku, kterýžto byl nadto … nesprávně zjištěn, i v jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Odlišně od soudu prvého stupně a soudu odvolacího je tohoto názoru, že i na podkladě skutkového stavu, jak byl soudy obou stupňů vzat za prokázaný, nebylo možné učinit právní závěr, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V tomto směru především namítal, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily míru jeho zavinění celého nehodové děje, když dovodily primární zavinění nehody a následné smrti poškozeného z jeho strany.
Obviněný soudům obou stupňů vytknul, že postavily svůj právní závěr o primárnosti jeho zavinění zejména na dílčím právním posouzení způsobu jeho jízdy na kole v inkriminované době, když tento shledaly v rozporu s ustanoveními §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“) a akcentovaly, že nepřizpůsobil rychlost jízdy tak, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Podle jeho názoru však soudy nemohly k tomuto právnímu hodnocení dospět, když nebylo ani přibližně zjištěno, jakou konkrétní rychlostí na kole jel, a nebylo nikterak podloženo (například znaleckým posudkem, odborným vyjádřením), jakou rychlostí by musel v dané situaci jet, aby byl schopen včas jízdní kolo zastavit. V rámci tohoto dílčího právního posouzení soudy rovněž nebraly v úvahu ani otázku skutečného rozhledu, tj. celkových výhledových poměrů v dané situaci, když vzaly za zásadní toliko dosvit svítilny, kterou při jízdě použil, a délku tohoto dosvitu vzaly jako vzdálenost, na kterou měl rozhled. Vzdálenost, na kterou měl v dané situaci rozhled, byla po jeho soudu mnohem větší, a to jak vzhledem k dalším spolupůsobícím zdrojům světla (osvětlení z restaurace ,,U r.“, světelný smog z města V. M.), tak vzhledem k absenci významnější oblačnosti. S ohledem na to je odlišně od soudů obou stupňů toho názoru, že viditelnost, na kterou měl v dané situaci dohled, umožňovala jízdu rychlostí, jakou v dané situaci jel, aby právě na tuto vzdálenost byl schopen zastavit. Právní posouzení rychlosti jeho jízdy jako nepřiměřené výhledovým poměrům ve smyslu §18 odst. l zák. č. 361/2000 Sb. proto považuje za nesprávné, zvláště když soudy takový závěr učinily toliko mechanicky na základě svého přesvědčení o tom, že poškozeného skutečně srazil, aniž by se přitom zabývaly i otázkou, zda by bylo možné střetu (pokud tedy k němu skutečně došlo) zabránit, pokud by jel takovou rychlostí, která by (podle názoru soudů) byla v dané situaci přiměřená vzdálenosti rozhledu. Z odůvodnění napadeného usnesení jakož i jemu předcházejícímu rozsudku je patrné, že soudy obou stupňů učinily nesprávný právní závěr o nepřiměřené rychlosti jeho jízdy právě jen s ohledem na jimi učiněný skutkový závěr o střetu jeho jízdního kola s poškozeným, což považuje za nedostatečné pro právní posouzení jeho rychlosti jako nepřiměřené. V té souvislosti zdůraznil, že nejvyšší dovolenou rychlostí v inkriminovaném úseku je 50 km/hod., přičemž k této rychlosti se ani nepřiblížil, natož aby ji překročil. Z protokolu o nehodě v silničním provozu navíc vyplývá, že viditelnost i rozhledové poměry zde byly dobré a nebyly snižovány vlivem povětrnostních podmínek.
Dovolatel dále poukázal na to, že soudy obou stupňů sice shledaly určitou míru zavinění i na straně poškozeného J. K. (dále jen „poškozený“), avšak tuto míru nesprávně právně posoudily jako nevýznamnou z hlediska příčinné souvislosti, když dostatečně nepřihlédly k tomu, že poškozený se po vozovce pohyboval jednak v podnapilém stavu bez osvětlení či reflexního oděvu, jednak přesto, že měl blíže nespecifikované akutní zdravotní potíže (jak se podává z výpovědi svědkyně I. Š., obsluhy restaurace ,,U r.“), čímž si počínal v rozporu jak s §4 písm. a), tak s §53 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., neboť nešel řádně po levé krajnici, popřípadě co nejblíže při levém okraji vozovky. Zvláště je třeba poškozenému vytknout, že patrně z důvodu opilosti zcela ignoroval provoz na předmětné komunikaci, neboť nebyl zjištěn žádný náznak jakékoli obranné reakce před údajným střetem s ním. Přitom alespoň nějakou reakci by bylo možné za normálních okolností od něho očekávat, neboť v případě řádného sledování provozu před sebou by musel vidět přinejmenším svítilnu na jízdním kole. Lze se přitom i domnívat, že v dané situaci má neosvětlený chodec (pochopitelně za střízlivého stavu) mnohem větší možnosti vzájemnému střetu s osvětleným cyklistou zabránit (kupř. včasným uskočením do strany) než právě takový cyklista. V dané situaci jej poškozený musel vidět na mnohem větší vzdálenost, než jakou měl k dispozici on (dovolatel), aby jej zpozoroval. Dovolatel je proto přesvědčen, že soudy obou stupňů dostatečně nepřihlédly k poměrně širokým možnostem poškozeného střetu či jeho následkům, které si jednak výrazně snížil požitím alkoholických nápojů i tím, že šel po vozovce s blíže nezjištěnými akutními zdravotními potížemi, zabránit. Poškozený tak neučinil od počátku vůbec nic pro to, aby k eventuelní nehodě vůbec nedošlo. Naproti tomu on (dovolatel) jel řádně osvětlen, zdravotně se cítil zcela v pořádku a o jeho odpovědném přístupu k jízdě na kole svědčí i to, že běžně používá cyklistickou přilbu, kterou měl nasazenou i při předmětné události.
Obviněný má odlišně od soudů obou stupňů za to, že celý průběh nehodového děje není zcela prokazatelně kryt jeho nedbalostním zaviněním, neboť nemohl předpokládat na daném silničním úseku a v daném čase neosvětleného a podnapilého chodce vrávorajícího ve vozovce (jinak prý nelze vysvětlit skutečnost, že poškozený šel s největší pravděpodobností při středu vozovky). Poškozený tak sám jako chodec a účastník silničního provozu počínal v rozporu s §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., když se zejména nechoval ohleduplně, ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a své chování nepřizpůsobil svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Tím sám poškozený vyvolal nebezpečnou situaci, pročež bylo z hlediska dovolatelova nedbalostního zavinění nezbytné rovněž posoudit, zda mohl takové chování poškozeného předpokládat a počítat s ním.
Podle dovolatele ani ze skutkového stavu, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, v žádném směru nevyplývá, že by v době před střetem z jakékoli skutečnosti zjistil, že se ve vozovce nachází podnapilá osoba jdoucí při středu vozovky. Za takové situace mu nelze přičítat k tíži, že při rychlosti, která byla odpovídající jeho rozhledu, nestačil včas zareagovat úhybným manévrem. Hranice okolností, jež jako cyklista mohl předvídat, totiž nelze vymezovat v hypotetické rovině, ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.). Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu 11/2002 pod č. T 279). Na základě skutkového stavu, jak byl oběma soudy zjištěn, tak podle jeho názoru nebylo možné učinit právní závěr, že nezachoval míru povinné opatrnosti, tj. že jel vyšší rychlostí, než jaká odpovídala jeho schopnosti zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Ohledně individuální opatrnosti, která byla subjektivně vymezena možností předvídat vznik předmětné situace, je třeba vycházet z toho, že na daném místě, čase a za daných podmínek (úsek vozovky III. třídy mimo zastavěné území obce, večer v cca 19:00, dobré rozhledové poměry) nemohl počítat s nebezpečným počínáním podnapilého chodce, o jehož pohybu ve vozovce v době bezprostředně předcházející dopravní nehodě vůbec nevěděl a ani vědět nemohl.
S ohledem na shora uvedené dovolatel odlišně od soudů obou stupňů usoudil na primární zavinění ze strany poškozeného, popř. na takovou míru jeho spoluzavinění, kterážto snižuje společenskou nebezpečnost jeho jednání pod zákonem požadovanou hranici společenské nebezpečnosti potřebnou pro vyvození trestní odpovědnosti, byť si je současně vědom závažných následků předmětné nehody, kterých velmi lituje, neboť mu nemůže být lhostejné, že v jakékoli souvislosti s ním došlo k úmrtí člověka. Zásadně je však přesvědčen, že v daném případě jej nelze činit odpovědným za zavinění, jak to učinily nesprávně soudy obou stupňů, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák.
V závěru podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 1. 2010, č.j. 68 To 405/2009-132, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud poté buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci nové projednaní a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl zproštěn obžaloby, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Dalším přípisem ze dne 10. 6. 2010 obviněný vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel v části dovolání namítá nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění, a to pokud jde o světelné poměry na místě nehody, možnost, že k pádu poškozeného došlo bez kolize s jízdním kolem obviněného a o soudem konstatovanou nepřiměřenost rychlosti jeho jízdy, neumožňující mu zastavit na dohledovou vzdálenost. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly možností, že by poškozený v podnapilém stavu upadl sám, a že by k havárii obviněného došlo při snaze se mu vyhnout, nicméně tuto možnost vyloučily.
Státní zástupce dále uvedl, že obviněnému lze přisvědčit, že rychlost jeho jízdy nebyla exaktně zjištěna, na druhé straně však lze důvodně předpokládat že neměl důvod poškozeného srazit úmyslně, takže pokud by jel rychlostí, která by mu včasné zastavení umožňovala, zajisté by tak učinil (toto ovšem platí jen v případech překážek, které lze považovat za předvídatelné, jak bude rozvedeno níže). Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. však být nemohou.
Státní zástupce rovněž poukázal na to, že dovolatel namítal, že nebylo řádně zohledněno zavinění poškozeného, který jako chodec a tedy jako účastník silničního provozu podle zák. č. 361/2000 Sb. porušením povinností vyplývajících pro něho z §4 písm. a) a §53 odst. 3 citovaného zákona dopravní nehodu (a potažmo i svou smrt) zapříčinil, a současně přitom uvedl, že on sám žádná pravidla silničního provozu neporušil, neboť v inkriminovaném místě, ležícím mimo obec, nemohl předpokládat pohyb podnapilého chodce ve středu vozovky. V této části považoval dovolání obviněného za důvodné, neboť způsobu jeho jízdy v podstatě nelze nic vytknout. Jel totiž ve své polovině vozovky rychlostí, která sice nebyla exaktně zjištěna, nicméně sám obviněný ji odhadl na cca 30 km/hod., což nelze považovat za rychlost extrémně vysokou. Obviněný mohl (odhlédne-li se od případně možného pohybu vozidel v protisměrném jízdním pruhu) očekávat překážku v podobě vozidla, které by svou jízdou dojel (taková možnost je krajně nepravděpodobná) nebo v podobě jakékoliv jiné překážky na vozovce (např. odstavené vozidlo, chodec apod.). Taková překážka by se však logicky nacházela při pravé krajnici ve směru jeho jízdy, či aspoň v její blízkosti.
Podle soudem učiněných skutkových zjištění však k dopravní nehodě došlo tak, že obviněný při jízdě ve svém jízdním pruhu tečně zasáhl hřbet levé ruky v protisměru jdoucího poškozeného, čímž zapříčinil jeho rotaci a následný pád spojený se smrtelným zraněním. Prakticky to znamená, že poškozený se nacházel uprostřed vozovky zcela mimo prostor, kde obviněný mohl očekávat jakoukoliv překážku, a tudíž nelze ani spekulovat o tom, kdy mohl poškozeného spatřit, jak rychle na jeho existenci reagoval a zda rychlost této reakce byla s přihlédnutím k jeho rychlosti přiměřená. Naplno do poškozeného nenarazil a pouze tečně zasáhl hřbet jeho ruky, přičemž nebylo pochopitelně zjištěno v jaké poloze se ruka poškozeného nacházela. Poškozený přitom nepochybně porušil ustanovení §4 písm. a) a §53 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 68 To 405/2009, zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 2 T 94/2009, a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí. Současně poukázal na to, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, přičemž pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný uplatnil ve svém podání v první řadě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , když namítl, že „napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí mého odvolání proti rozsudku uvedenému §265a odst. 2 písm. b) trestního řádu, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, protože rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 9. 2009 č.j. 2 T 94/2009-113 spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný zřejmě chtěl své dovolání opřít o tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť současně uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak je ovšem třeba mít za to, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil relevantně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát. Jde především o ty výhrady, které jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, neobsahují však žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. je chybné. Tak například dovolatel namítal nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění pokud jde o světelné poměry na místě nehody, o možnost, že k pádu poškozeného došlo bez kolize s jízdním kolem obviněného, o soudem konstatovanou nepřiměřenost rychlosti jeho jízdy neumožňující mu zastavit na dohledovou vzdálenost, apod. Takovými výhradami však napadal jednak rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů (neprovedení znaleckého posudku, příp. odborného vyjádření k zjištění rychlosti jakou jel, resp. jakou by měl jet, aby byl schopen zabránit kolizi) a jednak způsob hodnocení důkazů z jejich strany. V důsledku toho se domáhal rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených údajných nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval nesprávné hmotně právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel v tomto směru neuplatnil takovou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny až doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také výhrady, která jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo o námitky, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily míru jeho zavinění na průběhu celého nehodového děje, když u něho dovodily primární zavinění nehody a smrti poškozeného, že jeho vinu nesprávně spatřovaly v rychlosti jeho jízdy, kterou považovaly za nepřiměřenou vzdálenosti, na kterou měl dohled, že řádně nezohlednily zavinění samotného poškozeného, který jako chodec rovněž porušil ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., a že chybně uzavřely, že průběh nehodového děje je kryt jeho nedbalostním zaviněním, když on sám je naopak přesvědčen, že jako cyklista zachoval míru potřebné opatrnosti.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Jde o tzv. nedbalostní delikt, který lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním , tak i opomenutím ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák. (podle tohoto ustanovení se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen).
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.]. Zavinění v této formě přitom není vyloučeno případným spoluzaviněním dalších osob (včetně poškozených).
V projednávaném případě soudy obou stupňů shledaly jednání (opomenutí) obviněného, s nímž je spojován vzniklý následek v podobě smrti poškozeného (ten obviněný v podaném dovolání nikterak nezpochybňoval, a proto není zapotřebí věnovat mu v dovolacím řízení pozornost), v tom, že jako řidič jízdního kola se v rozporu s §4 písm. a) citovaného zákona nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování nepřizpůsobil zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, dále v tom, že v rozporu s §5 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. řídil jízdní kolo po požití alkoholického nápoje v době, kdy byl ještě pod jeho vlivem, a konečně v tom, že si počínal v rozporu s §18 odst. 1 jmenovaného zákona (který soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí sice necitovaly, ale podle jejich obsahu lze dovodit, že i jeho porušení měly za naplněné), podle něhož musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Zejména v důsledku porušení tohoto ustanovení [obviněný jel na jízdním kole po silnici III. třídy z kopce rychlostí cca 30 km/hod. již za tmy při (nedostatečném) osvětlení vozovky toliko přední svítilnou kola s dosvitem pouhých cca 13 m a za této situace narazil (zavadil) levým řidítkem jízdního kola o levou ruku poškozeného, čímž způsobil jeho rotaci a následný pád na vozovku]. Tyto skutkové závěry soudy obou instancí opřely především o závěry ve věci vypracovaného znaleckého posudku, výpovědi (obviněného a svědka J. S.), listinné důkazy a v neposlední řadě i pořízenou fotodokumentaci.
Obviněný zjištěným jednáním porušil povinnosti, které je mu jakožto řidiči vozidla [srov. §2 písm. d), f), h) zák. č. 361/2000 Sb.] a účastníkovi silničního provozu stanovena v §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. Především podle naposledy citovaného ustanovení bylo povinností obviněného jako řidiče nemotorového vozidla (jízdního kola) jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Přiměřenou rychlostí jízdy v posuzované věci přitom byla jen taková rychlost, při níž obviněný jako cyklista byl schopen i za shora popsané situace (jízdy za tmy, z kopce rychlostí cca 30 km/hod., na neosvětlené komunikaci a při krátkém dosvitu svítilny) jízdní kolo před poškozeným zastavit.
S tím bezprostředně souvisí dovolací námitka obviněného vztahující se k údajné absenci jeho zavinění na způsobeném následku. Jak již bylo shora v obecné rovině uvedeno, z hlediska subjektivní stránky se u posuzovaného trestného činu vyžaduje nedbalost ve smyslu §5 tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Jakkoliv by bylo možné na tomto místě oběma soudům nižších instancí vytknout, že v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétní formu zavinění blíže nerozvedly a příslušné zákonné ustanovení necitovaly (oba soudy jen obecně zmínily, že u obviněného je dáno nedbalostní zavinění na nehodě), neznamená to, že přesnou formu nedbalostního zavinění obviněného na dopravní nehodě a způsobeném následku (účinku) nelze dovodit.
S ohledem na soudy zjištěný skutkový stav, zejména pak na skutečnost, že obviněný nemohl za jízdy z kopce rychlostí cca 30 km/hod., potmě, na neosvětlené vozovce a při krátkém dosvitu svítilny jeho jízdního kola poškozeného (ale ani jakoukoli jinou eventuální překážku na vozovce) vidět, mohl a měl předpokládat, že se v jeho jízdní dráze může vyskytnout taková překážka, na niž bude nucen reagovat (např. tím, že bude nucen před ní zcela zastavit), a tomuto měl přizpůsobit rychlost svojí jízdy. Pokud rychlost jím řízeného nemotorového vozidla (a je nerozhodné, že nepochybně byla nižší, než je na daném úseku maximální povolená rychlost) těmto okolnostem nepřizpůsobil, pak sice nemusel jednoznačně vědět, že svým jednáním (opomenutím) může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ovšem vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům to vědět měl a mohl [konkrétní okolnosti nehody jsou opakovaně zmíněny již výše a k osobním poměrům obviněného stačí dodat, že jde o vysokoškolsky vzdělaného a dostatečně zkušeného (lidsky i cyklisticky) pachatele (v době nehody mu bylo 45 let)]. Proto je třeba přičítat mu po subjektivní stránce zavinění ve formě přinejmenším nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák.
Pokud dovolatel v té souvislosti uplatnil námitku, že nevěděl a ani nemohl vědět, že svým jednáním může vyvolat následek, který nastal, pak je třeba dodat, že taková výhrada rozhodně nemůže obstát, stejně jako zcela nepřípadný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 11/2002 pod č. T 279. Obviněný jako řidič nemotorového vozidla mohl a měl předvídat situaci, která se na vozovce před ním vytvořila, neboť jeho subjektivní dispozice mu to umožňovaly. On však potřebnou míru opatrnosti (z objektivního i subjektivního hlediska) nezachoval, když se za popsané dopravní situace pohyboval na jízdním kole v podstatě „na slepo“. Závěr o uvedené formě jeho nedbalostního zavinění je proto zcela namístě, neboť povinnost a možnost obviněného předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly u něho dány současně. Mimo jakoukoliv pochybnost je pak dána i příčinná souvislost mezi jeho nedbalostním zaviněním a způsobeným následkem (účinkem).
Současně je však mimo jakoukoliv pochybnost, že na dopravní nehodě a jejím následku se významně spolupodílel i sám poškozený. I když jeho spoluzavinění (jako chodec se pohyboval nesprávně uprostřed vozovky, byl v podnapilém stavu a za chůze ve tmě a na neosvětlené vozovce nebyl oblečen do oděvu s reflexními nášivkami) – jak správně uzavřely soudy nižších stupňů – nebylo primární, nepochybně se na dopravní nehodě a jejím následku spolupodílelo. Toto spoluzavinění poškozeného však našlo výstižný odraz v právní kvalifikaci skutku, když soudy obou instancí shledaly v jednání obviněného zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví toliko v jeho základní skutkové podstatě, tedy podle §224 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž uplatnil námitku proti (údajně) nenaplněnému stupni společenské nebezpečnosti jeho činu (právě v důsledku výrazného spoluzavinění nehody ze strany poškozeného), je třeba poukázat na to, že i této otázce soudy obou stupňů věnovaly dostatečnou pozornost, uvážily všechna zákonná hlediska (srov. §3 odst. 4 tr. zák.) a v souladu s konkrétně zjištěnými skutečnostmi dospěly k závěru, že společenská nebezpečnost jednání obviněného je představována narušením zájmu společnosti na ochraně bezpečnosti silničního provozu, životů a zdraví jeho účastníků (v daném případě zvyšována i tím, že došlo k nevratnému následku v podobě úmrtí poškozeného). Nejvyšší soud proto ani z tohoto hlediska neměl důvod zpochybňovat závěr soudů obou instancí, že právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. je správné a odpovídá zákonu.
Z těchto podstatných důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a