ECLI:CZ:NS:2011:11.TCU.54.2011.1
sp. zn. 11 Tcu 54/2011-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. května 2011 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. H., rozsudkem Obvodového soudu v Mannheimu, Spolková republika Německo, ze dne 3. května 2007, sp. zn. 1 Ls 313 Js 28310/06, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Mannheimu, Spolková republika Německo, ze dne 18. října 2007, sp. zn. 15 Ns 313 Js 28310/06, a to pro trestný čin podvodu s falšováním listin a zneužitím šekových a kreditních karet a trestný čin počítačového podvodu podle §263 odst. 1 a 5, §263a odst. 1 a 2, §266b odst. 1, §267 odst. 1 a 4, §25 odst. 2, §52 a §53 trestního zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků .
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Obvodového soudu v Mannheimu, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Mannheimu, Spolková republika Německo dne 18. října 2007, byl M. H. uznán vinným trestným činem podvodu s falšováním listin a zneužitím šekových a kreditních karet a trestným činem počítačového podvodu podle shora uvedených ustanovení právních předpisů Spolkové republiky Německo a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků.
Podle zjištění cizozemského soudu se odsouzený M. H. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že v období od 3. listopadu 2005 do 18. října 2006, především v L., Spolková republika Německo, společně s jinak odsouzenými P., E. V., J. M. a L. P., po předchozí dohodě, celkem ve dvanácti případech, zřídil u různých německých bankovních ústavů (u Dresdner Bank, Bavorské Hypo-und Vereinsbank, Deustche Postbank AG a Postbank) bankovní účty, přičemž při jejich sjednávání vždy předložil padělaný cestovní doklad a uvedl nepravdivé informace o svém zaměstnání a založil si tak bankovní účet sám nebo ve prospěch některé další osoby (J. M., R. B., V. G., E. Z., G. M., F. B., O. L., P. K. a S. T.), přičemž při této příležitosti vždy předložil falešné pracovní smlouvy (nebo uvedl o zaměstnání nepravdivé informace) a falešné potvrzení o přihlášce k Cizineckému úřadu v Ludwigshafenu, a z takto zřízených bankovních účtů pak vždy, dílem společně s ostatními členy skupiny, prostřednictvím debetních platebních karet v celkem 329 případech uhradil převážně v L. a M., Spolková republika, nákup různého zboží, a obchodníkům tím způsobil škodu celkem ve výši 47 919,16 EUR, a v jednom případě z bankovního účtu zřízeného ve prospěch třetí osoby neoprávněně prostřednictvím bankomatu vybral finanční hotovost ve výši 725,- EUR.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše označeného odsouzení německých soudů do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 4 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je státním občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky /trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku/. Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou ovšem dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený M. H. se pro svůj finanční prospěch dopustil velice závažné majetkové trestné činnosti, kterou způsobil značnou škodu na cizím majetku. Společenská škodlivost jeho trestné činnosti je zvyšována i tím, že se trestné činnosti dopustil opakovaně a v součinnosti s dalšími osobami. Ze spisového materiálu nadto vyplývá, že odsouzený již byl ve Spolkové republice Německo v minulosti soudně trestán. Odsouzený tedy jednal v rozsahu, pro který lze tuto jeho činnost označit za závažnou ve smyslu §4 odst. 2 zákona. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík