ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.330.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 330/2011-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2011 dovolání podané obviněným R. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 8 To 351/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 20/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 4 T 20/2010-111, byl R. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v období od 28. dubna 2008 do 14. listopadu 2008, když jako zaměstnanec poškozené společnosti LUKO CZ, s. r. o., pracující na pozici referenta prodeje a styku se zákazníky v provozovně této společnosti v Praze 10-Uhřiněvsi, Pstružná 821, při prodeji zboží neodváděl do poklady celé tržby a poškozené společnosti na výzvu jednatele po ukončení pracovního poměru nepředal finanční hotovost ve výši 13.207,- Kč, tvořící zůstatek pokladny, ačkoli věděl, že tak má učinit. Takto získané prostředky použil nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti LUKO CZ, s. r. o., způsobil škodu ve výši 13.207,- Kč. Za to mu byl podle §248 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti LUKO CZ, s. r. o., Praha 10-Uhřiněves, Pstružná 821, škodu ve výši 13.207,- Kč. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obžalovanému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 8 To 351/2010, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti oběma těmto rozhodnutím podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru shora uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvody konkrétně spatřuje v tom, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně se nezabývaly jeho námitkami ohledně zavinění. Jak uvedl při hlavním líčení a dále ve svém odvolání dne 21. 6. 2010, necítí se být vinen spácháním uvedeného trestného činu, a to z důvodu, že nejednal s úmyslem poškodit bývalého zaměstnavatele. Neví jak je možné, že v pokladně vzniklo manko, ale vzniklo-li, což oba soudy považují za prokázané, tak bez jeho úmyslného zavinění. Od samého počátku, tedy od zjištění manka jeho zaměstnavatelem, byl ochoten vše řádně vyrovnat. Bohužel při zjištění manka byl v pracovní neschopnosti a po návratu do práce dne 23. 12. 2008 mu bylo sděleno, že na pokladně je manko 16.000,- Kč. Se zaměstnavatelem se domluvili, že v lednu si projdou účetnictví a pokusí se zjistit, jak mohla škoda vzniknout. V lednu roku 2009 však dostal od zaměstnavatele výpověď k 30. 11. 2008 zpětně podle §52 písm. f) zákoníku práce a nedostal tedy šanci zjistit, jakým způsobem ke škodě došlo. V té době již na něho zaměstnavatel podal trestní oznámení. Ani jeden ze soudů se prokázáním jeho úmyslu nezabýval, přestože úmysl je pro spáchání trestného činu zpronevěry obligatorní podmínkou. Skutečnost, že se soud prvního stupně a soud druhého stupně s jeho námitkou nevypořádaly, je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která je uvedena v §12 tr. řádu (správně §12 odst. 2 tr. zákoníku), podle které trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zejména by k trestní represi nemělo dojít tam, kde lze dostatečné ochrany právního statku, o který jde, dosáhnout prostředky jinými, zejména restitucí nebo náhradou škody. V daném případě nebyly jiné, nežli prostředky trestní represe využity, a to i přes to, že existuje speciální úprava odpovědnosti zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli v ustanoveních části 11., Hlavy II, zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, která by zcela vyhověla požadavku zaměstnavatele, který již od přípravného řízení uváděl, že mu jde hlavně o zaplacení škody.
Soud se tedy měl vypořádat s otázkou, která vyjadřuje princip ultima ratio, zdali nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tam, kde postačí k regulaci prostředky správního či civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale s pohledu principu právního státu také nepřípustné. Trestní právo by mělo být užito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně-politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. S tímto výkladem zásady subsidiarity se ztotožnil a shodně judikoval i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 486/2010 ze dne 25. 5. 2010, ve kterém uvedl, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určených k ochraně majetkových práv a zájmů, a dále, že i když jednání obviněného lze shledat nekorektním, je jeho trestní postih evidentní kriminalizací soukromoprávního vztahu. Obviněný nesouhlasí ani s názorem soudů, že trest, který mu byl uložen, je přiměřený a má převýchovný účel. Vzhledem k tomu, že si není vědom naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je pro něj záznam v rejstříku trestů pro majetkovou trestnou činnost nepřiměřeným zásahem, díky kterému bude pro něho velmi obtížné nalézt si zaměstnání, a z toho důvodu se mu uložený trest nezdá být výchovným, znemožňuje-li mu získání vhodného zaměstnání i s ohledem na uloženou povinnost uhradit škodu.
Na základě shora uvedených skutečností navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 20/2010 ze dne 31. 5. 2010, s ním související rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 351/2010 ze dne 30. 9. 2010, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že vysloví závazný právní názor, kterým bude soud prvního stupně vázán.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva k dovolání obviněného se vyjádřit. K argumentaci obviněného především uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
Pokud tedy obviněný opírá námitku nesprávného posouzení zavinění o tvrzení, že neví, jak mohlo na pokladně vzniknout manko, resp. k tomu dodává, že se chtěl se zaměstnavatelem domluvit na kontrole a řešení celé situace, nelze mu přisvědčit. Je totiž nutné vycházet ze skutkových zjištění soudů dříve činných ve věci a popsaných především ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Z výpovědi svědka K. L., která byla shledána věrohodnou, přitom vyplývá, že obviněný žádnou snahu o nápravu tohoto stavu neprojevil, ale přestal s ním komunikovat, resp. docházet do práce. Naznačený skutkový děj tak poskytuje dostatečný podklad pro závěr o naplnění i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť je zřejmé, že ke vzniku škody nedošlo působením jiných osob či sil, bez vlivu obviněného, ale naopak jeho cíleným jednáním, v jehož rámci si zjevně vědomě přisvojil peníze svého zaměstnavatele a užil je pro svoji potřebu. Obviněný tedy jednal v úmyslu přímém a právnímu posouzení vyslovenému soudy činnými dříve ve věci nelze ničeho vytknout.
V druhé části svého dovolání se obviněný dovolává subsidiarity trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (zde lze na okraj zmínit, že ve věci bylo postupováno podle trestního zákona, nikoliv podle trestního zákoníku, nicméně zásadu subsidiarity trestního práva je namístě aplikovat i v rámci předchozí úpravy). Obviněný se domnívá, že ve věci mohlo být využito prostředků jiných právním odvětví, zejména práva pracovního. K tomu nejvyšší státní zástupce konstatuje, že podstatou skutku je sice nepochybně soukromoprávní vztah, což je však zejména u majetkových trestných činů poměrně obvyklé a trestnost činu taková skutečnost sama o sobě nijak nevylučuje. Podstatné zejména v této souvislosti je, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky některé ze skutkových podstat popsaných ve zvláštní části trestního zákona, a to způsobem, který je společensky škodlivý, neboť obviněný si zcela záměrně a opakovaně přisvojoval cizí věc, která mu byla svěřena a v konečném důsledku způsobil škodu více než dvojnásobně přesahující hranici škody nepatrné. Pokud obviněný odkazuje na uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je třeba zmínit, že v jeho rámci je zásada subsidiarity vykládána především s ohledem na nutnost jisté opatrnosti subjektu v občanskoprávních vztazích (jako ochrany před podvodným jednáním), která nemůže být nahrazována trestněprávní represí. V daném případě však žádné pochybení poškozeného stran míry jeho opatrnosti zjištěno nebylo. Podané dovolání tedy nejvyšší státní zástupce shledává zjevně neopodstatněným a jako takové je navrhuje podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný neuvádí jiné než skutkové námitky, se kterými se ovšem vypořádal soud I. stupně i odvolací soud.
Nejvyšší soud České republiky není v řízení o dovolání oprávněn posuzovat provádění důkazů a zejména jejich hodnocení soudem nalézacím, příp. soudem odvolacím. V tomto směru je dovolací soud vázán konečným skutkovými zjištěními, které učinily soudy prvního a druhého stupně. Sám obviněný pak nepopírá, že ke škodě na majetku jeho tehdejšího zaměstnavatele dojít mohlo. Nalézací soud pak zjevně vychází ze svědecké výpovědi poškozeného K. L., kterou pokládá za věrohodnou. Stejně tak tento svědek předložil písemné doklady, ze kterých lze dovodit, že škoda v uvedené výši skutečně vznikla. K omylu při vedení pokladny samozřejmě dojít může a obhajoba obviněného by mohla působit věrohodně, pokud by došlo k j e d n o r á z o v é m u pochybení a vzniku uvedené škody. Jak se však z výpovědi svědka L. podává, on sám opakovaně urgoval zákazníky o zaplacení a oni mu sdělovali, že již v hotovosti vše vyrovnali. Z písemných dokladů, které poškozený předložil, lze dovodit, že ke vzniku škody došlo větším počtem útoků, nikoliv jedním. Jestliže za této situace přestane obviněný docházet do zaměstnání a vyhýbá se komunikaci s poškozeným, lze stěží zpochybňovat závěr soudu I. stupně, že obviněný způsobil uvedenou škodu úmyslným jednáním. Dovolání obviněného tedy v podstatě směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního, resp. druhého stupně stran závěru o úmyslném zavinění obviněného. Citované usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 486/2010 pak zdůrazňuje povinnost účastníka majetkoprávního vztahu postupovat obezřetně a dodržovat alespoň elementární zásady opatrnosti. V nyní projednávaném případě se o takovou situaci nejedná. V dovolání obviněného v této trestní věci se nejedná o právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tak jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak v trestní věci obviněného Neubauera se nelze dovolávat zásady subsidiarity trestní represe. Jak vyplývá z výpovědi poškozeného, obviněný se mu vyhýbal a v podstatě mu tak znemožnil domoci se svých práv jinými prostředky než prostředky práva trestního. Navíc se pak dovolává takového postupu na základě svého tvrzení, že svěřené peníze nezpronevěřil, zatímco soudy prvního i druhého stupně vycházejí se závěrů opačných.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný R. N. podal dovolání z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání odmítl. O odmítnutí Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval
JUDr. Aleš Flídr