ECLI:CZ:NS:2011:11.TZ.79.2011.1
sp. zn. 11 Tz 79/2011 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. října 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné D. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2010, sp. zn. 2 To 72/2010, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 67 T 10/2009, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2010, sp. zn. 2 To 72/2010, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněné D. V..
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 25. května 2010, sp. zn. 67 T 10/2009, tak, že se podle §452 odst. 2 tr. ř. na podkladě Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb., ve spojení s čl. 66 až 69 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 a čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, publikovaného pod č. 26/2003 Sb.m.s., na území České republiky uznává rozsudek Soudu první instance v Gentu, Belgické království, ze dne 2. října 2002, č. 02/2697, ve věci č. 1GE 17.80.266-01, který nabyl právní moci dne 21. listopadu 2002, jímž byla obviněná D. V. uznána vinnou trestným činem krádeže dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle čl. 66, 461, 463, 467 odst. 1, 468, 469, 471 odst. 1, 5, 6 a 7, 472 odst. 1 a 2 trestního zákona Belgického království, což podle českých právních předpisů odpovídá trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 písm. a) a b) tr. zák., dílem dokonanému, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 písm. a) a b) tr. zák., jehož se dopustila způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a peněžitá pokuta ve výši 2 478,94 EUR s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a dvou týdnů pro případ jejího nezaplacení v zákonné lhůtě. Podle §451 odst. 3 tr. ř. soud rozhodl, že ve výkonu uloženého trestu bude pokračováno bez jeho přeměny.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná D. V. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 29. září 2010, sp. zn. 2 To 72/2010, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. per analogiam zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. per analogiam věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že důvodem takového rozhodnutí byla pochybnost o splnění jedné z obligatorních podmínek uznání cizozemského rozhodnutí – souladu trestního řízení v této věci před cizozemským soudem se zásadami uvedenými v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protože ale §452 odst. 3 tr. ř. neupravuje jiný postup než uznání nebo neuznání cizozemského rozhodnutí a odvolací soud měl za to, že v posuzované věci dokazování provedené soudem prvního stupně je naprosto nedostatečné, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání; zároveň soudu prvního stupně přikázal odpovídajícím způsobem doplnit dokazování tak, aby bylo náležitě zjištěno, zda obviněná D. V. byla na území Belgického království seznámena s povahou a důvodem svého obvinění, jakou formou byla vyrozuměna o konání soudního jednání před belgickým soudem a zda jí byl doručen odsuzující rozsudek belgického soudu.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné D. V.. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci porušen zákon v ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněné D. V..
Z odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona předně vyplývá, že podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím nerespektoval dikci ustanovení §452 odst. 3 tr. ř., podle něhož odvolací soud rozhodne, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli. Toto ustanovení vylučuje takové kasační rozhodnutí soudu, kdy se po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně věc vrátí tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, tedy neumožňuje postup jinak předvídaný ustanovením §259 odst. 1 tr. ř. Jak vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 457/2008 Sb. soudy v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nerozhodují o skutkových okolnostech, tj. o uznání viny, ale pouze zkoumají existenci podmínek uznání daných mezinárodní smlouvou. Proto odvolacímu soudu není dána možnost zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž odvolací soud vždy musí ve věci sám rozhodnout. Tím, že tak Vrchní soud v Olomouci v posuzované věci neučinil, porušil podle stěžovatele ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněné D. V., neboť tím zavinil průtahy v rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí a vystavil tak obviněnou nejistotě ohledně rozhodnutí v této věci. V souladu se zákonem pak podle stěžovatele není ani důvod, pro který odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu doplnit dokazování k posouzení otázky spravedlivosti trestního řízení v Belgickém království. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. Pl ÚS 66/04, jehož závěry lze přiměřeně aplikovat i na problematiku uznávání cizozemských rozhodnutí, mají členské státy Evropské unie vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku. Je nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy jsou signatáři Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a nikdo tak nemůže být významněji dotčen na svých právech proto, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě. Neakceptovat cizozemské rozhodnutí jiného členského státu by bylo možné pouze tehdy, pokud by podle čl. 7 Smlouvy o EU (odst. 10 preambule) bylo Radou závažné a trvající porušování zásad stanovených v čl. 6 Smlouvy o EU formálně zjištěno. To však není posuzovaný případ obviněné a podmínka stanovená v §450 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak podle názoru stěžovatele byla splněna. Požadavek odvolacího soudu na přezkoumání postupu soudu členského státu Evropské unie z hlediska jeho souladu se zásadami zakotvenými v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel považuje za nepřípustný zásah do jurisdikce jiného členského státu EU.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl zákon porušen v neprospěch obviněné D. V. v ustanovení §452 odst. 3 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se v rámci veřejného zasedání konaného u Nejvyššího soudu vyjádřili jak intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tak obhájce obviněné D. V..
Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že se plně ztotožňuje s podanou stížností pro porušení zákona a s argumenty v ní obsaženými a navrhuje jejímu vyhovění s tím, aby Nejvyšší soud věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Naproti tomu obhájce obviněné zdůraznil, že stížnost pro porušení zákona, byť je formálně podána ve prospěch obviněné, tak ve skutečnosti směřuje v její neprospěch. Je evidentní, že obviněná nesouhlasila s rozhodnutím soudu prvního stupně, který rozhodl o uznání cizozemského rozsudku v její trestní věci, a to z důvodů podrobně rozvedených v odvolání, které řádně a včas podala. Jejímu odvolání bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci vyhověno a dosáhla tak toho co odvoláním sledovala, tj. že věc je znovu projednávána u soudu prvního stupně, tj. u Krajského soudu v Ostravě, a to s příslušnými pokyny k doplnění dokazování. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu, se kterým se obviněná zcela ztotožňuje, nemohl být zákon porušen v její neprospěch, ale jen v její prospěch, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tz 31/2010, nepřipouští postup, který v této věci zvolil odvolací soud. Pokud došlo k porušení zákona, mohlo se tak případně stát jen v její prospěch. Proto obviněná prostřednictvím svého obhájce navrhla, aby Nejvyšší soud pouze vyslovil namítané porušení zákona, k němuž došlo ve prospěch obviněné, aniž by zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v podané stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen, ovšem nikoliv v neprospěch obviněné D. V..
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 67 T 10/2009 vyplývá, že k žádosti příslušných orgánů Belgického království podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky v této trestní věci obviněné D. V. u Krajského soudu v Ostravě návrh na uznání výše již citovaného rozsudku Soudu první instance v Gentu, Belgické království, ze dne 2. října 2002, č. 02/2697, ve věci č. 1GE 17.80.266, jímž byla obviněná D. V. uznána vinnou trestným činem krádeže dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle příslušných ustanovení belgického trestního zákona, jehož se dopustila způsobem podrobně popsaným ve výroku připojeného rozsudku, a za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a peněžitá pokuta ve výši 2 478,94 EUR s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a dvou týdnů pro případ jejího nezaplacení. Ze sdělení Úřadu královského prokurátora z Gentu také vyplývá, že obviněná uložený trest dosud nevykonala.
Podle §450 odst. 1 tr. ř. je možno cizozemské rozhodnutí uznat na území České republiky, jestliže
a) tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána,
b) rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které odpovídá zásadám uvedeným v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
c) osoba nebyla odsouzena za trestný čin, který má výlučně politický anebo vojenský charakter,
d) výkon trestu není podle právního řádu České republiky promlčen,
e) osoba nebyla pro tento skutek již odsouzena českým soudem,
f) nebylo na území České republiky uznáno cizozemské rozhodnutí jiného státu vůči téže osobě pro tentýž skutek a
g) uznání neodporuje chráněným zájmům podle §377.
Podle §451 odst. 1 tr. ř. se cizozemské rozhodnutí uzná tak, že v něm uložený trest příslušný soud přemění na trest, který by mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval. Soud nesmí uložit trest přísnější, než byl trest uložený přeměňovaným cizozemským rozhodnutím, ani ho přeměnit na jiný druh trestu. Podle §451 odst. 3 tr. ř. však platí, že pokud druh trestu odnětí svobody uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím a délka jeho trvání jsou slučitelné s právním řádem České republiky, soud v rozhodnutí o uznání současně rozhodne, že se bude ve výkonu trestu uloženého cizozemským rozhodnutím pokračovat bez jeho přeměny podle odstavce 1.
Podle §452 odst. 1 tr. ř. návrh na uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky předloží na základě žádosti orgánu cizího státu Ministerstvo spravedlnosti příslušnému krajskému soudu, v jehož obvodu má obviněný trvalý pobyt.
Podle §452 odst. 2 tr. ř., ve znění zákona č. 457/2008 Sb., účinném od 1. 1. 2009, platí, že krajský soud rozhodne o návrhu na uznání cizozemského rozhodnutí po písemném vyjádření státního zástupce ve veřejném zasedání rozsudkem, a podle odstavce 3) téhož ustanovení (ve znění účinném od 1. 1. 2009) je proti tomuto rozsudku odvolání přípustné. Odvolací soud v neveřejném zasedání rozhodne, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli.
Krajský soud v Ostravě věc projednal ve veřejném zasedání dne 25. 5. 2010 za přítomnosti obhájce obviněné a státního zástupce, který k věci podal své písemné vyjádření (viz č. l. 233, 238). Výše již citovaným rozsudkem krajský soud pak uznal na území České republiky rozhodnutí belgického soudu s tím, že u obviněné bude pokračováno ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněná podala odvolání (č. l. 280), k jehož projednání Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací nařídil neveřejné zasedání, v němž vydal stížností pro porušení zákona napadené usnesení, jehož výroková část byla již výše konstatována (č. l. 293, 295).
Podané stížnosti pro porušení zákona lze nepochybně přisvědčit, že ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. vylučuje takové kasační rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá v tom, že po zrušení napadeného rozsudku se věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, tzn. neumožňuje postup jinak předvídaný ustanovením §259 odst. 1 tr. ř. Tomuto výkladu nasvědčuje i důvodová zpráva k zákonu č. 457/2008 Sb., v níž se v této souvislosti uvádí, že „Odvolací soud pak v neveřejném zasedání rozhodne, zda se cizí rozhodnutí uznává či nikoli. Vzhledem k tomu, že v řízení o uznání cizího rozhodnutí soud nerozhoduje o skutkových okolnostech, tj. o uznání viny, neboť ta je stanovena již justičním orgánem odsuzujícího státu, ale pouze o tom, zda uznání daného rozhodnutí je v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, odvolacímu soudu není stanovena možnost vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu“. V tomto směru je napadené usnesení v rozporu i s rozhodovací praxí vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tz 31/2010, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2011 Sb. rozh. tr. V podrobnostech lze odkázat na závěry obsažené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, které ohledně nesprávného procesního postupu spočívajícího v porušení ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. se plně vztahují i na nyní posuzovaný případ obviněné D. V..
V již citovaném rozsudku ze dne 16. 11. 2010 Nejvyšší soud totiž dovodil, že „…pokud je v ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. uvedeno, že v řízení o uznání cizozemského rozsudku odvolací soud rozhodne, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli, pak v případě, že podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí není důvodné, odvolací soud je usnesením podle analogie §256 tr. ř. zamítne. Toto ustanovení také nebrání odvolacímu soudu, aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve věci uznání cizozemského rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. per analogiam. V tomto případě má rozhodnutí odvolacího soudu podobu rozsudku, neboť se tím nahrazuje rozsudek soudu prvního stupně o uznání cizozemského rozhodnutí, když odvolací soud rozhodne o tom, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli. Naproti tomu z ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí odvolací soud nemá možnost po zrušení rozsudku soudu prvního stupně mu vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí, ale za této situace musí ve věci sám rozsudkem rozhodnout.“
Odvolací soud při aplikaci ustanovení §452 odst. 3 tr. ř. nepostupoval v souladu s výše uvedenými závěry a v rozporu s tímto zákonným ustanovením rozhodl tak, že k odvolání obviněné V. podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. per analogiam zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 1 tr. ř. per analogiam věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 2 To 72/2010, byl porušen zákon v ustanovení §452 odst. 3 tr. ř., a to ve prospěch obviněné D. V., nikoliv však v její neprospěch.
Oproti názoru v podané stížnosti pro porušení zákona totiž Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutím vrchního soudu, který shledal důvodné odvolání obviněné, která nesouhlasila s uznáním cizozemského rozsudku, ale naopak domáhala se takového postupu, jaký učinil odvolací soud (tj. zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně), nedošlo ke zhoršení jejího postavení. Postupem odvolacího soudu se obviněné dostalo možnosti opětovného projednání věci (tj. návrhu ministra spravedlnosti na uznání cizozemského rozhodnutí) jak u soudu prvního stupně, tak popřípadě znovu i v odvolacím řízení, tj. projednání její věci ve dvouinstančním řízení. Ostatně z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona se zřetelně podává, že podle stěžovatele odvolací soud neměl podanému odvolání obviněné vyhovět, nýbrž je jako nedůvodné měl zamítnout, a vlastně tak potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o uznání cizozemského rozhodnutí v této věci, s čímž ovšem obviněná vyslovila nesouhlas.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal, že v posuzované věci došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné, tak ve shodě s ustanovením §268 odst. 2 tr. ř. se mohl omezit jen na vyslovení porušení zákona, jímž došlo z důvodů shora uvedených napadeným usnesením vrchního soudu.
Za této situace se ovšem Nejvyšší soud nemohl ani zabývat argumentací stěžovatele vztahující se k údajně nesprávným pokynům odvolacího soudu pro další postup v řízení před soudem prvního stupně.
Jestliže napadené usnesení zůstalo rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeno (výrok podle §268 odst. 2 tr. ř. nemá vliv na právní moc rozhodnutí), tak jako nezměnitelné i nadále zavazuje soud prvního stupně k dalšímu procesnímu postupu vyplývajícímu z obsahu nezrušeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Pokud by Nejvyšší soud v této konkrétní věci vyslovil určitý právní názor vztahující se k dalšímu postupu v řízení (v posuzované věci dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí), pak by ve skutečnosti mohl obcházet smysl ustanovení §269 odst. 1, 2 tr. ř. Podstata pochybení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž v této věci spočívá v tom, že odvolací soudu nebyl vůbec oprávněn k odvolání obviněné zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí (to je rozdíl oproti případům, kdy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vysloví porušení zákona ve vztahu např. k rozhodnutí odvolacího soudu, jímž ve prospěch obviněného postupem podle §260 tr. ř. vrátí věc státnímu zástupci k došetření, neboť v těchto případech zákon takový postup nevylučuje, a podstatným pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je právě posouzení důvodnosti tohoto postupu).
Proto se Nejvyšší soud v této věci musel omezit jen na výše uvedený tzv. akademický výrok ohledně porušení zákona rozhodnutím odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §452 odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík