ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.210.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 210/2011-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2011 o dovolání obviněného S. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2010, sp. zn. 8 To 73/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 96/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2010, sp. zn. 6 T 96/2009, byl obviněný S. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s odsouzenými O. L. (nyní I. K.) a N. S., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v přesně nezjištěné době přibližně od 23.00 hodin dne 28. června 2008 do 00.35 hodin dne 29. června 2008 přivezli osobním automobilem tovární značky BMW poškozeného O. S., státní příslušník Ukrajiny, do lesního porostu poblíž zámku D. v katastru obce S., okres R., kde ho přinutili vystoupit z vozidla, poté ho fyzicky, zejména obžalovaní O. L. a N. S., napadli údery pěstmi, následně poškozeného uzavřeli do zavazadlového prostoru uvedeného automobilu BMW, ujeli s ním po okolí místa činu několik set metrů, vrátili se zpět na místo fyzického napadení poškozeného, kde poškozenému umožnili vylézt ze zavazadlového prostoru automobilu a posléze obžalovaní O. L. a N. S. podle pokynů obžalovaného S. V. poškozeného nadzvihli k připravené zavěšené oprátce vytvořené z umělohmotného lana přivázaného na větev stromu, a poté, co si poškozený navlekl oprátku na krk, jej pustili, načež obžalovaný O. L. se na visící tělo poškozeného zavěsil a v této poloze zůstal cca 15 – 20 vteřin, poškozený tak utrpěl krevní výrony v podkoží a svalstvu krku, krevní výrony v hlubokých svalech krku, zlomeniny horních rohů štítné chrupavky a další poranění a v důsledku udušení ze zardoušení na místě zemřel, poté obžalovaný S. V.tělo poškozeného polil připraveným akcelerantem hoření, zapálil a z místa činu poté odjeli.
Odvolání obviněného S. V. i odvolání krajského státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. září 2010, sp. zn. 8 To 73/2010, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný S. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že závěrům soudů o jeho úmyslu usmrtit poškozeného O. S. neodpovídá jediný ve věci provedený důkaz. Svědecká výpověď S. T., na níž jsou založeny závěry soudů ohledně povahy úmyslu obviněného, není věrohodná, a to i s ohledem na postup orgánů činných v trestním řízení, které tohoto svědka propustily z vazby již po pěti dnech a z neoznámení trestného činu jej obvinily až na samém konci trestního řízení. Úmyslem obviněného nebylo poškozeného usmrtit, ale pouze jej donutit k odčinění škody, kterou mu poškozený způsobil v době trvání zaměstnaneckého poměru k obviněnému. Smrt poškozeného byla pouze důsledkem nešťastné náhody a „nezvládnutí situace“. Obviněný není osobou s násilnickými sklony a i případné konflikty se svými zaměstnanci nikdy neřešil násilným způsobem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky v něm obsažené považuje za zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění obou nižších soudů, jimiž je dovolací soud při svém rozhodování vázán, vyplývá, že obviněný, společně se spoluobviněnými O. L. a N. S., donutil poškozeného nastoupit do svého vozidla a odjet s nimi na místo činu, když už cestou obviněný zakoupil na benzínové stanici kanystr benzínu a lano. Na místě činu pak poškozeného fyzicky napadli, načež obvinění O. L. a N. S. podle pokynů obviněného přivázali na strom zakoupené lano a na tom pak poškozeného oběsili. Je tedy zřejmé, že jednání obviněných bylo cílené a záměrné. Obviněný už předem zakoupil pomůcky, které zjevně měly být užity k usmrcení poškozeného a po jeho usmrcení k následnému ztížení identifikace jeho těla. I samotný zvolený mechanismus působení na tělo poškozeného – jeho rdoušení na oprátce, zesílené tím, že se obviněný O. L. na visícího poškozeného zavěsil, nemohl mít jiný důsledek než jeho smrt. Poté obvinění tělo poškozeného odřízli a zohavili. Jednání obviněných tedy nebylo nedbalostní a nelze dospět k závěru, že smrt poškozeného byla pouze důsledkem nešťastné náhody. Obviněný nepochybně chtěl porušit zájem na ochraně lidského života, tedy jednal v úmyslu přímém. Pokud dovolatel zpochybňuje svědeckou výpověď svědka S. T., či postup orgánů činných v trestním řízení, jde o námitky, které nelze v dovolacím řízení uplatnit. Tvrzení, že obviněný v minulosti neprojevil násilnické sklony pak nemá pro posouzení jeho viny prakticky žádný význam. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že obviněným namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují do oblasti skutkových zjištění.
V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, a to zejména pokud jde o výpověď svědka S. T., a předkládá vlastní skutkovou verzi posuzovaného činu. Vytýká soudům, že na základě tohoto svědectví nesprávně dovodily jeho úmysl usmrtit poškozeného O. S. Dovolatel má za to, že takový úmysl z provedených důkazů nevyplývá a že ke smrti poškozeného došlo „nešťastnou náhodou“. Těmito námitkami proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i odvolací soud, obviněný evidentně vybočil z rámce zákonných dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Jakkoli tyto námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou činnost dovolacího soudu, tak s ohledem na principy spravedlivého trestního procesu, jež nelze pominout ani v řízení o dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že skutková zjištění soudů v této věci mají pevné zakotvení v provedených důkazech, které soudy vyhodnotily v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Předně oba soudy důvodně vycházely z neměnného svědectví S. T., jehož výpověď má oporu i v dalších provedených důkazech. Jde především o její soulad s původní výpovědí spoluobviněného O. L. Podle těchto výpovědí to byl právě obviněný S. V., který již předem na „benzínce“ zakoupil lano a kanystr s benzínem a který na místě činu dal pokyn, aby poškozeného pověsili, a poté jeho mrtvé tělo zapálil. Ostatně tuto skutečnost, tj. zapálení těla poškozeného dovolatel ani sám nepopírá. Obhajobu obviněného, že chtěl poškozeného pouze přimět k tomu, aby mu uhradil škodu vzniklou v době, kdy u něj pracoval, soudy pokládaly za vyvrácenou na podkladě výpovědi svědka J. L., z jehož svědectví zjistily, že poškozený obviněnému v tomto směru žádnou majetkovou újmu nezpůsobil. A stejně tak soudy vyvrátily obhajobu obviněného S. V., že na základě doporučení svědka Š. S. původně uváděl nepravdivé údaje ohledně účasti svědka T. na posuzovaném činu. K posouzení věrohodnosti výpovědi svědka T., jakož i výpovědí obviněných V. a L. soudy provedly důkaz znaleckými posudky z oboru psychologie (znalec PhDr. Karel Netík, CSc.), na jejichž podkladě uzavřely, že zatímco věrohodnost svědectví S. T. není nijak zásadně dotčena, tak oproti tomu výpovědí obou výše uvedených obviněných nejsou věrohodné, ale naopak účelově zkreslené. Nelze také přehlédnout nález biologické stopy v zavazadlovém prostoru v osobním automobilu , kterým poškozeného dovezli na místo činu, jenž má shodný profil jako DNA poškozeného. Způsobu, jakým se soudy v odůvodněních svých rozhodnutí s touto důkazní situací velice pečlivě vypořádaly (srov. zejména str. 32 až 39 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 až 11 usnesení odvolacího soudu), nelze v zásadě ničeho vytknout. Nejde tedy o případ takových vad důkazního řízení, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03, a další).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného S. V. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík