ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.919.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 919/2011-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2011 o dovolání obviněného D. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2011, sp. zn. 5 To 55/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 156/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 92 T 156/2010, byl obviněný D. H. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §199 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době se zdržel jakéhokoliv kontaktu s poškozenou P. W., dříve D. B. Podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 150 denních sazeb, když výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 100 Kč, tedy celkem 15 000,- Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 1 500,- Kč od právní moci „trestního příkazu“, přitom výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátky včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajská pobočka pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-město, Benešova 10, škodu ve výši 2 302,- Kč. Trestné činnosti se dle zjištění soudu obviněný dopouštěl tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně však od ledna 2010 do 20. března 2010, ve společně obývaném bytě na adrese B., M., ale i na dalších místech v B. psychicky a fyzicky týral svou družku P. W., dříve D. B., rozenou T. Trestné činnosti se dopouštěl tak, že ji s četností 1x za měsíc a v posledních týdnech 1x týdně bezdůvodně fyzicky napadal údery pěstí do pravé strany obličeje a hlavy, opakovaně ji žduchal, smýkal s ní, chytal ji za svršky a krk a snažil se ji škrtit, kdy k některým útokům docházelo při jízdě autem v městě B. nebo i na ulici a na veřejnosti. Tím jí opakovaně způsoboval podlitiny v obličeji, když 20. března 2010 poškozená vyhledala ošetření v Úrazové nemocnici B. pro zhmoždění obličeje z důvodu opakovaných napadení. Verbálně ji napadal a urážel vulgárními výrazy, v posledních dvou týdnech jí nadával „pičo, děvko, táhni odkud jsi přišla“, vyhrožoval jí zabitím nebo újmou na zdraví, zakazoval jí kontakt s přáteli, nařizoval jí, jak se má oblékat, jak parkovat, když toto jednání pociťovala poškozená P. W. jako tíživé příkoří.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. H. odvolání, kterému odvolací soud ve veřejném zasedání dne 2. března 2011, částečně vyhověl, když zrušil výrok o uložení peněžitého trestu, výrok o způsobu jeho výkonu a výrok o uložení náhradního trestu.
Včas podaným dovoláním napadl tento rozsudek obviněný, a to z důvodů §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu. Namítá především, že jednání obviněného nelze podřadit pod pojem „týrání“, které se musí na rozdíl od jednání popsaného vyznačovat jednak vyšším stupněm hrubosti, jednak určitou trvalostí. V daném případě se vychází ze skutečnosti, že popsaného jednání se měl obviněný dopouštět po dobu přibližně 2,5 měsíce. Dále ve výrokové části rozsudku absentuje popis jednání obviněného tak, aby nemohlo být zaměnitelné s jiným jednáním a bylo možné z něho dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu. Zejména popis fyzických útoků, včetně uvedení místa činu spáchání takových útoků, je zcela nedostačující. Soud prvního stupně také nevysvětlil, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování. Nelze také pominout, že znalec z oboru psychologie mimo jiné uvedl, že i když lze poškozenou obecně považovat za věrohodnou, je schopna užít účelovou lež. Motivem křivého obvinění ze strany poškozené mohla být snaha vztah rázně ukončit, aby rychle mohla začít svou novou „kariéru“. K ošetření dne 20. března 2010 se poškozená dostavila až poté, co nebyla v zaměstnání a celou noc doma, tedy mimo dosah obviněného. Obhajobou předložený internetový článek není právně irelevantním, tak jak dovozuje soud prvního i druhého stupně, ale naopak popis jednání obviněného vůči ní v tomto článku mohl být formou sebepropagace. Poškozená nikdy nevyhledala lékaře, sousedé z domu si nikdy ničeho nevšimli, tedy ani křiku či hluku, ani poranění ve tváři poškozené. Výpověď svědka S. je pak zcela nevěrohodná. Závěrem proto obviněný navrhuje, aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jeho předcházející rozsudek Městského soudu v Brně byly dovolacím soudem zrušeny a ten pak sám obviněného obžaloby zprostil, případně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Nejvyšší státní zástupce pak ve svém vyjádření konstatuje, že soudy nepochybily, pokud přijaly právní závěr o naplnění znaku týrání, u kterého se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, když poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 8 Tdo 105/2008 a 7 Tdo 1135/2005. Pokud obviněný namítl, že ve výrokové části odsuzujícího rozsudku absentuje popis jeho jednání tak, aby nemohlo být zaměnitelné s jiným jednáním, nejvyšší státní zástupce s tímto názorem nesouhlasí, neboť byly popsány všechny přisouzené praktiky domácího násilí vůči poškozené co do povahy i intenzity zvolených útoků. Závěrem pak navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě je třeba uvést, že obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody /podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř./, tyto ale nijak blíže nekonkretizoval, resp. neuvedl, jaké dovolací námitky podřazuje pod ten který dovolací důvod.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak v obecné rovině třeba uvést, že tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolatel v dovolání neuvedl v jaké alternativě má být tento dovolací důvod naplněn, z obsahu spisu je nicméně zřejmé, že by v posuzovaném případě, když odvolací soud odvolání obviněného věcně projednal, mohla přicházet v úvahu toliko druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, tj. že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolatelem uplatněný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
K námitkám dovolatele pak Nejvyšší soud konstatuje následující:
Ze spisového materiálu, zejména pak z výpovědi samotné poškozené, je zřejmé, že doba páchání skutku obviněným od ledna 2010 do 20. března 2010 je z pohledu stanovení počátku této doby dobou minimální. Délka doby, po kterou se obviněný popsaného jednání dopouštěl, stejně jako intenzita útoků i míra fyzické či slovní hrubosti vůči poškozené pak i dle názoru Nejvyššího soudu postačuje k naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu. Námitky, které obhajoba uplatňuje, pak zjevně mají svůj odraz v uložení trestu odnětí svobody, který je v sazbě 6 měsíců až 4 roky ukládán v podstatě při spodní hranicí této zákonné trestní sazby. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně pak neumožňuje záměnu jednání obviněného se záměnou jiného obviněného, tak jak namítá dovolatel. Popis fyzických útoků včetně uvedení místa a času pak odpovídá všem kritériím ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu. Dovolatel vytýká správně soudu prvního stupně, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s návrhem obviněného na výslech dalších svědků. Toto pochybení však bylo konvalidováno v usnesení odvolacího soudu. Ten uvedl, že se nejedná o svědky, se kterými by obžalovaný a poškozená žili ve společné domácnosti, naopak se jedná o svědky, se kterými se měli v podstatě náhodně stýkat. Namítá-li dovolatel, že podle znalce je poškozená schopna obecně užít účelovou lež, tak soudy se s touto námitkou dostatečně vypořádaly v rámci hodnocení konkrétní věrohodnosti jejího svědectví. Další námitky dovolatele jsou pak ve svém obsahu polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, když k takovému přezkumu, jak bylo shora konstatováno, Nejvyšší soud není oprávněn.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu.)
V Brně dne 11. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr