ECLI:CZ:NS:2010:8.TZ.47.2010.1
sp. zn. 8 Tz 47/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky v trestní věci mladistvého „tulipána“*) , vedené Krajským soudem v Praze, soudem pro mládež pod sp. zn. 6 Tm 2/2008, podanou ve prospěch obhájce mladistvého, advokáta JUDr. D. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 21/2009, a rozhodl takto:
Nejvyšší soud vyslovuje, že podle §268 odst. 2 tr. ř. byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 21/2009, p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §150 odst. 1 tr. ř. a §149 odst. 1 tr. ř. v neprospěch advokáta JUDr. D. Č. obhájce mladistvého „tulipána“.
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1 tr. ř. Nejvyššímu soudu, soudu pro mládež ve věci obviněného mladistvého „tulipána“, (dále jen „mladistvý“), vedené u Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 2/2008, stížnost pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 Tmo 21/2009-863, neboť shledala, že uvedeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §150 odst. 1 tr. ř. v neprospěch advokáta JUDr. D. Č.
V obsahu takto podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti nejprve poukázala na řízení konané proti mladistvému, jež bylo ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. za použití §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. zahájeno dne 10. 12. 2007 pro provinění znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. a pokus provinění vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. Téhož dne 10. 12. 2007 udělil otec mladistvého P. K., advokátu JUDr. D. Č. plnou moc a zmocnil ho k obhajobě mladistvého (č. l. 44). Tento obhájce mladistvého zatupoval až do pravomocného skončení celé trestní věci.
V průběhu tohoto trestního řízení, na základě návrhu mladistvého na bezplatnou obhajobu, Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 33 Ntm 802/2008, podle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že mladistvý má nárok na bezplatnou obhajobu.
Poté, co bylo pravomocně skončeno trestní řízení a mladistvý „tulipán“ byl pravomocně uznán vinným spáchanými proviněními a byl za ně odsouzen, obhájce JUDr. D. Č. podal dne 19. 8. 2009 Krajskému soudu v Praze vyúčtování odměny a hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 215.674,41 Kč za dobu od 10. 12. 2007 do 6. 11. 2008, s odkazem na to, že mladistvému byla přiznána bezplatná obhajoba. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 6 Tm 2/2008, podle §151 odst. 3, 6 tr. ř. o návrhu obhájce rozhodl a odměnu a náhradu hotových výdajů stanovil v částce 100.885,- Kč a ve zbývající části návrh obhájce zamítl. Vrchní soud v Praze ke stížnosti obhájce JUDr. D. Č., jíž se domáhal přiznání celé jím uplatněné částky, usnesením ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 21/2009, rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 první část věty tr. ř., napadené usnesení zrušil.
V podané stížnosti pro porušení zákona, jež byla proti tomuto posledně uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podána, ministryně spravedlnosti namítala, že byl porušen zákon v neprospěch obhájce JUDr. D. Č., a to v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §150 odst. 1 tr. ř.
Stěžovatelka nejprve zdůraznila skutečnosti, o něž Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí své závěry opřel. Zrekapitulovala, že odvolací soud považoval za rozhodné, že to nebyl mladistvý, kdo si obhájce na plnou moc zvolil, ale byl to jeho otec, který s obhájcem uzavřel plnou moc, podle jejíhož obsahu se otec zavázal uhradit obhájci odměnu a hotové výdaje, které v souvislosti s obhajobou jeho syna vzniknou a též i složit případnou zálohu. Vzhledem k tomu, že k zániku takto uzavřené plné moci nedošlo, a uvedený vztah (smlouva příkazní) vznikl jen mezi obhájcem a otcem mladistvého, nemělo rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby mladistvému na tento právní vztah žádný vliv, neboť šlo jen o závazek mezi otcem a obhájcem. V tomto případě stát nemůže nést tíži uvedených nákladů obhájce, protože osoby, které mladistvému obhájce zvolí, samy nesou náklady takto vzniklé obhajoby, a to od samého počátku sjednání plné moci. Jestliže Vrchní soud v Praze dospěl k tomuto názoru a napadené usnesení zrušil, současně konstatoval, že obhájce na svém právu na odměnu a náhradu hotových výdajů nebyl zkrácen, tj. nejednalo se o porušení zákazu změny v neprospěch (§150 odst. 1 tr. ř.), neboť na odměnu a náhradu hotových výdajů má obhájce nárok ze strany otce mladistvého.
Ministryně spravedlnosti se s tímto názorem stížnostního soudu neztotožnila, naopak ve stížnosti pro porušení zákona dále uvedla, že podle §150 odst. 1 tr. ř. orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala, což znamená, že zákaz změny napadeného rozhodnutí k horšímu platí u stížnosti bez omezení a nepřipouští žádnou změnu v neprospěch stěžovatele, tj. jakoukoli změnu, jež by v kterémkoli směru zhoršovala postavení osoby, která podala, nebo ohledně které byla podána stížnost sledující výhradně její prospěch. Takovou změnou je i pouhá kasace napadeného rozhodnutí, byť s jeho výrokem nebyl stěžovatel spokojen. Za podstatné ministryně spravedlnosti považovala, že stížnostní soud jednal výlučně na základě stížnosti advokáta, který se domáhal přiznání vyšší částky na odměně a náhradě hotových výdajů, než jak se stalo výlučně jeho stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze. Za této situace měl Vrchní soud v Praze pouze možnost zamítnout stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., nikoli na základě stížnosti obhájce podle §149 odst. 1 první část věty tr. ř., napadené rozhodnutí zrušit v části přiznávající alespoň částečnou odměnu a náhradu hotových výdajů advokátu JUDr. D. Č. Vrchní soud tak rozhodl na úkor osoby, na základě jejíž stížnosti podané v její prospěch jednal, čímž došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius podle §150 odst. 1 tr. ř.
K takto vyslovenému závěru ministryně spravedlnosti též shledala, že zákon uvedeným postupem nebyl porušen výlučně v neprospěch obviněného, neboť tomu platební povinnost vůči advokátovi tak či onak nesvědčí a závěr soudu, že má nárok na bezplatnou obhajobu, není podstatný, neboť on sám si obhájce nezvolil a nebyl mu ani ustanoven. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 21/2009, byl porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §150 odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch advokáta JUDr. D. Č.
Předně je potřeba předeslat, že pokud Nejvyšší soud konal veřejné zasedání, k němuž předvolal mladistvého jako osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím (§233 odst. 1 tr. ř.), mladistvý, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, požádal, aby se veřejné zasedání konalo bez jeho účasti. Nejvyšší soud tento jeho požadavek akceptoval, neboť ho nepovažoval za porušení ustanovení §64 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., podle něhož nelze veřejné zasedání konat v nepřítomnosti mladistvého. V daném případě mladistvý dne 22. 8. 2010 dovrší dvaceti let, a s ohledem na obsah podané stížnosti pro porušení zákona se nejedná o řízení v trestních věcech mladistvých ve smyslu §36 až 89 zák. č. 218/2003 Sb. Svou povahou jde o řízení o nákladech obhajoby obhájce, který ve věci mladistvého zastupoval. Mladistvému byl přiznán nárok na obhajobu bezplatnou, a proto se výsledek řízení o stížnosti pro porušení zákona jeho práv a povinností nikterak nedotkne, a byť je v tomto řízení osobou, která může být rozhodnutím přímo dotčena, je tomu jen velmi zprostředkovaně.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že obhájci JUDr. D. Č. udělil plnou moc k obhajobě mladistvého P. K., otec mladistvého „tulipána“. Podle této plné moci vzal otec na vědomí, že podle smlouvy příkazní náleží advokátovi odměna za poskytnutou právní pomoc náhrada výloh, případně náhrada za ztrátu času a zavázal se tuto odměnu a náhradu zaplatit, kdykoliv bude vyúčtována. Tato plná moc byla sjednána dne 10. 12. 2007, tj. ve stejný den, kdy bylo proti mladistvému zahájeno trestní stíhání (§42 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.) pro pokus provinění vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a další provinění.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 Tm 2/2008, byl mladistvý uznán vinným pod body 1), 2), 3) proviněním vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., pod bodem 3) proviněním znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., pod bodem 4) proviněním znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem 5) pokusem provinění vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a pod bodem 6) proviněním řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Za tato provinění byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §24 odst. 1 písm. i) a §31 odst. 1, 3 zák. č. 218/2003 Sb. odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §8 odst. 2 zák. č. 169/99 Sb. zařazen do zvláštní věznice pro mladistvé, podle §26 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. mu bylo uloženo trestní opatření zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let, a podle §21 zák. č. 218/2003 Sb., za použití §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ochranné sexuologické léčení ústavní formou. Současně byl mladistvý obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn proviněním vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež, usnesením ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 1 Tmo 18/2008, odvolání mladistvého podle §256 tr. ř. zamítl a k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byl mladistvý podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 6 Tm 2/2008, trestní věc mladistvého ve zprošťující části podle §231 odst. 1 tr. ř., z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil.
Obhájce JUDr. D. Č. po skončení trestního řízení předložil dne 19. 8. 2009 Krajskému soudu v Praze vyúčtování odměny a hotových výdajů obhájce podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 215.674,41 Kč za dobu od 10. 12. 2007 do 6. 11. 2008, s odkazem na to, že mladistvému byla přiznána bezplatná obhajoba.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 6 Tm 2/2008, podle §151 odst. 3, 6 tr. ř. obhájci stanovil odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 100.885,- Kč a ve zbytku vyúčtování odpovídající částce 114.789,41 Kč návrh obhájce zamítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal obhájce JUDr. D. Č. stížnost, neboť se domáhal přiznání celé jím uplatněné částky. O této stížnosti Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 21/2009, rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 první část věty tr. ř., usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 6 Tm 2/2008, zrušil.
Podle §149 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy rozhodne sám ve věci potřeba nového rozhodnutí, buď věci (a), nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl (b). Ve smyslu alternativy první části tohoto ustanovení se rozhodnutí soudu limitují toliko na zrušení napadeného usnesení. Tím se stížnostní soud omezí pouze na odstranění vadného stavu. Nové rozhodnutí neučiní, neboť ho podle povahy není třeba. V důsledku tohoto postupu, jímž se stížností napadené rozhodnutí pouze zruší, nastane stav, který byl před vydáním napadeného rozhodnutí, který se tím obnoví.
Podle §150 odst. 1 tr. ř., jímž je vyjádřen zákaz reformationis in peius, orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána. Tímto ustanovením je vyjádřen princip, podle něhož není dovoleno zhoršit postavení osoby, která podala opravný prostředek. Takové zhoršení je zakázáno jak v opravném řízení samotném, tak i v následujícím řízení, na opravné řízení navazující. Tento zákaz změnit věc k horšímu se uplatní ohledně určité osoby jen tehdy, když se opravné řízení koná výhradně z podnětu této osoby a výlučně v její prospěch. Smyslem tohoto principu je umožnit v co nejširším rozsahu, napadat nesprávná rozhodnutí a dožadovat se, aby je nadřízený orgán přezkoumal, bez toho, aby se osoba, která opravný prostředek podala, obávala, že se její situace ve výsledku zhorší.
Ze smyslu uvedené zásady je patrné, že tato dopadá na stav věci, ohledně níž byl opravný prostředek podán, tedy na to, jakého výsledku je v přezkoumávané věci dosaženo. Z uvedeného je též zřejmé, že posuzování, zda je zhoršeno postavení stěžovatele, resp. zda je výsledek přezkoumávané věci v prospěch či neprospěch osoby, která opravný prostředek podala (obdobně tyto skutečnosti dopadají i na osoby, v jejichž prospěch byl opravný prostředek podán), je nutné vždy posuzovat k tomu stavu, jenž je vyvolán podaným opravným prostředkem a nelze na něj usuzovat se zřetelem na jiná řízení či vývoj situace, které bezprostředně s výsledkem přezkoumávaného řízení nejsou spojeny, a je k realizaci nutné činit další kroky.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že stížnostní soud uvedený princip vyjádřený v §150 odst. 1 tr. ř. nedodržel a pochybil, pokud ke stížnosti obhájce JUDr. D. Č. touto stížností napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 6 Tm 2/2008, podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil.
Uvedeným usnesením, jak bylo výše zdůrazněno, soud prvního stupně obhájci přiznal k jím uplatněné žádosti, v níž se dožadoval odměny a náhrady hotových výdajů v částce 215.674,41 Kč, jen část, a to 100.885,- Kč, když ve zbývající částce požadavek obhájce zamítl. Obhájce se s tímto rozhodnutím nespokojil, neboť svůj nárok považoval za opodstatněný v celé jeho výši, v níž se jeho proplacení dožadoval, a proto podal stížnost, ve které svůj postoj vyjádřil a současně též i argumenty podložil, proč se domnívá, že mu náleží celá uplatněná částka. Je též nutné poukázat na to, že obhájce podrobně vysvětlil, že jeho nárok vůči státu vychází ze skutečnosti, že mladistvému byla přiznána bezplatná obhajoba (§33 odst. 2 tr. ř.) a považuje ho za opodstatněný od počátku, kdy byl otcem mladistvého pro jmenovaného mladistvého k jeho zastupování zplnomocněn. V předmětném řízení s ohledem na tuto argumentaci šlo zásadně o to, aby obhájci ve smyslu §151 odst. 3, 6 tr. ř. byly státem uhrazeny veškeré náhrady a náklady s obhajobou mladistvého spojené. Obhájce, jak ve stížnosti vyjádřil, odmítal, aby byť zčásti (v duchu rozhodnutí soudu prvního stupně), mu odměnu a náklady uvedené obhajoby hradila jiná osoba (jeho zmocnitel tj. otec mladistvého).
V rámci takto vyjádřeného řádného opravného prostředku, jenž byl podán pouze obhájcem a výhradně v jeho prospěch, měl stížnostní soud povinnost respektovat zásadu vyjádřenou v ustanovení §150 odst. 1 tr. ř., tj., že ve výsledku stížnostního řízení, jež obhájce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně vyvolal, nemohl jeho postavení oproti tomu, jak rozhodl soud prvního stupně zhoršit, tzn., aby neporušil zákaz změny k horšímu, nemohl napadené usnesení toliko zrušit, nanejvýš mohl zachovat stav, který vyplýval ze stížností napadeného rozhodnutí, tedy stížnost obhájce toliko podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout.
Jestliže však stížnostní soud podle §149 odst. 1 tr. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť nepřiznal obhájci nárok na to, aby se odměny a náhrady nákladů obhajoby v trestní věci mladistvého domáhal prostřednictvím ustanovení §151 odst. 3, 6 tr. ř. na státu, porušil zákaz reformationis in peius vyjádřený v §150 odst. 1 tr. ř., protože obhájce, tj. stěžovatele, který podal stížnost ve svůj prospěch, postavil do nevýhodnější situace.
Při takto shledaném pochybení, z důvodů výše rozvedených, nemůže obstát argument stížnostního soudu, že se v daném případě o porušení zásady vyjádřené v §150 odst. 1 tr. ř nejedná, když obhájce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů obhajoby vůči otci mladistvého, který jej k zastupování mladistvého zplnomocnil podle podmínek §724 obč. zák. Je totiž nutné připomenout, že v rámci projednávaného stížnostního řízení se nejednalo o nárok, který by obhájce uplatňoval vůči otci, a tedy nárok vyplývající z plné moci mezi nimi uzavřené ve smyslu §724 a násl. obč. zák. (smlouva příkazní), ale jeho nárok směřoval výhradně vůči státu s odkazem na hlediska §151 odst. 3, 6 tr. ř. Proto nelze to, že obhájce má i nadále nárok se tímto jiným způsobem domáhat uhrazení nákladů obhajoby na otci mladistvého, považovat za stejný výsledek, jako když obhájci soud prvního stupně přiznal, že mu stát uhradí z jeho požadavku na odměnu a náhradu nákladů obhajoby mladistvého částku 100.885,- Kč, jíž obhájci přiznal soud prvního stupně.
Naopak Nejvyšší soud, v souladu s podanou stížností pro porušení zákona shledal, že Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 21/2009, porušil zákon v ustanoveních §150 odst. 1 tr. ř. a §149 odst. 1 tr. ř. v neprospěch advokáta JUDr. D. Č.
Podle §268 odst. 2 tr. ř., shledá-li Nejvyšší soud, že zákon porušen byl, vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím, popřípadě jeho částí (§266 odst. 3 tr. ř.) nebo v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon.
Stížnost pro porušení zákona může být podána ve prospěch nebo v neprospěch jiné osoby než obviněného (mladistvého) , popřípadě zároveň ve prospěch i v neprospěch takové osoby. Nejvyšší soud pak z podnětu této stížnosti pro porušení zákona a při vázanosti jejími důvody může vyslovit, že zákon byl porušen ve prospěch či v neprospěch jiné osoby než obviněného (resp. v obou směrech). V důsledku zrušení ustanovení §272 tr. ř. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaným pod č. 424/2001 Sb. a ÚS 164/2001-n., se v tomto případě musí Nejvyšší soud omezit jen na uvedený tzv. akademický výrok podle §268 odst. 2 tr. ř. a není oprávněn zrušit napadené rozhodnutí a učinit další rozhodnutí, protože postup podle §269 odst. 2 tr. ř. přichází v úvahu jen tehdy, byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného , a žádné zákonné ustanovení již neumožňuje, aby stejně postupoval při zjištěném porušení zákona v neprospěch jiné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 4/2005, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2005, seš. 12 č. -T 764). To je důsledkem oslabeného významu stížnosti pro porušení zákona, z něhož mimo jiné vyplývá, že každé porušení zákona – nedošlo-li k němu v neprospěch obviněného – není možné bezezbytku napravovat (viz odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona se týkala výhradně obhájce, a to ve vztahu k jeho žádosti o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, jež požadoval uhradit státem. Svým obsahem se tudíž netýkala mladistvého, který si jmenovaného obhájce sám nezvolil, neboť mu jej ustanovil otec, který se zavázal obhájci vzniklé náklady a odměnu za tuto obhajobu (jak je výše podle obsahu sjednané plné moci konstatováno) uhradit. Další okolností je i to, že Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 33 Ntm 802/2008, rozhodl, že mladistvý má podle §33 odst. 2 tr. ř. nárok na bezplatnou obhajobu.
Za této situace je pro mladistvého zcela nevýznamné a v zásadě se ho netýká, pokud bylo v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 21/2009, shledáno porušení zákona v ustanoveních §150 odst. 1 tr. ř. a §149 odst. 1 tr. ř. v neprospěch advokáta JUDr. D. Č., a nelze proto dovodit, že by byl zákon porušen též i v neprospěch mladistvého. Nejvyšší soud tudíž nemůže učinit jiné rozhodnutí, než to, které bylo jako akademický výrok vysloveno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.