ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1514.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1514/2010-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 dovolání podané obviněným R. G. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 61/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 15/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 63 T 15/2008, byl R. G. uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) za použití §143 ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (v rozsudku popsané pod bodem I.), nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. (bod IV 1) a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod IV 2), za které byl podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu spoluobviněných osob a obviněný byl také zproštěn obžaloby pro další jednání kladené mu za vinu, neboť nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal on.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil trestné činnosti popsané v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I tím, že poté, co si v blíže nezjištěné době a blíže nezjištěným způsobem opatřil informace k účtu vedenému u Komerční banky na majitele M. B., včetně jeho podpisového vzoru, a to za účelem nelegálních výběrů finančních prostředků z tohoto účtu za použití padělaných platebních příkazů k úhradě, seznámil s tímto záměrem spoluobviněného I. C., který v době před 20. srpnem 2007 na základě žádosti obviněného R. G. kontaktoval odděleně stíhaného P. A., za přislíbenou provizi jej požádal o založení dvou účtů, což P. A. učinil, dne 20. srpna 2007 si založil sporožirový účet u České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo nám. 1, a dne 21. srpna 2007 účet u Komerční banky, na pobočce v Praze 7, U Průhonu 32, poté předal čísla jím založených účtů I. C., který je dále předal R. G., a takto účelově zřízené účty byly v následujících dnech dále využity tak, že
a) dne 23. srpna 2007 byly na základě dvou padělaných příkazů k úhradě, vhozených nezjištěnou osobou dne 22. srpna 2007 do sběrného boxu Komerční banky, a. s., v Praze 2, Náměstí Míru, z účtu vedeného u Komerční banky, a. s., majitele a jediného disponenta M. B., převedeny částky 93.000,- Kč a 95.000,- Kč ve prospěch účtu vedeného u Komerční banky, a. s., na jméno P. A.,
b) dne 30. srpna 2007 byl do sběrného boxu Komerční banky, a. s., pobočka Praha 2, Náměstí Míru, vhozen nezjištěnou osobou padělaný příkaz k úhradě na částku 98.000,- Kč, z účtu vedeného u Komerční banky, a. s., majitele a jediného disponenta M. B., ve prospěch účtu vedeného u České spořitelny, a. s., na jméno P. A., ale transakce byla ze strany Komerční banky, a. s., odmítnuta,
a v mezidobí P. A. vybral dne 23. srpna 2007 ze svého účtu u Komerční banky finanční hotovost ve výši 95.000,- Kč a dne 24. srpna 2007 finanční hotovost ve výši 92.000,- Kč, předal je I. C., který je dále odevzdal R. G., čímž byla způsobena škoda Komerční bance, a. s., ve výši 188.000,- Kč a v případě realizace převodu pod bodem b) jí mohla být způsobena další škoda ve výši 98.000,-Kč.
Trestné činnosti popsané pod bodem IV. se dále obviněný dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době, nejpozději do 22. ledna 2008, si opatřil a následně v místě svého bydliště v P., A. M., bez povolení přechovával:
a) 9 ks plastových sáčků s obsahem metamfetaminu o celkové hmotnosti 4,270 g, s koncentrací 71,3 % base, přičemž metamfetamin (Pervitin) je podle přílohy č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách specifikován jako psychotropní látka,
b) biologickou hmotu zelené barvy o hmotnosti 93,796 g, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost omamných a psychotropních látek typu cannabinoidů, s koncentrací 0,7 % Delta-9-THC, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 seznamu č. IV Úmluvy o omamných látkách k zákonu č. 167/98 Sb. o návykových látkách jako látka omamná,
2) v přesně nezjištěné době, nejpozději do 22. ledna 2008, v místě svého trvalého bydliště, v P., A. M., si bez povolení opatřil a přechovával 400 ks nábojů 22 LR, 50 ks nábojů 9 mm Luger „Lapua“, 16 ks nábojů 9 mm Luger „CBC“, 1 ks zásobníku samonabíjecí pistole ráže 9 mm Luger, přičemž náboje byly plně funkční, nebyly upraveny ve smyslu zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a mají statut střeliva podle §3 písm.e) tohoto zákona.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená Komerční banka, a. s., odvolání, přičemž z podnětu odvolání poškozené doplnil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 61/2009 , podle §259 odst. 3 tr. ř. chybějící výrok, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen společně a nerozdílně se spoluobviněným I. C. zaplatit poškozené Komerční bance, a. s., na náhradě škody 188.000,- Kč. Odvolaní obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný , prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Máchy dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a ve spojení s ním i rozsudek Městského soudu v Praze. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v době nařízeného veřejného zasedání o odvolání se nacházel v Nemocnici Nymburk, kam byl přijat dne 29. 9. 2009. Toto sdělila jeho manželka jeho právnímu zástupci, který o tom informoval soudkyni senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Augustinovou. Obviněný podotýká k odůvodnění soudu, proč bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti, že ošetřující lékař tvrdí, že soudkyni zaslal lékařskou zprávu e-mailem. Soudkyně se jej mohla dotázat, zda trvá na své účasti u veřejného zasedání či ne. Při hospitalizaci neměl možnost jakýmkoli způsobem komunikovat přímo s Vrchním soudem v Praze, pokud však soudkyně kontaktovala ošetřujícího lékaře, mohla požádat také o spojení s obviněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvádí, že v bodě VII. rozsudku byl zproštěn obžaloby za totožný skutek proti poškozenému Davidu Wernerovi jako v bodě I. Trestnou činnost v obou případech popřel. Její posouzení jako padělání a pozměňování peněz spolu s trestným činem podvodu na základě judikátu Nejvyššího soudu České republiky nemůže obstát. Dále obviněný poukazuje na to, že podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 má tato trestná činnost jinou skutkovou podstatu, a to §234, kde je stanovena trestní sazba tři až osm let, zatímco stávající §140 odst. 2 tr. zák. stanoví trestní sazbu pět až deset let. Obviněný dále uvádí: „nemohu se ztotožnit s tím, že pokud bych vůbec naplnil skutkovou podstatu trestného činu, mohl jsem naplnit skutkovou podstatu pouze trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a nikoli padělání a pozměňování peněz“.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 61/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 63 T 15/2008, a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí.
Před uplynutím lhůty k podání dovolání pak obviněný prostřednictvím svého obhájce ještě doplnil podané dovolání. V tomto dalším podání odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09. Dodal, že z protokolu Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 je patrno, že prostřednictvím svého obhájce sdělil, že na své osobní účasti u veřejného zasedání trvá.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání k námitkám, jež obviněný vztáhl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že argumentaci dovolatele, že pokud byl pro jeden ze skutků, které mu byly kladeny za vinu, zproštěn obžaloby, nemohl být pro jiné skutky obdobného charakteru uznán vinným, nelze tomuto dovolacímu důvodu podřadit. Státní zástupce připomněl, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř., ale důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn. V této části státní zástupce uzavřel, že pokud by obviněný podal dovolání jen z výše uvedeného důvodu, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ke druhé části dovolání, kde obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., státní zástupce nejprve vysvětlil podstatu citovaného dovolacího důvodu a následně vyložil, že vzhledem k nedostatku spisového materiálu vycházel z předpokladu, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn pomocí vzoru č. 7a – vyrozumění o veřejném zasedání. Pokud by tak nebylo postupováno, bylo by podle státního zástupce namístě dovolání obviněného vyhovět. Dále vycházel státní zástupce z toho, že byla v případě obviněného zachována pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání. S ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je státní zástupce toho názoru, že obviněnému je třeba umožnit účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá a výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž svou neúčast omluví akceptovatelnými důvody. Omluva obviněného však tyto předpoklady podle názoru státního zástupce nesplňuje. V této části se státní zástupce plně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřenými v jeho rozhodnutí.
Závěrem proto státní zástupce konstatoval, že v části opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné, a navrhl je jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Uvedený dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení, ale pouze v absenci, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Obviněný konkrétně postupu odvolacího soudu vytýká, že jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoli prostřednictvím svého obhájce soudu oznámil, že je hospitalizován v nemocnici. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, uvedl, že nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo ustanovením §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
V daném případě se nejednalo o situaci, kdy by byl obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Termín konání veřejného zasedání vzal na vědomí při předchozím veřejném zasedání, kdy byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání. Nebyl proto předvolán ani vyrozuměn. O termínu předchozího veřejného zasedání konaného dne 12. 8. 2009 byl obviněný vyrozuměn. Vyplývá to z referátu založeného na č. l. 706, kde je sice jméno obviněného připsáno v části „předvolat“, avšak je zde poznámka „lze uložit“ /předvolání podle §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit nelze/ a především poznámka „vzorem 7a“, což je podle sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 126/2009-OD-Org. ze dne 18. června 2009 o vydání vzorů „tr.ř., o.s.ř., k.ř., d.ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (uveřejněno v č. 2/2009 Sbírky instrukcí a sdělení, str. 122) vzor pro vyrozumění o veřejném zasedání. Jestliže tedy odvolací soud nepovažoval účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou dne 12. 8. 2009, kdy byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání, neboť bylo nejasné, zda je obviněný zastoupen obhájcem a jednalo se o případ nutné obhajoby, lze mít za to, že jeho účast nebyla nutná ani u veřejného zasedání konaného dne 30. 9. 2009. Vrchní soud v Praze ostatně také k takovému závěru dospěl a vyjádřil jej v protokolu o veřejném zasedání.
Za této situace by bylo třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání, pokud na ní on sám trval, a zároveň svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání řádně omluvil akceptovatelnými důvody. Obviněný sice v doplnění svého dovolání tvrdí, že vyjádřil svou vůli se veřejného zasedání účastnit, údajně to vyplývá z protokolu ze dne 30. 9. 2009, ve skutečnosti však z tohoto protokolu založeného na č. l. 762 vyplývá naopak to, že svému obhájci obviněný nesdělil, zda na své účasti u veřejného zasedání trvá. Obviněný tak sice prostřednictvím svého obhájce oznámil soudu, že je hospitalizován v nemocnici, nedal ovšem současně najevo, že žádá o odročení veřejného zasedání, aby se jej mohl zúčastnit. Odvolací soud přes poměrně kusou informaci ze strany obviněného sám kontaktoval jeho ošetřujícího lékaře a vyžádal si i odborné vyjádření jiného lékaře, aby zjistil, že obviněnému nic nebránilo o odročení veřejného zasedání požádat (ostatně jestliže obviněný mohl soudu sdělit, že je hospitalizován v nemocnici, mohl jistě stejnou cestou také oznámit, že na své účasti u veřejného zasedání trvá). Pokud obviněný na své osobní účasti u veřejného zasedání výslovně netrval, resp. to nedal soudu žádným způsobem najevo, ačkoli tak učinit mohl, není dále namístě zabývat se tím, zda svou neúčast u veřejného zasedání omluvil akceptovatelnými důvody. Tedy ani zpráva ošetřujícího lékaře, kterou si vrchní soud vyžádal, ale nebyla mu nakonec doručena, by nemohla na situaci nic změnit. Vrchní soud v tomto případě postupoval částečně nad rámec svých povinností, pokud se aktivně snažil zjistit informace o zdravotním stavu obviněného. Tyto měl obviněný sdělit a doložit soudu sám, stejně jako bylo pouze na něm, aby soudu sdělil, že žádá odročení veřejného zasedání. Rozhodně nebylo povinností soudu se s obviněným spojit telefonicky a dotázat se jej na jeho postoj, jak se mylně domnívá, neboť zde jde o výkon jeho práva, ve kterém mu nic nebránilo. Opačný právní názor by vedl k absurdním situacím, kdy by obviněnému bylo umožněno protahovat řízení tím, že by se k němu nedostavoval s nedostatečnou nebo žádnou omluvou a s vědomím, že bez jeho účasti nemůže soud jednat.
Obviněný dále označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
V této části dovolání obviněný sice uvádí několik konstatování, ani jedno z nich však neobsahuje argumentaci směřující proti právnímu posouzení jeho jednání. Říká sice, že mohl naplnit pouze skutkovou podstatu trestného činu podvodu, nikoli padělání a pozměňování peněz, přičemž toto posouzení údajně „podle judikátu Nejvyššího soudu ČR“ nemůže obstát. Toto tvrzení nijak neodůvodňuje a údajný judikát neoznačuje. Podobně odkazuje na novou právní úpravu trestního zákoníku nebo zdůrazňuje, že byl pro další skutek (použitý výraz „totožný“ je poněkud zavádějící, jednalo se samozřejmě o jiný skutek, který měl být proveden obdobným způsobem) zproštěn obžaloby, ovšem nic z toho nevyvozuje. Nejvyšší soud tak pouze připomíná, že soudy obou stupňů rozhodovaly v této věci za účinnosti trestního zákona. Tato část dovolání de facto žádnou argumentaci neobsahuje. Správně uvádí státní zástupce, že obviněný musí dovolací důvod nejen tvrdit, ale také jej konkrétními námitkami odůvodnit. To vyplývá z §265f odst. 1 tr. ř., který vyžaduje, aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů dovolatel rozhodnutí napadá. Tím je pak vymezen rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu. Obviněný v této části dovolání popsané povinnosti nedostál, neboť sice uvedl několik konstatování, žádné z nich však nemá charakter námitky směřující proti napadenému rozhodnutí, tedy je nelze označit za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného R. G. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch