ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.985.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 985/2011 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2011 dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. S. , a P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2011, sp. zn. 3 To 1056/2010, jako soudu odvolacího ve věci Okresního soudu v Českých Budějovicích vedené pod sp. zn. 2 T 48/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2010, sp. zn. 2 T 48/2009, byli obvinění J. S. a P. Š. zproštěni podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby, dle které J. S. měl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a P. Š. účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Poškozená firma OK install s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Dobrovodská 82, pak byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestné činnosti se dle státního zástupce měli dopustit tím, že dne 3. 12. 2008 v Českých Budějovicích, Jeronýmově ulici č. 6, oba obvinění jako zaměstnanci společnosti OK install s. r. o., Dobrovodská č. 82, České Budějovice, IČ 26072637, v postavení montážník suchých konstrukcí v rozporu se svými povinnostmi a v úmyslu neoprávněně se obohatit obviněný P. Š. k pokynu obviněného J. S. přivezl bez vědomí svého zaměstnavatele do provozovny Zastavárny U Žida pracovní nástroj svěřený obviněnému J. S. v rámci výkonu jeho pracovní činnosti, a to stavební vysavač zn. Starmix HS AR 1645, typ 183.527, v. č. 017001563, jehož součástí byla i bruska zn. Flex WS 702 VEA, typ 259.385, v. č. 991994, kde nástroje prodali do vlastnictví majitele bazaru za částku 10.000,- Kč, přičemž předmětnou smlouvu uzavřel k pokynu obviněného J. S. obviněný P. Š., když finanční prostředky ve výši 10.000,- Kč převzal obviněný J. S., přičemž takovým jednáním způsobili oba obvinění svému zaměstnavateli společnosti OK install s. r. o., Dobrovodská 82, České Budějovice, IČ 26072637, škodu v celkové výši 23.800,- Kč.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pak bylo dne 2. února 2011 odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Včas podaným dovoláním napadl toto rozhodnutí nejvyšší státní zástupce, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí odvolání státního zástupce, ačkoliv vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl zatížen již rozsudek soudu prvního stupně. Stejně jako v odvolání namítá, že na jednání popsané v obžalobě, nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006, jež se týkalo věci, v níž obviněný byl ředitelem a zároveň jednatelem poškozené obchodní společnosti, zatímco v nyní posuzované věci obvinění J. S. a P. Š. takové postavení v poškozené společnosti neměli. Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí zdůvodnil tím, že materiální znak výše uvedeného trestného činu nebyl naplněn s ohledem na okolnosti případu, spočívající ve snaze obviněných zajistit si alespoň minimální příjem. Trestní odpovědnost za majetkový trestný čin v zásadě není vyloučena skutečností, že pachatel má vůči poškozenému domnělý či dokonce skutečný nárok na majetkové plnění. Popsaným jednáním obvinění zvýhodnili sebe a několik dalších spolupracovníků, čímž se nepřímo mohli dotknout jiných subjektů, vůči kterým měla společnost OK instal s. r. o. nevyrovnané závazky. Dovolatel dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 11 Tdo 921/2004. Nejvyšší soud v něm konstatuje, že zákoník práce vůbec nepřipouští použití institutu zadržovacího práva, když ustanovení hlavy druhé, části páté zákoníku práce představují ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis. Tím spíše pak není akceptovatelné, aby zaměstnanec svémocí použil věci svěřené mu zaměstnavatelem přímo k uspokojení svého nároku. Poukazuje – li odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na skutečnost, že obviněný J. S. škodu uhradil, učinil tak až po podání obžaloby. Nelze pochybovat o tom, že oběma soudy zmiňované okolnosti případu a pohnutku jednání obviněných je potřeba zohlednit při posouzení stupně společenské nebezpečnosti jejich jednání, avšak až při rozhodování o druhu a výměře trestu. Stejně tak se soudy nezabývaly otázkou, zda – li jednání obou obviněných nemohlo být posouzeno příslušným správním orgánem jako přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb. Závěrem pak dovolatel navrhuje, aby napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2011 a předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2010 byly zrušeny a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak v obecné rovině třeba uvést, že tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), přičemž z dovolání je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce spatřuje dovolací důvod v druhé alternativě tohoto ustanovení.
K námitkám dovolatele, které jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod a jimiž brojí proti závěrům odvolacího soudu o nedostatku materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu obou obviněných, když ani odvolací soud neměl nijakých pochybností o naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry, resp. účastenství na něm v případě obviněného P. Š. (viz str. 4 napadeného usnesení), pak Nejvyšší soud konstatuje následující.
Zvážení stupně společenské nebezpečnosti jednání pachatele není jen otázkou ryze právní, ale závisí především na skutkových zjištěních a následných závěrech nalézacího, popř. odvolacího soudu, jejichž přezkum, jak již bylo konstatováno, Nejvyššímu soudu nepřísluší. V dané situaci, kdy se hlavní pachatel – obviněný J. S. – snažil alespoň zčásti ochránit oprávněné nároky svých podřízených, a jen v menší míře i vlastní nároky, vůči zaměstnavateli, když v podstatě jediným motivem jeho jednání byla snaha zajistit alespoň minimální příjem spolupracovníkům, za které zjevně cítil zodpovědnost, jde o okolnosti, od kterých nebylo možno odhlédnout při posuzování materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu. Oba obvinění byli zcela bezúhonnými osobami. Nelze také pominout chování majitele firmy OK Install. Ten podle nijak nezpochybněných výpovědí svědků nutil své zaměstnance, aby zpětně podepisovali výplatní pásky, přestože žádné peníze neobdrželi, s tím, že jinak nedostanou ani minimální částky, které jim byl ochoten vydat. Stejně tak podle výpovědí svědků měl v jejich přítomnosti převzít v hotovosti peníze za rekonstrukci stavby, za práci odvedenou obviněnými a jejich spolupracovníky, a krátce na to jim sdělil, že už peníze nemá a že jim nic nevyplatí.
Pokud za těchto okolností soudy dospěly k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem, je takové rozhodnutí slučitelné s formálně-materiálním pojetím trestného činu obsaženém v trestním zákoně a se zásadou pojetí trestního práva jako ultima ratio. Protože dovolací soud neshledal ani důvod k postoupení věci k projednání jako přestupku, pak nemohl podané dovolání nejvyššího státního zástupce vyhodnotit jako opodstatněné. Navíc je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého vyplývá, že „Opakuje-li dovolatel v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr