ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1046.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1046/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných a) S. H. a b) J. H. proti povinné V. V. , zastoupené Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 410, pro 284.261,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 10386/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. prosince 2008, č. j. 22 Co 431/2008 - 141, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 5. 2008, č. j. 12 Nc 10386/2003 - 125, kterým Okresní soud v Pardubicích zamítl návrh povinné (podaný dne 6. 11. 2006) na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 13. 2. 2006, č. j. 12 Nc 10386/2003 - 34, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 23 Co 264/2006 - 54, podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 7. 1994, č. j. 17 C 103/94 - 12, jímž byl schválen smír, kterým se povinná a její v současné době zemřelý manžel zavázali zaplatit oprávněným 250.000,- Kč s 6 % úrokem měsíčně počínaje dnem 11. 11. 1992 do zaplacení, smluvní pokutu 525.000,- Kč a náklady řízení 51.192,- Kč do 15. 8. 1994). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebyly splněny, neboť povinná neprokázala jí tvrzený nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněných, jejž dovozovala z toho, že oprávnění převedli vymáhanou pohledávku smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 1995 a ze dne 30. 9. 1996 na třetí osoby; tyto smlouvy se totiž týkaly převodu pohledávky z nesplacené směnky vlastní, vystavené oprávněným dne 1. 11. 1994. Odvolací soud dovodil, že k tvrzenému postoupení pohledávky oprávněného na třetí osoby nemohlo platně dojít, neboť možnost převádět práva ze směnek na řad (takovou je mimo jiné i směnka vlastní) na základě cese je podle §11 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, vyloučena. Povinnou namítaný důvod k zastavení exekuce, spočívající v tvrzeném převodu práv z exekučního titulu na třetí osoby, který měl mít za následek absenci aktivní legitimace oprávněných, nemůže být proto podle názoru krajského soudu naplněn, a to „bez ohledu na to, že se odvolací soud již nezabýval otázkou, zda právo z exekučního titulu je totožné s právem ze směnky“.
Proti tomuto rozhodnutí podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§237 odst. 3 o. s. ř.“, a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že možnost převádět práva ze směnek na řad na základě cese je podle zákona č. 191/1950 Sb. vyloučena, a domnívá se, že uvedený právní názor je v rozporu s „hmotným právem“. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda právo z exekučního titulu, tj. z usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 7. 1994, č. j. 17 C 103/94 - 12, je totožné s právem ze směnky vystavené dne 1. 11. 1994, přičemž posouzení této „právní otázky“ je podle názoru dovolatelky pro rozhodnutí v předmětné věci „zcela zásadní“. Opětovně uvádí okolnosti, z nichž dovozuje, že pohledávka z předmětné směnky je totožná s pohledávkou oprávněných vyplývající z exekučního titulu, a namítá, že odvolací soud „nesprávně aplikoval na uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky zákon č. 191/1950 Sb., neboť vystavení směnky bylo vzhledem k okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo, předstíraným právním úkonem, tedy právním úkonem, který nebyl učiněn vážně dle ustanovení §37 obč. zák.“. Podle přesvědčení dovolatelky se přitom vždy jednalo o jeden a tentýž závazkový vztah (z titulu půjčky), ze kterého oprávněným „vzešel“ exekuční titul. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávnění se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutími soudů obou stupňů.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2, ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustným.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že k povinnou tvrzenému postoupení pohledávky oprávněného na třetí osoby nemohlo platně dojít, neboť možnost převádět práva ze směnek na řad (takovou je mimo jiné i směnka vlastní) na základě cese je podle §11 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, vyloučena. Tento názor odvolacího soudu je zcela v souladu s citovaným zákonem, zákonem o cenných papírech i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 158, v němž dospěl k závěru, že „práva spojená se směnkou nelze převést na jiného cesí, neboť ani směnečný zákon ani zákon o cenných papírech a ani žádný jiný zákon neumožňují oddělit práva spojená se směnkou a převádět je samostatně“; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1074/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 724/2004.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel považuje za významnou, byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23).
Protože odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že k povinnou tvrzenému postoupení pohledávky oprávněného na třetí osoby nemohlo platně dojít (což v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil), a důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněných k vymáhání pohledávky, jak povinná namítala, neshledal, nezabýval se již otázkou, zda „právo z exekučního titulu je totožné s právem ze směnky“. Dovolatelkou formulovaná otázka, zda „právo z exekučního titulu je totožné s právem ze směnky vystavené dne 1. 11. 1994“, proto přípustnost dovolání podle výše uvedených ustanovení založit nemůže, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (pro rozhodnutí nebyla tato otázka určující).
Námitkou dovolatelky, že odvolací soud nesprávně aplikoval na uzavření smlouvy o postoupení pohledávky zákon č. 191/1950 Sb., neboť „vystavení směnky bylo vzhledem k okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo, předstíraným právním úkonem“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť byla uplatněna až v dovolacím řízení, a z hlediska §241 odst. 4 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustnou novotu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání povinné směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu