ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1368.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1368/2010-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2011 dovolání podaná obviněnými D. H. , a V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 13 To 359/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 127/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. H. a V. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 2 T 127/2008, byli D. H. a V. S. uznáni vinnými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který byli podle §148 odst. 3 tr. zák. shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu nad obviněnými. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněným uložen peněžitý trest ve výši 200 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby dalších dvou spoluobviněných.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kutné Hoře se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že nejméně v době od 1. 1. 2004 do 13. 12. 2004 společně na základě předchozí dohody v areálu ČKD Kutná Hora a. s., Karlov 197, Kutná Hora, v prostorách, které měla pronajaty firma Dragoun KH, s. r. o., Karlov, skladovali v plastových nádržích nejméně 2 711,63 l ethanolu získaného nezjištěným způsobem, z něhož vyráběli alkoholické nápoje různých druhů, dále vyrobili a skladovali hotové výrobky s obsahem nejméně 8 191,71 l ethanolu, volnou lihovinu Vodku o koncentraci 37,5 objemových jednotek ethanolu o objemu 307,5 l, volnou lihovinu Borovičku o koncentraci 40 objemových jednotek ethanolu o objemu 400 l, volnou lihovinu Tuzemák o koncentraci 40 objemových jednotek ethanolu o objemu 400 l, aniž by tento ethanol či vyrobené alkoholické nápoje a lihoviny byly evidovány v příslušných daňových evidencích, a tyto pak dále uváděli do volného daňového oběhu na nejrůznějších místech na území České republiky, takto společně jednali v úmyslu vyhnout se daňové povinnosti ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v Kutné Hoře a Celním úřadem v Kolíně (pobočka Kutná Hora), a zkrátili tak spotřební daň ve výši 3 185 035 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 736 823,11 Kč, celkem ve výši 3 921 858,11 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 13 To 359/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení podali obvinění dovolání , obviněný H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Pešty a obviněný S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Branislava Renkera, kterými napadli zamítavý výrok usnesení odvolacího soudu. Oba obvinění ohledně dovolacího důvodu uvedli, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázali na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný D. H. naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že daňová povinnost k odvedení DPH a spotřební daně z lihu týkající se lihu a vodky byla již splněna dlužníkem, firmou S. N. V. Jednáním obviněného nebyla zkrácena DPH ani spotřební daň z lihu a jeho jednání na základě zásady zákonnosti a subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) nelze považovat za trestný čin ve smyslu §13 tr. zákoníku. V této věci bylo současně vedeno daňové řízení před celním úřadem, které bylo zastaveno.
Trestný čin podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je dokonán tím, že na základě nesprávného sdělení podkladů poplatníkem daně dojde k nesprávnému vyměření daně. V tomto případě tato skutečnost nenastala, neboť dne 13. 12. 2004 bylo obviněným zabaveno veškeré účetnictví spolu s předmětným lihem a vodkou, přičemž povinnost podat přiznání ke spotřební dani vznikla dne 25. 12. 2004 a povinnost k přiznání DPH vznikla dne 21. 1. 2005. Vzhledem k tomu, že obvinění neměli k dispozici účetní podklady, nemohli včas a řádně podat daňová přiznání. Uvedené jednání podle obviněného nemůže být pokusem trestného činu, ale ani jeho přípravou, která v tomto případě není trestná.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. S. spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu v tom, že firma Dragoun KH, s. r. o., uzavřela dne 4. 11. 2003 smlouvu o půjčce se zástavou movité věci s dlužníkem S. N. V. Předmětem smlouvy byla půjčka ve výši 1 500 000 Kč. K zajištění pohledávky odevzdal dlužník firmě Dragoun KH, s. r. o. 2 800 l lihu a 23 270 litrů vodky 40 %, přičemž dlužník vlastnictví tohoto lihu doložil daňovým dokladem ze dne 28. 6. 1999. Dlužník následně nesplnil svůj dluh a líh spolu s vodkou se stal majetkem firmy Dragoun KH, s. r. o. Z vodky byly vyrobeny destiláty a to vodka, borovička a Tuzemák. Tyto lihoviny neopustily prostor firmy Dragoun KH, s. r. o., tedy nebyly prodány do volného oběhu v ČR. Firma prodávala lihoviny ze svých skladových zásob nikoliv vyrobené ze shora označené vodky a lihu.
Jednáním obviněných nemohlo dále podle dovolatele dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, neboť daňová povinnost k odvedení DPH a spotřební daně z lihu týkající se předmětného lihu a vodky, potažmo zpracované na lihoviny, již byla splněna dlužníkem a obvinění měli pouze vnést doklady do účetní evidence. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 tr. zákoníku také nelze jejich jednání považovat za trestný čin, neboť bylo současně vedeno daňové řízení celním úřadem, které bylo zastaveno. Obviněný podotýká, že nebylo prokázáno, že by smlouva o půjčce se zástavou movité věci a přílohy k ní byly falzifikáty úmyslně vytvořené obviněnými. Obvinění byli uvedeni v omyl, nemohli při podpisu smlouvy rozpoznat, že neztotožněná osoba není dlužníkem uvedeným v smlouvě.
Jednání popsané ve výroku rozsudku je podle obviněného nutné posuzovat jako přípravu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Čin je dokonán tím, že na základě nesprávného sdělení podkladů poplatníkem dojde k nesprávnému vyměření daně. V tomto případě tato skutečnost ani nenastala, neboť obvinění byli zadrženi 13. 12. 2004 a při tomto zadržení jim bylo zabaveno účetnictví. Povinnost podat přiznání ke spotřební dani vznikla dne 25. 12. 20004 a povinnost k přiznání DPH ke dni 25. 1. 2005. V tu dobu neměli k dispozici účetní doklady a nemohli proto uvedené povinnosti včas a řádně splnit. Obviněný pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované pod č. 28/1979 Sb. rozh. tr. a uzavřel, že podle §20 odst. 1 tr. zákoníku není příprava trestného činu podle §240 tr. zákoníku trestná.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze menší část námitek obviněných, především tvrzení, že nejednali v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a spotřební daň, neboť jim bylo zabaveno účetnictví ještě dříve, než uplynula lhůta k podání příslušných přiznání k dani. Nepodání přiznání k dani, resp. její nezaplacení, není však podle státního zástupce jediným způsobem, jek lze naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák. Obvinění se posuzovaného jednání ke škodě fiskálních zájmů státu dopustili již tím, že zatajovali zdanitelná plnění, čímž současně záměrně snižovali základ daně. V popisu skutku se jim ostatně neklade za vinu, že by nepodali daňová přiznání či daň nezaplatili, nýbrž právě skutečnost, že se popsaným jednáním hodlali vyhnout daňové povinnosti.
Z hlediska námitek spadajících do oblasti hmotného práva ještě státní zástupce poukazuje na argumentaci obviněného S. , že obvinění byli uvedeni v omyl, či jeho poukaz na to, že z hlediska užití výhodnějšího práva pro obviněného podle §20 odst. 1 tr. zákoníku mělo být užito hmotného práva účinného od 1. 1. 2010, tj., trestního zákoníku, podle něhož příprava trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není trestná. Obviněný ovšem podle státního zástupce přehlíží, že jde o trestný čin dokonaný, přičemž nová právní úprava je přísnější vzhledem ke stanovené sazbě trestného činu odnětí svobody. Zbývající námitky pak napadají skutková zjištění a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Závěrem navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud České republiky obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jsou zjevně neopodstatněná, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v případě námitky obou obviněných, že daňová povinnost byla již splněna údajným dlužníkem S. N. V. , který měl podle tvrzení obviněných odevzdat předmětný líh k zajištění pohledávky, kterou vůči němu měli mít obvinění. Stejně tak pod dovolací důvod nespadá námitka obviněného S. , že vyrobené lihoviny neopustily prostor firmy Dragoun KH, s. r. o., a firma prodávala lihoviny ze svých skladových zásob. Tato tvrzení obviněných byla v řízení vyvrácena provedenými důkazy. Relevantní z hlediska dovolacího důvodu není ani tvrzení obviněného S. , že nebylo prokázáno, že by smlouva o půjčce se zástavou movité věci a přílohy k ní byly falzifikáty úmyslně vytvořené obviněnými a že obvinění byli pro podpisu této smlouvy uvedeni v omyl, neboť nemohli rozpoznat, ze neztotožněná osoba není dlužníkem uvedeným ve smlouvě. Tato tvrzení totiž neodpovídají soudy učiněným skutkovým zjištěním a nenapadají právní posouzení zjištěného skutku.
Použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky obviněných, pokud poukazují na to, že jednání popsané ve výroku rozsudku je možné posuzovat jen jako trestně nepostižitelnou přípravu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť povinnost podat přiznání ke spotřební dani vznikla až dne 25. 12. 2004 a povinnost k přiznání DPH ke dni 25. 1. 2005, přičemž vzhledem k tomu, že jim bylo dne 13. 12. 2004 zabaveno účetnictví nebyli schopni bez těchto dokladů uvedené povinnosti včas a řádně splnit. Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. I když je možno konstatovat, že popis skutku v rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře je ve vztahu k porušeným daňovým povinnostem vyplývajícím z příslušných daňových předpisů poněkud nekonkrétní – neuvádí zkrácení daně v jednotlivých zdaňovacích obdobích ve vztahu k porušení povinnosti přiznat v náležitých termínech zdanitelná plnění v daňových přiznáních. Uvádí však podstatnou skutečnost, že popsaným jednáním záležejícím mimo jiné v zatajení zdanitelných plnění v úmyslu vyhnout se daňové povinnosti zkrátili spotřební daň a daň z přidané hodnoty v konkrétním rozsahu. Takové jednání je již dokonaným trestným činem zkrácení daně ve smyslu skutkové podstaty §148 tr. zák., nikoli jen jeho přípravou. V tomto směru není případný odkaz na rozhodnutí publikované pod č. 28/1979. Nekonkrétní popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmě vyvolán skutečností, že z provedených důkazů (srov. posudek znalce Ing. Pavla Lelka, CSc. č. l. 2076) se přesně nepodařilo rozdělit zkrácení daní na jednotlivá zdaňovací období roku 2004. Z hlediska námitek dovolání obviněných je podstatné, že orgány činné v trestním řízení měly při svém rozhodování k dispozici kopie příslušných daňových přiznání za celý uvedený rok, tedy i daňová přiznání za prosinec 2004 (srov. č. l. 2346 – 2395 spisu) a soud prvního stupně také jimi provedl důkaz.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných D. H. a V. S. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch