ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.504.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 504/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2011 o dovolání obv. L. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 9 To 519/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ, pod sp. zn. 2 T 221/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 8. 2010, č. j. 2 T 221/2009-234, byl L. B. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Trestné činnosti se dle zjištění soudu dopouštěl v době od června roku 2007 do 11. 5. 2009 v R. u P., ve společném bytě v P. ul., když slovně velmi hrubými výrazy a fyzicky zejména údery otevřenou dlaní do obličeje či kopnutím do těla napadal poškozenou D. K. Prvního útoku se dopustil v nezjištěné době v červnu roku 2007 v době, kdy D. K. byla těhotná, ji po předchozí hádce týkající se společného bydlení opakovaně udeřil otevřenou dlaní do obličeje. Následně do poškozené, která seděla na posteli, strčil a několikrát ji kopl do různých částí těla. V obdobném jednání s určitými časovými přetržkami pokračoval až do 11. 5. 2009, kdy poškozenou chytil pod krkem za triko, které jí roztrhl, stáhl ji na postel a udeřil jí otevřenou dlaní přes levou tvář a ucho. Poškozená upadla na postel, zakryla si hlavu rukama, obviněný jí kopl do hýždí a poté svého jednání zanechal a z bytu odjel. Za chvíli se vrátil a poškozenou dále urážel hrubými výrazy. V okamžiku, kdy přebalovala na pultě dceru, jí udeřil do levého spánku a hned poté hřbetem pravé ruky do levé tváře a nosu, přičemž jí současně vyhrožoval zabitím. Ze strachu před ním vylezla poškozená oknem ven, kde stáli na pomoc přivolaní policisté z Obvodního oddělení Policie ČR Libčice. Poškozené tímto jednáním způsobil krvácející zranění v obličeji, které si vyžádalo následné lékařské ošetření. Za toto jednání mu byl podle §215a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1 tr. zák., §58 odst. 1 tr. zák. za současného vyslovení dohledu nad obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný včas odvolání, které bylo Krajským soudem v Praze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 9 To 519/2010, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Včas podaným dovoláním napadl prostřednictvím svého obhájce toto rozhodnutí obviněný, a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem obou soudů, že se dopustil jednání, které lze právně kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Zejména pak dovolatel namítá nesprávnou aplikaci hmotného práva. Nelze totiž učinit závěr, že jednání dovolatele lze právně kvalifikovat jako jednání t ý r a j í c í , což je jedním z předpokladů pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §215a tr. zák. Pod pojmem „týrání“ ve smyslu §215a tr. zák. je dle judikatury třeba rozumět takové jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Z chování poškozené však nelze usuzovat, že by v rámci soužití s dovolatelem pociťovala nějaké těžké příkoří. Pokud by poškozená pociťovala jednání dovolatele či soužití s ním jako týrající, jistě by např. již dříve od něho odešla, vyhledala by nějakou pomoc, tedy obrátila se na policii, nechala se lékařsky ošetřit apod. To se však nestalo. Hlavně by pak nedocházelo k tomu, že se poškozená i po údajném napadání opakovaně vrací zpět k dovolateli. Nesprávná aplikace hmotného práva je důsledkem nedostatečné rozhodovací činnosti soudů. Soudy totiž neučinily vše pro to, aby jednání dovolatele mohlo být správně posouzeno na základě objektivně a vyčerpávajícím způsobem zjištěných skutkových okolností. Dovolatel nenapadá hodnocení dosud provedených důkazů, ale vytýká soudům, že nepřipustily provedení dalších dovolatelem navrhovaných důkazů, které by v souhrnu s již provedenými důkazy mohly lépe dosavadní skutkové okolnosti objasnit a v souhrnu je posoudit. Dle názoru dovolatele měl být proveden výslech sousedů z bytu v R. u P., kde dovolatel s poškozenou bydlel, výslech sousedů z domu rodičů poškozené, výslech bývalého manžela poškozené, měl být opatřen opatrovnický spis, týkající se nezletilé dcery dovolatele a poškozené, stejně jako doklady týkající se hrazení poplatků za užívání koleje. Dovolatel je v daném případě v situaci, kdy stojí sám proti tvrzení poškozené o údajném jednání vůči její osobě a tvrzení rodičů poškozené, kteří nepřímo potvrzují, že poškozené bylo ubližováno. Pokud by soud provedl dokazování vyčerpávajícím způsobem, tedy připustil a provedl důkazy navržené dovolatelem, bylo by možné ověřit, zda tvrzení těchto osob jsou v kontextu s dalšími okolnostmi skutečně věrohodná. Takový závěr by bylo možné učinit až po provedení shora navrhovaných důkazů. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, č. j. 9 To 519/2010-269 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného pak konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že zjištěné chování obviněného vůči poškozené není týráním, neboť se k němu opakovaně vracela, a je tedy zřejmé, že jednání obviněného jako těžké příkoří nepociťovala. Dle skutkových zjištění se však obviněný vůči poškozené choval po dobu několika let hrubým a ponižujícím způsobem, tak jak se to podává z výroku odsuzujícího rozsudku. Takové jednání je objektivně vzato týráním, a poškozená soudu přiměřeně vysvětlila, co ji vedlo k pokračování v soužití s obviněným. Za této situace nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby dovolání obviněného L. B. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, jeho podání bylo učiněno prostřednictvím jeho obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněného obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu)“.
I když dovolání obviněného formálně směřuje proti právnímu posouzení skutku, obsahově především polemizuje se skutkovými zjištěními soudu I. stupně. K takovému přezkumu, jak již bylo shora konstatováno, však Nejvyšší soud není ze zákona oprávněn. Nad rámec tohoto konstatování nelze pominout, že jednání obviněného při posledním útoku ze dne 11. 5. 2009 bylo zadokumentováno i Policií ČR, rozsah zranění poškozené z tohoto incidentu se pak podává z lékařské zprávy nemocnice v M. Znalec z oboru psychologie pak poškozenou označil jako osobu věrohodnou. Z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 5. 1999, č. j. 6 C 37/1999-9, kterým bylo rozvedeno manželství obviněného s jeho předchozí manželkou Jitkou Buríkovou, se mimo jiné podává, že obviněný se ke své první manželce choval hrubě a často ji bil. Ze zprávy Taneční konzervatoře v Praze 8 se podává, že obviněný zde byl zaměstnán jako pedagog a organizační asistent ředitele. Pracovní smlouva byla ukončena předčasně pro zcela nepřijatelné chování obviněného vůči studentům. Svědeckou výpověď poškozené pak podporují i svědecké výpovědi jejího otce Pavla Krejčího a Moniky Totikové. Lze tedy konstatovat, že soud I. i soud II. stupně měly pro své rozhodnutí oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu.
K uplatněné námitce obviněného, že v daném případě nemohlo jít o týrání s ohledem na chování poškozené pak Nejvyšší soud konstatuje, že samotné chování poškozené v projednávaném případě nijak nevybočuje ze standartu chování poškozených u tohoto druhu trestné činnosti. Stejně tak lze z justiční praxe dovodit, že poškozené osoby často snášejí popsaná příkoří dlouhodobě. Nelze se tedy ztotožnit s názorem obhajoby, že poškozený by se podobnému jednání měl logicky vyhnout pouhým odchodem ze společné domácnosti, když naznačený odchod sebou může přinášet pro poškozeného řadu objektivních i subjektivních problémů. Z toho, že popsané jednání může trvat delší dobu, ostatně vychází i zákonodárce v právní úpravě §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a dlouhodobé týrání osoby blízké žijící ve společné domácnosti považuje za reálné i zákonodárce v nové právní úpravě. Uplatněná námitka tedy fakticky směřuje proti dikci a faktické reálnosti zákonné úpravy. Nalézací soud i soud odvolací pak v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vysvětlily, v čem spatřují naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr