ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1046.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1046/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Jednoty, spotřebního družstva Velké Meziříčí , se sídlem ve Velkém Meziříčí, Třebíčská 1173, okres Žďár nad Sázavou, identifikační číslo osoby 000 32 344, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, proti povinnému I. K. , zastoupenému Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, pro 8.500.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 80/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 8. 12. 2009, č.j. 54 Co 691/2009 - 122, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D., advokáta se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 11. 2005, č. j. 7 E 80/2005 - 15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, č. j. 26 Co 633/2005 - 23, byl podle rozsudků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č. j. 6 C 876/93 - 21, ze dne 23. 12. 2003, č. j. 6 C 588/94 - 187, podle usnesení téhož soudu ze dne 1. 4. 2004, č. j. 6 C 588/94 - 211, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 8.500.000,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 28. 2. 1993 do zaplacení a nákladů předcházejících řízení v celkové výši 406.931,- Kč nařízen výkon rozhodnutí prodejem domu č.p. 400 na pozemku parc. č. st. 156, zapsaného na listu vlastnictví č. 496 pro obec Herálec a katastrální území Herálec na Moravě, a domu č. p. 114 na pozemku parc. č. st. 183, zapsaného na listu vlastnictví č. 584 pro obec Herálec a katastrální území Český Herálec. Soudy obou stupňů při nařízení výkonu rozhodnutí vyšly ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č. j. 6 C 876/93 - 21, bylo uloženo společnosti KONDOR s.r.o. - v likvidaci zaplatit oprávněné částku 8.500.000,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 28. 2. 1993 do zaplacení a na nákladech řízení částku 382.520,- Kč. Rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 12. 2003, č. j. 6 C 588/94 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004, bylo určeno, že právní úkon ze dne 25. 6. 1993, kterým převedla KONDOR s.r.o. - v likvidaci na žalovaného (povinného) předmětné nemovitosti, podle něhož bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 1993 pod č. j. V1-1847/93, je vůči žalobkyni (oprávněné) neúčinný, oprávněné byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.300,- Kč a odvolacího řízení ve výši 12.836,- Kč. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, č. j. 20 Cdo 36/2007 - 38, v němž vyložil podstatu institutu odporovatelnosti, a dále uvedl, že tvrdí-li povinný, že postižené nemovitosti nenabyl na základě právního úkonu, který byl vůči věřiteli prohlášen za neúčinný, nýbrž na základě jiné právní skutečnosti, a že vymáhaná pohledávka je promlčena, jde o okolnosti, které jsou uplatnitelné a o kterých přísluší rozhodovat v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný uplatnil.
K návrhu povinného podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., v němž uplatnil námitku promlčení vymáhané pohledávky i své tvrzení, že označené nemovitosti nabyl na základě jiného nabývacího titulu - dražby, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 22. 5. 2009, č. j. 7 E 80/2005 - 97, nařízený výkon rozhodnutí zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinného zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů s tím, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil tvrzení povinného, že označené nemovitosti nabyl dražbou, neztotožnil se však s jeho námitkou, že vymáhaná pohledávka je promlčena. Za nesprávný totiž označil názor soudu prvního stupně, že oprávněná měla možnost domáhat se soudního výkonu rozhodnutí vůči povinnému dříve, než rozhodnutím soudu byla pravomocně vyslovena relativní neúčinnost právního úkonu (kupní smlouvy) ze dne 25. 6. 1993, kterým společnost KONDOR s.r.o. - v likvidaci převedla na žalovaného (povinného) předmětné nemovitosti, a naopak dovodil, že oprávněná mohla své právo proti povinnému na uspokojení její pohledávky uplatnit až následujícího dne poté, co nabyl právní moci (dne 18. 8. 2005) rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 12. 2003, č. j. 6 C 588/94 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004. Ohledně běhu desetileté promlčecí doby podle 110 odst. 1 obč. zák. pak dovodil, že nabyl-li rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č. j. 6 C 876/93 - 21, jímž společnosti KONDOR s.r.o. - v likvidaci byla uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 8.500.000,- Kč s příslušenstvím, vykonatelnosti dne 20. 12. 1993, počala promlčecí doba běžet dnem 21. 12. 1993, přičemž ode dne podání žaloby na vyslovení právní neúčinnosti předmětné kupní smlouvy, tj. od 12. 7. 1994, došlo podle §112 obč. zák. až do právní moci rozsudku soudu dne 18. 8. 2005 k jejímu stavení (tedy promlčecí doba běžela necelých 7 měsíců), a v běhu pak tato promlčecí doba pokračovala od 19. 8. 2005 do podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v této věci dne 21. 9. 2005. Od tohoto data došlo opět ke stavení desetileté promlčecí doby, z níž celkem uběhlo pouze necelých 9 měsíců (od 21. 12. 1993 do 11. 7. 1994 a od 19. 8. 2005 do 20. 9. 2005), jelikož oprávněná v zahájeném řízení řádně pokračuje. Odvolací soud proto uzavřel, že námitka promlčení není důvodná, pročež je namístě návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnout. Jen na okraj krajský soud dále uvedl, že běh promlčecí doby ve vztahu mezi oprávněnou a společností KONDOR s.r.o. - v likvidaci musel skončit spolu se zánikem právní subjektivity této společnosti bez právního nástupce výmazem z obchodního rejstříku dne 10. 3. 2004, že ve vztahu mezi těmito subjekty došlo ke stavení promlčecí doby od okamžiku, kdy oprávněná přihlásila svoji pohledávku v konkursním řízení vedeném na majetek této společnosti dne 7. 9. 1994 (prohlášený usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 30. 8. 1994, sp. zn. 26 K 21/93) do právní moci usnesení o zrušení konkursu pro nedostatek majetku, tedy do 30. 11. 2002, a že promlčecí doba k vymožení oprávněné přisouzených nákladů nalézacího řízení proti povinnému počala běžet po uplynutí 3 dnů od právní moci rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 12. 2003, č. j. 6 C 588/94 - 187.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že „odvolací soud měl při svém rozhodnutí zohlednit skutečnost, že oprávněná mohla dne 20. 12. 1993 podat návrh na výkon rozhodnutí, nicméně tento úkon neučinila, ačkoli jí v tomto postupu ničeho nebránilo, zejména jí v tom nebránila skutečnost, že následně vedla spor o určení neúčinnosti právního úkonu s povinným“. Proto se domnívá, že „jen takto včas zahájené řízení o výkon rozhodnutí s následným postupem podle §92, resp. 107 o. s. ř. mohlo mít eventuálně vliv na přerušení běhu promlčecí doby“. Tyto následky však nemělo řízení o určení neúčinnosti právního úkonu tak, jak v napadeném rozhodnutí uvedl odvolací soud. Povinný má rovněž za to, že pokud jde o spor mezi dvěma právnickými osobami - podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti - je nutné otázku promlčení posuzovat podle §408 obch. zák., který je lex specialis vůči obecným ustanovením obchodního zákoníku a který stanoví obecnou objektivní promlčecí lhůtu pro obchodněprávní vztahy, a to v délce deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet, resp. prodlouženou o 3 měsíce. Dále namítá, že „byla-li by dlužníkem společnost KONDOR s.r.o. - v likvidaci, pak zánikem tohoto subjektu došlo k zániku jeho závazků, z čehož dovozuje, že právo na úhradu pohledávky podle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č. j. 6 C 876/93 - 21, zaniklo podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.“. Jestliže tedy „je primární nárok vůči původnímu dlužníku promlčen“, bylo by podle dovolatele „proti smyslu zákona, aby se oprávněná úspěšně domáhala svého nároku proti jinému subjektu, a tomu byla možnost vznesení námitky promlčení odňata nebo by snad nebyla akceptována. Navíc samotný nárok na úhradu pohledávky zanikl, přesto je tato zaniknutá pohledávka základem pro vymáhání plnění vůči povinnému“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s usnesením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto nebo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem a že je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podstatu institutu odporovatelnosti vyložil Nejvyšší soud již v odůvodnění usnesení ze dne 22. září 2008, č. j. 20 Cdo 36/2007 - 38, jímž odmítl dovolání povinného podané proti usnesení odvolacího soudu o nařízení výkonu rozhodnutí v dané věci. V něm konstatoval, že rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný (§42a obč. zák.), je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekuci), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 69). V odůvodnění usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3682/2007, Nejvyšší soud dále uvedl, že podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon, je exekuční titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon neúčinný.
Je-li navrhován výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky prodejem nemovitostí (§258 odst. 1 o. s. ř.), nepřipadá v úvahu vést řízení o výkon s dlužníkem již proto, že nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví (srov. §335 odst. 1 o. s. ř.). Vyslovení odporovatelnosti totiž znamená - z hlediska hmotného práva - nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu; jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo a jeho účinky - toliko v tomto vztahu - nenastaly. Z toho vyplývá, že pasivně věcně legitimován v řízení o výkon rozhodnutí je ten, kdo na základě právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu §42a obč. zák. prohlášen neúčinným (v dané věci kupní smlouva), nabyl od dlužníka (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit), přičemž výkonem rozhodnutí (exekucí) lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které neúčinným právním úkonem ušly z majetkové sféry dlužníka (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod číslem 63/1998 a číslem 26/2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek a usnesení téhož soudu ze dne 29. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 5271/2007).
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že rozsudkem pro uznání vydaným Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou dne 23. 11. 1993, č. j. 6 C 876/93 - 21, vykonatelným dne 20. 12. 1993, byla společnosti KONDOR s.r.o. - v likvidaci (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (oprávněné) částku 8.500.000,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 28. 2. 1993 do zaplacení a na nákladech řízení částku 382.520,- Kč. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná požadovanou částku uznala co do důvodu i výše, jelikož nezaplatila kupní ceny (pro předluženost a likvidaci) za nemovitosti (nákupní středisko a hotel, které jsou předmětem výkonu rozhodnutí v dané věci), které od žalobkyně koupila dvěma kupními smlouvami ze dne 29. 12. 1992, podle nichž bylo vlastnické právo kupující vloženo do katastru nemovitostí s účinky od 4. 1. 1993. Kupní smlouvou ze dne 25. 6. 1993 převedla společnost KONDOR s.r.o. - v likvidaci na žalovaného (povinného) předmětné nemovitosti, podle níž bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 1993 pod č. j. V1-1847/93, a dne 12. 7. 1994 podala oprávněná žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 25. 6. 1993 je vůči ní právně neúčinná. Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 30. 8. 1994, sp. zn. 26 K 21/93, byl na majetek této společnosti, která byla v likvidaci od 20. 8. 1993, s účinností od 30. 8. 1994 prohlášen konkurs, přičemž oprávněná dne 7. 9. 1994 přihlásila svoji pohledávku z titulu nezaplacených kupních smluv za úpadkyní. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 26 K 21/94, byl konkurs na majetek této společnosti zrušen pro nedostatek majetku a dne 10. 3. 2004 společnost zanikla bez právního nástupce výmazem z obchodního rejstříku. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 12. 2003, č. j. 6 C 588/94 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004, pravomocným dne 18. 8. 2005, bylo určeno, že právní úkon ze dne 25. 6. 1993 (kupní smlouva), kterým převedla KONDOR s.r.o. - v likvidaci na žalovaného (povinného) předmětné nemovitosti, podle něhož bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 1993 pod č. j. V1-1847/93, je vůči žalobkyni (oprávněné) neúčinný.
Není tudíž správná námitka povinného, že „odvolací soud měl při svém rozhodnutí zohlednit skutečnost, že oprávněná mohla dne 20. 12. 1993 podat návrh na výkon rozhodnutí“ proti společnosti KONDOR s.r.o. - v likvidaci, neboť již ke dni 28. 6. 1993 bylo vloženo vlastnické právo povinného do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 25. 6. 1993, jíž společnost KONDOR s.r.o. - v likvidaci převedla nemovitosti na žalovaného (povinného), a tato společnost tedy nebyla pasivně věcně legitimována v řízení o výkon rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí (§258 odst. 1 o. s. ř.) podle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 23. 11. 1993, č. j. 6 C 876/93 - 21, vykonatelným až dne 20. 12. 1993, jelikož tyto nemovitosti již nebyly v jejím vlastnictví (srov. §335 odst. 1 o. s. ř.). Na přerušení běhu promlčecí doby podle §112 obč. zák. mohlo tudíž mít vliv jen řízení o určení právní neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 25. 6. 1993 vůči oprávněné, která je zahájila podáním žaloby u soudu dne 12. 7. 1994. Přitom ze skutečnosti, že odpůrčí žalobě bylo soudem vyhověno, je zřejmé, že k uspokojení pohledávky oprávněné jako věřitelky nebylo možno použít jiný majetek, než právě nemovitosti, které jsou předmětem daného řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99, či rozsudek téhož soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005).
Pokud pak povinný v dovolání uvedl, že otázku promlčení je nutné - jde-li o spor mezi dvěma právnickými osobami - podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti - posuzovat podle §408 obch. zák., jde rovněž o názor nesprávný, neboť kupní smlouva o převodu nemovitostí se řídí §588 a násl. obč. zák., a jde tudíž o vztah občanskoprávní, takže i vznesenou námitku promlčení je třeba posuzovat podle občanského zákoníku (v daném případě podle §110 odst. 1 obč. zák.).
Okolnost, že společnost KONDOR s.r.o. - v likvidaci byla vymazána z obchodního rejstříku bez právního nástupce ke dni 10. 3. 2004, z čehož dovolatel dovozuje, že „právo na úhradu pohledávky podle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č. j. 6 C 876/93 - 21, zaniklo podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.“, nemá na právní vztah mezi oprávněnou a povinným žádný vliv, jelikož výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí byl nařízen, jak je uvedeno již shora, nejen podle tohoto rozsudku, nýbrž i podle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 12. 2003, č. j. 6 C 588/94 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004, jímž bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 25. 6. 1993 je vůči oprávněné neúčinná. Aplikace §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tudíž nepřichází v úvahu.
Další námitky, resp. úvahy povinného v dovolání nepředstavují uplatnění žádného dovolacího důvodu.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správné, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b), snížená podle §18 odst. 1 na polovinu] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce oprávněné doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží oprávněné vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 460,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení povinné ve výši 2.760,- Kč je povinný povinen zaplatit k rukám advokáta, který oprávněnou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu