ECLI:CZ:NS:2010:8.TVO.21.2010.1
sp. zn. 8 Tvo 21/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2010 o stížnosti obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 1 Ntm 20/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, pod sp. zn. 51 Tm 1/2010, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného mladistvého „tulipána“ z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 1 Ntm 20/2010, bylo na návrh předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, rozhodnuto tak, že podle §47 odst. 3 za použití §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, se vazba obviněného mladistvého (nadále jen mladistvého) „tulipána“ prodlužuje do 8. 2. 2011.
Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě mladistvý prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě stížnost. V odůvodnění stížnosti nesouhlasil s důvody, které vedly Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež k prodloužení vazby, a tvrdil, že nemůže být k jeho tíži, že je krajský soud zaneprázdněn a nařídil jednání až na září 2010 proto, že se k hlavnímu líčení konanému dne 7. 7. 2010 nedostavili předvolaní svědci, ani skutečnost, že jsou dovolené. Konstatoval, že nemůže nést důsledky za nečinnost v trestním stíhání. Upozorňoval, že je ve vazbě poprvé a již samotný průběh zadržení a dosavadní vazby má vliv na jeho psychický a zdravotní stav. Poukazoval na doznání k trestné činnosti a že činu litoval. Připomenul zákonná kritéria vazby a institutů, které ji nahrazují, a žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a propustil jej z vazby s tím, že bude přemístěn do ochranné výchovy, jež je pravomocná.
Z podnětu stížnosti mladistvého Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, proti němuž mohl stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k závěru, že stížnost mladistvého není důvodná.
Z obsahu spisového materiálu se podává, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podala dne 29. 4. 2010 Krajskému soudu v Ústí nad Labem obžalobu na mladistvého „tulipána“ a spoluobviněného mladistvého M. Č. jednak pro provinění loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit s dalším nezletilým pachatelem, jednak pro provinění loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit společně se jmenovaným spoluobviněným mladistvým a též s nezletilým pachatelem. Podstatou jednání mladistvého jsou podle obžaloby dva loupežné útoky vůči ženám ve věku téměř 77 a 84 let spáchané během dvou dní, přičemž v prvém případě měla být poškozené útokem pachatelů způsobena těžká újma na zdraví.
Mladistvý „tulipán“ je ve vazbě. Do vazby byl vzat usnesením soudkyně Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 0 Ntm 24/2010, z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.; vazba byla započtena ode dne 8. 2. 2010 v 11.50 hodin. Tímto usnesením nebyl podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijat písemný slib mladistvého a podle §73a odst. 1 tr. ř. ani nabídka peněžité záruky učiněná otcem mladistvého. Proti tomuto rozhodnutí podal mladistvý prostřednictvím obhájce stížnost, která však byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 4 Tmo 4/2010, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Již označený důvod vazby byl shledáván i v následujícím období při rozhodování soudu o ponechání mladistvého ve vazbě podle §71 odst. 5 tr. ř. a o žádosti mladistvého o propuštění z vazby. Naposledy byl mladistvý k otázkám vazby vyslechnut v hlavním líčení dne 7. 7. 2010.
Dne 12. 7. 2010 byl Vrchnímu soudu v Praze, soudu pro mládež, (nadále vrchní soud) doručen návrh předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, na prodloužení vazby mladistvého „tulipána“ o dalších šest měsíců, tj. do 8. 2. 2011.
Rozhodl-li napadeným usnesením vrchní soud o tomto návrhu tak, že podle §47 odst. 3 za použití §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. prodloužil vazbu mladistvého do 8. 2. 2011, nepochybil a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil.
Podle §47 odst. 1 citovaného zákona vazba v řízení ve věcech mladistvých nesmí trvat déle než dva měsíce, a jde-li o zvlášť závažné provinění, nesmí trvat déle než šest měsíců. Po uplynutí této doby může být vazba výjimečně prodloužena až o další dva měsíce a v řízení o zvlášť závažném provinění až o dalších šest měsíců, pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. K takovému prodloužení může dojít pouze jednou v přípravném řízení a jednou v řízení před soudem pro mládež. Podle §47 odst. 3 jmenovaného zákona o prodloužení vazby v řízení před soudem rozhoduje soudce pro mládež nadřízeného soudu pro mládež, který je příslušný věc projednat nebo který věc již projednává. Návrh na prodloužení lhůty vazby je povinen předseda senátu doručit nadřízenému soudu pro mládež nejpozději 15 dnů před skončením lhůty.
Předpoklady pro prodloužení vazby mladistvého byly splněny po stránce formální i věcné. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že se vrchní soud ztotožnil s návrhem předsedkyně senátu na prodloužení vazby mladistvého a zevrubně rozvedl okolnosti, které jsou relevantní jak z pohledu trvání vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř., tak i rozhodnutí o prodloužení vazby.
Mladistvý je podle jeho závěrů osobou problematickou, jejíž chování dlouhodobě vykazuje závažné závady; již jako nezletilý se dopustil opakovaně protiprávního jednání vůči cizímu majetku, přičemž veškerá výchovná opatření vůči němu se minula účinkem, o čemž svědčí nyní projednávaná trestná činnost. Vzhledem k okolnostem případu a osobnosti mladistvého, jež byla znalci charakterizována jako disharmonicky se vyvíjející, směřující k poruše osobnosti s dissociálními rysy a nezdrženlivostí, se slabší sebekontrolou a nedostatečným respektem k běžným sociálním normám, měl za to, že je ve smyslu §67 písm. c) tr. ř. dána důvodná obava, že mladistvý bude trestnou činnost opakovat. Vědom si mimořádnosti zajišťovacího institutu v podobě vazby u mladistvého, konstatoval, že účelu vazby nelze dosáhnout jinak. Nelze ji nahradit působením rodičů, neboť matka při výchově zcela selhala, a dostatečnou záruku nelze mít v tomto směru ani v otci, a to vzhledem k nedostatečným dosavadním kontaktům s mladistvým. Umístění do péče jiné důvěryhodné osoby podle Vrchního soudu v Praze rovněž nebylo na místě, neboť taková osoba není známa. Za dostatečnou náhradu vazby vrchní soud nepovažoval ani ochrannou výchovu, která byla mladistvému uložena pravomocným rozhodnutím soudu jako reakce na jeho účast ještě jako nezletilého na jednáních, která by jinak vykazovala znaky provinění podle §247 odst. 1 písm. a), b) a §238 odst. 1, 2 tr. zák. Mladistvý by totiž mohl výchovné zařízení kdykoliv svévolně opustit, což lze vzhledem k jeho osobnostní charakteristice zcela reálně předpokládat. Reálnost tohoto předpokladu vrchní soud doložil odkazem na zjištění, že mladistvý se již pokusil o útěk před započetím výslechu v přípravném řízení (viz protokol o výslechu mladistvého obviněného ze dne 8. 2. 2010 č. l. 28).
Vrchní soud v Praze věnoval náležitou pozornost i délce řízení a neshledal žádné zbytečné průtahy. Krajský soud podle něho neprodleně činil všechna nutná opatření ke konání hlavního líčení a projednání věci v něm, hlavní líčení muselo být dvakrát odročeno, podruhé zejména proto, že se nedostavili všichni předvolaní svědci, a hlavní líčení tak bylo nařízeno na nejbližší termín vyhovující všem stranám i soudu, tj. na 2. 9. 2010. Z důvodů pracovního zaneprázdnění soudu i obhájců a čerpání dovolených nepovažoval vrchní soud takto stanovený termín odročení za nepřiměřeně dlouhý.
Nejvyšší soud s uvedenými závěry souhlasí a má je správné. Zjistil-li vrchní soud existenci označeného vazebního důvodu, nepochybil ani tenkrát, vyvodil-li, že jsou splněny i další podmínky pro prodloužení vazby podle §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Na mladistvého byla podána obžaloba pro dvě zvlášť závažná provinění a společně s ním byla obžaloba podána i na dalšího spoluobviněného mladistvého. Žádné neodůvodněné průtahy v průběhu přípravného řízení a ani řízení před soudem zaznamenány nebyly, probíhalo standardním způsobem odpovídajícím náročnosti dokazování v trestní věci této povahy. Lze proto uzavřít, že trestní stíhání mladistvého nebylo možno skončit ve lhůtě šestiměsíčního trvání vazby pro obtížnost věci.
Současně je nutno souhlasit se závěrem vrchního soudu, že za dané situace propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo nejméně podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Případně je v této souvislosti zmíněno, že mladistvý je jednak osobou, u které zklamala dosavadní výchova, a že ani případná realizace ochranné výchovy neskýtá dostatečnou záruku toho, že nebude opakovat trestnou činnost.
Splněny byly i předpoklady pro to, aby lhůta vazby mladistvého byla prodloužena o dalších šest měsíců. Hlavní líčení bylo zahájeno, soud provedl již řadu výslechů a nařídil další hlavní líčení na 2. 9. 2010. Zváží-li se možnosti ukončení trestního stíhání, jak na ně upozornil vrchní soud, nelze mít rozhodnutí o prodloužení vazby mladistvého do 8. 2. 2011 za neopodstatněné a nadbytečné. Rozhodně nelze přisvědčit námitce mladistvého, že nese důsledky za nečinnost v trestním stíhání. Řízení před soudem není nikterak dlouhé, nevykazuje žádné nezdůvodnitelné průtahy a nikterak nevybočuje z obvyklé doby nezbytné pro projednání podobných věcí.
Nejvyšší soud proto stížnost mladistvého podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 12. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.