ECLI:CZ:NS:2011:11.TCU.123.2011.1
sp. zn. 11 Tcu 123/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. srpna 2011 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny P. I. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, sp. zn. 2 To 29/2011, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2011, sp. zn. 1 Nt 216/2009, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2011, sp. zn. 1 Nt 216/2009, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, sp. zn. 2 To 29/2011, se zrušují .
Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti Moldavské republiky požádalo na základě čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení pod č. 549/1992 Sb.), jejímiž smluvními státy jsou Moldavská republika i Česká republika, dopisem ze dne 2. června 2009, č. j. 06-2/7028, o vydání státního občana Moldavské republiky P. I. T., pro účely výkonu trestu z rozsudku Městského soudu Kišiněv, Moldavská republika, ze dne 20. září 2001, č. 1-537/2001, jenž nabyl právní moci dne 2. října 2001, pro trestný čin krádeže podle §123 trestního zákona Moldavské republiky, k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Trestné činnosti se měl vydávaný dopustit v podstatě tím, že dne 31. ledna 2001 okolo 7.15 hod. v bytě na adrese M. S., K., Moldavská republika, z kapsy kabátu poškozeného G. V. M. umístěného ve skříni se zmocnil peněžní částky ve výši 5 031,- USD a peníze si ponechal pro vlastní potřebu.
Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně dne 17. července 2009 pod sp. zn. 1 KZM 203/2009 u Krajského soudu v Brně návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání P. I. T. (dále také „odsouzeného“) k výkonu trestu odnětí svobody v Moldavské republice.
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 24. února 2011, sp. zn. 1 Nt 216/2009, tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. vydání moldavského státního občana P. I. T. pro účely výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let, uloženého mu rozsudkem Městského soudu Kišiněv, Moldavská republika, ze dne 20. září 2001, č. 1-537/2001, pro trestný čin krádeže podle §123 trestního zákona Moldavské republiky, jehož se dopustil způsobem popsaným v žádosti Moldavské republiky a výše citovaném rozsudku Městského soudu Kišiněv, není přípustné.
Důvodem pro takové rozhodnutí krajského soudu bylo zjištění, že by vydáním obviněného do Moldavské republiky reálně hrozil zásah do jeho práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo potrestání.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. března 2011, sp. zn. 2 To 29/2011, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., jako opožděně podanou, zamítl. V odůvodnění usnesení se podává, že v posuzované věci bylo napadené usnesení státní zástupkyni oznámeno na veřejném zasedání dne 24. února 2011, a to včetně jeho odůvodnění a poučení o opravném prostředku. V souladu s §137 tr. ř. tedy v posuzované věci poslední den lhůty k podání stížnosti připadl na 28. února 2011. Byla-li stížnost ve věci podána až dne 4. března 2011, pak jde o stížnost opožděnou. Poukaz státní zástupkyně na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 534/06 považuje vrchní soud za nepřípadný. Samotná obtížnost a náročnost vydávacího řízení nemůže opodstatnit závěr o neuplatnění ustanovení o lhůtách k podání stížnosti upravených trestním řádem.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. předložil dne 14. června 2011 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti výše uvedených rozhodnutí s následujícím odůvodněním. Krajský soud v Brně v posuzované věci rozhodl o nepřípustnosti vydání odsouzeného s poukazem na hrozbu porušení jeho základních lidských práv. Nijak se však nevypořádal se zárukami, jež pro případ jeho vydání poskytla moldavská strana. Podle nich, odsouzený nebude držen v policejních „izolátorech“ ani v jiných zařízeních pod správou Ministerstva vnitra, ale pouze v zařízeních spravovaných Ministerstvem spravedlnosti Moldavské republiky. Tato ujištění pak byla dne 5. května 2011 a 23. května 2011 dále doplněna tak, že bude-li odsouzený vydán, představitelé diplomatických či konzulárních úřadů České republiky budou mít možnost jej v místě výkonu vazby či trestu navštěvovat, a to bez monitoringu z moldavské strany. Odsouzený se na tyto české orgány bude moci kdykoli obrátit a české orgány budou ze strany moldavských orgánů informovány o stavu a výsledku trestního řízení, což se vztahuje i na případný nový proces, který může být zahájen na podkladě jeho odvolání. Takové záruky považuje ministr spravedlnosti za dostatečné, a to i ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ministr dále poukázal na nedostatečnost skutkových zjištění Krajského soudu v Brně, který při posuzování situace v oblasti dodržování lidských práv vycházel z již zastaralých zpráv o dodržování lidských práv v Moldavské republice, konkrétně ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA z 6. března 2007, tedy ze zprávy za rok 2006, a ze zprávy téhož ministerstva za rok 2008, která však není opatřena překladem do českého jazyka, a je tedy otázkou, zda informace v ní obsažené mohl soud vzít při svém rozhodování v úvahu. Proti rozhodnutí krajského soudu o nepřípustnosti vydání odsouzeného podala dne 4. března 2011 stížnost krajská státní zástupkyně, tato stížnost však byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako opožděná zamítnuta. Vrchní soud při počítání lhůty k podání stížnosti vycházel z jiného jejího počátku než státní zástupkyně, a to ode dne vyhlášení usnesení, nikoli ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Tento právní názor Vrchního soudu nepovažuje ministr za správný, a to především s ohledem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05 a IV. ÚS 2519/07, z nichž mimo jiné vyplývá, že bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení je přítomným stranám sdělena krom výroku i podstatná část odůvodnění, obeznámenost s jeho písemným vyhotovením je pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. se svou povahou blíží rozsudku, proto byla stanovena povinnost jej doručit. Jiný počátek lhůty pro podání stížnosti, než od doručení opisu usnesení tedy nepřipadá v úvahu. Pokud soud rozlišuje počátek lhůty pro podání stížnosti v závislosti na přítomnosti oprávněné osoby při vyhlášení usnesení, pak bezdůvodně zvýhodňuje osoby, které se zasedání neúčastní, což nelze považovat za žádoucí a ve výsledku by to mohlo vést až k obstrukčnímu jednání oprávněných osob. Rozhodnutí o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání osoby je rozhodnutím závažným a svými důsledky se blíží rozhodnutí o vině a trestu. Podle názoru ministra tedy je třeba v tomto případě počátek lhůty pro podání stížnosti počítat až od doručení opisu usnesení oprávněné osobě. Protože vrchní soud v posuzovaném případě stížnost státní zástupkyně věcně neprojednal, nemohl se vypořádat ani s dodatečně opatřenou zprávou Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, kterou stěžovatelka opatřila. V neposlední řadě pak Krajský soud v Brně pochybil, pokud v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 48/1995 Sb. rozh. tr., č. 54/1995 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 11 Tcu 109/2004) ve výroku rozhodnutí nepopsal skutek, pro nějž je vydání odsouzeného žádáno.
Ministr spravedlnosti ve svém opravném prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2011, sp. zn. 1 Nt 216/2009, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, sp. zn. 2 To 29/2011, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze přisvědčit.
Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 odst. 1 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání – sdělení č. 549/1992 Sb.), ale musí se zabývat rovněž splněním právních podmínek vyplývajících z jiných, v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/2006).
Soud tak musí mimo jiné zvažovat rovněž závazky, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (když soud rozhoduje o přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu zejména závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.). Čl. 3 odst. 1 posledně jmenované Úmluvy stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení ; toto ustanovení lze považovat za přímo vykonatelné, neboť v něm je obsažen striktní pokyn směřující vůči České republice, resp. příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému státu, existují-li vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím státě nebezpečí mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr.).
Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána. V posuzovaném případě se ovšem Krajský soud v Brně věcí z tohoto pohledu ve skutečnosti nezabýval. Předně je třeba připomenout, že rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestně právně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. června 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010). Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň v moldavských věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání tak nemá a ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu.
V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, které jsou smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou z velké většiny členskými státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat. Členské státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území garantují dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními státy mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4 sdělení č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy), které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č. 209/1992 Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), které jsou vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva a Výbory CPT), jež také umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod a takový neustálý tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním z faktorů ovlivňující zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto státech, k nimž patří i Moldavská republika, jež je v posuzovaném případě dožadujícím státem, lze tedy do jisté míry určitý minimální standard ochrany lidských práv očekávat.
V posuzované věci soud v podstatě založil své rozhodnutí o nepřípustnosti vydání obviněného výlučně na zprávách nevládních organizací a na zprávách Ministerstva zahraničních věcí České republiky (resp. zprávách Ministerstva zahraničí Spojených států amerických), resp. na jejich vybraných pasážích, z nichž ovšem vyplývá pouze tolik, že se v Moldavské republice v souvislosti s dodržováním základních lidských práv stále objevují některé problémy a že stav moldavského vězeňství není příliš uspokojivý (podmínky výkonu vazby a výkonu trestu v moldavských věznicích nejsou příznivé a s vězni není dobře zacházeno). Jinak řečeno soud v posuzovaném případě dospěl k závěru o nepřípustnosti vydání obviněného na základě obecných, a jak správně poukazuje ministr spravedlnosti ve svém opravném prostředku ještě k tomu neaktuálních zjištění o stavu dodržování lidských práv v moldavských věznicích, aniž by si opatřil jakékoliv podklady k posouzení otázky, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod také hrozí přímo odsouzenému P. I. T., a to i s přihlédnutím k povaze trestné činnosti pro níž byl odsouzen. Takovým podkladem přitom nemůže být ničím nepodložené tvrzení odsouzeného, že je ze strany moldavských orgánů ohrožen mstou a že se obává nelidského zacházení v moldavských věznicích. Naopak podkladem soudu se mohla stát např. Zpráva Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, dostupná na internetových stránkách www.coe.int , jejíž překlad z francouzského jazyka zajistila státní zástupkyně ke stížnostnímu řízení. Z této zprávy vyplývají konkrétní informace o stavu vězeňství v Moldavské republice, a to jak stav věznic spadajících pod Ministerstvo vnitro, tak věznic spadajících pod Ministerstvo spravedlnosti.
Naopak z obsahu spisu je zřejmé, že se Krajský soud v Brně v podstatě vůbec nezabýval (pomineme-li pouhé konstatování o poskytnutých zárukách v úvodu odůvodnění napadeného usnesení soudu) obsahem ujištění poskytnutého dožadujícím státem, tj. Moldavskou republikou ze dne 2. června 2009 (ujištění je součástí žádosti o vydání odsouzeného) a nehodnotil je tak, jak to předpokládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pokud soud měl o těchto ujištěných nějaké pochybnosti, pak si mohl, stejně jak to později učinilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky, vyžádat jejich doplnění. Ta poskytla moldavská strana přípisem ze dne 5. května 2011 a 23. května 2011.
Podstatou těchto ujištění dožadujícího státu je přitom příslib Moldavské republiky, že odsouzený, ač již rozhodnutí Městského soudu v Kišiněvě, Moldavská republika, na jehož podkladě je vydání žádáno, nabylo právní moci, má možnost podat proti tomuto rozhodnutí odvolání. Bude-li odvolání odsouzeným podáno, bude následovat nové řízení, jehož výsledek bude orgánům České republiky oznámen. Odsouzenému bude umožněno opustit Moldavskou republiku poté, co bude jeho trestní věc skončena. Obsahem ujištění z moldavské strany je také příslib umístění obviněného ve věznici pod správou Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky a ubezpečení, že českým orgánům budou předány informace o jakékoliv stížnosti obviněného i o způsobu jejího vyřízení. O snaze zajistit odsouzenému co nejlepší podmínky při projednávání jeho trestní věci svědčí i další dvě ujištění moldavských orgánů – přípisy Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky ze dne 5. května 2011, sp. zn. 06-2/236, a ze dne 23. května 2011, sp. zn. 06-2/3626, na něž ve svém opravném prostředku poukazuje ministr spravedlnosti, a jež byla Nejvyššímu soudu předložena společně s jeho opravným prostředkem. Jejich obsahem je v podstatě ujištění, že českým konzulárním úředníkům bude umožněno navštívit zařízení, v němž bude omezena svoboda odsouzeného a hovořit s ním bez přítomnosti dalších osob. Pokud odsouzený ve věci podá odvolání, pak v novém řízení, které bude následovat, budou moci být čeští konzulární zástupci informováni o stavu trestního řízení a budou se ho moci i zúčastnit. Ministerstvu spravedlnosti České republiky bude doručeno konečné rozhodnutí v trestní věci odsouzeného. Lze přitom přisvědčit tvrzení ministra spravedlnosti, že takovéto garance považuje pro účely vydání za dostatečné i Evropský soud pro lidská práva, který se této otázky dotkl v rozhodnutí ze dne 17. února 2009, č. 48514/06, ve věci Gasaev proti Španělsku.
Takovými podklady se však krajský soud blíže nezabýval a proto nelze ani zjistit, jak na ně nahlížel. Je ovšem evidentní, že tyto skutečnosti soud v rámci rozhodování o přípustnosti vydání odsouzeného P. I. T. do Moldavské republiky v podstatě nehodnotil, a proto jeho závěry o nepřípustnosti vydání odsouzeného s ohledem na možnost ohrožení jeho lidských práv a svobod jsou přinejmenším předčasné.
Nejvyšší soud pak musel přisvědčit i těm námitkám ministra spravedlnosti, jimiž je napadána nesprávná formulace výroku usnesení o přípustnosti vydání. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí pod č. 54/1995 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 11 Tcu 109/2004, nebo z poslední doby usnesení ze dne 14. června 2011, sp. zn. 11 Tcu 121/2011), nedílnou součástí výroku o přípustnosti vydání do ciziny je i popis skutku, pro který má být určitá osoba vydána. Skutek přitom musí být popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Pokud tedy výrok usnesení Krajského soudu takovýto popis vůbec neobsahuje a místo něj jen odkazuje na žádost Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky o vydání odsouzeného a pravomocný cizozemský rozsudek Městského soudu v Kišiněvě, Moldavská republika, pak jde o výrok nesprávný. I v tomto směru proto bylo třeba přisvědčit důvodným námitkám ministra spravedlnosti.
Již s ohledem na výše uvedené skutečnosti musel Nejvyšší soud shledat opravný prostředek ministra spravedlnosti důvodným. K další námitce ministra spravedlnosti vztahující se k postupu Vrchního soudu v Olomouci, jímž jako údajně opožděnou podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení krajského soudu jako soudu prvního stupně lze tak jen uvést, že z obsahu spisu zcela jednoznačně nevyplývá jaké poučení o opravném prostředku bylo procesním stranám vlastně poskytnuto. Předně to nelze zjistit z protokolu o veřejném zasedání ze dne 24. 2. 2011 (o němž patrně nebyl pořizován zvukový záznam) a poučení obsažené v písemném vyhotovení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně vyznívá poněkud zmatečně, když je v něm doslova uvedeno: „Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do osmi dnů ode dne jeho doručení….“. Za této situace se stížnostní soud měl pokusit odstranit tyto pochybnosti o správnosti poučení o opravném prostředku předtím než bez dalšího jako opožděnou zamítl podanou stížnost státního zástupce. Je třeba připomenout, že zákonné důsledky nesprávného poučení o délce lhůty k podání stížnosti (§148 odst. 2 tr. ř.) platí i pro státního zástupce (č. 26/1999 Sb. rozh. tr.). Pokud ministr spravedlnosti v otázce počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně v této věci poukazuje na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05 a IV. ÚS 2519/07, tak je nutno zdůraznit, že ve všech těchto citovaných nálezech se Ústavní soud v podstatě zabýval jen vzájemným vztahem ustanovení §137 odst. 1 tr. ř. a §137 odst. 4 tr. ř. s tím, že v případě oznamování usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se jako speciální ustanovení použije §137 odst. 4 tr. ř., jež zakládá počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku vždy až od doručení opisu písemného vyhotovení takového usnesení. Ve všech uváděných případech se přitom jednalo o rozhodnutí (usnesení) v řízení o povolení obnovy řízení. Ústavní soud zde neřešil jiné případy oznamování usnesení soudu prvního stupně. Ovšem s ohledem na výše již uvedené pochybnosti o správném splnění poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně, nebylo nutno se touto problematikou blíže zabývat.
Nejvyšší soud proto zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze 24. února 2011, sp. zn. 1 Nt 216/2009, i na něj navazující usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, sp. zn. 2 To 29/2011, a protože s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení nemohl ve věci sám rozhodnout, přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Krajský soud v Brně odstraní výše vytýkaná pochybení a poté opětovně rozhodne o podaném návrhu státní zástupkyně, tedy o tom, zda pro vydání P. I. T. k výkonu trestu odnětí svobody v Moldavské republice jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání. Bude přitom respektovat též výše již citovanou judikaturu Nejvyššího soudu o náležitostech výroku usnesení o přípustnosti vydání.
V této souvislosti Nejvyšší soud dále však připomíná, že obviněný byl propuštěn z předběžné vazby na svobodu. Pokud by se již nepodařilo jej zajistit pro účely vydávacího řízení (např. z důvodu, že již není na území České republiky), pak soud nemůže rozhodovat o přípustnosti či nepřípustnosti vydání, ale v takovém případě by musel návrh státního zástupce zamítnout (srov. č. 26/1996 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tcu 4/2007).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík