ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1505.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1505/2010 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2011 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 7 To 102/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 86/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 7 To 102/2010, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 1. 2010, č. j. 3 T 86/2004-902.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 3 T 86/2004, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. vzhledem k §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. s přihlédnutím k §34 tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) zastaveno trestní stíhání obviněného V. H. pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť je promlčeno a je nepřípustné.
Proti citovanému usnesení podala státní zástupkyně stížnost, o které Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 7 To 102/2010 , tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že podle §231 odst. 1 tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného V. H. pro níže popsaný skutek, ve kterém byl spatřován pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestní stíhání je promlčeno.
Trestné činnosti se měl obviněný dopustit tím, že společně se spoluobžalovaným K. K., dne 27. 12. 2003 kolem 00.10 hod. v M., ulici …….., v prvním patře objektu K., před barem C. B. obviněný K. hlasitě provolával nacistická hesla „Heil Hitler, heil heil heil”, uvnitř baru udeřil dvakrát hřbetem ruky do obličeje R. N., a urážel jej vulgárními nadávkami, následně jej ranami porazil na zem a společně s obviněným H. jej kopali a bili pěstmi do těla a hlavy, poté, co se zvednul, jej obviněný K. hodil na bar, až znovu upadl na zem, s obviněným H. opětovně do poškozeného kopali a tloukli pěstmi do obličeje, poté napadli R. R., který vystoupil na pomoc poškozenému a také jej udeřili pěstmi do obličeje, srazili na zem a kopali do celého těla, obviněný K. posléze nejméně jednou udeřil sevřenou pěstí do obličeje M. H., v dalším jednání jim zabránilo přivolání policie, poškozený N. utrpěl zranění, zhmoždění s povrchními oděrkami kůže pravé poloviny čela a horní části pravé tváře v místě jařmového mostu, zhmoždění s místním otokem a povrchním sedřením kůže v pravé temenně-týlní krajině vlasaté části hlavy a drobné pohmožděniny bez porušení povrchu kůže na levé dolní končetině, jež si nevyžadovalo vystavení pracovní neschopnosti, poškozený R. utrpěl zhmoždění s pokrvácením podkoží na palcovém svalovém valu v dlaňové části pravé ruky, s částečným omezením hybnosti palce pro bolest, zranění nevyžadovalo vystavení pracovní neschopnosti a poškozený H. utrpěl zranění, pohmoždění v oblasti očnice, zhmoždění nosu se zlomeninami nosních kůstek a krvácení z průduchů, jež si vyžádalo lékařské ošetření s následnou dobou léčení v délce deseti až čtrnácti dnů.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného V. H., kterým napadla výrokovou část usnesení soudu druhého stupně. K důvodům dovolání uvedla, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně shrnula dosavadní postup soudů a právní závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem a konstatovala, že se s nimi nelze ztotožnit. Podle jejího názoru nevzal krajský soud v úvahu skutečnost, že v daném případě byla promlčecí doba opakovaně přerušována již za účinnosti trestního zákona podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. nařizovanými hlavními líčeními v letech 2004, 2005, 2006, 2007, 2008 a 2009. S ohledem na tyto okolnosti nebylo trestní stíhání promlčeno, neboť vždy začala běžet promlčecí doba nová. Nová právní úprava okolností způsobujících přerušení promlčecí doby a její nový běh nemá vliv na přerušení promlčecí doby a počátek jejího běhu, k němuž došlo ještě podle dřívější právní úpravy (nejvyšší státní zástupkyně odkázala na komentář k trestnímu zákoníku: Šámal P. a kol. Trestní zákoník I., Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, str. 382). Trestní stíhání tak podle jejího názoru nebylo promlčeno a nebylo ani nepřípustné.
Vzhledem k uvedenému navrhla nejvyšší státní zástupkyně závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 7 To 102/2010, jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 3 T 86/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Mostě věc k novému projednání a rozhodnutí.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno žádné vyjádření obhájce obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.
Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svém rozhodnutí o stížnosti státní zástupkyně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že trestní stíhání je promlčeno, za chybnou měl ovšem právní kvalifikaci ve výroku usnesení soudu prvního stupně, který uvedl pouze příslušná ustanovení trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, přičemž podle soudu druhého stupně obviněnému prospívá právě právní úprava trestního zákoníku.
Oba soudy rozhodovaly za účinnosti tr. zákoníku o skutku spáchaném za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále „tr. zák.). Bylo tedy namístě zvážit, zda nová právní úprava není pro obviněného příznivější. Samotná právní úprava přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se jeví přísnější, než je tomu v případě trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák., ale přesto je podle Krajského soudu v Ústí nad Labem užití tr. zákoníku pro obviněného příznivější, a to díky úpravě promlčení trestní odpovědnosti. Délka promlčecí doby podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. činí pro oba trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. tři roky. Tatáž promlčecí doba se podle §34 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku týká přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. I když v případě přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je stávající promlčecí doba podle §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pětiletá, příznivost právní úpravy je podle krajského soudu založena na nové úpravě překážek, jimiž se běh promlčecí doby přerušuje.
Ustanovení §34 odst. 4 tr. zákoníku obsahuje oproti §67 odst. 3 tr. zák. zúžený výčet úkonů, kterými se přerušuje promlčecí doba. Zatímco podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. se trestní stíhání promlčovalo sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému. Ve druhém případě se jedná o taxativní a užší výčet úkonů, jimiž se promlčuje běh promlčecí doby. Krajský soud v Ústí nad Labem pak zpětně zhodnotil provedení jmenovaných úkonů v posuzované trestní věci a zjistil, že od podání obžaloby dne 27. 5. 2004 k žádnému dalšímu úkonu vyjmenovanému v §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku nedošlo. Zabýval se přitom obsáhle otázkou přípustnosti retroaktivity trestněprávních norem a dospěl k závěru, že je třeba se zpětnou účinností posoudit relevantní skutečnosti, které běh promlčecí doby přerušovaly.
Takový právní názor je však nesprávný a vedl by v praxi k absurdním situacím a narušení právní jistoty. Ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. stanovilo, že promlčecí doba se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Takovými úkony v projednávané věci byla i opakovaně nařizovaná hlavní líčení, naposledy v roce 2009 dne 30. listopadu (č. l. 898 spisu). Nařízením hlavního líčení podle tehdy platné právní úpravy byla promlčecí doba přerušena a podle §67 odst. 4 tr. zák. začala běžet promlčecí doba nová. Jestliže účinky přerušení promlčecí doby podle tehdy platné právní úpravy nastaly, nelze zpětně tvrdit, že nenastaly. Promlčecí dobu podle nynější právní úpravy lze proto aplikovat až od tohoto posledního přerušení. Stejný právní názor zaujal Nejvyšší soud v minulosti v případech, kdy nová právní úprava stanovila promlčecí dobu kratší, než úprava předchozí (srov. č. 59/2009 Sb. rozh. tr.) a nezměnil jej ani za účinnosti tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1105/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 997/2010).
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je opodstatněné z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně a s ohledem na charakter vytknuté vady zrušil rovněž usnesení soudu prvního stupně. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud se bude věcí znovu zabývat a dokončí hlavní líčení. V novém řízení je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch