ECLI:CZ:NS:2011:11.TVO.27.2011.1
sp. zn. 11 Tvo 27/2011-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2011 stížnost obviněného J. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2011, sp. zn. 2 Ntd 9/2011, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. T. z a m í t á .
Odůvodnění:
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podal dne 31. března 2011 na obviněného J. T. u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžalobu pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 6. dubna 2010 kolem 18.45 hod. na P., K., zastoupil cestu poškozené T. K. A. H. N., které se snažil vytrhnout kabelku s finanční hotovostí ve výši 200 000,- Kč a 500 EUR, mobilním telefonem značky Nokia 6233, se SIM kartou s účastnickým číslem, dvěmi klíči od skladu, třemi klíči od obchodu, hnědým gumovým pouzdrem, pasem poškozené, průkazem poškozené pro cizince, řidičským průkazem poškozené a kartou pojištěnce VZP, a když se mu to nepodařilo, začal se s ní o kabelku přetahovat, nakonec držadla kabelky uřízl nožem a utekl s ní pryč, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 218 600,- Kč.
Usnesením ze dne 12. května 2011 Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl podle §222 odst. 1 tr. ř. o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu.
V souvislosti se shora popsanou trestnou činností byl obviněný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. ledna 2011, sp. zn. 1 Nt 202/2011, vzat již v přípravném řízení do vazby, a to z důvodů podle §67 písm. a) tr. ř. Ve vazbě se obviněný nacházel i po předložení věci Vrchnímu soudu v Praze, soud proto v souladu s ustanovením §71 odst. 5 a 7 tr. ř., usnesením ze dne 21. července 2011, sp. zn. 2 Ntd 9/2011, rozhodl o vazbě obviněného, a to tak, že se obviněný J. T. ve vazbě ponechává.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně stížnost, kterou odůvodnil tím, že u něj není dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř., resp. že tento důvod vazby již pominul. Obviněný před svým zadržením bydlel na ubytovně svého zaměstnavatele společnosti Days Menu, v. o. s., v Ohrazenicích, okr. Pardubice, kam by se po propuštění z vazby vrátil. Poštu by si přebíral u své sestry V. T. na adrese S., O., popřípadě by zde nebo u svých rodičů na adrese L., S., bydlel. O místě svého pobytu bude orgány činné v trestním řízení, s nimiž hodlá nadále spolupracovat, neprodleně informovat. Dále obviněný uvedl, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na osobní slyšení, když mu nebylo umožněno se v rámci rozhodování o vazbě k věci vyjádřit. Tím byla porušena i jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a postup Vrchního soudu v Praze je v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný J. T. propouští z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že se nejedná o stížnost důvodnou.
Vrchní soud v Praze se zabýval podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o vazbě obviněného, Nejvyšší soud se s jeho, byť stručnými, závěry ztotožňuje. U obviněného především stále přetrvávají nejasnosti ohledně jeho bydliště a obavy, že by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání jsou podporovány i jeho nevázaností ke konkrétnímu místu výkonu práce. Jak sám obviněný v minulosti uvedl, pracovní poměr se zaměstnavatelem Days Menu, v. o. s. má sjednán toliko na dobu určitou. Jeho další trvání a tím i pravděpodobnost setrvání obviněného na jednom místě je tedy nadále nejistá. Pokud obviněný ve stížnosti uvádí, že po propuštění bude mít možnost bydlet u své sestry, popř. u svých rodičů, nejde o žádnou novou skutečnost, která by zmírňovala důvodnou obavu, že by se obviněný v případě svého propuštění mohl skrývat na neznámém místě, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu. Již v minulosti se nadto soudy tvrzeními obviněného o jeho vazbách na rodinné příslušníky zabývaly a na jejich úvahy a závěry v tomto směru lze proto plně odkázat (srov. zejména odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. května 2011, sp. zn. 2 T 40/2011). Obviněný je navíc v posuzované věci stíhán pro závažnou úmyslnou trestnou činnost, za níž mu hrozí trest odnětí svobody v trvání až na deset let, což obavy z jeho možného útěku nebo skrývání se rovněž podporuje. Propuštěním obviněného na svobodu by tedy hrozilo, že by účelu trestního stíhání, kterým je i spravedlivé potrestání jejího pachatele, nebylo dosaženo. V trestním řízení obviněného přitom nebyla zjištěna žádná neodůvodněná prodleva. Obžaloba ve věci byla podána dne 31. března 2011 a hlavní líčení, na němž bylo vyhlášeno usnesení podle §222 odst. 1 tr. ř. o postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu, se konalo dne 12. května 2011. Vrchnímu soudu v Praze byla věc postoupena dne 10. června 2011 a o příslušnosti soudu bylo rozhodnuto dne 21. července 2011. I Nejvyšší soud je proto toho názoru, že podmínky pro ponechání obviněného ve vazbě byly v posuzovaném případě splněny.
Pokud stěžovatel namítl, že nebyl v rámci rozhodování o vazbě slyšen a tím byla porušena jeho základní práva, je třeba uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu není nutné obviněného v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby nebo o jeho žádosti o propuštění z vazby slyšet vždy. Zejména tomu tak není, pokud je o vazbě rozhodováno v krátké době od vzetí do vazby nebo od předchozího rozhodování o trvání vazby, v rámci něhož byl obviněný slyšen. V posuzovaném případě byl obviněný naposledy slyšen dne 12. května 2011, když byla projednávána jeho žádost o propuštění z vazby. Skutečnosti, které v rámci tohoto slyšení uvedl se přitom téměř neliší od skutečností, jež namítá nyní v rámci podané stížnosti. Ačkoli tedy od posledního slyšení obviněného uběhla lhůta přibližně dvou měsíců, obviněný soudu nepředložil žádné nové skutečnosti ani argumenty pro své propuštění. Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě nebylo osobní slyšení obviněného nezbytné.
Protože obviněný ve své stížnosti Nejvyššímu soudu žádné další argumenty nepředložil, nemohl se jimi Nejvyšší soud blíže zabývat a po přezkoumání výroku napadeného usnesení, který byl shledán bez vad, přičemž vadami netrpěl ani procesní postup předcházející napadenému usnesení, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík