ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.658.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 658/2011-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 8 To 506/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 19/2009, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 8 To 506/2010, stran obviněného R. H.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 37 T 19/2009, byl prap. R. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Za to mu byl podle §158 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. L. Y. odkázán se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestné činnosti se podle zjištění soudu měl obviněný dopustit společně s obviněnými M. K. a J. H., když dne 9. 2. 2008 v době od 01.50 hodin do 02.10 hodin v P., D., v prostoru před služebnou Místního oddělení policie L. při výkonu služby autohlídky Policie České republiky, bez zákonného důvodu poškozenému L. L. Y., občanu Čínské lidové republiky, zkroutili ruce za zády, přiložili mu služební pouta a naložili ho do služebního vozidla Škoda Felicie, a bezdůvodně ho odvezli k areálu firmy Skanska v P., S. ul., kde ho vysadili a odjeli, tímto jednáním porušili ustanovení §6 odst. 1 a §38 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky a ustanovení §45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze pak byla odvolání obviněných i poškozeného podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Včas podaným dovoláním napadl prostřednictvím své obhájkyně toto rozhodnutí obviněný. Důvod dovolání opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a usnesením odvolací soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, přičemž v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně ani v odůvodnění tohoto rozsudku není uvedeno, v čem měl spočívat úmysl obviněného způsobit jinému škodu a sobě opatřit neoprávněný prospěch. Není naprosto zřejmé, jakou škodu měl obviněný svým činem způsobit a jaký prospěch měl v úmyslu sobě opatřit. Nalézací soud na jedné straně zpochybňuje věrohodnost poškozeného co by svědka, když vzal za prokázáno, že údajný poškozený lhal téměř ve všech okolnostech, které při svém výslechu uváděl. Nalézací soud vychází z toho, že jednání poškozeného odporovalo normám slušného chování, v rozporu se svým tvrzením byl ve stavu opilosti. Nebylo prokázáno, že by byl fyzicky napaden policistou, tak jak uvádí. Poškozený nebyl schopen se s policisty domluvit, kam jej mají odvézt, neboť není schopen poskládat smysluplnou větu. Nalézací soud tedy ve svém odůvodnění vychází z toho, že poškozený v celé své výpovědi úmyslně vypovídá nepravdu, nicméně v tom, že neříkal „SKANSKA“ mu uvěřil, aniž by uvedl proč. Stejně tak je nelogický závěr soudu prvního stupně, že bylo na místě celou věc řešit domluvou, když o dvě věty dál vzal ten samý soud za prokázané, že poškozený zná jen několik českých slov. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednání obviněného bylo prokázáno výpovědí poškozeného a výpovědí svědka prap. S. O absurdním vyhodnocení výpovědi poškozeného již bylo pojednáno výše a z výpovědi svědka S. vyplývají tyto skutečnosti. Poškozený se před služebnou Policie ČR dopouštěl výtržnického chování, odmítal odejít. Bylo rozhodnuto, že poškozený bude odvezen domů, když odmítal přestat ve svém výtržnickém jednání. Poškozenému byla nasazena pouta po zákonné výzvě a při návratu obviněných bylo svědkovi sděleno, že poškozený jim cestou opakovaně říkal „Skanska, skanska“, a proto jej vysadili u Skansky. Z výpovědi tohoto svědka tedy žádná trestná činnost obviněného nevyplývá. Obviněný měl svým jednáním porušit §6 odst. 1, §38 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR. Dále měl porušit ustanovení §45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru bezpečnostních sborů. Obhajoba konstatuje znění těchto zákonných ustanovení, porovnává je ze zjištěným skutkovým stavem a konstatuje, že žádná z těchto zákonných povinností ze strany obviněného porušena nebyla. Odvoz poškozeného byl v zájmu ochrany majetku a veřejného pořádku. Údajné omezování osobní svobody mělo trvat jen 20 minut. Dovolatel namítá, že skutkové závěry soudu prvního stupně se v některých směrech dostaly to extrémního nesouladu s provedenými důkazy. I kdyby snad dovolací soud dospěl k závěru, že popis skutku odpovídá tomu, co je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, popsané jednání vůbec neodpovídá právní kvalifikaci skutku. V daném případě se mohlo jednat nanejvýš o kázeňský přestupek. Závěrem pak dovolatel navrhuje, aby napadené usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 byly ve všech výrocích týkajících se obviněného R. H. zrušeny a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nechť je přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce pak ve svém vyjádření namítá, že dovolatel zneužívá nadbytečné citace v právní větě rozsudku, kde mělo být pouze uvedeno „jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali pravomoc způsobem odporujícím zákonu“. Škoda pak může být i imateriální, tedy škoda na právech, zdraví, morální škoda apod. Škodu na straně jmenovaného L. L. Y. spatřuje v nezákonném omezování jeho osobní svobody. Soud prvního stupně měl podle jeho názoru dostatečné podklady pro své rozhodnutí, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak v obecné rovině třeba uvést, že tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel má na mysli druhou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K nyní projednávané věci konstatuje Nejvyšší soud, že námitka obviněného, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, ale nanejvýš kázeňského přestupku, je řádně uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto zabýval. Vycházel přitom nejen z popisu skutku, jak byl uveden ve výroku rozsudku, ale i z odůvodnění rozhodnutí a následně i důkazů, na jejichž základě své skutkové a posléze i právní závěry soudy učinily. Za stávající situace, ze které soudy vycházely, má Nejvyšší soud pochybnosti o tom, zdali byl naplněn přinejmenším materiální znak u obou uvedených trestných činů.
Nalézací soud opírá své rozhodnutí mimo jiné o svědeckou výpověď prap. S.. Tohoto svědka předvolal k prvnímu hlavnímu líčení dne 16. 6. 2009, svědek však telefonicky omluvil svou neúčast z důvodu naplánované dovolené. V dalších hlavních líčeních tento svědek zjevně vyslechnut nebyl, z nařízení těchto hlavních líčeních se ostatně nepodává, že by byl k výslechu předvolán. Přes opakované čtení protokolů z hlavních líčeních Nejvyšší soud nezjistil, že by výpověď tohoto svědka byla za souhlasu stran alespoň čtena. Přitom z obsahu jeho svědecké výpovědi z přípravného řízení se v podstatě podávají fakta, která namítá v obsahu dovolání obviněný. Svědek mimo jiné uvádí, že jakási dohoda mezi ním a svědkem M., že nechají poškozeného odvézt domů, byla v policejní praxi zcela neobvyklá a tento postup byl zřejmě zvolen v důsledku jinak přátelských vztahů svědka a dalšího policisty M. s poškozeným coby kuchařem z nedaleké čínské restaurace. Stejně tak ve své původní výpovědi, stejně jako předtím na úředních záznamech svědek potvrzuje, že pouta byla poškozenému přiložena až poté, co odmítl nastoupit do vozidla a podrobit se služebnímu zákroku. Konečně pak zasahující policisté při návratu na služebnu uváděli, že poškozený neustále opakoval slovo Skanska, a proto jej dovezli do uvedeného areálu. Z úředních záznamů je přitom zřejmé, že obvinění věděli o výtržnickém a násilnickém předchozím chování poškozeného, neboť byli na místo incidentu v jeho bydlišti rovněž přivolání k zásahu. Je třeba konstatovat - a poškozený to v podstatě ani nepopírá - že se jmenovaný dopustil násilnického a výtržnického chování v domě, kde bydlel, poté ve výtržnickém chování pokračoval i před služebnou Policie ČR, kde krví potíral dveře služebny a služební auta.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat mezi jednáním policisty při běžném služebním zákroku, jako je perlustrace osob či kontrola osobního automobilu a situací, kdy policisté zasahují proti osobě, chovající se jako poškozený v této konkrétní věci. V takových případech se jedná do určité míry o stresující situaci a případná protiprávnost zákroku by měla být podmíněna jeho zjevnou nepřiměřeností. Pokud by tedy soud vycházel z výpovědi svědka S., nemohl by být samotný zákrok obviněného a jeho kolegů - tedy nasazení pout poškozenému po předchozím neuposlechnutí výzvy - označen jako nezákonný. Stejně tak ze spisového materiálu nelze dovodit, že obviněnému a jeho kolegům byl uložen nějaký závazný pokyn dovézt poškozeného do jeho bydliště či se jednalo o jakousi volnou dohodu. O tom, že s ohledem na své znalosti českého jazyka nebyl s policisty schopen komunikovat, hovoří sám poškozený. Za dané situace lze tedy zasahujícím policistům brát k tíži pouze to, že poškozeného vyložili na jiném místě, než bylo dohodnuto či nařízeno. Konečně soudy nezjišťovaly, kdo byl velitelem hlídky, která poškozeného odvážela. Pokud jim nebyl sám obviněný a pokud nedošlo k nějaké dohodě mezi ním a jeho kolegy (k čemuž ovšem důkazy chybí), je třeba zvážit, na kolik mohl případné rozhodnutí odvézt poškozeného do areálu Skanska ovlivnit.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, který by měl zvážit, na kolik je nezbytné s ohledem na vytknuté nedostatky doplnit ve věci dokazování a znovu rozhodnout o odvolání obviněného R. H. Pokud v novém řízení zruší rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině tohoto obviněného z důvodů, na které upozornil Nejvyšší soud, musí rovněž zvážit, zdali důvod, ze kterého rozhodnutí zrušil v řízení po rozhodnutí o dovolání, neprospívá ve smyslu ustanovení §261, 265 k odst. 2 tr. ř. s ohledem na nově zjištěné skutečnosti i jeho spoluobviněným J. H. a M. K., kteří dovolání nepodali.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr