ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.996.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 996/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněné J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 To 95/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 82/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 2 T 82/2009, byla obviněná J. V. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila podle tam popsaných skutkových zjištění tím, že dne 11. 12. 2008 ve 12.15 hod. na kruhové křižovatce ulic H., Č. B. a V. v J., jako řidička osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia, při průjezdu křižovatkou z ulice Č. B. do ulice H. k železničnímu přejezdu nedodržela bezpečný odstup od zde jedoucí cyklistky M. D., tak, že pravou zadní částí svého vozidla narazila do cyklistky, která upadla na vozovku a utrpěla zlomeninu levé horní končetiny s omezením v běžném způsobu života do 17. 3. 2009 s dosud trvajícím léčením.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené M. D. škodu ve výši 41.927,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 40.175,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, z podnětu odvolání podaného obviněnou, rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 To 95/2010, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněné uložena povinnost zaplatit náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně, a znovu rozhodl tak, že tuto poškozenou podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Obviněná proti shora uvedenému rozsudku podala prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Jelínka s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve poukázala na předchozí průběh trestního řízení, v němž byla soudem prvního stupně předchozími rozsudky dvakrát zproštěna obžaloby. Pokud byla nyní uznána vinnou, soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a presumpce neviny, neboť opřely své závěry o její vině nesprávně o výpověď svědka M. A. Takové rozhodnutí označila za nedostatečně posouzený skutkový stav, neboť za situace, kdy existovala diametrálně odlišná výpověď obviněné a dalšího z očitých svědků Ing. P. J., neměla být uznána vinnou. Obviněná se neztotožnila s tím, že by porušila ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále jen“ zák. č. 361/2000 Sb.“). Vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení skutku, když shledal, že porušila ustanovení §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je povinností řidiče chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrozil život ostatních účastníků silničního provozu. Tuto povinnost má každý účastník silničního provozu, tedy nejen dovolatelka jako řidička vozidla, ale i poškozená jako cyklistka. Objektivní vymezení míry opatrnosti u dopravních nehod přitom vyžaduje od každého stejnou míru opatrnosti. Dovolatelce navíc nebylo jednoznačně prokázáno, že by porušila ustanovení §5 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. Pokud odvolací soud poukázal na porušení ustanovení §21 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb., který hovoří o povinnosti řidiče při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci, dávat znamení o změně směru jízdy a při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním a dbát zvýšené opatrnosti, ani s tímto závěrem nesouhlasila. Obviněná uvedla, že řádně užila znamení o změně směru jízdy, a tudíž nemohla ohrozit řidiče jedoucí za ní, jak také vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 613/2000. Naopak podle obviněné poškozená porušila §19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. tím, že nedodržela dostatečnou vzdálenost, aby se mohla vyhnout srážce, v případě náhlého snížení rychlosti nebo zastavení vozidla před ní. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil také tehdy, pokud sám hodnotil důkazy, když to přísluší pouze soudu nalézacímu a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 9 Tz 41/98. Okresní soud v prvních dvou rozhodnutích, ve kterých obviněnou zprostil obžaloby, správně zhodnotil provedené důkazy, zejména svědeckou výpověď Ing. P. J., když poté naopak pochybil odvolací soud, který považoval jeho výpověď za nepřesvědčivou a rozhodnutí zrušil a vrátil. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná nemohla svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví, a to jak ze subjektivní tak ani z objektivní stránky.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 To 95/2010, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněné vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uplatněné námitky v převážné části považoval za směřující proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou napadána soudem učiněná skutková zjištění. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka týkající se nesprávného právního posouzení §21 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb., jehož porušením se dovolatelka dopustila trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Tato námitka však rovněž souvisí s hodnocením provedených důkazů a z toho plynoucích skutkových zjištění. Poukázal na to, že průběh dopravní nehody je přehledně a srozumitelně vysvětlen v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a plyne z něho, že při dopravní nehodě došlo k poškození pravých zadních dveří obviněné. Je proto nepochybné, že v době odbočování nemohla obviněná jet při pravém okraji vozovky, tj. před jízdním kolem poškozené, protože v tom případě by náraz jízdního kola musel směřovat do zadního nárazníku nikoli do dveří. Obviněná tedy musela jet více vlevo a při svém výjezdu z kruhového objezdu poškozené zkřížila dráhu. V rozporu s §21 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb. tak ohrozila poškozenou a zapříčinila dopravní nehodu spojenou s jejím zraněním. Přitom je irelevantní, zda obviněná zapnula blikač pro odbočování, neboť takový úkon nemá za následek přednost v jízdě před vozidlem jedoucím přímo. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je nezbytnou podmínkou pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jelikož obviněná své dovolání opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vhodné nejdříve v obecné rovině uvést, že z tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněná brojila proti nesprávnému způsobu provedeného dokazování, zejména, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil na jedné straně výpověď její a svědka Ing. P. J., jimž soud prvního stupně v předchozích etapách trestního řízení uvěřil, a nyní je považoval za nevěrohodné, a naopak výpovědi poškozené a svědka M. A. původně považoval za nepravdivé, ale nyní jim nesprávně uvěřil, a zpochybnila důkazy ve věci provedené. S ohledem na shora stanovená kritéria vymezující možnost podat dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde o námitky, jimiž obviněná požadovala změnu skutkového stavu věci, čehož se dovoláním nelze domáhat, a to ani pro nedostatečný rozsah provedeného dokazování, či proto, že důkazy nebyly řádně hodnoceny. Jestliže tedy obviněná v části dovolání argumentovala porušením postupu při provádění a hodnocení důkazů a nerespektování §2 odst. 5 tr. ř., těmito námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila, a Nejvyšší soud proto z podnětu těchto výhrad správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával, neboť se nejedná o posouzení činu z hmotněprávního hlediska.
Pro úplnost a nad rámec takto uplatněného dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že když obviněná v dovolání především uplatnila výhrady proti tomu, kterému svědku soudy uvěřily, a jak vzaly skutkový děj za prokázaný, když podle ní měly považovat za věrohodnou výpověď svědka Ing. P. J., Nejvyšší soud v použitém procesním postupu žádné nedostatky nebo vady neshledal. Soudy se pečlivě zabývaly obsahem všech svědeckých výpovědí a právě způsobu jejich hodnocení věnovaly velkou pozornost. V rozhodnutích nyní dovoláním napadených odůvodnily, proč vzaly zjištěný skutkový děj za prokázaný. Přitom postupovaly zcela v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v duchu zásady volného hodnocení důkazů všechny zmiňované důkazy posuzovaly a hodnotily.
Za námitky, které bylo možné z hlediska zákonem vymezeného obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantní, byly shledány výhrady proti použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V této části podaného dovolání se obviněná domáhala své beztrestnosti, neboť při řízení vozidla žádnou povinnost neporušila a potřebnou míru opatrnosti, podle svého přesvědčení, dodržela.
Vzhledem k charakteru těchto námitek je vhodné nejprve uvést, že trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost (vědomá či nevědomá). Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle zásady vyslovené v §5 tr. zák. okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., který byl spáchán v souvislosti s dopravou, předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií (srov. rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo prokázáno, že obviněná jako řidička motorového vozidla při průjezdu kruhového objezdu nedodržela bezpečný odstup od zde jedoucí cyklistky a pravou zadní částí svého vozidla do cyklistky narazila, ta upadla a způsobila si zjištěné zranění. Soudy obou stupňů shledaly, že důsledkem tohoto nehodového děje bylo ze strany obviněné porušení ustanovení pravidel silničního provozu, a to v základním ustanovení §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je při účasti v provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Rovněž bylo shledáno porušení pravidla pro odbočování, jež podle §21 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb. mimo jiné stanoví, že na křižovatce řidič nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Před odbočováním vpravo se musí řidič zařadit co nejblíže k pravému okraji vozovky.
S ohledem na to, že obviněná podle zjištěných skutkových okolností při jízdě svým vozidlem tato pravidla na kruhové křižovatce nerespektovala, jako řidička motorového vozidla nedbala povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení §5 tr. zák.
Není tudíž žádných pochybností o tom, že ze všech výše zjištěných důvodů zavinila střet s cyklistkou, která v důsledku této nedbalosti obviněné utrpěla shora popsané zranění.
Soudy obou stupňů nepochybily, jestliže na podkladě všech takto ověřených a prokázaných skutečností tento čin obviněné posoudily jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť obviněná jeho znaky naplnila jak po subjektivní, tak i objektivní stránce.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se s dovoláním napadenými rozhodnutími ztotožnil a považuje výrok o vině obviněné i použitou právní kvalifikaci za správné, neshledal v žádném ohledu dovolání obviněné opodstatněným. Použitá právní kvalifikace je v souladu se zákonem a soudy se se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly. Dovolání obviněné proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ho považoval za zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová